To už je tak dávno, že mi prsty na všech končetinách nestačí, jak mám spočítat, kolik uplynulo let, maturity z matematiky nemaje, kdy jsem poprvé spatřil Kokořínsko. Jsem ve věku, kdy padesát nebo šedesát, ono je to vlastně fuk. Rozhodl jsem se pro číslovku hodně.
Že hodně není číslovka, maturitu z češtiny maje? Trhněte si nohou, to neříkám nahodilému čtenáři, to říkám raráškům uvnitř mého já, kteří sice žádnou maturitu nemají, ale otravují.
Hodně dlouho!
Kudy chodím, tudy chválím, mám místní kraj natolik rád, že jsem schopný odpustit i zavřenou hospodu. Liběchovsko je sice jihozápadní cíp Kokořínska, i první kroky stojí za to.
Občas slýcháme, jak různí lidé lační se zabývat uměním, přijedou do New Yorku, tam v bufetu myjí nádobí a dojídají po najedených.
V 19.století nebyly bufety, jak je známe dnes, ani hamburger ještě Cimrman nevymyslel.
V roce 1820 se narodil v Plasích Václav Levý, od dětství chtěl být řezbářem, rodiče nedovolili, truhlářem budeš, holomku, potom kuchařem, ano tak tvrdohlaví bývají talentovaní umělci.
Mladý Václav měl snad štěstí, snad byl drzý, nastoupil jako kuchař, jiné prameny tvrdí, že jako pomocník kuchaře, k mytí nádobí kousek, do liběchovského zámku, který vlastnil velkostatkář Antonín Veith, znalec a mecenáš umění.
Žádné hladové začátky, pan Veith pochopil Levého talent, zvlášť na něj upozornil častý host Liběchova malíř Josef Navrátil. Václav Levý se díky jim učil v Praze i v Mnichově. vracel se do Liběchova, kdo z pánů umělců by si takové živobytí nepřál? Skal malých i velkých málem přebytek. Když se něco nepovedlo, sebral fidlátka a šel třeba o 100 metrů dál.
Mecenáš Veith v roce 1853 umřel, Václav Levý se musel začít živit jinde a protože byl skutečný sochař, uživil se nadmíru dobře, dokonce i v Praze, Vídni, Římě, jeho žákem byl i Josef Myslbek.
Bohužel se dožil jen 50 let, je pochován na Vyšehradě. Prý měl problémy s játry? Že by chlastal? Ale ne, nebudu sem tahat drby.
Vyrážím z Liběchova. Jak jsem již předeslal, šel bych sem i jen tak. Ale vlastním publikaci Josefa Janáčka, Vitalije Marka, Stanislava Dulíka, Josefa Kárníka a Petra Prášila Liběchovsko na starých pohlednicích, kterou vydalo vydavatelství Baron v Hostivici roku 2016.
Po automobily zamořeném centru Liběchova se ocitám v oase klidu.
Už jsem tady na blogu zveřejnil různé fotky, krajina, která se mi líbí, se mi obyčejně zdá fotogenická, ale přinutím se, abych stvořil koláže, jež nazývám srovnávacími fotkami, tentokrát trochu jiné než obvykle.
Většina sochařských děl je po asi 170 letech značně poškozena, snad i trochu počasím, hlavně však vandaly, kteří existují v každé době.
Pokud by někdo chtěl ukázat na viníky dnešního stavu, upozorňuju, že za něj nemůže ani Kalousek ani Babiš, abych vybral dva největší padouchy posledního desetiletí.
Jeskyně Klácelka. Pokud jméno někoho ponouká k nemravným myšlenkám, vězte, že tady nikdo nikoho neklátil.
Kněz, básník, filosof, novinář František Matěj Klácel měl ve sluji letní pracovnu. Asi svérázný pán, ale dal jméno jeskyni, které se též říkalo Kulíškov, Němci zase Herkulanum.
V dnešní době by asi nebylo možné tesat do pískovcových skal, ochránci životního prostředí všech barev by to nedovolili.
Tady jsou husitští vojevůdci Prokop Holý a Jan Žižka.
Vůdce bájných blanických rytířů, Zbyněk ze Zásmuk. Být prezidentem, dal bych si na něj bacha.
Dvojice trpaslíků, kujících zbroj asi pro blanické rytíře, půjde tedy o bitvu podle starých bájí, žádné atomovky.
Členové mělnického turistického spolku. Ti tu nejsou nastálo, protože nebyli vytesáni. Kdybych v takové výstroji vyjel dnes na cyklostezku, hned první policajt by mi dělal zkoušku na alkohol.
Fotky z Klácelky jsem pořídil tak, že jsem podlezl jakási vrata. Když jsem to podlezl já, dokáže to každý.
Nejznámější a největší skalní dílo Václava Levého. V minulých letech byl kolem Čertových hlav vymýcen porost, takže jsou vidět zdaleka i ze silnice. Václav Levý zde vypodobnil dvě hlavy antických bohů, lidé si je přejmenovali na čerty. Sochař musel používat přinejmenším štafle.
Prý malé Čertovy hlavy, ale nesmysl. Celý skalní útvar se jmenuje Harfenice podle vytesané ženy s harfou, bohužel na staré fotce se kolem ní motají jacísi fotři.
Jeskyně je umělá, jmenuje se U ještěra. Hned dvě fotky.
Na Brocenské cestě, už v katastru Ješovic je v skalce vytesaná kaplička svaté Maří Magdalény. Dva záběry. Obraz světice léta nepřežil, byl obnoven až v roce 2005.
Toto dílo se jmenuje Had. Těžko porovnávat, snažil jsem se, až jsem se zpotil, ale zjevně jsou zde jiné výškové poměry, ale nad ty tři srovnávačky aspoň trochu ukazují co bylo a co je. Tenkrát v době habsburského útlaku českého národa to vypadalo úžasně. Pokud sem přijdete ve všední den, jak to činí důchodci, je zde krásně. nejsou zde ani vosy ani kravál.
Sedm chlebů nevytvořil sochař Levý, to je dílo matky přírody kousek od loupežnické jeskyně Mordloch.
Ani další srovnávačky se netýkají díla Václava Levého, ale tak nějak k prostoru patří. Staré fotky jsem nekopíroval z Liběchovska, ale z jiné publikace Vitalije Marka a Petra Prášila Štětí a okolí na starých pohlednicích, vydané ve vydavatelství Baron v Hostivici roku 2014.
Hraběcí kaple z roku 1720 na místě, kde byl zastřelen hrabě Johann Wratislaw Clery, krutý pán ze Snědovic, svými poddanými.
Na závěr kaple Panny Marie neboli Mariánská, taky U krásného obrázku. Ze Štětí sem kdysi chodila procesí. Koukám, že už jsem musel mít hroznou žízeň, porovnání se mi moc nezdařilo. Moje oči šly snad šejdrem, no protože jsem sem vážil cestu do kopce, je mi líto výsledek vyhodit. Až někdy půjdu kolem, což se v tomto kraji snadno může stát, třeba se polepším.
Jinak tudy vedla stará kupecká cesta z Ješovic do Radouně.
Skončil jsem procházku po sochařských dílech Václava Levého, území neopouštím.
Pár fotek jsem již zveřejnil, žádná sláva, však jde o vzpomínková fota.
a
Žádné komentáře:
Okomentovat