Termín kino se u nás doma nepoužíval. Mluvím o svém dětství. Rodiče mne vodili, později posílali do biografu. Mám to v sobě doslova zažrané. Dokonce jsem slovo používal i před svými dětmi. Někteří jejich spolužáci se prý jim pak smáli, nevěděli co to je. Tak jsem tedy na "kino" přistoupil. Ale v duchu stejně chodím do biografu.
Školní představení. Na ta jsme se těšili, hlavně proto, že byla místo vyučování. Doma jsem dostal pětikorunu na eskymo. Po měnové reformě v červnu 1953, jak tuhle krádež nazývali komunisti, jsem dostal jen korunu. Ale v obou případech za to byla dvě eskyma. Dobrota, mražený krém s chutí kokosu obalený čokoládou. Nemělo to špejli, z vrchu se sundalo jakési čokoládové víčko, strčilo do pusy a bylo to všechno dobrý. Normální žák se nemohl nezapatlat a maminky doma zuřily. Dodnes si tu chuť vybavuju. Co bylo na plátně, jsem zapomněl. Nejdřív asi pohádky, ano, už to mám, vzpomněl jsem si na Vzpouru hraček. Tam se hračky vzbouřily a zničily nějakého esesáka, nebo jinou nestvůru? Često jednalo o sovětské filmy, nacpané moudrostmi pro pionýry, ale jeden byl natočený podle Julese Verna. Děti kapitána Granta. Od té doby bylo mou touhou podívat do Kordiller. Po roce 1990 jsem už začal přemýšlet, že by to šlo, ale bylo moc práce, starostí a už se tam těžko vypravím.
Chodili jsme do kina Libuše na Pankráci, dnes je z něho kasíno. Bylo blízko dnešní stanice metra, chodil jsem tam ještě v druhé polovině osmdesátých let. Doba Gorbačovovy perestrojky, kdy se v SSSR točily poměrně zajímavé filmy. V Československu se na ně nechodilo ze zásady. Taky jsem nebyl na sovětském filmu od roku 1968 asi 17 let. Jen proto mi třeba utekly výborné filmy Šukšinovy. Po letech jsem je viděl na Febiofestu a byl jsem dost překvapený.
Ještě jednu chuťovou vzpomínku. Od rodičů jsem ve věku tak kolem 11-12 let dostával na biograf, a zároveň na rakvičku se šlehačkou a zároveň hned tip, kde jsou rakvičky nejlepší. Za korunu čtyřicet na Václavském náměstí v cukrárně na rohu u kina a hotelu Paříž. Teď už má hotel původní název Juliš a když jsem šel naposledy kolem, místo cukrárny zde prodávali nějaké hadry, takový ten krám s veteší za 39, 49 a tak dále.
Rakvička, eskymo... Je možné se divit, že mi nevoní popcorn? Když bylo v Praze otevřeno první multikino, navštívil jsem ho dvakrát. Podruhé jenom proto, že dojem z první návštěvy byl spíš negativní a já nevěděl, jestli to není moje chyba. Viníkem asi budu já, když multikina navštěvuje tolik lidí. Ale proč tam nechodí baba s papírovou krabicí plnou eskyma?
Od té doby existuje pro mne multikino, ve kterém na jaře probíhá Febiofest. To se ve mně vždycky ozve filmový šílenec. Známý mi říkal, že jsem kinolog. Ale tohle slovo je snad pitomost, ne? Existuje takové slovo vůbec? A co když zaměním i za y? Ne, nebudu výraz používat. Už takhle se mi plete mykologie, kynologie a gynekologie. Feničův festival dům o 12 promítacích sálech promění na týden na úplně jiný podnik. Cedule, že je v kině zákaz konzumace přinesených jídel, nemá platnost ani kusu papíru, na kterém je napsaný. Diváci, hlavně baťůžkáři, mají jiný názor. Krabice popcornu, který mně osobně zrovna nevoní, a velký kelímek upatlané koly stojí stejně jako poměrně nízké festivalové vstupné. Je to jiné publikum.
