Milešovka

Královna Českého středohoří. Na Milešovku se chodí pěšky. Kdo chce stanout na vrcholu s nadmořskou výškou 836 m, musí po svých. Nebo se zabalit do bedny a dělat, že je materiál, protože lanovka je nákladní.

Kdo propadne kráse Českého středohoří, je ztracený. Upřímně řečeno, tvrdím to i o jiných lokalitách, ale teď jsem na Litoměřicku. Či Ústecku? Těm kopečkům, které vypadají jako nevinné homolky, je to fuk. Každý, kdo si na nějakou takovou homolku vyleze, hned ji odprosí. Mnozí sem totiž jezdí s myšlenkou, že horské túry nejsou pro něj, myslí si, že ho čeká stejná pohoda jako v jižních Čechách u rybníků. Ale pohoda může mít různé podoby.

Na leccos jsem nepořádný, ale záznamy o svém toulání mám v pořádku. Samozřejmě, že nespočítám, kolikrát jsem se coural blízko Prahy, na Berounce, na Sázavě, kolem Dobříše. Kolikrát jsem byl v Řevnicích. To bych trochu magor. Nebo spíš velkej.

Na Milešovce jsem byl v úterý počtrnácté. Poprvé před 40 lety.


Tehdy jsem měl v plánu kombinovat kolo a nohy. Z Prahy do Libochovic, tam kolo do úschovny. Pak dvoudenní putování přes Litoměřice vpravo od Labe do Ústí, kde jsem pochopil, že pěší putování je pomalejší, ale vidím věci, jež bych jinak neviděl. Další den zpět přes Milešovku.


V noci jsem musel čelit nepříjemným otázkám, může-li Pražák (!) dělat bordel v Ústí, a spát na lavičce s chlebníkem pod hlavou. Naštěstí jeden z esenbáků byl starší, pochopil, že nejsem opilec náhodně pohozený v parku, po mém slibu, že budu na lavičce jen sedět a hned, jak se rozední, vypadnu, mě nechali být.


Bylo mi 28, nepamatuju se, že by mi kopec dal nějak mimořádně zabrat. Po letech chození po krajině jsem pochopil, že Milešovka není nejtěžší. Ona se dá chodit z Bílky, která je přes 500 metrů nad mořem. Z Milešova je výstup těžší, z Velemína delší. Kdo někdy vystoupal Varhošť ze Sebuzína, Lovoš z Lovosic nebo se vydal do Liběšic a vylezl na Sedlo, dobře ví, co je kopec. Pořád mluvím o Českém středohoří.

Výhled z Milešovky je úchvatný. Na všechny strany. Měl jsem foťák, ale zůstaly mi jen dvě fotky hory, před výstupem a po sestupu. Film stál peníze, někdy se musel i shánět.

V jedenasedmdesátém jsem se díky celkové atmosféře ve společnosti zcela ponořil do dálkových pochodů. Našel jsem zde hodně kamarádů, potkal jsem životní družku, vlastně to byla až do narození dětí hlavní náplň života. Byli jsme trpěni, protože se akce konaly pod hlavičkou nějaké organizace vřazené do takzvané Národní fronty. Jinak nešlo pořádat nic.

Jedenáctkrát jsem na kopec vystoupal v rámci dálkového pochodu. Akce byly organizované, počasí se nevybíralo, vždycky nějaké bylo. Pochody stokilometrové i kratší.

Jednou v listopadu jsme lezli s budoucí manželkou nahoru, slušně sněžilo, my dva byli snad jediní bez pokrývky hlavy.

Máma mi říkávala:

"Nos v zimě něco na hlavě, namrzne ti mozek a budeš pitomej."

Nevěřil jsem jí.

V roce 1987 jsme na velikonoční pondělí uspořádali rodinný výlet na Milešovku. Autobusem do Milešova. Podle fotek snad i zmrzlina byla. Nádherné počasí, děti byly zvyklé na leccos. Svačina, potomci, kteří měli být udolaní výstupem, začali řádit a lítat kolem dokola. Nechali jsme je, seděli jsme na místě, odkud je nejhezčí výhled.

Z idyly nás probudil řev. Nikdo by nevěřil, jak dokáže řvát sedmiletá drobná holčička. Z čela se jí řinul potok krve. Narazila na něco hlavou. Snad vyčuhující kovová trubka. V místní meteorologické stanici, přestože jinak byli k turistům hodně odměření, až nepřátelští, jí ránu zběžně ošetřili, krev zastavili, a Anča se stala hrdinkou dne. Však na fotce je vidět, jak situaci brala vážně, až tragicky.

Než jsem se dostali k lékaři, uplynulo několik hodin. Na pohotovosti mi řekl lékař, že tohle už nemá cenu šít, že holka bude mít na čele památku. Holt si bude česat ofinu. Vlastně ani nevím, jak je to dnes s její jizvou. Asi nosí ofinu.

V současnosti je ze mě cykloturista, ale narazil jsem na fotku Milešovky a zastesklo se mi. Někam se na kole nemůže, jsem nucený takové kopečky objíždět. Nechal jsem kolo doma zamčené.

Často cestuju vlakem s bicyklem. měl jsem tentokrát pocit, že mi něco chybí, kolo, přilba... Rychlík je v Lovosicích za hodinu, motoráček vysupěl do Chotiměře asi za čtvrthodinu. Nádraží otlučené, výdejna jízdenek zrušená. Kopce v okolí zůstaly. Nadmořská výška málo přes 300 metrů, přesto si připadám jako v pohádce. Pokud bych nechtěl vidět kopce, musel bych hledět na zem.

Po kilometru chůze pohádka dostala trhlinu. Vyhlášený motorest stále funguje a jejich bramborové knedlíky jsou chvíli po deváté hodině čerstvé a vynikající. I v hospodě je slyšet zvenku neustálý provoz. Nepřetržitá řada aut, jeden kamión za druhým. Velemín by mohla být pěkná vesnice, hezky položená, těžko se tu přechází vozovka, jejíž šíře není nijak ohromující.

Léta trvá spor o tom, kudy dálnice do Německa s přípojkou na Ústí nad Labem, povede. Dálnice je rozestavěná, Opárenské údolí je přemostěné. Mělo by být zdevastováno, určitě při výstavbě si své protrpělo, ale zničené? Je tu most přes údolí. Chtějí ho snad bourat? Pokud trasa povede jinudy, most tu zůstane na věky věkův.

Nejsem odborník, argumentů mají všichni zúčastnění určitě mnoho. Kde je pravda? každý má svou, nikdo nechce ustoupit, bojím se, že dojde k občanské válce. Zatím obyvatelé Velemína trpí. Nejen Velemína, kousek dál je Bořislav, a celé Labské údolí z Lovosic do Ústí by si oddechlo.

Postavil bych všem odborníkům, vzájemně se nenávidícím, montovanou halu s pryčnami hned vedle silnice. Nijak zvukově neizolovanou, bez klimatizace, bez které už se pomalu přestává úřadovat. Nemuseli by být o chlebu a vodě, dal bych jim vojenskou stravu, což může být i horší. Jinak zamčené dveře a hlídač se samopalem. Nepustit je ven, dokud se nedohodnou. Jakési konkláve kombinované s kriminálem.

Zanechávám fantasmagorických myšlenek, je vedro, udělám pár fotek, odcházím směrem nahoru. Většina cesty vede lesem.

Bývaly doby, kdy jsem kopec málem vyklusal. Jsem už moudrý, dech mě k tomu nutí, v batohu vodu a housky, koupené u Vietnamce v obci. Bude nahoře bufet? Ještě začátkem 70.let jakýsi fungoval, pak byl uzavřený, za čas zmizela i cedule.

Nahoře je bufet, ale zavřený, jen o víkendech, prý. Přemýšlím, je-li lepší bufet zavřený nebo žádný. Vybíral jsem si počasí kvůli fotkám, bohužel, shora se mi jeví docela slušný opar, ale to, co mi vylezlo z foťáku, pro moje neumělecké focení na památku dostatečné.

Jak je mým zvykem v posledních letech, přemýšlím, jestli sem ještě někdy... a tak do sebe vcucávám dojmy. Lezu po červené do Milešova a to čeho jsem se bál, je tady. Nohy trpí víc než cestou nahoru, kdy mám větší potíže s dechem. Potkávám dost lidí. Zdravíme se, málokdo nepozdraví. Dokonce se zúčastním diskuze, jestli se daly ligerosky (cigarety) šlukovat. Zajímavé téma při výstupu na čerstvém vzduchu.

Hospoda v Milešově je zavřená, prý můžu zabouchat a zavolat, pán je v prvním patře a přijde. Volám o pomoc, že mám žízeň, nikdo se neozývá, pán je buď necita nebo chrápe. Asi před 18 lety jsem z téhle hospody taky šel s blbou náladou, jeden pochodník sháněl někho, s kým by se mohl hádat o politice, divil se, že jsem ho poslal... daleko.

Dopíjím zbytek vody. Připravuju se na tříkilometrovou cestu po rozpálené silničce, míjím další hospodu, už zrušenou, v té jsem byl před 40 lety. Měl jsem tehdy salám s hořčicí, pěkně vychlazený a asi tři piva, taky vychlazené. Málokde se v dnešní době dostane v hospodě salám trvanlivý s hořčicí, či měkký s octem a cibulí. Mívají utopence či nakládaný hermelím, vše přivezené odněkud, takže ve všech hospodách stejné. Hostinští si utopence vyrábět sami nesmějí, museli by mít povolenou výrobu a tudíž předepsané vybavení kuchyně. Hygienici. Za komunistů byly utopenci též vzácností, ale v roce 1990 se jich vyrojilo... Dnes, hygienici. No jo, už mlčím.

Obchůdek, zjevně zavřený. Ale ne, jenom stažené rolety. Vietnamci, kteří převzali v téhle oblasti bývalé krámky Jednoty, kde toho moc nebylo, bývalo často jen otevřeno, pracují od rána do večera. Kdy bylo v takové obci otevřeno denně do 19 hodin? Nám se prý takové obchody nevyplácejí.

Koupil jsem si kozla v láhvi, nebyl z lednice, ale pitelný. Naproti stojí autobus. Ptám se řidiče, jestli nejede do Lovosic. Za dvacet minut. Dívá se na mě divně, protože na autobuse je veliká cedule. Dvacet minut, akorát na pivo. Ještě mě veze po vesnicích jako je Březno, Režný Újezd. Kouzelný kraj, nevím, jestli jsem někdy zrovna tahle místa navštívil. Skoro jako konec světa.

Ale za pár minut jsem v u nádraží v Lovosicích, kde teče pivo, jezdí rychlíky.

Původně jsem v duchu přemýšlel, že bych ještě Lovoš přidal, což jsem už v minulosti udělal. Minulost je minulost, dělám tlustou čáru. Teď mě bolej nohy. Jako čert.

Fotky jsem vložil historické, ale digitálem jsem jich dnes zase našvihal nepočítaně.
Spočítat se dají zde

nebo zde

BLOG TÝDEN