Možná trénink na dnešní dobu. Naučil jsem se vybírat. Doba je dnes svobodnější, můžu o věci mluvit nahlas a hlavně se můžu pošklebovat všem rádoby inženýrům, kteří by mi zase chtěli určovat, co se má, co se nemá, co se musí. A kteří ještě dávají zdarma poučení, že to dnes jinak nejde. Jsou udivení, někdy i uražení, že se jim posmívám.
Pořád si nemůžu už v roce 2008 zvyknout, že výraz "minulé století" patří době, kdy jsem prožil tolik života. Jak řekne někdo "minulé století", myslím na dobu před rokem 1900. Tak si zvykám! Ve třicátých letech minulého století si zaměstnanci tiskáren v Praze postavili v Podolí, což byla skoro vesnice, družstevní byty. Stály hodně peněz, moji rodičové neměli na větší byt a museli si vzít menší. Nevím přesně, jak to všechno fungovalo, táta mi věc mnohokrát vysvětloval, ale já, chytrák, jsem všechno pouštěl zase druhým uchem ven.
Nastěhovali se sem hlavně mladí lidí s malými dětmi. Třicátá léta skončila, jak známo, špatně. Za domem byl pozemek, který jsme nazývaly Stráň. Píšu s velkým písmenem, protože tady jsem prožil všechno pro děti zásadní. Za okupace narozený jsem Stráň užíval později než rodiče. Němci nedovolili za protektorátu lidem příliš zábavy. Mladí lidé se chtějí bavit. Stráň byla plná křovin, akátů zde bylo hodně, divočina, kterou dnešní budovatelé označují jako zbytečný plevel. A otcové skrytí za bytovkami a z druhé strany kopcem, začali budovat. Vytvořili kurt, který se dal použít na tenis, na volejbal, nohejbal i na malý fotbálek. Menší kuželník. Dělaly se táboráky, pokud někdo sehnal buřta, dal se i opéct. Ti lidé se z tiskáren znali, tykali si.
Mámy sem chodili s hodně malými dětmi, udělalo se pískoviště. Zároveň se sušilo prádlo. Jejda, to byl malér. Některé ženské byly nervózní, když najednou měly na čerstvě vypraném prostěradle otisk míče. Prádlo se vyvářelo v kotli, pračky nebyly, čas v prádelnách byl přesně rozepsaný. Lze se divit, že baby řvaly? Všechno tu patřilo všem. Marx s Engelsem museli v hrobě skákat radostí. Lidé se scházeli po práci jako na vesnici na návsi. Bohatí lidé tu nežili a pokud někdo takové ambice měl, poté co se Klement Gottwald právě vrátil z Hradu, ho roupy rychle přešly. Jestli tedy si nešel s úctou pro rudou knížku. Znal jsem i takové, kteří ke komunistům přešli při poslední návštěvě kostela.
A tak jsme tu měli svoje území, kde jsme se bavili po svém. Z oken bytů sem bylo vidět, nemohli jsme si dovolit dělat větší lumpárny. Mámy nás měly na očích, volaly na nás . K nedělnímu obědu! K večeři a spát! To bylo proseb "ještě chvilku". Na mne máma volala, měla dobrý hlas, na některé se pískalo píšťalkou. Těch bylo několik, museli se vytvořit různé kombinace hvizdů, aby na jedno zapískání nepřišlo k obědu víc špinavých syčáků. A vepřová byla ještě v troubě a na Stráni bylo tak dobře. Vzpomínka říká, že, když bylo teplo, běhali jsme bosi. Tak chudí, abychom neměli boty, jsme nebyli, ale bylo nám bez bot dobře. A bylo tam dost možností se poranit. Rodiče to tolerovali, oni zase ve svém dětství chodili bosi, protože si své jediné boty museli šetřit.
Přišel jsem ze školy, snažil jsem se utéct bez toho, abych honem psal nějaký pitomý úkol, máma mě většinou odchytila. Televize nebyla, takže v ní nemohlo být nic důležitého. Nevím, jestli by mne udržel doma počítač, kdyby na mne čekala banda lumpů s balónem. Největší trest (nedostával jsem ho zas tak málo) byl sedět doma a učit se. Fakt je, že jsem se stejně neučil, dá se přece čumět do učebnice a myslet na cokoliv. Myslím, že v tomhle se mýlí všechny generace rodičů.
Neděle byl svátek, vstávalo se později, vylítlo se na Stráň. Oběd, kdy jsem musel tátovi se džbánem pro pivo. Po obědě s bandaskou do cukrárny pro zmrzlinu. A hurá ven, bez pohádky. Dejme tomu, že jsem ve škole něco zlého provedl (kantoři si na mne často zasedli). A já musel po obědě s rodiči na špacír. Nevím, jak by tohle dnes hodnotili psychologové, asi by rodiče nepochválili. Chodil jsem s rodiči za trest. Ještě mě nechutně čistě oblékli. Vyrazili jsme ven, kluci, kteří mne náhodou viděli, se mi posmívali. Rodiče byli také nastrojení, táta vlastně mezi lidi nikdy nechodil bez kravaty. Šli jsme pěšky do Braníka, kde bydlel tátův kamarád. Narodili se ve stejné vesnici.
Nechodil jsem na tyhle návštěvy rád. Oni měli syna o rok mladšího než já a všichni byli přesvědčení, že musíme být kamarádi. Kluk byl mimořádně chytrý, ale jinak byl jako každý jiný, asi byl fajn, ale měl svoje kamarády, nějak jsme si neseděli. Později jsme se jednou potkali, tak jsme spolu vykouřili cigáro. Jenže jako děti jsme nekouřili a už jsem viděl, že nám rodiče řeknou, abychom si šli hrát na zahradu, aby se mohli něčeho napít a vyprávět si sprosté anekdoty.
Bývala v Braníku zahradní restaurace. Na kopečku. Ona je tam dodnes. Ale jmenuje se trochu jinak, je z ní hotel, spíš pro bohatší. Tenkrát to byla lidovka. A v neděli někdy hrála dechovka. Na malém parketu se tančilo. Rodiče strašně rádi tancovali, nikdy mi tohle neříkali, ale mám dojem, že i proto byli spolu. Brácha tuhle vášeň zdědil, mne to trochu minulo. Závidím lidem, kteří se umí tancem bavit. Miluju muziku, poznám falešné tóny, ale cesta rytmu do nohou je u mne nějak složitá. Ale přesto nemám nic proti diskotékám ani proti technopárty. Techno poslouchat nemůžu, tak ho neposlouchám, je možné použít i sluchátka, jaká měl Otík ve filmu Vesnička má středisková.
Ujíždí mi téma. Před hospodou Na kopečku táta zamlel pusou, že by si docela jedno dal, kdo ví, jestli mají doma pivo, sedli jsme si, dostal jsem limonádu, naši začali tancovat a když skončili, už nemělo cenu na návštěvu chodit. Měli dobrou náladu a mně se aspoň trochu vylepšila. Na Stráni by sice bylo líp, ale dnes to vidím tak, že není marné si pamatovat, když byli rodiče v dobré pohodě. A sváteční oblečení jsem ušpinil i v hospodě.
Většinou si své dětství idealizujeme, asi je to dobře. Na Stráni jsem prožil hezké časy. V roce 1957 jsem začal jezdit na průmyslovku do Prahy (ten výraz jsme skutečně používali, třebaže Podolí bylo součástí Prahy a jezdila sem tramvaj), našel si jiné kamarády, jinou zábavu a Stráň jsem opustil. Jednou jsem se tam podíval, prošel se. Kluci, s kterými jsem prožil tolik radostí, tu seděli, kouřili (já ještě tenkrát ne). Pozdravili jsme se, ale ona mezi nimi seděla holka! Ty přece na Stráni sedávaly jinde a bavily se o hloupostech.
Život se mi zamotal tak, že jsem skončil zase v bytě, kam si mne přivezli rodiče kdysi z porodnice. Denně vidím z okna chodby na Stráň. Všechno zarostlé, prádlo tu nikdo nevěší, jestli někde bydlí malé děti, asi chodí jinam. Možná do akvaparků. Ani strom, ze kterého jsme rvali třešně, až nám bylo zle, už není. Stavět se tu asi nic nebude, pozemek nemá přístupovou cestu, na poli za Prahou se staví líp. Je tu ticho, příroda si vzala zpět i hřiště, kuželník je pryč dávno. Vidět jsou zde i divocí králíci, bažanti. Blízko je plavecký stadión, Žluté lázně a autem snadno odjedeme na Zličín, Černý most, do Čestlic. Tam lze strávit víkend mezi hypermarkety, fastfoody a akvaparky, přivést si domů spoustu důležitých zbytečností a hned se vrhnout do víru stresu s třemi mobily v ruce, abychom na ty důležité zbytečnosti vydělali. Třeba za týden, či za dva, si dáme repete.
Jsem strašně rád, že dnešní mladí mají tak velikou možnost poznávání světa, mají možnost se rozhodnout, vybrat si svou cestu životem. Je mi líto každého, kdo tohle nedokáže využít. Možná jsem veliký idealista a optimista, když si myslím, že ti mladí, kteří vyrůstají už bez dozoru Velkého bratra, jednou hodí svým rodičům, dnešní střední generaci, všechny důležité vymoženosti pod nohy a začnou skutečně žít. Je pitomost si myslet, že začnou lítat bosi po nějaké Stráni. Ale život je opravdu dost krátký a je zbytečné utrácet drahocenný čas hromaděním hodnotných výrobků, které jsou za rok bezcenné. Vůbec bych ale nechtěl, aby si někdo myslel, že zvedám prst a říkám, že lidé žijí špatně. Ať si každý žije, jak chce.
Důležitá informace nakonec. Život je moc pěkný, i když nás porazili Turci.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat