Děti jsou největším štěstí v životě, největší radostí. Ano, i starostí, ale bez starosti není radosti. Nerozumím lidem, kteří netouží po dětech. Někdo děti mít nemůže, i kdyby stokrát chtěl. Většina z nich tím vnitřně trpí, zvláště ženy. Každý takové případy zná, je to smutné. Já bych to aspoň za smutné ve svém případě považoval. Nepamatuju se, že by mě napadla taková blbost, nemít potomky. Ani hodně mladého. Spíš jsem situaci oddaloval. Ale programově se zříci rodičovství, není-li překážka? Nemusím rozumět všemu.
Děti jsou poklad, děti jsou zázrak, děti nejsou zboží. Děti bychom neměli zařazovat do seznamu věcí, které si chceme letos pořídit. Nemyslím si, že by člověk měl přivádět na svět potomky do bídy. Ale známe skutečnou bídu? Myslím, že ne. Ani dnes, ani za Husáka. U nás se často považuje za bídu, když mám 8 let staré auto a 3 roky už nemám na to, abych se jel v létě škvařit k moři.
Děti po nás přebírají štafetu života. V nich je naděje, že tu budeme existovat i po smrti. Přenášíme na ně svoje geny. Jsou nám podobné. Až nás někdy štve, jak jsou nám podobné. Dědí se nejen podoba, dědí se gesta, dědí se chůze, hlas. Nějaký čas po smrti otce jsem strašil příbuzné a známé. Prý mám v telefonu úplně stejný hlas.
Se synem bydlím v jednom bytě, s dcerami se vídám ne tak často. Víme o sobě a setkání je svátek. Myslím si, že se máme rádi. Když se na mne podívá starší dcera, vidím mámu. Má stejný pohled jako měla moje máma. I s potměšilostí v očích a chutí občas udělat nějakou drobnost, která se obecně nedělá. Trochu překvapit přihlížející. Znám to z vlastní zkušenosti. Jenom bych u svojí osoby vypustil slovo trochu. Vidím obrovskou chuť do života, holky nejsou otrávené, že nemají to a to. Vždycky po nich zbyde v bytě dobrá nálada, fňukat ke mně nechodí.
Dobře vím, že nemohou nemít v životě problémy. Když se zeptám, odpovědí je úsměv a mávnutí rukou. Mám z nich radost a ještě větší radost bych měl, kdyby už některá přijela na návštěvu s kočárkem.
Tyhle radosti by měly být výsledkem jakési propopulační politiky sedmdesátých let? Husákovy děti. Někomu přišlo vtipné téhle generaci dát nálepku. Budiž. Slova jsou jen slova. Popuzuje mne hlavně to, co se za nálepkou skrývá.
Připadá mi hrůzné, že se porodností zabývaly stranické sekretariáty, v nichž se určitě vyskytovali sociální inženýři, kteří se rozhodli, že nás zachrání před vymřením. Vždycky se takoví lidé najdou. Samozvaní spasitelé s malým s. Tak jsem si zvykl jim říkat. Poroučení větru, dešti nevyšlo, vrhli se na jinou oblast. Tito spasitelé se vyskytují v každé době, nemyslím, že by to byl výplod socialismu. Vždycky si najdou téma. Stačí se podívat dnes na některé návrhy zákonů, které vypadnou z našich zástupců v parlamentu a mám důvod k přemýšlení, jestli jsem náhodou nesnídal alkohol.
Nebyli jsme bohatí, tedy pokud mluvím o penězích, o majetku. Ještě jsem nikdy neslyšel z úst svých dětí výčitku, že jsme byli chudí. Děti ledacos neměly, co měli jejich spolužáci. Ale všechny ty zážitky, společné vandrování po českých zemích, návštěvy dětské kultury, relativně skromné Vánoce, ty se nedají koupit. Tady trh nefunguje. Někdy mám pocit, že jsem si ani tolik štěstí nezasloužil. Nemám žádný majetek, tedy mám, byt, který jsem zdědil po rodičích. Vzpomínek mám tolik, že se ani do malého bytu nevejdou.
Když jsme děti přiváděli na svět, asi jsme o žádných propopulačních opatřeních nevěděli. Rodinné přídavky byly automaticky na výplatní pásce, něco navíc se bralo, ale aby tohle byl důvod k založení rodiny?
Z dětí bychom se měli snažit vychovat svobodná stvoření a ne už při jejich zrození jim nasazovat obojek tržních mechanismů.
V roce 1945 plus minus nějaký rok se rodilo hodně dětí. Radost z dětí, očekávání svobodného života. Ale taky bylo 26 let od konce první světové války. Byl tu kopec žen v letech, kdy si obvykle plní touhu po mateřství. Spočítal jsem si, že jsem byl počat v době hrozného krveprolití u Stalingradu. Ovšem, už tu byla naděje, nacisté vlastně poprvé skutečně narazili. Považuji se za člověka, kterému byl dán život z radosti, o nějakém blahobytu se ve čtyřicátých letech nedalo mluvit.
Bylo nás tehdy hodně narozených ke konci války a po ní. Do škol jsme se nevešli, měli jsme vyučování na směny. Jenom ignorant přehlédne skutečnost, že z těchto mimin bude v sedmdesátých letech zástup rodících žen. Ta spousta dětí by se narodila i bez zvyšování přídavků.
Spíš si myslím, že tehdy šlo o to, zavřít nám ústa. Po roce 1968 národ ztratil naděje, zbyla jen odporná kocovina a otázka, jestli se nám všechno jen nezdálo.
Tak jim, soudruzi, něco přidáme, aby nemrmlali. Ano, něco, co spadlo ze stolu, kde hodovali mocní.
Závěr? Manželka mi po letech napůl v legraci řekla, že jí kdysi kartářka předpověděla tři děti. Tak to chtěla mít za sebou. Blbina? Kartářka mi připadá lidštější než mít děti kvůli novomanželské půjčce.
Pro mne je důležité, že po mém odchodu ze světa tu zůstane pohled mé maminky.
Text byl zveřejněný 28.7.2008 na Respekt blogu, kde si ho do 1.9.2010 otevřelo 2801 čtenářů, z nichž 38 ho označilo jako dobrý. Na blog Týdne byl přesunut 13.10.2010
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat