Těžko existuje někdo, kdo se netěší. Děti se umí pěkně těšit. Na všechno. Já se v dětství těšil, až budu velkej. Dospělost se mihla a teď už mne asi čeká jen návrat do dětství. Těším se, že ještě příští rok nebudu chodit o holi. Později, že aspoň budu chodit o holi. Těšíme se, že ráno vstaneme a bude nás bolet jenom něco. Díky za každé nové ráno, otřepané rčení.
My starší už se vlastně netěšíme moc dopředu, protože nás štve, že čas letí jako blázen. Stane se leccos. Od ledna se těším na cestu z Toskánska přes Umbrii k Jaderskému moři. A to jsem loni po příjezdu z Provence přísahal, že to bylo naposledy, abych v letním vedru jezdil na kole v jižní Evropě. Syn nade mnou mávnul rukou a no... měl pravdu Tolik jsem se těšil, že jsem se musel chlubit i tady na blogu.
Kolo je ideální na poznávání krajiny, vesnic, městeček. Účastníci těchto zájezdů mají asi stejnou krevní skupinu, zkráceně lze napsat, že se tu vyskytují povětšinou blázni. Nezáleží na věku, pohlaví, vzdělání. Je mi mezi nimi dobře. Z dovolené se vracejí domů utahaní, někdy i pomlácení. Šťastní, že se zase zbavili zbytečných peněz, které tak kazí lidi. Odpočinout si budou muset v práci.
Naložíme kola do vleku, v Brně se nalodí zbytek cyklistů. Dvojice řidičů se představí jako Karel a Karel, to je prý dnes v módě. Ale veselí pomalu končilo.
Jsou rána, kdy člověk při vstávání hned šlápne na budíka, na mobil, na brejle, na hrnek se zbytkem kafe, to je bordel, co dělá kafe na podlaze? Kdo může, má hned zalézt zpět do postele. Určitě prdne zip u kalhot nebo tkanička u bot, řemínek od hodinek, peněženku někdo schoval, tašku taky, tričko je natržený, košile bez knoflíku. Každý zná den - blbec. Většina lidí ovšem do peřin nemůže. Už aby byl večer, stejně zapomenu koupit chleba, no co, na noc se necpi, tlusťochu!
Takhle nějak začal zájezd, na který se těším půl roku. Ve Vídni na Brünner Strasse 177 zavrčí autobus jako sbíječka a šmitec. V devět večer. Cestovní kancelář nebudu jmenovat, měl jsem s ní v minulosti několik krásných zážitků, nebylo by to spravedlivé, stává se jim to prý maximálně jednou za deset let. Dopravce zřejmě poslal na zájezd křáp. Většina se pokoušela ve stojícím autobuse spát. Jiní...na blízké pumpě jsme objevili italské víno, když jedeme do Itálie... Brňáci se pochlubili se slivkou. Někteří se přiopili, já zapomněl, že starej dědek už tolik nevydrží.
Něco v dílně opravili, 10 hodin zpoždění. Kdyby to skončilo, bylo by dobře. Neskončilo. Ten autobus snad neměl v pořádku nic. Ke konci zájezdu odešly i stěrače. V Itálii v kempu pracovali na opravách mechanici dva dny. Vedoucího zájezdu mi bylo líto, protože za kvalitu dopravního prostředku nemohl. Snažil se. Všelijak měnil program, ale když se nevede... Prostě jako ten den - blbec. Nakonec jsme většinu, co bylo na programu, viděli, ale pohoda zůstala někde v noční Vídni. Trest za to, že jsem se všude vytahoval předem.
Jel jsem z domova mírně nachlazený s tím, že slunce všechno vyřeší. Bylo vedro, pil jsem studené pivo a to průdušky protestují. Utahaný, málem jsem se znovu těšil, tentokrát do Prahy.
Že bych neměl kladné zážitky? Ale určitě. Třeba autobus se ani jednou nepřevrátil. No, tak vážně:
Ostrov Monte Argentário. Cesta nahoru dolů s výhledy na moře (ale nikde občerstvení a v batohu zteplalá voda).
Moře Tyrhénské i Jaderské. Appenniny.
Krásná městečka, krásné vesničky, líbezná krajina, příjemní lidé. Nemám moc rád profláknutá turistická místa. Už jsem byl na Karlově mostě i na Karlštejně. Turistický blázinec. Stánky se suvenýry. Je všechno tak zoufale podobné.
Sovana, Pitigliano, Bevagna, Montefalco, Gualdo Cattaneo, San Constanzo, Cerana a další. Neznámé? Ano, ale je příjemné si zde dát kafe, víno, pivo, něco na zub a pokoukat. Tohle miluju. Takový druh turistiky se dá dělat jenom na kole.
Bydlím v Praze. Jdu po ulici, málokdo se usmívá, všichni někam pospíchají, telefonují zbytečnosti. Když na dotaz "Jak se máš?" odpovím "Výborně!", vypadám jako provokatér nebo jako prosťáček. Nemyslím si, že by Italové byli o moc bohatší. Určitě jsou veselejší, dokonce i chlap se usměje, když si od něj koupím pohled za 40 centů. Kšeft jako hrom. Italky? Nejsou hezčí než Češky, ale čiší z nich zase ta dobrá nálada a radost ze života. U nás je-li žena o trochu silnější než vyleštěné krásky z obálek společenských časopisů, má z toho mindrák. Omlouvám se všem, které ho nemají. V Itálii mi připadají nejveselejší právě ty silnější. Život je krátký, ale krásný, proč si ho kazit kvůli nějakému kilu navíc?
Nedávno jsem se tu kasal, že jedu hledat vílu. Ve vedrech byla asi zalezlá. Ale ne, takhle neskončím. Vždyť přece mám jeden zážitek.
Urbino - rodiště malíře Raffaela, to už je turistický byznys, ale ještě v přijatelných mezích. Prošel jsem se, prohlédl, co se dalo. Pizza na ulici za pár šupů byla tak skvělá, že se budu nějaký čas zdráhat kazit si chuť "pravou italskou" pizzou v Praze. Odtud vyjedu do kopců asi 600 metrů nad mořem. Úžasné výhledy, pohádková krajina. Najednou lesní hospoda. Proč jsem nezastavil? Snad se mi zdálo, že je tu plno, snad se mi zdálo, že je plná dědků a bab. Ještě do toho já. Nebo jsem někam pospíchal? Prudkým klesáním jsem sjel do města Fossombrone. Brzdy skřípaly. Zahrádka na ulici, koupil jsem si pivo. Flaškové italské 0,66 litru, něco přes 2 Eura a dobré. Výborné. No, v tom vedru...
Hezké bylo děvče, které mi pivo podalo, i razítko do vandrbuchu dalo. Vypil jsem a jak se tak dívala z okénka, podal jsem jí sklenici, to tu hosté běžně nepodávají, poděkovala, cosi se mne italsky ptala. Krásně se smála. Profesionální úsměv? Možná, ale nevypadalo to tak. Dělala, že nerozumí češtině, akorát oukej z ní vypadlo. Stejně se na konec prozradila. Tak hezky česky pozdravila "Čau".
A já, blbec, jsem si ji nevyfotografoval. To mohla být pěkná fotka k článku. Anebo, byla-li by to skutečná víla, fotka by byla prázdná. Vílu nevyfotíte.
Text byl zveřejněný 22.7.2008 na Respekt blogu, kdy si ho do 1.9.2010 otevřelo 2206 čtenářů, z nichž 29 označilo článek jako dobrý. Na blog Týdne byl přesunutý 12.10.2010.
Mnoho dalších fotek
BLOG TÝDEN
My starší už se vlastně netěšíme moc dopředu, protože nás štve, že čas letí jako blázen. Stane se leccos. Od ledna se těším na cestu z Toskánska přes Umbrii k Jaderskému moři. A to jsem loni po příjezdu z Provence přísahal, že to bylo naposledy, abych v letním vedru jezdil na kole v jižní Evropě. Syn nade mnou mávnul rukou a no... měl pravdu Tolik jsem se těšil, že jsem se musel chlubit i tady na blogu.
Kolo je ideální na poznávání krajiny, vesnic, městeček. Účastníci těchto zájezdů mají asi stejnou krevní skupinu, zkráceně lze napsat, že se tu vyskytují povětšinou blázni. Nezáleží na věku, pohlaví, vzdělání. Je mi mezi nimi dobře. Z dovolené se vracejí domů utahaní, někdy i pomlácení. Šťastní, že se zase zbavili zbytečných peněz, které tak kazí lidi. Odpočinout si budou muset v práci.
Naložíme kola do vleku, v Brně se nalodí zbytek cyklistů. Dvojice řidičů se představí jako Karel a Karel, to je prý dnes v módě. Ale veselí pomalu končilo.
Jsou rána, kdy člověk při vstávání hned šlápne na budíka, na mobil, na brejle, na hrnek se zbytkem kafe, to je bordel, co dělá kafe na podlaze? Kdo může, má hned zalézt zpět do postele. Určitě prdne zip u kalhot nebo tkanička u bot, řemínek od hodinek, peněženku někdo schoval, tašku taky, tričko je natržený, košile bez knoflíku. Každý zná den - blbec. Většina lidí ovšem do peřin nemůže. Už aby byl večer, stejně zapomenu koupit chleba, no co, na noc se necpi, tlusťochu!
Něco v dílně opravili, 10 hodin zpoždění. Kdyby to skončilo, bylo by dobře. Neskončilo. Ten autobus snad neměl v pořádku nic. Ke konci zájezdu odešly i stěrače. V Itálii v kempu pracovali na opravách mechanici dva dny. Vedoucího zájezdu mi bylo líto, protože za kvalitu dopravního prostředku nemohl. Snažil se. Všelijak měnil program, ale když se nevede... Prostě jako ten den - blbec. Nakonec jsme většinu, co bylo na programu, viděli, ale pohoda zůstala někde v noční Vídni. Trest za to, že jsem se všude vytahoval předem.
Jel jsem z domova mírně nachlazený s tím, že slunce všechno vyřeší. Bylo vedro, pil jsem studené pivo a to průdušky protestují. Utahaný, málem jsem se znovu těšil, tentokrát do Prahy.
Že bych neměl kladné zážitky? Ale určitě. Třeba autobus se ani jednou nepřevrátil. No, tak vážně:
 |
| MONTE ARGENTÁRIO |
Moře Tyrhénské i Jaderské. Appenniny.
Krásná městečka, krásné vesničky, líbezná krajina, příjemní lidé. Nemám moc rád profláknutá turistická místa. Už jsem byl na Karlově mostě i na Karlštejně. Turistický blázinec. Stánky se suvenýry. Je všechno tak zoufale podobné.
Sovana, Pitigliano, Bevagna, Montefalco, Gualdo Cattaneo, San Constanzo, Cerana a další. Neznámé? Ano, ale je příjemné si zde dát kafe, víno, pivo, něco na zub a pokoukat. Tohle miluju. Takový druh turistiky se dá dělat jenom na kole.
 |
| PITIGLIANO |
Bydlím v Praze. Jdu po ulici, málokdo se usmívá, všichni někam pospíchají, telefonují zbytečnosti. Když na dotaz "Jak se máš?" odpovím "Výborně!", vypadám jako provokatér nebo jako prosťáček. Nemyslím si, že by Italové byli o moc bohatší. Určitě jsou veselejší, dokonce i chlap se usměje, když si od něj koupím pohled za 40 centů. Kšeft jako hrom. Italky? Nejsou hezčí než Češky, ale čiší z nich zase ta dobrá nálada a radost ze života. U nás je-li žena o trochu silnější než vyleštěné krásky z obálek společenských časopisů, má z toho mindrák. Omlouvám se všem, které ho nemají. V Itálii mi připadají nejveselejší právě ty silnější. Život je krátký, ale krásný, proč si ho kazit kvůli nějakému kilu navíc?
Nedávno jsem se tu kasal, že jedu hledat vílu. Ve vedrech byla asi zalezlá. Ale ne, takhle neskončím. Vždyť přece mám jeden zážitek.
Urbino - rodiště malíře Raffaela, to už je turistický byznys, ale ještě v přijatelných mezích. Prošel jsem se, prohlédl, co se dalo. Pizza na ulici za pár šupů byla tak skvělá, že se budu nějaký čas zdráhat kazit si chuť "pravou italskou" pizzou v Praze. Odtud vyjedu do kopců asi 600 metrů nad mořem. Úžasné výhledy, pohádková krajina. Najednou lesní hospoda. Proč jsem nezastavil? Snad se mi zdálo, že je tu plno, snad se mi zdálo, že je plná dědků a bab. Ještě do toho já. Nebo jsem někam pospíchal? Prudkým klesáním jsem sjel do města Fossombrone. Brzdy skřípaly. Zahrádka na ulici, koupil jsem si pivo. Flaškové italské 0,66 litru, něco přes 2 Eura a dobré. Výborné. No, v tom vedru...
Hezké bylo děvče, které mi pivo podalo, i razítko do vandrbuchu dalo. Vypil jsem a jak se tak dívala z okénka, podal jsem jí sklenici, to tu hosté běžně nepodávají, poděkovala, cosi se mne italsky ptala. Krásně se smála. Profesionální úsměv? Možná, ale nevypadalo to tak. Dělala, že nerozumí češtině, akorát oukej z ní vypadlo. Stejně se na konec prozradila. Tak hezky česky pozdravila "Čau".
A já, blbec, jsem si ji nevyfotografoval. To mohla být pěkná fotka k článku. Anebo, byla-li by to skutečná víla, fotka by byla prázdná. Vílu nevyfotíte.
Text byl zveřejněný 22.7.2008 na Respekt blogu, kdy si ho do 1.9.2010 otevřelo 2206 čtenářů, z nichž 29 označilo článek jako dobrý. Na blog Týdne byl přesunutý 12.10.2010.
Mnoho dalších fotek
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat