První máj - lásky čas. Po bohatém včerejšku jsem spal jako mrtvola. Mám nastavené rádio, aby mě budilo příjemnou hudbou nebo slovem. Často se stává, že tóny, které vydává jakási muzikálová celebrita, mě vykopnou z postele. V noci mi někdo strká ovládač pod polštář, jako by to byl pramínek vlasů. Musím z pelechu a zasahovat ručně. Interpret má vlastně štěstí, že je v místnosti přítomen jen svým uměním.
Důchodci je jedno, jestli je den pracovní. Rádio mi tentokrát připravilo skutečnou lahůdku. Půlhodinka úryvků z prvomájových oslav, kdy jsme chodili s dělníky ruku v ruce od fabriky k fabrice a vyhrožovali, že rozvinem po celé zemi prápory revoluce. Snažím se stále, abych neztratil paměť, ale tohle veselí mi znělo skoro jako z jiného světa. Soudný člověk, když už nemusel chodit povykovat do průvodu, koho že to miluje, tak se snažil mít rádio vypnuté, stejně tak i televizi. Začal jsem teď po tolika letech litovat reportéry, kteří v rámci svého zaměstnání museli přispět svým optimismem do oslavy Svátku práce. Všichni, včetně sporťáků, se zúčastnili. Nedovedu si představit, že se to dalo vydržet bez určité dávky kořalky. Škoda, že jsem neměl připravenou kazetu na záznam. Z těch nešťastníků padaly hovadiny. Jedna lepší než druhé. Dozvědět se, že třepetalky se třepetají v příjemném větru, že nadšený tatínek má za krkem nadšenou holčičku, že si soudruh Husák rozepnul sako, protože se udělalo teplo a že i sluníčko se rozzářilo, to jsou zlaté informace.
Muzikálové hity mě rozčilují, stará dobrá vojenská dechovka se svými ráznými pochody mě rozesměje. Měl jsem ovšem dobrou náladu z minulého dne. Celé dopoledne jsem se rozhodoval, zda mám vyjet směr Neratovice, kde byl večer plánovaný jazzový koncert a zároveň měly přiletět a nechat se spálit čarodějnice. Už stárnu, dřív jsem prostě vstal a vyrazil a dnes čumím na internet, bude-li pršet nebo nebude-li pršet a hledám výmluvu. Línej jsem. Lenost jsem porazil. Mailem jsem upozornil spolužačku, že bude večer potřebovat koště, na nosič kola hodil spacák a vyrazil.
Vždycky je to stejné, ujedu kilometr a jsem rád, že jsem z baráku. A hned se chválím. Jako že jsem strašně rozumný a podobná moudra. Ale do té správné nálady mě přivedla na Letenské pláni paní, která řvala na pejska: "Ty hajzle, já tě nakopu!". Zeptal jsem se, jestli to patří mně, podívala se tak zle, že jsem si úplně jistý nebyl. Lávku ze Stromovky do ZOO pravidelně neukázněně přejíždím přes příkaz "Cyklisto veď kolo". Samozřejmě pokud zrovna nejde průvod od parníku. Tentokrát jsem pěkně kolo převedl, protože přede mnou kráčel policajt, ještě by mi mohl dát pokutu. Už jsem jednou zaplatil dvě stovky za jízdu po chodníku, když široko daleko nebyl chodec. Nestěžuji si, po chodníku se na kole nejezdí. Cesta podél Vltavy je z velké části pěkně upravena, nový asfalt.
Z Klecánek do Klecan musím vyšlápnout dvoukilometrový kopec. Tady si u přívozu dávám pivo. Bez něj bych to nevyjel. Někdo tvrdí, že pivo leze do nohou. No leze, ale vždyť šlapu hlavně nohama. Prohodil jsem pár slov s pánem, který mi načepoval. Tyhle krátké rozhovory mám opravdu rád. On se zeptá "kam?", já odpovím, on řekne, kudy tam jezdí autem, dozvím se, že v Obříství jsou tři hospody, zatímco v turistických informacích na mapě je jenom něco o místním zámku a že se tu podruhé ženil Bedřich Smetana. Vzdělanec si vybere.
Do té pohody mi zazvonil mobil. Bývalá kolegyně. Když jsme někdy museli být u počítače vedle sebe, tak bychom jenom žvanili a žvanili. Často i kraviny. Byla ráda, když jsem si pořídil domů internet a pracoval doma. Prý víc udělá. Já taky. Je to takový ten typ, který, když rozdávali rozum, tak se někde zakecala, do fronty se nepostavila nebo rozum doma někam založila. Proboha, snad tohle nebude číst, mohla by mě bít, přeprala by mne. Spíš by na mne vyplázla jazyk. Máma málem dospělého syna! Taky teď jsme se navzájem skoro nepustili ke slovu. Dokonce jsem ji zapomněl varovat, aby večer moc na koštěti neblbla, že už má svoje léta. Slyšel jsem nedávno lidovou moudrost: "Udržovat přátelství se ženou, to je jako umírat hlady na zabijačce". Prosím, vtip je vtip, ale vidím to jinak. Vždycky jsem měl kamarádky. je to dobrá věc. Dá se o ženách leccos dozvědět a nemít jen názory štamgasta z výčepu Na růžku. Abych nevypadal jako moralista, s ženskou zase těžko popovídat o tom, že Brückner, Bílek, Jarolím, Uličný a další nerozumí fotbalu a pokud nedají na mne, půjde všechno k čertu. To se zase uplatním Na růžku.
Z Klecan už mám svou cestu po silničkách, po bývalých silničkách, které jsou ještě lemovány ovocnými stromy. Všechno je nyní kvetoucí. Neratovice mají ve veřejnosti divný zvuk. Spolana a přilehlé panelákové sídliště nejsou objekty pro obdiv, ale starší zástavba má spíš charakter větší vesnice, všude zahrádky, blízkost Labe, není to úplně k zahození anebo jsem oblblý jarem. Kousek od Neratovic u železničního přejezdu na silnici Praha - Mělník je lokalita zvaná Na staré štaci. Tam mají prostor manželé Šilhavých, jazzmani, trumpetista a pianistka, která hraje na piano strhujícím způsobem. Hezké to tu mají, pořádají v létě o víkendech koncerty jazzové a country muziky. Dvakrát, třikrát do roka větší akce jako třeba salón tradičního jazzu. Je tu neuvěřitelný klid, přestože hlavní silnice je kousek a železniční trať hned vedle. Sami majitelé jsou už od pohledu zlatí lidé. Párkrát jsem tu už byl, za slušné ceny se tu dobře pije, dobře jí. Asi před třemi lety jsem přijel na koncert trochu dříve s tím, že podle internetu v osm začne pršet a v jedenáct přestane. Paní, která má na starosti bufet, mi říkala, abych si nechal takové hloupé předpovědi. V osm pršet začalo. Hlediště i pódium zastřešené, ale lidem se stejně do deště nechtělo. Hrála se tak zvaná přesilovka. Bylo nás tam deset. 4 diváci a 6 muzikantů. Stejně to byl hezký večer, jen v jedenáct pršet nepřestalo. Hodná paní měla soucit a vyjednala mi, že mne nechali přespat ve spacáku na pódiu, místo bicích.
30.dubna vždy mají zahájení sezóny, létají tam čarodějnice, hrají Steamboat Stompers, které jsem v tomhle blogu nedávno vychválil. Počasí ukázalo, že nám fandí, pivo výborné, jídlo na jedničku. Za 8 pětek stejk jako bejk. Z vepřového. Hořel oheň, tančily čarodějnice a také namaskované dětičky, babičkám kapaly slzičky, docela hezké prostředí s výbornou muzikou. Kapela je živý organismus, někdy to jde hůře, někdy lépe. Z koncertů, které jsem s touhle formací zažil, tenhle patřil mezi lepší. Ti kluci hráli jako o život.
A stále se všechno točilo kolem památky loni zesnulého Tonyho Brycha. Další akce věnovaná jeho památce. Prý sem rád jezdil, bavil tu diváky i sám sebe. Opakoval bych svůj měsíc starý text. Jen mě fascinuje, kolik lidí skutečně upřímně na Tondu vzpomíná. Desítky, spíš stovky. Každý si ním aspoň podal ruku, prohodil pár slov, dal frťana. Myslím, že i Karel Gott, naše česká rarita, by těžko dal dohromady tak velký houf obyčejných diváků, kteří by se s ním osobně znali. Tančící diváci na povel vzhlédli k nebi a Tonyho zdravili.
Nikdo není nahraditelný, ale pěvecká hvězda zde byla. S kapelou už několik let hostuje zpěvačka Eva Emingerová. Dcera jazzového muzikanta, držitelka bronzové medaile z mistrovství Evropy ve volejbalu v roce... (to je jedno), matka 3 dětí, krásná ženská a zpěvačka, která je roste (umělecky) rok od roku. Prvně jsem jí slyšel a viděl asi před 7-8 lety. Účinkovala v rozhlase v pořadech s orchestrem Ferdinanda Havlíka. Dobrá zpěvačka, ale to co předvádí dnes, vyráží dech. I na americkém internetovém rádiu, které hraje jazz, je mezi zpěváky jediným českým jménem. Do USA je i zvána. Tentokrát se dostavila v paruce čarodějnice, zřejmě s vědomím, že jí stejně sluší všechno. Často s Tondou zpívala, možná kecám, ale je na ní vidět, že se učila i z jeho scatu. Tondo, nežárli, chybíš tady, ale ženská je ženská, co bych vyprávěl právě Tobě.
Koncert byl strhující, skončil relativně brzy. K ránu mělo pršet, tak jsem spacák ani nevybaloval a vydal se zpět do Prahy. Muziky jsem měl plnou hlavu. Čerstvě instalované blikačky, cesty bez provozu. Ve všech vesnicích plály ohně, mládež křičela. Tu se hrála ospalá country, zřejmě začali už po obědě, tu cikánská muzika. Kdesi hráli Želvu, divím se, že tu neběhal Petr Janda s kasičkou na autorské poplatky. Taky techno, které se mi líbí asi stejně jako Paroubkovi, jenom si nemyslím, že co se mi nelíbí, musí se rozehnat. Někde přežívalo pálení čarodějnic i za komunistů. Slyšel jsem historku, že se kdesi shodl předseda MNV s farářem. Pro komunistu byla slavnost pověra, pro křesťana pohanský zvyk. Mocnějšího z nich si mládež koupila tím, že v ohni spálila dřevěnou maketu, která znázorňovala dolar.
O půlnoci v Klecánkách u Vltavy plná hospoda, docela příjemná atmosféra, pár vět s lidmi, které jsem viděl poprvé v životě. Ze Stromovky jsem už jel po hlavní ulici podle tramvajových kolejí, ve dne bych si tuhle trasu netroufl. Ulice umyté, jezdily jen taxíky, sem tam nějaký opilec se rozhodl mne povzbudit, jeden chtěl odvézt domů, když jsem odmítl, byl na mne sprostý. Zase uslyším slova, že jsem vůl, když jezdím na kole v noci. Zajímavé je, že kdo do rána čte detektivku, je normální. Kdo přijede domů ve dvě v noci z Neratovic, je podezřelé individuum. Jediný problém mě straší, kam si napsat najeté kilometry, které jsou dubnové a které květnové. O půlnoci jsem se na tachometr nepodíval.
Ráno mě bolel celý člověk (viz začátek článku).
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat