Prý mají důchodci spoustu času. Žvást!
Hned ráno musím ovladačem odstřelit Petra Kotvalda. Ztichl. Ovladač mi nahrazuje střelnou zbraň. Výborně si tlumím lovecké pudy a nemusím se štrachat po nocích někam na posed. Stejně už brzy budou po lesích jezdit stráže a dávat myslivcům dýchat do balónku a kontrolovat jim termosky. Bez grogu to nebude žádná čekaná. Celou noc v lese, kňour se neobjeví a domů přijde lovec bez masa a střízlivej.
Já si vystřelím, umělec ani nepípne. Zajíce můžu trefit špatně a toho to bolí. A můžu střílet i pod vlivem. Ale nejsem zvrhlík, já fakt snídám alkohol jen výjimečně. Dnes mám před sebou náročný program. Ovladačem spustím CD Billie Holiday. Muzika stará 50 až 70 let. Miluju blues. Ať ho zpívá kdokoliv. No, já ne.
Chvíli jsem v posteli poslouchal, s leností sobě vlastní jsem se neoholil. Oči ještě ne moc rozlepené, v koupelně taky nebylo příliš světla. Jako správný závislák vyřizuji cokoliv na kole. Tedy úplně cokoliv ne. Ale už mě třeba znají i v kině, kde mi dovolují zamknout kolo vedle pokladny.
Platnost pasu mi skončila v únoru. Po Evropě ho nepotřebuju, ale co kdyby mě nějaký sponzor pozval do Ameriky? Druhý doklad totožnosti pro věčného zapomínače čehokoliv kdekoliv taky není marný. Fotky jsem doma měl hned dvě. Vyjel jsem kopec, pod přilbou zpocený, rozcuchaný. Celá budova nově zařízená, vzpomněl jsem na frontu při vydávání občanky. Na schodech dvě tři hodiny a pro jistotu tam byla skoro tma, aby si snad někdo nemohl číst. Když čekám, čekám pořádně a nekoukám do novin.
Než jsem připravil potřebné, vyndal čtení, našel po kapsách brejle, už jsem šel na řadu. Zase mi všechno padalo z rukou, bál jsem se, že dostanu vynadáno za nedostatečnou rychlost. Strach z úřadu je ve mně zakódován. Nic takového, klid, za okénkem mladá dáma. Hezké jsou v tomhle věku všechny.
"Budu vás fotit já"
"Fotky jsem si přinesl"
"To je kvůli biometrickým údajům"
Jestli jsem koukal jako trouba, nedala mi to najevo. Bude mě fotit a já ze sebe neudělal fešáka. Neoholený, v pomuchlaném bavlněném triku, rozcuchaný.
"Z druhé strany dveří máte zrcadlo"
Náhodou jsem měl v kapse hřeben, nevím, jestli by mi půjčila svůj jako za chvíli propisovačku.
Na obrazovce můj obličej. Ještě se mne zeptala, jestli je všechno v pořádku. Nebylo, ale s tím mým ksichtem neudělá zázraky nikdo. Zaujalo mne, že mám jeden koutek úst svěšený. Přesně jako rakouský úchyl Josef Fritzl, jehož podobizna nedávno obletěla svět. Holt do Rakouska s tímhle dokladem jezdit nebudu.
Nikdo mi neubližoval, ale byl jsem spokojený, když jsem vypadl. Přijel jsem jako moderní důchodce na kole s helmou na hlavě a vypadal jako kůň, když ho učíte šachy. Ani jsem se nestačil zeptat, co že jsou ty biometrické údaje. Jaktože se dají fotit? Asi není daleko doba, kdy doklad bude vonět stejně jako majitel. Policajt čuchne k pasu, ke mně, zasalutuje a propustí. Nebo zatkne, protože jsem se nacpal topinkami.
Kolo odemknout, batoh nasadit, i přilbu a o kousek dál je drogerie. Kolo zamknout, batoh sundat, i přilbu. Už tohle všechno jednomu trvá. Prodávají tu brýle na čtení. Nemůžu mít luxusní brýle za několik tisíc. Ty bych ztratil nebo zničil nejpozději druhý den. Za stovku, dvě, jednoduché, na čtení. Oční lékaři, nečíst! Minulý týden mi upadla nožička, chtěl jsem opravit, ale bez brejlí jsem brejle rozšláp.
Jedu do obchodu, kde mají dobrý med i marmeládu. I to někdy jím, když jsem masem přecpaný nebo žádné nemám.
Zapomněl jsem na lékárnu. Jeden starší pán mi kdysi říkal, abych nechodil zbytečně k doktorům. Že mě okamžitě čapnou a udělají ze mne kripla nemocemi prolezlého. Zlomenou ruku si sám neopravuju, ale jinak nejsem pro lékaře moc dobrý zákazník. Byl jsem nedávno se spolužáky v hospodě a chvílemi si připadám jako méněcenný. Začnou si povídat o doktorech, o lécích a když se chci zúčastnit debaty a říkám, že mám doma Ibalgin a Paralen, mají pusy dokořán. To jsou přece cukrovinky! Nebudu se dál rouhat. Zdraví slouží, zítra může být jinak. Člověk by se měl, má-li štěstí, uklonit a poděkovat. Hlavně, když se ráno postaví na nohy.
Je jedna po poledni, když se dopachtím domů a to jsem se ani nestavěl na jedno. Dokonce jsem nezmokl, kolo by to ale potřebovalo. A mám hlad. Od včerejška je kousek kuřátka, v lednici pivíčko. Pak, že mají důchodci spoustu času. Úplný nesmysl!
Původně jsem chtěl ještě něco napsat o svém minulém textu o základní vojenské službě. Napadlo mě, že bych to chtěl trochu doplnit. Od včerejška jsem zapomněl co doplnit. Ještě jednou jsem si text přečetl, názor se mi nezměnil a ona ta vojna zase za tolik psaní opravdu nestojí.
Hned ráno musím ovladačem odstřelit Petra Kotvalda. Ztichl. Ovladač mi nahrazuje střelnou zbraň. Výborně si tlumím lovecké pudy a nemusím se štrachat po nocích někam na posed. Stejně už brzy budou po lesích jezdit stráže a dávat myslivcům dýchat do balónku a kontrolovat jim termosky. Bez grogu to nebude žádná čekaná. Celou noc v lese, kňour se neobjeví a domů přijde lovec bez masa a střízlivej.
Já si vystřelím, umělec ani nepípne. Zajíce můžu trefit špatně a toho to bolí. A můžu střílet i pod vlivem. Ale nejsem zvrhlík, já fakt snídám alkohol jen výjimečně. Dnes mám před sebou náročný program. Ovladačem spustím CD Billie Holiday. Muzika stará 50 až 70 let. Miluju blues. Ať ho zpívá kdokoliv. No, já ne.
Chvíli jsem v posteli poslouchal, s leností sobě vlastní jsem se neoholil. Oči ještě ne moc rozlepené, v koupelně taky nebylo příliš světla. Jako správný závislák vyřizuji cokoliv na kole. Tedy úplně cokoliv ne. Ale už mě třeba znají i v kině, kde mi dovolují zamknout kolo vedle pokladny.
Platnost pasu mi skončila v únoru. Po Evropě ho nepotřebuju, ale co kdyby mě nějaký sponzor pozval do Ameriky? Druhý doklad totožnosti pro věčného zapomínače čehokoliv kdekoliv taky není marný. Fotky jsem doma měl hned dvě. Vyjel jsem kopec, pod přilbou zpocený, rozcuchaný. Celá budova nově zařízená, vzpomněl jsem na frontu při vydávání občanky. Na schodech dvě tři hodiny a pro jistotu tam byla skoro tma, aby si snad někdo nemohl číst. Když čekám, čekám pořádně a nekoukám do novin.
Než jsem připravil potřebné, vyndal čtení, našel po kapsách brejle, už jsem šel na řadu. Zase mi všechno padalo z rukou, bál jsem se, že dostanu vynadáno za nedostatečnou rychlost. Strach z úřadu je ve mně zakódován. Nic takového, klid, za okénkem mladá dáma. Hezké jsou v tomhle věku všechny.
"Budu vás fotit já"
"Fotky jsem si přinesl"
"To je kvůli biometrickým údajům"
Jestli jsem koukal jako trouba, nedala mi to najevo. Bude mě fotit a já ze sebe neudělal fešáka. Neoholený, v pomuchlaném bavlněném triku, rozcuchaný.
"Z druhé strany dveří máte zrcadlo"
Náhodou jsem měl v kapse hřeben, nevím, jestli by mi půjčila svůj jako za chvíli propisovačku.
Na obrazovce můj obličej. Ještě se mne zeptala, jestli je všechno v pořádku. Nebylo, ale s tím mým ksichtem neudělá zázraky nikdo. Zaujalo mne, že mám jeden koutek úst svěšený. Přesně jako rakouský úchyl Josef Fritzl, jehož podobizna nedávno obletěla svět. Holt do Rakouska s tímhle dokladem jezdit nebudu.
Nikdo mi neubližoval, ale byl jsem spokojený, když jsem vypadl. Přijel jsem jako moderní důchodce na kole s helmou na hlavě a vypadal jako kůň, když ho učíte šachy. Ani jsem se nestačil zeptat, co že jsou ty biometrické údaje. Jaktože se dají fotit? Asi není daleko doba, kdy doklad bude vonět stejně jako majitel. Policajt čuchne k pasu, ke mně, zasalutuje a propustí. Nebo zatkne, protože jsem se nacpal topinkami.
Kolo odemknout, batoh nasadit, i přilbu a o kousek dál je drogerie. Kolo zamknout, batoh sundat, i přilbu. Už tohle všechno jednomu trvá. Prodávají tu brýle na čtení. Nemůžu mít luxusní brýle za několik tisíc. Ty bych ztratil nebo zničil nejpozději druhý den. Za stovku, dvě, jednoduché, na čtení. Oční lékaři, nečíst! Minulý týden mi upadla nožička, chtěl jsem opravit, ale bez brejlí jsem brejle rozšláp.
Jedu do obchodu, kde mají dobrý med i marmeládu. I to někdy jím, když jsem masem přecpaný nebo žádné nemám.
Zapomněl jsem na lékárnu. Jeden starší pán mi kdysi říkal, abych nechodil zbytečně k doktorům. Že mě okamžitě čapnou a udělají ze mne kripla nemocemi prolezlého. Zlomenou ruku si sám neopravuju, ale jinak nejsem pro lékaře moc dobrý zákazník. Byl jsem nedávno se spolužáky v hospodě a chvílemi si připadám jako méněcenný. Začnou si povídat o doktorech, o lécích a když se chci zúčastnit debaty a říkám, že mám doma Ibalgin a Paralen, mají pusy dokořán. To jsou přece cukrovinky! Nebudu se dál rouhat. Zdraví slouží, zítra může být jinak. Člověk by se měl, má-li štěstí, uklonit a poděkovat. Hlavně, když se ráno postaví na nohy.
Je jedna po poledni, když se dopachtím domů a to jsem se ani nestavěl na jedno. Dokonce jsem nezmokl, kolo by to ale potřebovalo. A mám hlad. Od včerejška je kousek kuřátka, v lednici pivíčko. Pak, že mají důchodci spoustu času. Úplný nesmysl!
Původně jsem chtěl ještě něco napsat o svém minulém textu o základní vojenské službě. Napadlo mě, že bych to chtěl trochu doplnit. Od včerejška jsem zapomněl co doplnit. Ještě jednou jsem si text přečetl, názor se mi nezměnil a ona ta vojna zase za tolik psaní opravdu nestojí.
A tak jsem si znovu pustil CD Billie Holiday. Ještě bylo v přehravači. Blues.
Žádné komentáře:
Okomentovat