Ten výraz, který jsem dal do titulku, mě fascinuje od chvíle, kdy se jako "módní" vřítil do českého jazyka. Zlidovělá verze Klausova výroku, že peníze jsou důležité až v první řadě. Nechci ale psát o češtině. Všiml jsem si, že se tu potuluje něco bývalých, aktivních, možná i budoucích pedagogů. Udělám gramatickou chybu a oni mě rozcupují. 12 let úplně stačilo, aby učitelstvo i já jsme pochopili, že už nemá význam se dál vzájemně týrat. O penězích může psát kdokoliv. Dokonce i já.
"Bez peněz do hospody nelez", to mě poučoval táta se zjevnou úlevou, že mi nemusí vysvětlovat, co s holkama. V hospodě jsem věc pochopil záhy. Když se mi doma začaly hromadit malé děti, pochopil jsem i další. Děti chtějí papat a já nemůžu celou výplatu nosit hospodskému. Těžko se výplata dělila, začal jsem chodit kolem hospody oklikou.
Už v 18 letech se ze mne stal zeměměřič. Ani nevím, kdy jsem se stal geodetem. Najednou se začal tenhle název užívat. Šéfovi jsem tvrdil, že mám zeměměřickou průmyslovku a tudíž nejsem geodet. Vrtěl hlavou a snad ani netušil, že mu to dělám schválně. Taky jsem jeden čas byl samostatný referent pro průzkumné práce. Na takové názvy funkce už muselo být celé oddělení, to by jeden blb nevymyslel.
Peníze se zrovna v téhle profesi nehrnuly. Ale nepřetrhli jsme se. Přikrádat se moc nedalo. Sem tam prkýnko na stavbě, tak na polici do sklepa. Nebo recepční v hotelu za bakšiš potvrdil na služebce nocleh, který se neuskutečnil. Jeden čas jsem jezdil na stavbu do Kralup a ráno v Praze vlezl do rychlíku Vihorlat, který přivezl stavební dělníky z východního Slovenska. Vystoupili v Praze a nechávali ve vlaku kromě bordelu i zálohované láhve. Ty jsem sbíral. Snad to byl úklid, ne krádež. Profesionální uklízeči mě však rádi neměli. Na svačinu to nějak vyšlo. Jednou jsem našel v kupé tři plné šarišské dvanáctky a sotva načatou flašku borovičky. Ve třech lidech už se konalo v práci menší "mejdlo". A ještě jsem po koruně střelil láhve.
Podnikavý jsem nikdy moc nebyl, melouchy v našem oboru byly jen výjimečně a ty si rozebrali ti vyšší. Manželka musela do zaměstnání. Ale celá rodina šlapala. Točili jsme se jen kolem dětí, bez pomoci babiček, dědečků, kteří už byli starší. Naše děti neměly všechno co jiné děti. Rád na tuhle dobu vzpomínám. Prachy nebyly, ale vztahy byly. Měli jsme vlak zadarmo, tak jsme pořád někde rajzovali. O prázdninách jsem byl s dětmi já, potom manželka, chvíli oba. Měl jsem hodně volného času. To byla jediná věc, která se dala v práci ukrást. Rychle udělat potřebné a dál mě nikdo nehledal. Fakt je, že jsme někdy večer prohlíželi, které z našich třech dětí bude boty potřebovat více. Známí kroutili hlavou, co zvládneme.
Všechno se točilo kolem dětí. Do divadel, kin jsme chodili každý zvlášť. Když se děti postupně osamostatňovaly, nenašli jsme už s manželkou cestu zpátky. Přestali jsme se potřebovat. To byla nespravedlivá daň.
Už ale bylo po roce 89. V podniku naše oddělení zrušili a my se vrhli do soukromničení. Nevěřil jsem, že se uživíme. Ale šlo to. Říkali jsme si soukromí podnikatelé, netuším, jací ještě jiní jsou podnikatelé než soukromí. Lidé živící se prací, tedy živnostníci. Ale ten název nám nějak smrděl. Byli jsme hloupí. Firma fungovala. Mám v dobré paměti první peníze, které jsem vydělal bez pomoci všech těch ekonomických, technických a kdovíjakých náměstků. Bez zvláštních oddělení.
Dokázali jsme se i bavit. Jednou v zimě jsme si udělali klasickou zabijačku. Všechny ty práce kolem, jitrnice, jelita, tlačenka, ovar, prdelačka se míchala a chladila v potoce. Byl sníh, sud Kozla byl naražený, kousek slivovice se taky našel. Řezník byl kamarád, večer se šlo do hospody. V neděli jsme vyspávali, pak si rozdělili všechny ty dobroty, před kterými nás odborníci na zdravou výživu tolik varují a jeli domů. Byly tam i rodiny. Na žádný luxus naše výdělky nestačili, ale pohodu jsme si udělali.
Práce se neodmítala, bylo jí přespříliš. Zakázky se motaly jedna přes druhou, bylo to k zešílení. Přestal jsem číst knihy, poslouchat muziku, kterou jsem sbíral od šedesátých let. Lístek do divadla jsem se bál koupit, někdy jsem ho musel dát cizím zadarmo, protože se muselo na stavbu. Večer v jedenáct si taky vzpomněli, že nás potřebujou. V autě běžel Radiožurnál s přiblblým popem, kvůli dopravním zprávám. Příjmy rostly, na jachtu to teda nebylo. Já například nikdy nevlastnil auto. Dvě dcery na vysoké škole, ale nestěžoval jsem si. Manželství sice v hajzlu, ale osobní vztahy v práci bezvadné, jen času jsme na sebe měli stále méně. Osm hodin práce denně - to je dobře vymyšleno. Pak už člověk nutně cosi ztrácí. Peníze jsou důležité, vydělají se, ale měly by se taky užít, utratit. Utrácíme, utrácíme, ale když sleduju, co všechno lidé potřebují k životu, bez čeho všeho to dneska údajně nejde, rozum mi vynechává.
Práci jsem začal nenávidět. Byl jsem nejstarší, vyměřili mi důchod a s nějakými úsporami jsem doslova zdrhnul. Kamarádům trvalo poměrně dlouho, než pochopili, že vše myslím vážně. Kamarádství zůstalo, ale vídáme se stále méně.
Jednou za rok je víkend věnovaný posezení. Zabijačka už ne, griluje se, místo Kozla teče Plzeň. Teď zrovna nedávno. Pozvali mne. Na zahradě slušná auta, jedině já přijel na kole, předváděl jsem se, jaký jsem sportovec. Spousta vzpomínek, s většinou se znám 25 - 30 let. Ale současnost žijeme každý jinou. Oni mají společný zájem - práci. Ne, že by mě nezajímalo, jak si vede firma, kterou jsem spoluzakládal. Jen jsem mimo. Nebylo to už bláznivé setkání. Všichni mi připadali vážnější. Unavenější. Zestárli? Ano, stárneme všichni. Zadarmo jsem se najedl, napil. Ale stejně jsem myslel na zabijačku, kde jsem cestou z hospody uklouzl a narazil si žebra.
Život jak na houpačce. Kdykoliv jsem neměl peníze, býval jsem v životě šťastný.
Štěstí je tak přepychová věc, ale prachy si za něj nekoupíš. Jak vás tohle napadlo, pane Horáčku?
Text byl zveřejněný na Respekt blogu 26.6.2008. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 2435 čtenářů, z nichž 36 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 9.10.2010
BLOG TÝDEN
"Bez peněz do hospody nelez", to mě poučoval táta se zjevnou úlevou, že mi nemusí vysvětlovat, co s holkama. V hospodě jsem věc pochopil záhy. Když se mi doma začaly hromadit malé děti, pochopil jsem i další. Děti chtějí papat a já nemůžu celou výplatu nosit hospodskému. Těžko se výplata dělila, začal jsem chodit kolem hospody oklikou.
Už v 18 letech se ze mne stal zeměměřič. Ani nevím, kdy jsem se stal geodetem. Najednou se začal tenhle název užívat. Šéfovi jsem tvrdil, že mám zeměměřickou průmyslovku a tudíž nejsem geodet. Vrtěl hlavou a snad ani netušil, že mu to dělám schválně. Taky jsem jeden čas byl samostatný referent pro průzkumné práce. Na takové názvy funkce už muselo být celé oddělení, to by jeden blb nevymyslel.
Peníze se zrovna v téhle profesi nehrnuly. Ale nepřetrhli jsme se. Přikrádat se moc nedalo. Sem tam prkýnko na stavbě, tak na polici do sklepa. Nebo recepční v hotelu za bakšiš potvrdil na služebce nocleh, který se neuskutečnil. Jeden čas jsem jezdil na stavbu do Kralup a ráno v Praze vlezl do rychlíku Vihorlat, který přivezl stavební dělníky z východního Slovenska. Vystoupili v Praze a nechávali ve vlaku kromě bordelu i zálohované láhve. Ty jsem sbíral. Snad to byl úklid, ne krádež. Profesionální uklízeči mě však rádi neměli. Na svačinu to nějak vyšlo. Jednou jsem našel v kupé tři plné šarišské dvanáctky a sotva načatou flašku borovičky. Ve třech lidech už se konalo v práci menší "mejdlo". A ještě jsem po koruně střelil láhve.
Podnikavý jsem nikdy moc nebyl, melouchy v našem oboru byly jen výjimečně a ty si rozebrali ti vyšší. Manželka musela do zaměstnání. Ale celá rodina šlapala. Točili jsme se jen kolem dětí, bez pomoci babiček, dědečků, kteří už byli starší. Naše děti neměly všechno co jiné děti. Rád na tuhle dobu vzpomínám. Prachy nebyly, ale vztahy byly. Měli jsme vlak zadarmo, tak jsme pořád někde rajzovali. O prázdninách jsem byl s dětmi já, potom manželka, chvíli oba. Měl jsem hodně volného času. To byla jediná věc, která se dala v práci ukrást. Rychle udělat potřebné a dál mě nikdo nehledal. Fakt je, že jsme někdy večer prohlíželi, které z našich třech dětí bude boty potřebovat více. Známí kroutili hlavou, co zvládneme.
Všechno se točilo kolem dětí. Do divadel, kin jsme chodili každý zvlášť. Když se děti postupně osamostatňovaly, nenašli jsme už s manželkou cestu zpátky. Přestali jsme se potřebovat. To byla nespravedlivá daň.
Už ale bylo po roce 89. V podniku naše oddělení zrušili a my se vrhli do soukromničení. Nevěřil jsem, že se uživíme. Ale šlo to. Říkali jsme si soukromí podnikatelé, netuším, jací ještě jiní jsou podnikatelé než soukromí. Lidé živící se prací, tedy živnostníci. Ale ten název nám nějak smrděl. Byli jsme hloupí. Firma fungovala. Mám v dobré paměti první peníze, které jsem vydělal bez pomoci všech těch ekonomických, technických a kdovíjakých náměstků. Bez zvláštních oddělení.
Dokázali jsme se i bavit. Jednou v zimě jsme si udělali klasickou zabijačku. Všechny ty práce kolem, jitrnice, jelita, tlačenka, ovar, prdelačka se míchala a chladila v potoce. Byl sníh, sud Kozla byl naražený, kousek slivovice se taky našel. Řezník byl kamarád, večer se šlo do hospody. V neděli jsme vyspávali, pak si rozdělili všechny ty dobroty, před kterými nás odborníci na zdravou výživu tolik varují a jeli domů. Byly tam i rodiny. Na žádný luxus naše výdělky nestačili, ale pohodu jsme si udělali.
Práce se neodmítala, bylo jí přespříliš. Zakázky se motaly jedna přes druhou, bylo to k zešílení. Přestal jsem číst knihy, poslouchat muziku, kterou jsem sbíral od šedesátých let. Lístek do divadla jsem se bál koupit, někdy jsem ho musel dát cizím zadarmo, protože se muselo na stavbu. Večer v jedenáct si taky vzpomněli, že nás potřebujou. V autě běžel Radiožurnál s přiblblým popem, kvůli dopravním zprávám. Příjmy rostly, na jachtu to teda nebylo. Já například nikdy nevlastnil auto. Dvě dcery na vysoké škole, ale nestěžoval jsem si. Manželství sice v hajzlu, ale osobní vztahy v práci bezvadné, jen času jsme na sebe měli stále méně. Osm hodin práce denně - to je dobře vymyšleno. Pak už člověk nutně cosi ztrácí. Peníze jsou důležité, vydělají se, ale měly by se taky užít, utratit. Utrácíme, utrácíme, ale když sleduju, co všechno lidé potřebují k životu, bez čeho všeho to dneska údajně nejde, rozum mi vynechává.
Práci jsem začal nenávidět. Byl jsem nejstarší, vyměřili mi důchod a s nějakými úsporami jsem doslova zdrhnul. Kamarádům trvalo poměrně dlouho, než pochopili, že vše myslím vážně. Kamarádství zůstalo, ale vídáme se stále méně.
Jednou za rok je víkend věnovaný posezení. Zabijačka už ne, griluje se, místo Kozla teče Plzeň. Teď zrovna nedávno. Pozvali mne. Na zahradě slušná auta, jedině já přijel na kole, předváděl jsem se, jaký jsem sportovec. Spousta vzpomínek, s většinou se znám 25 - 30 let. Ale současnost žijeme každý jinou. Oni mají společný zájem - práci. Ne, že by mě nezajímalo, jak si vede firma, kterou jsem spoluzakládal. Jen jsem mimo. Nebylo to už bláznivé setkání. Všichni mi připadali vážnější. Unavenější. Zestárli? Ano, stárneme všichni. Zadarmo jsem se najedl, napil. Ale stejně jsem myslel na zabijačku, kde jsem cestou z hospody uklouzl a narazil si žebra.
Život jak na houpačce. Kdykoliv jsem neměl peníze, býval jsem v životě šťastný.
Štěstí je tak přepychová věc, ale prachy si za něj nekoupíš. Jak vás tohle napadlo, pane Horáčku?
Text byl zveřejněný na Respekt blogu 26.6.2008. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 2435 čtenářů, z nichž 36 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 9.10.2010
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat