Máchův kraj mne ovšem nepřestal lákat. Od té doby, aspoň dvakrát, třikrát do roka sem musím. Na výlety jsem sem snažil vodit i svou nastávající. Líbilo se jí tu, ale zřejmě to bylo bez té jiskřičky. Vždycky básnila o Krkonoších. Ještě o dost později jsem sem tahal naše děti. Hlavně proto, že chodit s dětmi jen tak po lese, a říkat, že je v lese hezky, není úplně chytré. A může dětem chození v přírodě úplně znechutit. Potřebují neustálou změnu. Nahoru, dolů, tu je skalka, vylézt na ní, přelézt padlý strom. Taky se jim tu líbilo, ale nebylo to nadšení, které jsem čekal. Je to pro ně jeden z mnoha hezkých koutů.
Od doby, kdy se děti osamostatnily, chodím za svou láskou sám. Nemusím nikomu nic vysvětlovat, prostě to tu mám rád. Ptát se proč, je nesmysl. Stejný jako vysvětlovat, proč miluju ženu. Protože má vlasy, oči, nos, ruce... Blbost, co?
Minulý týden bylo pár dnů s pěknými bouřkami a po nich se vylíhl Den. Vymalovaný, plný slunce. Po dešti je příroda nádherná. Připomíná mi ženu v pokročilém těhotenství. Zvláštní krása.
Před lety jsem se vrátil mezi cyklisty, kolena proti chození začala protestovat. Mohl bych se vlakem dopravit až na území, o které mi jde. Trochu se týrám. Vlakem do Čelákovic a potom pěkně z Polabí překvapit svou lásku. Odtud mne přece nečekala. Zdá se mi, že jedu skoro po rovině. Hlavenec, Kostelní Hlavno a najednou je tu Mečeříž a jsem na kopci. Polabí je za mnou hluboko v oparu. Na severu na mne vykouknou dva bochánky Bezdězu, v dáli Ještěd. Ale tam dnes nepojedu. Projíždím vesnicemi, pomalu se mění jejich charakter, objeví se první roubené stavby a kde je Labe? Jen otvírací doby hospod musel určovat někdo, kdo věděl, kdy a kudy pojedu. Vždycky otvírají za půl hodiny. Přece došlo i na hospodu a za chvíli jsem ve Mšeně.
Spacák sebou vozím, ale tady váhám. Naskytuje se možnost spát v ubytovně, ale je tak krásně. Vandrák dnes vyhrál. V hospodě dám dobré skopové s bramborem a jedu pod Vrátenskou horu, kde je rozhledna. Je tu už pár let, ale nebyl jsem na ní. Vždycky se sem přivalím moc brzy ráno nebo moc pozdě večer. I dnes. Slunce už zapadlo, příroda tichne, to jsou nádherné chvíle. Po vedlejších silničkách nic nejezdí, je čtvrtek. Místo si vyberu hezké, všechno voní, snad nebudu moc chrápat, abych ticho nepokazil.
Vzbudili mne až ptáci. Řvou jak vzteklí. Je velká rosa. Na spacák se dostala jen trochu. Pokaždé se spaní pod širákem takhle nepovede. Jsem už starý dědek, leze na mne pohodlnost a pere se se zbytky tuláka. A ten pokaždé má strach, že je to naposledy. I dnes. Co když je to pravda? Tak si chvíli ještě ve svém péřáčku poležím. Zkousnu perník, zapiju vodou, ani rum jsem si nekoupil. Jestli to bylo naposledy, bylo to krásné. Umyl jsem se v rose, zadusil jsem klíště, které se rozhodlo, že bude dál žít se mnou. Pomalu jsem sbalil pár švestek a v duchu si nadávám. To přece nemohlo být naposledy.
Podíval jsem do Jestřebice a zajel do Šemanovic. Podívat se na podnik Nostalgická myš. Zrušený prasečák, na jehož projektování se kdysi podílel i Pavel Bobek jako architekt. Ondřej Suchý tu začal v devadesátých letech budovat kulturní mini centrum. Natáčely se tu rozhlasové pořady s různými osobnosti, které měly zvláštní atmosféru. Dobře se tu vařilo, pivo bylo dobré. Hosté spokojení po dobrém jídle a pití. Diváci byli hlavně místní občané, bez vstupného. Párkrát jsem tu byl. Snad tu byl i hotýlek, plány byly hezké. Ondřej Suchý majitelem nebyl, a majitel chtěl začít vydělávat, začaly změny, že tu bylo tři roky zavřeno. Pořady se začaly natáčet v sousední Březince, kam přešel i šemanovický hostinský. Loni objekt koupila jiná rodina, otevřelo se. Byl jsem se tu tehdy podívat, snad se podnik zachová. Ve výčepu jsou dvě stěny plné podpisů známých osob, které byly hosty. Už je tu i hodně jmen lidí, kteří nejsou mezi námi. Třeba Horníček, Hermanová. Rád jsem tyhle pořady v rádiu poslouchal.
Dnes bylo ale brzy ráno, hospoda zavřená. Stejně v Březince, i v Kokoříně. Loni jsem na kraji obce Kokořín našel hodně příjemnou hospůdku. Dobré pivo, dobré sudové víno. Dnes jsem projel kolem, bylo brzy, ale nikde ani cedule, že by tu hospoda byla. Taky už bývalá. Nebudu se tedy vracet. Sjel jsem kolem hradu dolů, vyjel do překrásné vsi Kanina. Tak jsem se potuloval, ještě sem někdy musím pěšky, kolo se všude nedostane.
V Kokořínském Dole jsem dostal v hospodě výborný guláš. Byly to hezké dva dny, to nemohlo být naposledy. Ani ten širák ne! Láska se neopouští jen proto, že se jeden životem valí stále pomaleji.
Vydal jsem se jinam, za jinou láskou, za jazzem, ale to už patří do jiného povídání.
Text byl zveřejněný na Respekt blogu 10.6.2008, kde si jej do 1.9.2010 otevřelo 2329 čtenářů. Jako dobrý ho označilo 20 čtenářů. Na blog Týdne byl přesunut 8.10.2010.
Fotky z putování
BLOG TÝDEN
 |
| DOBŘEŇ |
Dědeček odjel tramvají do parku v sousední čtvrti svádět hezkou babičku? Nic špatného by na tom nebylo, ale nebudu psát o lásce k ženě. Milovat se dá třeba...třeba hezká krajina. Je těch hezkých koutů v naší republice nepočítaně. Vždyť už Josef Kajetán o tom psal písničky. A ten to musel znát, jako komediant něco se svým divadlem projezdil. Mám mnoho oblíbených míst. Berounka, Jeseníky, Žďárské vrchy... Raději přestanu, seznam by stejně nebyl úplný nikdy. S láskou ke krajině je to úplně stejné jako s láskou k ženě. Potkáváme spousty krasavic, ale najednou vylítne jiskřička a člověk je bezmocný.
Kokořínsko. Tedy abych byl přesný, jedná se o celý ten kraj mezi Mělníkem a Bezdězem, Kokořínsko je jeho součástí. Ale, kašlu na názvosloví. Možná jsem tu kdysi byl na školním výletě. Pionýre, poznávej svou vlast. Někam nás odvezli autobusem, ukazovali hrady, zámky, nás z toho nejvíc bavilo, když nám dali pantofle, v nich se nesmělo klouzat po parketách. A pane, jak to pěkně jezdilo. Ten den jsme nemuseli sedět ve škole, přijeli jsme domů až večer a rodiče nám nenadávali. Dostali jsme nějakou korunu na limonádu. Lahve byly s patentním uzávěrem, ještě občas se někde objeví, spíš ve vetešnictví. Záloha byla korunu padesát. Před otevřením se s flaškou pořádně zatřepalo a rychle otevřel uzávěr a půl obsahu lahve měl spolužák v obličeji nebo na košili. Holky nemělo cenu polejvat, ty chtěly být pořád čistý, ječely, holky v tomhle věku nejsou vůbec k ničemu.
Nebo to byl ten výlet, na který jsme si s klukama udělali pistolky z krabičky od sirek, kolíčku a gumiček a stříleli fazolemi. Ráno v den výletu jsem chtěl zbraň propašovat do chlebníku, který mi připravovala maminka, a ona nedovolila. Byl křik, ale neustoupila. Trochu se mi zlepšila nálada, když jsem se v autobuse dozvěděl, že i jiné maminky měly stejné nápady. Koukám, že jedu za láskou a skončil jsem ve čtvrté nebo které třídě.
V roce 1971, už i ti největší optimisti pochopili, že soudruh Husák myslel svá slova "...hranice nejsou dajaké korzo" vážně. Každý, kdo chtěl mít s komunistickou mocí co nejméně společného, si něco hledal. Žít se musí. Toulal jsem se rád odjakživa. Měl jsem sen, snad pět, šest let. Ujít 100 km za 24 hodin. Jednoho dne jsem našel v novinách informaci, odjel do České Lípy a vyrazil. Byl jsem nepřipravený, šel jsem v tesilkách, odřel si nohy do krve, ale došel. Nikdo mě neobdivoval. Rodiče mi doma řekli, že jsem pitomec, že už nevím, co roupama dělat, že bych se měl raději oženit.
Většina onoho stokilometrového pochodu vedla právě krajem Karla Hynka Máchy. Tak se mu vlastně také říká. Stezkami mezi skalami, borovými lesy, byl jsem z té krásy zkoprnělý. Asi tady přeskočila jiskřička. Možná, že mi tahle nádhera pomohla pochod dojít. Zapomněl jsem na bolavé nohy. Poznal jsem tu i dost lidí, kteří byli podobně cáklí. Úplně jsem změnil styl života. Kolo, na kterém jsem do té doby jezdil, jsem hodil do sklepa a začal vymetat akce po celé republice. Časem z toho byla láska jiná, manželství, děti, už jsem tady o tom jednou psal.
Máchův kraj mne ovšem nepřestal lákat. Od té doby, aspoň dvakrát, třikrát do roka sem musím. Na výlety jsem sem snažil vodit i svou nastávající. Líbilo se jí tu, ale zřejmě to bylo bez té jiskřičky. Vždycky básnila o Krkonoších. Ještě o dost později jsem sem tahal naše děti. Hlavně proto, že chodit s dětmi jen tak po lese, a říkat, že je v lese hezky, není úplně chytré. A může dětem chození v přírodě úplně znechutit. Potřebují neustálou změnu. Nahoru, dolů, tu je skalka, vylézt na ní, přelézt padlý strom. Taky se jim tu líbilo, ale nebylo to nadšení, které jsem čekal. Je to pro ně jeden z mnoha hezkých koutů.
Od doby, kdy se děti osamostatnily, chodím za svou láskou sám. Nemusím nikomu nic vysvětlovat, prostě to tu mám rád. Ptát se proč, je nesmysl. Stejný jako vysvětlovat, proč miluju ženu. Protože má vlasy, oči, nos, ruce... Blbost, co?
Minulý týden bylo pár dnů s pěknými bouřkami a po nich se vylíhl Den. Vymalovaný, plný slunce. Po dešti je příroda nádherná. Připomíná mi ženu v pokročilém těhotenství. Zvláštní krása.
Před lety jsem se vrátil mezi cyklisty, kolena proti chození začala protestovat. Mohl bych se vlakem dopravit až na území, o které mi jde. Trochu se týrám. Vlakem do Čelákovic a potom pěkně z Polabí překvapit svou lásku. Odtud mne přece nečekala. Zdá se mi, že jedu skoro po rovině. Hlavenec, Kostelní Hlavno a najednou je tu Mečeříž a jsem na kopci. Polabí je za mnou hluboko v oparu. Na severu na mne vykouknou dva bochánky Bezdězu, v dáli Ještěd. Ale tam dnes nepojedu. Projíždím vesnicemi, pomalu se mění jejich charakter, objeví se první roubené stavby a kde je Labe? Jen otvírací doby hospod musel určovat někdo, kdo věděl, kdy a kudy pojedu. Vždycky otvírají za půl hodiny. Přece došlo i na hospodu a za chvíli jsem ve Mšeně.
 |
| Vrátenská hoa |
Vzbudili mne až ptáci. Řvou jak vzteklí. Je velká rosa. Na spacák se dostala jen trochu. Pokaždé se spaní pod širákem takhle nepovede. Jsem už starý dědek, leze na mne pohodlnost a pere se se zbytky tuláka. A ten pokaždé má strach, že je to naposledy. I dnes. Co když je to pravda? Tak si chvíli ještě ve svém péřáčku poležím. Zkousnu perník, zapiju vodou, ani rum jsem si nekoupil. Jestli to bylo naposledy, bylo to krásné. Umyl jsem se v rose, zadusil jsem klíště, které se rozhodlo, že bude dál žít se mnou. Pomalu jsem sbalil pár švestek a v duchu si nadávám. To přece nemohlo být naposledy.
 |
| Hospoda v Dobřeni |
Dny jsou v červnu dlouhé. V šest ráno svítí sluníčko, i z kopce jezdím pomalu, chci si tu cestu vychutnat. Tubož, Vlkov, Střezivojice, Dobřeň. Většina domů jsou dnes rekreační chalupy. Původní roubené stavby jsou často obrovské. To nemohli kdysi stavět chudí lidé. Zaplaťpámbu za chráněné území, už vidím nastavěné šmoulovaté stavby v nejkrásnějších partiích. Snad je škoda, že stálých obyvatel je pořád méně. Mizí malé obchody s potravinami i hospody. V Dobřeni jsem často býval tak před deseti a více lety. V devadesátých letech tu vznikla ze stodoly hospoda, stále funguje, loni jsem se tu schoval před bouřkou. Pamatuju ale slávu, kdy do rána hrála muzika z kazet, tancovalo se, mládež měla svou kecárnu ještě o patro níž. Ve čtyři ráno jsem vyrážel pěšky do Mělníka na autobus. To nebylo v létě, to už nebylo na širák. Hospoda funguje, ale jako by se unavila. Byla to hezká euforie, v první polovině devadesátých let, vznikaly hospody pro normální lidi, s nízkými cenami. Hodně hospodských po čase pochopilo, že dobrá hospoda je hlavně práce a často není tak moc výnosná. Znám hodně takových zrušených hospůdek.
Podíval jsem do Jestřebice a zajel do Šemanovic. Podívat se na podnik Nostalgická myš. Zrušený prasečák, na jehož projektování se kdysi podílel i Pavel Bobek jako architekt. Ondřej Suchý tu začal v devadesátých letech budovat kulturní mini centrum. Natáčely se tu rozhlasové pořady s různými osobnosti, které měly zvláštní atmosféru. Dobře se tu vařilo, pivo bylo dobré. Hosté spokojení po dobrém jídle a pití. Diváci byli hlavně místní občané, bez vstupného. Párkrát jsem tu byl. Snad tu byl i hotýlek, plány byly hezké. Ondřej Suchý majitelem nebyl, a majitel chtěl začít vydělávat, začaly změny, že tu bylo tři roky zavřeno. Pořady se začaly natáčet v sousední Březince, kam přešel i šemanovický hostinský. Loni objekt koupila jiná rodina, otevřelo se. Byl jsem se tu tehdy podívat, snad se podnik zachová. Ve výčepu jsou dvě stěny plné podpisů známých osob, které byly hosty. Už je tu i hodně jmen lidí, kteří nejsou mezi námi. Třeba Horníček, Hermanová. Rád jsem tyhle pořady v rádiu poslouchal.
Dnes bylo ale brzy ráno, hospoda zavřená. Stejně v Březince, i v Kokoříně. Loni jsem na kraji obce Kokořín našel hodně příjemnou hospůdku. Dobré pivo, dobré sudové víno. Dnes jsem projel kolem, bylo brzy, ale nikde ani cedule, že by tu hospoda byla. Taky už bývalá. Nebudu se tedy vracet. Sjel jsem kolem hradu dolů, vyjel do překrásné vsi Kanina. Tak jsem se potuloval, ještě sem někdy musím pěšky, kolo se všude nedostane.
V Kokořínském Dole jsem dostal v hospodě výborný guláš. Byly to hezké dva dny, to nemohlo být naposledy. Ani ten širák ne! Láska se neopouští jen proto, že se jeden životem valí stále pomaleji.
Vydal jsem se jinam, za jinou láskou, za jazzem, ale to už patří do jiného povídání.
Text byl zveřejněný na Respekt blogu 10.6.2008, kde si jej do 1.9.2010 otevřelo 2329 čtenářů. Jako dobrý ho označilo 20 čtenářů. Na blog Týdne byl přesunut 8.10.2010.
Fotky z putování
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat