Bylo mu tak 16. Na uších sluchátka, v nose kroužek, dvoubarevné vlasy. Seděl v tramvaji. Moje zchátralé tělo vylezlo do vozu. Kluk vyletěl ze sedačky a takovým gestem negestem mi nabídl místo. Sedl jsem si, i když jsem jel jen dvě stanice. "Děkuji Vám", řekl jsem hodně nahlas. Nereagoval, asi se ve sluchátkách vyskytovala hudba nebo jiné zvuky. Díval jsem se na něj a záviděl jsem mu.
Záviděl jsem mu, že si chodí po světě upravený podle svého. Možná mu to přikazuje móda, třeba mu doma nadávají, že vypadá jako cvok. Pamatuju si na boj s tátou, když jsem si dovolil mít na krku aspoň náznak hára. Táta chtěl, abych měl krk pěkně vystříhaný. Jako tenhle kluk z tramvaje. Bojoval jsem o milimetry vlasů, připadal jsem si jak v bitvě o Stalingrad. Tolik to bylo pro mne důležité.
Záviděl jsem mu, že je mu dáno. Viděl zmuchlaného dědka a přenechal mu místo k sezení. Moji vrstevníci budou říkat, že to byla náhoda, a že kecám, že jsou mladí drzí a a a... Problém pouštění starších je skutečný evergreen. Škoda, že už jsem dávno dal 50 let staré ročníky Mladého světa do sběru. Tam se to řešilo kolem dokola. Naše generace byla čtenáři označována jako naprosto nevychovanou, která si neváží stáří. Připadá mi úsměvné, když se rozčilují dámy a pánové mého věku a tvrdí, že za našeho mládí jsme se k starším lidem uměli chovat úplně skvěle. Jak kdo. Dokonce tvrdím, že poměr mezi slušnými a neslušnými je dnes stejný jako byl tenkrát. Jen ti slušní nebývají tolik vidět, nemají potřebu na sebe upozorňovat.
V pubertě jsem se styděl hovořit s dospělými. Nevěděl jsem, jak jim přenechat místo k sezení. Nebylo mi dáno. Řešil jsem to jednoduše. V tramvaji jsem si nesedal a tedy jsem ani nikoho nepouštěl. A že se nás na plošinách otevřených vozů mačkalo. Co se na nás průvodčí nahulákali. "Postupte si dále do vozu!"
Při ranní cestě na průmku jsem nutně potřeboval stát na zadní plošině. Už ani nevím, na co tam bylo to kolo, mělo snad něco společného s brzdou. Dal se tam položit sešit, za dvě stanice nastoupil spolužák, který měl vždycky napsaný úkol a dal opsat. Taky se z něho stal docent. Já toho zase víc nažvaním. Opisovat jsem tenkrát uměl bleskově. Někdy i s chybami. A tramvaj hodně drncala.
Před padesáti lety mi bylo 15. Zdá se mi, že to bylo před chvílí. Pár okamžiků a najednou mě první malá holčička nabídla místo. Zřejmě chtěla udělat radost babičce, se kterou cestovala. Možná potřebovala udělat dobrý skutek. Měl jsem makovici šedivou už ve čtyřiceti. Sem tam mě někdo pustil, stále častěji. Před pár lety jsem stál v metru. Seděla přede mnou dvojice, tipoval bych na vysokoškoláky. Dívka se mi líbila a já si jí prohlížel. Podívala se na mne a pustila mne sednout. I se svým hochem či kamarádem vstali a vůbec se chovali moc slušně. Já se styděl! Díval jsem se pak jen na podlahu. Kocour starej. Dávám si od té doby bacha, ale potají se stejně dívám furt.
Byli jsme skutečně slušnější? Tvrdí to možná většina mých vrstevníků. Nezdá se mi to. Jak si tak píšu svůj blog, hrabu se ve vzpomínkách. Doprčic, hodně jsem se navyváděl. Zrovna tak tvrdím, že dnes nejsou mladí zas o tolik chytřejší. Jen mají více možností získat informace, je už na nich, jak s nimi naloží. Za 50 let se změní prostředí, podmínky, ale 50 let je moc málo na to, aby se radikálně změnila lidská povaha. Zdají se nám mladí nevychovaní? Sakra, kdo je vlastně vychovával nebo měl vychovávat? Nechci dělat advokáta mladým. Oni se beze mne obejdou. Taky dělají pěkné voloviny.
Za chvíli budou na místě námi uvolněném a budou se divit, kdo že jim jejich potomky tak blbě vychoval.
Na každého jednou dojde. Jak já jim závidím!
Text byl zveřejněn 21.6.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 ho otevřelo 2549 čtenářů, z nichž 59 ho označilo za dobrý. Na blog Týdne byl přesunut 8.10.2008.
BLOG TÝDEN
Záviděl jsem mu, že si chodí po světě upravený podle svého. Možná mu to přikazuje móda, třeba mu doma nadávají, že vypadá jako cvok. Pamatuju si na boj s tátou, když jsem si dovolil mít na krku aspoň náznak hára. Táta chtěl, abych měl krk pěkně vystříhaný. Jako tenhle kluk z tramvaje. Bojoval jsem o milimetry vlasů, připadal jsem si jak v bitvě o Stalingrad. Tolik to bylo pro mne důležité.
Záviděl jsem mu, že je mu dáno. Viděl zmuchlaného dědka a přenechal mu místo k sezení. Moji vrstevníci budou říkat, že to byla náhoda, a že kecám, že jsou mladí drzí a a a... Problém pouštění starších je skutečný evergreen. Škoda, že už jsem dávno dal 50 let staré ročníky Mladého světa do sběru. Tam se to řešilo kolem dokola. Naše generace byla čtenáři označována jako naprosto nevychovanou, která si neváží stáří. Připadá mi úsměvné, když se rozčilují dámy a pánové mého věku a tvrdí, že za našeho mládí jsme se k starším lidem uměli chovat úplně skvěle. Jak kdo. Dokonce tvrdím, že poměr mezi slušnými a neslušnými je dnes stejný jako byl tenkrát. Jen ti slušní nebývají tolik vidět, nemají potřebu na sebe upozorňovat.
V pubertě jsem se styděl hovořit s dospělými. Nevěděl jsem, jak jim přenechat místo k sezení. Nebylo mi dáno. Řešil jsem to jednoduše. V tramvaji jsem si nesedal a tedy jsem ani nikoho nepouštěl. A že se nás na plošinách otevřených vozů mačkalo. Co se na nás průvodčí nahulákali. "Postupte si dále do vozu!"
Při ranní cestě na průmku jsem nutně potřeboval stát na zadní plošině. Už ani nevím, na co tam bylo to kolo, mělo snad něco společného s brzdou. Dal se tam položit sešit, za dvě stanice nastoupil spolužák, který měl vždycky napsaný úkol a dal opsat. Taky se z něho stal docent. Já toho zase víc nažvaním. Opisovat jsem tenkrát uměl bleskově. Někdy i s chybami. A tramvaj hodně drncala.
Před padesáti lety mi bylo 15. Zdá se mi, že to bylo před chvílí. Pár okamžiků a najednou mě první malá holčička nabídla místo. Zřejmě chtěla udělat radost babičce, se kterou cestovala. Možná potřebovala udělat dobrý skutek. Měl jsem makovici šedivou už ve čtyřiceti. Sem tam mě někdo pustil, stále častěji. Před pár lety jsem stál v metru. Seděla přede mnou dvojice, tipoval bych na vysokoškoláky. Dívka se mi líbila a já si jí prohlížel. Podívala se na mne a pustila mne sednout. I se svým hochem či kamarádem vstali a vůbec se chovali moc slušně. Já se styděl! Díval jsem se pak jen na podlahu. Kocour starej. Dávám si od té doby bacha, ale potají se stejně dívám furt.
Byli jsme skutečně slušnější? Tvrdí to možná většina mých vrstevníků. Nezdá se mi to. Jak si tak píšu svůj blog, hrabu se ve vzpomínkách. Doprčic, hodně jsem se navyváděl. Zrovna tak tvrdím, že dnes nejsou mladí zas o tolik chytřejší. Jen mají více možností získat informace, je už na nich, jak s nimi naloží. Za 50 let se změní prostředí, podmínky, ale 50 let je moc málo na to, aby se radikálně změnila lidská povaha. Zdají se nám mladí nevychovaní? Sakra, kdo je vlastně vychovával nebo měl vychovávat? Nechci dělat advokáta mladým. Oni se beze mne obejdou. Taky dělají pěkné voloviny.
Za chvíli budou na místě námi uvolněném a budou se divit, kdo že jim jejich potomky tak blbě vychoval.
Na každého jednou dojde. Jak já jim závidím!
Text byl zveřejněn 21.6.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 ho otevřelo 2549 čtenářů, z nichž 59 ho označilo za dobrý. Na blog Týdne byl přesunut 8.10.2008.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat