Najdu vílu v Toskánsku?

Vtrhly do vagónu jako povodeň. Těsně před odjezdem vlaku. Příjemně narušily ospalý klid. Vagón se proměnil, zkrásněl. Tři dívky. Asi bych měl napsat - ženy. Urazí se ale ženská v krásném věku mezi dvacítkou a třicítkou, když o ní promluvím jako o dívce?



Myslím, že jim tolik bylo. Je to poměrně dlouho a paměť slouží jenom někdy a bez záruky. To by jim dnes bylo kolem padesátky, vlastně kočky. Ano, je tomu 26 let, na to můžu přísahat, to mám doma napsané, kdy jsem poprvé byl delší dobu v tomhle kraji. Ramzová je osada v Jeseníkách pod Šerákem. Tam měl můj zaměstnavatel skromnou chatu. V červnu tam bývalo místo i bez protekce a bez členství v brigádě socialistické práce.


Vyvezl jsem tam svého synka, měl pět a půl roku, v tomhle věku jsou ještě půlky důležité. Ramzovou jsme později navštěvovali častěji, ale tenhle první pobyt se nedá zapomenout. Kluk byl doslova vykulený. Dítě z pražského sídliště vidělo poprvé hory. Nejen vidělo, ono po nich i chodilo. Za dva týdny jsme vylezli na kdejaký kopec v okolí. Syn byl šťastný, všechno byla pro něj novinka. Včetně obědů a večeří v hospodách a chatách. Místo čaje limonády. Zmrzlina. A taky jsem se věnoval jenom jemu. Doma jsme zanechali kromě maminky, která by mu pořád otírala prý špinavé ruce, dvě malé sestřičky. Každý, kdo má více dětí, dobře zná, jak trpí starší sourozenci. Mladší prostě potřebují více péče a starší žárlí. A tak si to se mnou užíval. Já vlastně taky.


Ten den jsme jeli k večeru z výletu. Nasedli jsme do vlaku v Jeseníku. Do Ramzové supí vláček do kopce přes půl hodiny. Nádherným údolím. Moc cestujících si ve vlaku nečte, je na co se dívat. Kluk pořád na něco ukazuje, ptá se, mezitím se musí třikrát napít, protože ve vlaku se pije, musí kousnout do tatranky, protože má hlad a nevydržel by to. Příjemná změna proti každodennímu životu v Praze.


Dnes jsem synka ošidil. Děvčata nastoupila, i podíval jsem se. Protože mám oči. Ty se ovšem neustále vracely na jednu z nich. Nerad čumím na ženské tak, aby to viděli všichni v okruhu dvaceti metrů. Jenom tak pokradmu. Ona viděla. Přesedla si tak, že jsme na sebe museli koukat. Bavila se přitom s kamarádkami, já zase se synem. Naše oči přitom o sebe zavadily snad tisíckrát. Syn do toho, že se tamhle pase kráva a proč se nepase tamhle. Sakra, ať se pase, kde chce. Kráva.


Nikdy jsem takový pocit nezažil, ani dřív, ani později. Klepal jsem se jak po týdenním flámu. Třas, který znají snad jen notorici, možná i husí kůže byla.

RAMZOVÁ kaple

Myslím, že byla o dost mladší, já měl na krku málem čtyřicítku. V manželství jsem právě prožíval nejhezčí roky. Co bych udělal, kdybych jel v tom vlaku sám? Kdyby se nepočítá. Nejel jsem sám. Vystoupili jsme v Ramzovském sedle, kluk musel čůrat, protože by to nevydržel. Čůral přímo proti vlaku. Ona byla v okně, usmála se na mne, pokynula a zmizela. Navždycky.


Kdybych s ní promluvil, třeba by kouzlo zmizelo. Těžko spočítat, kolikrát jsem na ni vzpomněl. Postupně jsem příhodu v mysli převedl mezi sny. Zhoupla-li se houpačka mého života do minusu, dělalo mi dobře na tu neznámou myslet.


Přešel jsem mezi seniory, ne to slovo se mi nelíbí. Jenom se tváří, že je k nám ohleduplnější. Slovíčkaření. Beru důchod, jsem důchodce. Není za co se stydět. Mám více času na vymýšlení. Kdo byla ona žena? To je jasné, byla to víla. A ty, jak známo, nestárnou. Můžu na ní myslet a přemýšlet, jak by vlastně dnes vypadala. Jestli by sešla léty jako já... Ale ne, to je blbost.


A začal jsem tu vílu hledat. Jezdím na kole a pátrám. Zatím nic. V Evropě mizí hranice a ona si cestuje bůhvíkde. Co když je mimo české území. Co když se potuluje po Toskánsku. Kraj nabitý historií, umělců tu bylo jako šišek v lese. Toužil jsem se tam někdy podívat. Za komunistů to byl jen sen, po roce 1989 jsem tam málem už jel. Chtěl jsem kraj prochodit pěšky. Kolena protestovala. Ta víla tam na mne určitě čeká. Za dva dny mám do Toskánska namířeno. 10 dnů tam budu bloudit na kole. To by bylo, abych ji nenašel.


Víla z chladivých Jeseníků ve žhavé Itálii? Proč by se vydala právě sem? Co já vím. Víla, nevíla, furt je to ženská a my, kluci, si jenom bláhově myslíme, že ženským rozumíme. Vždyť, kdo mi vysvětlí, proč zrovna se mnou tenkrát flirtovala. Prosím, možná, že jsem vypadal o chlup lépe než dnes, ale stejně.


Třeba ji nepotkám. Mohla by se sama trochu snažit, musí jí být přece jasné, že mne najde někde u dobrého jídla a u dobrého vína. Nepamatuje se na mne? Pitomost! Pohádková bytost nemůže být sklerotická. Najde si mne. Určitě.




Text byl zveřejněný 7.7.2008 na Respekt blogu, kde ho do 1.9.2010 otevřelo 2916 čtenářů, z nichž 31 označilo článek jako dobrý. Na blog Týdne byl přesunut 11.10.2010.




BLOG TÝDEN