Za mého dětství hrálo v Praze asi 80 biografů. Programy byly vylepené na veřejných prkenných plakátovacích stěnách. Každý biograf tu měl svůj čtvereček tak 20 x 20 cm. Ve čtvrtek ráno už se četlo, co kde bude. Část plakátů byla červená, tomu se říkalo kina premiérová. Většinou byla ve vnitřní Praze a někdy takové premiérové promítání trvalo několik měsíců. Ostatní, okrajová kina byla modrá. Sem se filmy dostaly až poté, co opadl zájem v kinech dražších. Vstupné bylo v červených o korunu vyšší. U nás, v Podolí, bylo kino Zdar, taková úzká nudle, 9 sedaček vedle sebe, tenkrát jsem ještě nebyl tolik tlustej, a úzká ulička. První řada za korunu. Říkalo se tomu lízat plátno. Ale vzadu byl lístek za tři. Odpolední představení ve všední den nebyla většinou úplně vyprodaná. V době, kdy už jsem navštěvoval průmku, jsme si kupovali lístek do první řady a sedali si na dražší místa. Byla i kina, kde tohle uvaděčkám vadilo. Během týdeníku lítaly s baterkou a potupně nás vyháněly tam, kam jsme patřili. Zvláště agresívní byla jedna paní uvaděčka v kině Metro na Národní třídě, od té se často člověk dočkal i fyzického napadení.
Na svých cestách po republice vidím, že v menších místech to je horší. Pokud není kino úplně zrušené, tak se musí hrát komerčnější tituly. Film jiného typu se občas jen mihne na jedno promítání a už se nevrátí. V Praze je sice draze, ale pár kin, kde hrají i jiné filmy než ty, které můžeme vidět doma na kdejakém komerčním televizním kanále. A mám radost, že objekt, kde bylo kino Modřany vrátili vnučce člověka, který dům vlastnil než mu byl spravedlivě odebrán pracujícím lidem Ta tvrdí, že dědeček založil biograf, tak bude biograf. A nezlomila ji ani povodeň, která se prohnala biografem asi dva měsíce po rekonstrukci v roce 2002. Biograf funguje. A jmenuje se Modřanský biograf. Vždycky, když toužím po nějakém filmu, podívám se nejdřív, kdy ho budou hrát právě tady.
Za mého mládí to byla zábava číslo jedna. Na některé filmy se stály fronty týden předem. V sobotu se hrála noční představení od půl jedenácté. Pokaždé tam někdo usnul.
Vzpomínám na množství sálů a sálků, pamatuju se na hodně z nich, na hodně jsem už zapomněl.. Kino Čas na Václavském náměstí, později z něj bylo kino Letka. Tam běželo několik krátkých filmů, dokumentů a ty běžely nepřetržitě. Vstupenka byla za 1,20 Kčs a dalo se přijít i odejít kdykoliv. Často sál sloužil jako azyl lidem, kteří zrovna měli trošku volného času, čekali na vlak, na autobus, i za školu se sem chodilo, schovávali se tu milenci. Znal jsem žáka průmyslovky, kterému se nechtělo do školy a tak šel do Času. Místo tam příchozí hledal potmě, nebyl tam úplný klid, onen žák si sedl na volné sedadlo, když se na chvíli rozsvítila světla v sále, seděl vedle svého třídního. Ten byl u lékaře na nějakém běžném vyšetření a nechtělo se mu jít honem učit, zašel do Času. Žádný z nich nežaloval.
Hodně z atmosféry biografů spolkla televize. Kdo by se dnes díval v kině na týdeník? Dál chodím do biografu. Hlediště i menších kin jsou rekonstruována tak, že i malí vidí. Sednout si lze kamkoliv, jednotné vstupné. Dobrý zvuk, hlavně jsem mezi lidmi. Televizní bačkory a lahváč na stole mi ani nechybí.
BLOG TÝDEN
Do biografu se chodilo za odměnu. Trest byl nejít do biografu. Mám známého, vrstevníka, který zase měl za trest chodit do biografu. Jeho táta byl promítačem, máma prodávala lístky a Pepa když zlobil, nesměl někde utrácet čas s darebáky. Musel sedět v biografu. Říkal mi, že jednou viděl nějaký čínský film šestkrát. Byla padesátá léta minulého století, promítaly se kvalitní kraviny. Nutí mě k myšlence, není-li někdy facka humánnější trest.
 |
| Kino Eden z druhé strany, vrátka za prodejnou, po schodech dolů a tam bylo kino Eden |
Pepa tohle číst stejně nebude, tak to vyklopím. Jeho rodiče pracovali v branickém kině Eden. Nizoučká stavba, myslím, že hlavně dřevěná, topilo se v ní kamny. Dnes by hasiči řádili. Stavba už není, ale zhruba na stejném místě stojí pečovatelský dům plný babiček a dědečků. Třeba se tam s Pepíkem jednou sejdu. Už vidím, jak se hádáme. Proč?
V roce 1957 měl premiéru film Hrátky s čertem. Zfilmovaná divadelní hra Jana Drdy, kupodivu to není poplatné době vzniku. A jestli ano, tak jen málo. Hezká pohádka, však ji čas od času dávají v televizi. Otec Školastykus, poustevník, kterého kouzelně zahrál František Smolík, je vystavený pekelným nástrahám. Mimo jiné se mu zjeví tři neoblečené ženské, kvůli nimž byl film mládeži do 15 let nepřístupný. Komunisti, kteří vyhrožovali, jak s celým světem zatočí a jak ho přebudují na jeden velký ráj, se zalekli tří přeludů. Čtrnáctiletý kluk by se mohl zkazit. Rodiče film viděli, nadšeně mi dali na lístek i eskymo a poslali do Braníka. Tam chtěli vidět občanku. Pepovi vždycky říkám, že ho nemám rád, protože jeho máma mě nepustila na pohádku. Možná to ani nebyla ona, ale Pepa zas, že on by mne hnal, kdybych se ke kinu jen přiblížil. Film jsem záhy viděl jinde, biografů byla plná Praha. Později tři děvy vystříhli a film byl přístupný už od deseti let.. Hranice 10 let byla v tomhle případě ještě méně pochopitelná. Roztomilá pohádka, na kterou nesmí děti? Přitom jsem na nepřístupné filmy běžně chodil. Dokonce jsem první takové filmy viděl spolu s rodiči. Před pár lety jsem poslouchal pořad ze Šemanovic, kam si Ondřej Suchý zval hosty a natáčel s nimi rozhlasové pořady, které se od módních talk-show dost liší. Hostem byl tehdejší ministr kultury, dnes již zemřelý Pavel Dostál. Byl ročník 1943, stejně jako já. Vyprávěl o tom, jak chodil do kina. Ve 14 letech ho nepustili na Hrátky s čertem. V Olomouci. Hned jsem mu chtěl napsat, ale E-mail jsem ještě nepoužíval, na papírové dopisy jsem byl línej a už mu nenapíšu.
Školní představení. Na ta jsme se těšili, hlavně proto, že byla místo vyučování. Doma jsem dostal pětikorunu na eskymo. Po měnové reformě v červnu 1953, jak tuhle krádež nazývali komunisti, jsem dostal jen korunu. Ale v obou případech za to byla dvě eskyma. Dobrota, mražený krém s chutí kokosu obalený čokoládou. Nemělo to špejli, z vrchu se sundalo jakési čokoládové víčko, strčilo do pusy a bylo to všechno dobrý. Normální žák se nemohl nezapatlat a maminky doma zuřily. Dodnes si tu chuť vybavuju. Co bylo na plátně, jsem zapomněl. Nejdřív asi pohádky, ano, už to mám, vzpomněl jsem si na Vzpouru hraček. Tam se hračky vzbouřily a zničily nějakého esesáka, nebo jinou nestvůru? Često jednalo o sovětské filmy, nacpané moudrostmi pro pionýry, ale jeden byl natočený podle Julese Verna. Děti kapitána Granta. Od té doby bylo mou touhou podívat do Kordiller. Po roce 1990 jsem už začal přemýšlet, že by to šlo, ale bylo moc práce, starostí a už se tam těžko vypravím.
Chodili jsme do kina Libuše na Pankráci, dnes je z něho kasíno. Bylo blízko dnešní stanice metra, chodil jsem tam ještě v druhé polovině osmdesátých let. Doba Gorbačovovy perestrojky, kdy se v SSSR točily poměrně zajímavé filmy. V Československu se na ně nechodilo ze zásady. Taky jsem nebyl na sovětském filmu od roku 1968 asi 17 let. Jen proto mi třeba utekly výborné filmy Šukšinovy. Po letech jsem je viděl na Febiofestu a byl jsem dost překvapený.
Ještě jednu chuťovou vzpomínku. Od rodičů jsem ve věku tak kolem 11-12 let dostával na biograf, a zároveň na rakvičku se šlehačkou a zároveň hned tip, kde jsou rakvičky nejlepší. Za korunu čtyřicet na Václavském náměstí v cukrárně na rohu u kina a hotelu Paříž. Teď už má hotel původní název Juliš a když jsem šel naposledy kolem, místo cukrárny zde prodávali nějaké hadry, takový ten krám s veteší za 39, 49 a tak dále.
Rakvička, eskymo... Je možné se divit, že mi nevoní popcorn? Když bylo v Praze otevřeno první multikino, navštívil jsem ho dvakrát. Podruhé jenom proto, že dojem z první návštěvy byl spíš negativní a já nevěděl, jestli to není moje chyba. Viníkem asi budu já, když multikina navštěvuje tolik lidí. Ale proč tam nechodí baba s papírovou krabicí plnou eskyma?
Od té doby existuje pro mne multikino, ve kterém na jaře probíhá Febiofest. To se ve mně vždycky ozve filmový šílenec. Známý mi říkal, že jsem kinolog. Ale tohle slovo je snad pitomost, ne? Existuje takové slovo vůbec? A co když zaměním i za y? Ne, nebudu výraz používat. Už takhle se mi plete mykologie, kynologie a gynekologie. Feničův festival dům o 12 promítacích sálech promění na týden na úplně jiný podnik. Cedule, že je v kině zákaz konzumace přinesených jídel, nemá platnost ani kusu papíru, na kterém je napsaný. Diváci, hlavně baťůžkáři, mají jiný názor. Krabice popcornu, který mně osobně zrovna nevoní, a velký kelímek upatlané koly stojí stejně jako poměrně nízké festivalové vstupné. Je to jiné publikum.
Za mého dětství hrálo v Praze asi 80 biografů. Programy byly vylepené na veřejných prkenných plakátovacích stěnách. Každý biograf tu měl svůj čtvereček tak 20 x 20 cm. Ve čtvrtek ráno už se četlo, co kde bude. Část plakátů byla červená, tomu se říkalo kina premiérová. Většinou byla ve vnitřní Praze a někdy takové premiérové promítání trvalo několik měsíců. Ostatní, okrajová kina byla modrá. Sem se filmy dostaly až poté, co opadl zájem v kinech dražších. Vstupné bylo v červených o korunu vyšší. U nás, v Podolí, bylo kino Zdar, taková úzká nudle, 9 sedaček vedle sebe, tenkrát jsem ještě nebyl tolik tlustej, a úzká ulička. První řada za korunu. Říkalo se tomu lízat plátno. Ale vzadu byl lístek za tři. Odpolední představení ve všední den nebyla většinou úplně vyprodaná. V době, kdy už jsem navštěvoval průmku, jsme si kupovali lístek do první řady a sedali si na dražší místa. Byla i kina, kde tohle uvaděčkám vadilo. Během týdeníku lítaly s baterkou a potupně nás vyháněly tam, kam jsme patřili. Zvláště agresívní byla jedna paní uvaděčka v kině Metro na Národní třídě, od té se často člověk dočkal i fyzického napadení.
Na svých cestách po republice vidím, že v menších místech to je horší. Pokud není kino úplně zrušené, tak se musí hrát komerčnější tituly. Film jiného typu se občas jen mihne na jedno promítání a už se nevrátí. V Praze je sice draze, ale pár kin, kde hrají i jiné filmy než ty, které můžeme vidět doma na kdejakém komerčním televizním kanále. A mám radost, že objekt, kde bylo kino Modřany vrátili vnučce člověka, který dům vlastnil než mu byl spravedlivě odebrán pracujícím lidem Ta tvrdí, že dědeček založil biograf, tak bude biograf. A nezlomila ji ani povodeň, která se prohnala biografem asi dva měsíce po rekonstrukci v roce 2002. Biograf funguje. A jmenuje se Modřanský biograf. Vždycky, když toužím po nějakém filmu, podívám se nejdřív, kdy ho budou hrát právě tady.
Za mého mládí to byla zábava číslo jedna. Na některé filmy se stály fronty týden předem. V sobotu se hrála noční představení od půl jedenácté. Pokaždé tam někdo usnul.
Vzpomínám na množství sálů a sálků, pamatuju se na hodně z nich, na hodně jsem už zapomněl.. Kino Čas na Václavském náměstí, později z něj bylo kino Letka. Tam běželo několik krátkých filmů, dokumentů a ty běžely nepřetržitě. Vstupenka byla za 1,20 Kčs a dalo se přijít i odejít kdykoliv. Často sál sloužil jako azyl lidem, kteří zrovna měli trošku volného času, čekali na vlak, na autobus, i za školu se sem chodilo, schovávali se tu milenci. Znal jsem žáka průmyslovky, kterému se nechtělo do školy a tak šel do Času. Místo tam příchozí hledal potmě, nebyl tam úplný klid, onen žák si sedl na volné sedadlo, když se na chvíli rozsvítila světla v sále, seděl vedle svého třídního. Ten byl u lékaře na nějakém běžném vyšetření a nechtělo se mu jít honem učit, zašel do Času. Žádný z nich nežaloval.
Hodně z atmosféry biografů spolkla televize. Kdo by se dnes díval v kině na týdeník? Dál chodím do biografu. Hlediště i menších kin jsou rekonstruována tak, že i malí vidí. Sednout si lze kamkoliv, jednotné vstupné. Dobrý zvuk, hlavně jsem mezi lidmi. Televizní bačkory a lahváč na stole mi ani nechybí.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat