Je mi jasné, že jsou práce vědců i jiných profesí, kde záleží na každém slovíčku, na slovosledu, aby byl text srozumitelný a jednoznačný. A nelze ho psát jako povídání. V žádném případě se nevysmívám těmto lidem, bylo by to hloupé. Spíš obdivuji kázeň, se kterou je nutné takový text psát.
Jestli si z něčeho utahuju, tak jsou to almary plné zbytečných papírů v době možnosti vše ukládat v elektronické formě, a jistě, i sám ze sebe. Každý nemůže dělat všechno.
V roce 1976 jsem se stal budovatelem pražského metra. Náš podnik tam pokládal koleje a pak, peníze byly větší. Práce v kraválu, ve špíně, jednotvárná. Bavil jsem se jen při konečných betonážích, kde o dost šlo. Kolej musela být na svém místě než beton zatvrdnul. Jinak průser. Snad jsem si právě tady vyplavoval svůj adrenalin, ale určitě jsem tenkrát nevěděl, že nějaký adrenalin existuje.
Šéfoval jsem tam malé 3 až 4 členné skupince. No, šéf, spíš parťák. Bylo tam také dost vaty, kdy se sedělo v buňce a nebylo do čeho píchnout. Ale platili nás za to. Vedl jsem stavební deník. Průpisový sešit, 4 kopíráky.
Den ten a ten, urovnání koleje v úseku tom a tom, přítomni: Víšek, Kočka, Kocourek, Koťátko. Moje jméno je pravé, další jsem si vymyslel. Připadá mi lákavé dirigovat celou kočičí rodinu.
Takový záznam se vešel maximálně na dvě řádky. Jednou týdně přišel nadřízený, listy vytrhl a odevzdal vyšším papalášům. Tvářil se vždycky zasmušile. Na listě A4 se krčilo jen malinko textu za týden. On by si představoval jiný nářez. Vzal si mě stranou a mluvil mi do duše, což dělal jako rozený pedagog, který se živil celý život jinak, rád.
Nedá se říci, že bychom my dva spolu nějak moc kamarádili. Měl jsem rád při práci srandu, jemu dlouho trvalo, než pochopil, že to není na úkor kvality. Bylo většinou všechno v pořádku, takže skousnul i moje občasné vtípky, které se ani nepokoušel pochopit. Pomlouvat ho nebudu, byli jsme každý úplně jinak založení. Vážil jsem si ho v tom, že vstup do KSČ považoval za překročení svého osobního limitu, kam až lze jít, aby se jeden necítil jako příliš kolaborující s bolševickou mocí. Měl za to svůj kádrový strop.
"Víš, Václave, chybí mi v tom deníku detailnější popis práce"
"Vždyť to znáš, furt stejný."
"Dobře, zkus to."
Byl jsem línej dělat, podle mého názoru, voloviny. Třeba zapomene a dá pokoj. Nedal. Dvakrát netrpělivě kroutil hlavou. Když to chceš, budeš to mít. Jeden z té kočičí rodinky mi pomáhal vymýšlet nesmysly. Psali jsme tam snad i to, že jsme si udělali flek na vaťácích. Vrátili jsme se duchem mezi středoškoláky. Kolega měl určitě ještě blbější nápady než já. Já to psal a podepisoval. Náš šéfík papíry vytrhával s radostí, pak si to přečetl, úsměv pohasnul, říkal mi, že píšu vyprávění.
"My, technici, máme svůj jazyk". Dodnes si pamatuju tenhle výrok.
"Jsem asi nějakej nepovedenej technik"
Hrdinně mou "beletrii" nosil náměstkům a co já vím, komu. Ti bolšáni to dokonce začali číst. Asi po měsíci se ředitel závodu namíchl, vzkázal mi telefonicky, že jsem blbec a idiot, i nějací nižší dostali vynadáno, že to nezatrhli. Nedostatky v práci se nenašly, zůstali jsme na stejném a pracovišti a já vedl dále stavební deník.
Den ten a ten, urovnání koleje v úseku tom a tom, přítomni: Víšek, Kočka, Kocourek, Koťátko.
Náš vedoucí vytrhával listy z deníku a vypadal daleko zasmušilejší.
Byla to ode mne lumpárnička, ale měl jsem být osudem potrestán. Jazyk technika jsem si neosvojil, psal jsem technické zprávy a jiné zbytečnosti stylem "Jak mi zobák narost"
Pomalu 20 let uplynulo. Byl jsem společníkem soukromé firmy. Dohodli jsme s jinou firmou na zakázce, která vypadala dost zajímavě. Museli jsme vykonat poměrně náročné přípravné práce. Výsledky ovšem musel schválit státní orgán, který přezkoumal odbornou stránku. Samozřejmě, že mne ani nenapadlo dělat si nějaké srandičky. Měl jsem svůj první počítač, učil jsem se s ním zacházet. Dnes bych tehdejší elaborát zvládnul za půlden. Tehdy jsem seděl u práce celý víkend a ještě jsem se den před osudným dnem nevyspal. Prvně v životě jsem kreslil na počítači. A na závěr jsem si dal práci s technickou zprávou, kterou pan docent zřejmě bude číst. Z hlavy už mi dávno vypadlo, že technici mají svůj jazyk.
Opravdu nám záleželo, abychom dostali souhlas. Pokud by nás vyrazil, dělali jsme složitou přípravu zadarmo. Těm, kteří jsou na volné noze, nemusím asi vysvětlovat, co to je, dát úsilí do nějaké činnosti a výsledek pro nezájem skončí v šuplíku. Snad jsem si i vyčistil boty a oholil se. Nesl jsem papíry v destičkách, ani růžek nesměl být ohnutý. Šel jsem tam s kolegyní, které se moje výtvory líbily.
Pan docent byl nejdřív udivený, že ani jeden z nás není inženýr.
"Jak to, že nepřišel inženýr, který bude potvrzovat?"
"Má jinou práci a tohle jsem dělal celé já."
Docent se díval nevrle a začal technickou zprávou. Snad přečetl jeden řádek a hned, že tohle je nějaké vyprávění.
"No, nic, budu posuzovat věcnou stránku"
Text ho zjevně nervoval. Začal si prohlížet obrázky. Našel tam nesrovnalosti, ale bylo jasné, že nebude proti, když dáme věc do pořádku. Na úplné vyhození to nevypadalo. Znovu si vzal mou povídku. Nevydržel sedět, pořád vstával, bál jsem se, že začne skákat jako poručík Dub ve Švejkovi.
"Psal jste už někdy v životě technickou zprávu? Na to je dokonce předpis, že technická zpráva se má psát ve třetí osobě!"
"Já to ale psal sám"
Vylítlo ze mne, aniž jsem chtěl..
Chvilku to vypadalo, že docent exploduje, pak se uklidnil. Celý život přednášel na vysoké škole a od studentů toho asi zkusil hodně. Smutně se podíval, vrátil mi papíry s tím, že se to musí opravit, ale že všechno vysvětlí až inženýrovi, který je oprávněný dávat kulatýho berana.
Moje kolegyně, chudák, po celou dobu v sobě zadržovala smích, vybuchla až o patro níž. Málem dostala psotník. Zakázku jsme dostali, oprávněný kolega se s docentem na opravách dohodl. A mne už nikdy nepouštěli na technické zprávy, po padesátce bych se asi těžko učil slovník technika.
Text byl zveřejněný 3.7.2008 na Respekt blogu, kde si ho do 1.9.2010 otevřelo 1189 čtenářů, z nichž se líbil 18. Na blog Týdne byl přesunut 10.10.2010.
BLOG TÝDEN
Jestli si z něčeho utahuju, tak jsou to almary plné zbytečných papírů v době možnosti vše ukládat v elektronické formě, a jistě, i sám ze sebe. Každý nemůže dělat všechno.
V roce 1976 jsem se stal budovatelem pražského metra. Náš podnik tam pokládal koleje a pak, peníze byly větší. Práce v kraválu, ve špíně, jednotvárná. Bavil jsem se jen při konečných betonážích, kde o dost šlo. Kolej musela být na svém místě než beton zatvrdnul. Jinak průser. Snad jsem si právě tady vyplavoval svůj adrenalin, ale určitě jsem tenkrát nevěděl, že nějaký adrenalin existuje.
Šéfoval jsem tam malé 3 až 4 členné skupince. No, šéf, spíš parťák. Bylo tam také dost vaty, kdy se sedělo v buňce a nebylo do čeho píchnout. Ale platili nás za to. Vedl jsem stavební deník. Průpisový sešit, 4 kopíráky.
Den ten a ten, urovnání koleje v úseku tom a tom, přítomni: Víšek, Kočka, Kocourek, Koťátko. Moje jméno je pravé, další jsem si vymyslel. Připadá mi lákavé dirigovat celou kočičí rodinu.
Takový záznam se vešel maximálně na dvě řádky. Jednou týdně přišel nadřízený, listy vytrhl a odevzdal vyšším papalášům. Tvářil se vždycky zasmušile. Na listě A4 se krčilo jen malinko textu za týden. On by si představoval jiný nářez. Vzal si mě stranou a mluvil mi do duše, což dělal jako rozený pedagog, který se živil celý život jinak, rád.
Nedá se říci, že bychom my dva spolu nějak moc kamarádili. Měl jsem rád při práci srandu, jemu dlouho trvalo, než pochopil, že to není na úkor kvality. Bylo většinou všechno v pořádku, takže skousnul i moje občasné vtípky, které se ani nepokoušel pochopit. Pomlouvat ho nebudu, byli jsme každý úplně jinak založení. Vážil jsem si ho v tom, že vstup do KSČ považoval za překročení svého osobního limitu, kam až lze jít, aby se jeden necítil jako příliš kolaborující s bolševickou mocí. Měl za to svůj kádrový strop.
"Víš, Václave, chybí mi v tom deníku detailnější popis práce"
"Vždyť to znáš, furt stejný."
"Dobře, zkus to."
Byl jsem línej dělat, podle mého názoru, voloviny. Třeba zapomene a dá pokoj. Nedal. Dvakrát netrpělivě kroutil hlavou. Když to chceš, budeš to mít. Jeden z té kočičí rodinky mi pomáhal vymýšlet nesmysly. Psali jsme tam snad i to, že jsme si udělali flek na vaťácích. Vrátili jsme se duchem mezi středoškoláky. Kolega měl určitě ještě blbější nápady než já. Já to psal a podepisoval. Náš šéfík papíry vytrhával s radostí, pak si to přečetl, úsměv pohasnul, říkal mi, že píšu vyprávění.
"My, technici, máme svůj jazyk". Dodnes si pamatuju tenhle výrok.
"Jsem asi nějakej nepovedenej technik"
Hrdinně mou "beletrii" nosil náměstkům a co já vím, komu. Ti bolšáni to dokonce začali číst. Asi po měsíci se ředitel závodu namíchl, vzkázal mi telefonicky, že jsem blbec a idiot, i nějací nižší dostali vynadáno, že to nezatrhli. Nedostatky v práci se nenašly, zůstali jsme na stejném a pracovišti a já vedl dále stavební deník.
Den ten a ten, urovnání koleje v úseku tom a tom, přítomni: Víšek, Kočka, Kocourek, Koťátko.
Náš vedoucí vytrhával listy z deníku a vypadal daleko zasmušilejší.
Byla to ode mne lumpárnička, ale měl jsem být osudem potrestán. Jazyk technika jsem si neosvojil, psal jsem technické zprávy a jiné zbytečnosti stylem "Jak mi zobák narost"
Pomalu 20 let uplynulo. Byl jsem společníkem soukromé firmy. Dohodli jsme s jinou firmou na zakázce, která vypadala dost zajímavě. Museli jsme vykonat poměrně náročné přípravné práce. Výsledky ovšem musel schválit státní orgán, který přezkoumal odbornou stránku. Samozřejmě, že mne ani nenapadlo dělat si nějaké srandičky. Měl jsem svůj první počítač, učil jsem se s ním zacházet. Dnes bych tehdejší elaborát zvládnul za půlden. Tehdy jsem seděl u práce celý víkend a ještě jsem se den před osudným dnem nevyspal. Prvně v životě jsem kreslil na počítači. A na závěr jsem si dal práci s technickou zprávou, kterou pan docent zřejmě bude číst. Z hlavy už mi dávno vypadlo, že technici mají svůj jazyk.
Opravdu nám záleželo, abychom dostali souhlas. Pokud by nás vyrazil, dělali jsme složitou přípravu zadarmo. Těm, kteří jsou na volné noze, nemusím asi vysvětlovat, co to je, dát úsilí do nějaké činnosti a výsledek pro nezájem skončí v šuplíku. Snad jsem si i vyčistil boty a oholil se. Nesl jsem papíry v destičkách, ani růžek nesměl být ohnutý. Šel jsem tam s kolegyní, které se moje výtvory líbily.
Pan docent byl nejdřív udivený, že ani jeden z nás není inženýr.
"Jak to, že nepřišel inženýr, který bude potvrzovat?"
"Má jinou práci a tohle jsem dělal celé já."
Docent se díval nevrle a začal technickou zprávou. Snad přečetl jeden řádek a hned, že tohle je nějaké vyprávění.
"No, nic, budu posuzovat věcnou stránku"
Text ho zjevně nervoval. Začal si prohlížet obrázky. Našel tam nesrovnalosti, ale bylo jasné, že nebude proti, když dáme věc do pořádku. Na úplné vyhození to nevypadalo. Znovu si vzal mou povídku. Nevydržel sedět, pořád vstával, bál jsem se, že začne skákat jako poručík Dub ve Švejkovi.
"Psal jste už někdy v životě technickou zprávu? Na to je dokonce předpis, že technická zpráva se má psát ve třetí osobě!"
"Já to ale psal sám"
Vylítlo ze mne, aniž jsem chtěl..
Chvilku to vypadalo, že docent exploduje, pak se uklidnil. Celý život přednášel na vysoké škole a od studentů toho asi zkusil hodně. Smutně se podíval, vrátil mi papíry s tím, že se to musí opravit, ale že všechno vysvětlí až inženýrovi, který je oprávněný dávat kulatýho berana.
Moje kolegyně, chudák, po celou dobu v sobě zadržovala smích, vybuchla až o patro níž. Málem dostala psotník. Zakázku jsme dostali, oprávněný kolega se s docentem na opravách dohodl. A mne už nikdy nepouštěli na technické zprávy, po padesátce bych se asi těžko učil slovník technika.
Text byl zveřejněný 3.7.2008 na Respekt blogu, kde si ho do 1.9.2010 otevřelo 1189 čtenářů, z nichž se líbil 18. Na blog Týdne byl přesunut 10.10.2010.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat