Kačák
Moderní člověk má proti vedru klimatizaci. Než postavili v sedmdesátých letech obchodní domy Máj a Kotva v Praze, jenom jsem o ní četl. Dnes máme energie tolik, že si můžeme dovolit klimatizovat cokoliv.
Spořivec najde místa, kde se dá vedro krásně přežít. Pokud odečtu hospody pod kaštany a lipami, kde se mnoho neušetří, zbývá mi dostatek příjemných zákoutí, kam slunce jen nakoukne.
Ze Srbska dnes vede pod skalami u Berounky cyklostezka, na kterou, zaplaťpámbu, nenakydali asfalt. Dva kiláčky k ústí potoka Loděnice. Tak zní oficiální název. Slušný člověk ví, že potok, či říčka (?) se jmenuje Kačák.
 |
| Není to krása? |
Pivo není. V Hostimi je sice lákavá a prý skvělá hospoda, ale jen víkendová. Lhal bych sám sobě, kdybych tvrdil, že jsem tu jen za chládkem. Loni jsem začal tvořit srovnávací fotky, nepříjemné okolnosti mě zbrzdily. V Loděnici jsem pár srovnání spáchal, po roce mám pocit, že by jich mohlo být víc.
Loděnice, městečko, známé výrobou gramofonových desek, natáčením Ostře sledovaných vlaků, rozříznuté dálnicí. Koncem 19.století zde zakoupil pozemky významný pražský hoteliér Cífka, postavil neorenesanční zámeček, vy\budoval vinice, prvně v Čechách se zde hrál tenis podle anglických pravidel. Jeho potomek Jindřich otevřel v roce 1907 vápenku.
A roku 1911 byla odeslána pohlednice, kterou též podepsal Harry O´Cífka. Zámeček zpustnul, v současnosti se začíná opravovat.
Jedno jediné srovnání se mi jakž takž podařilo, kdybych si nedal v bufetu pivo, skoro bych odjížděl otrávený.
Chrustenice se proslavily dolováním železné rudy až do roku 1965, v prostorách bývalého dolu je důlní skanzen. Další pamětihodností je, že tu žije Franta Zdvořák. Kdo neví, o koho jde, přichází o hodně. Je to, jak už příjmení naznačuje, opak nezdvořáka.
Tady se mi dařilo, povedlo se mi najít několik míst, odkud bylo foceno kdysi. Vím, že v Praze vycházejí srovnávačky atraktivnější, leč rád se pohybuju v přírodě a pokud se daří, je mi srovnání z Chrustenic stejně milé. Minus? Hospodu otevřenou neměli.
Nenačovice je další vesnice, kde se mi naopak focení nedařilo, jen jeden snímeček, jednalo se o hospodu Obecná škola. Kdysi hospoda, později škola, teď zase hospoda. Jestlipak se mezi hosty restaurace najde někdo, kdo sem chodil do školy?
Příjemná obsluha, přírodní kuřecí prsa se šťouchanými brambory za cenu i pro důchodce přijatelnou. Místo bramboračky jsem s chutí polknul pivo. Dvě. Málem jsem zapomněl, že jsem přijel fotit. Někdy v první polovině devadesátých let jsem tudy pěšmo putoval na Křivoklát, v lukách za vesnicí jsem našel pohozenou dvoustovku. Kdyby se snad našel ten, kdo bankovku vytrousil, musím ho zklamat. Poctivě jsem ji propil. Ještě týž den.
Vracím se zpět přes Svatý Jan pod Skalou, kde je také restaurace Obecná škola. Berounsko si potrpí na rozumnou modernizaci škol.
Všechny fotky z mého výletu jsou na adrese:
Vráž u Berouna
je na kopci. Loni jsem protrpěl stoupání z Loděnice, ne proto, že by bylo děsivé, ale musel jsem jet v nepříjemném provoze, přestože souběžně vede na Beroun dálnice. Ke všemu byla doba plné vegetace, kostel zarostený, jak říkal můj dávný kolega, pocházející z moravského Slavičína.
Napsal jsem si na papírek, že sem musím v zimě a vlakem. Na Vráž jsem si vzpomněl i bez papírku, jelikož jsem na papírek zapomněl. Našel jsem ho vložený v publikaci.
Trať z Prahy přes Rudnou a Vráž do Berouna je málem opuštěná, jakoby se měla zítra rušit. Vlak, na který nemusím vstávat s kohoutem, jede jenom o víkendu. Takže jsem vyjel v neděli ráno. Bez kola. Na pravou nohu pajdám, dívám-li se kolem sebe, není pajdajících vrstevníků málo. Brzy budu mít radost z každého dědka o holi.
Pěkné počasí, obloha nebyla tolik modrá, jako v předchozích dnech, slunce, po kterém se nám stýskalo kolem Velikonoc, dnes nepálilo na plný výkon. K mé spokojenosti jsem našel dost míst, která se dala porovnávat. A taky, v neděli dopoledne, otevřený koloniál. Majitelé nebyli Vietnamci, u kterých je pracovní doba od rána do večera samozřejmostí. Nabídka pestrá, pečivo, které propagují tabule na fotce, skutečně úžasné už na pohled.
Vychlazený lahváč ještě úžasnější, poklábosil jsem se dvěma pány o důležitějších věcech, než je politika. Třeba, jestli je možné označit jako týrání seniora případ, kdy mu zamykají potomci rum.
Chodím-li po pražských čtvrtích, většinou vím, kam mířím. Ve vesnicích, které jsem maximálně někdy v životě projel, je všechno pro mě nové, malá dobrodružství se zde najdou spíš než na místech, vyskytujících se ve všech turistických průvodcích. Jsem tulák a jsem na to hrdý.
Pěšky se unavím rychleji než na kole, plány, že bych snad ještě do Berouna, nebo v Praze na Smíchov, berou za své. Doma mě čeká sprcha a kotleta na houbách. Ohřívaná, jak by nám poradil hygienik.
A další fotky z výletu:
Tetín
Už nevím, kdo to byl, v dětství se vyskytl člověk, který mě učil poučku z historie, že Teta kazí Libuši. Určitě člověk nezodpovědný, jehož cílem bylo zanést do dětské hlavy zmatek. Později jsem pochopil, že Libuše nepotřebovala kazit, když přesně věděla, kde zakladatel slavné české dynastie prohání voly u pluhu.
Kazi sbalila Bivoje, snad proto, že byl schopný sehnat vlastními silami obživu, spíš bych řekl, že to muselo být kus chlapa, hodit si kance přes rameno a složit ho před… snad bych jí mohl říkat princezna? Dnes by měl větší úspěch třasořitka s velkým balíkem. Nemuselo by se jednat o maso.
O Tetě žádnou pomluvu neznám, v Blesku jsem se nic nedočetl, moje teta to nebyla. Tetín je na skále nad Berounkou. Stará pohlednice se sem určitě hodí. Z roku 1916, na trati dýmá lokomotiva. Tuhle fotku bych býval rád porovnal, na místo, odkud fotil někdo tenkrát, se nedostanu.
Počasí mi přeje, po dešti se vyloupl nádherný den, vedra z minulých dnů se rozhodla, že počkají na kalendářní léto. Úpravy na berounském nádraží naštěstí úplně nezlikvidovaly občerstvovací možnosti, i když…Točené za 17 nechť považuji od nich za odpustek.
Tetín zdola vypadá jako nedobytný hrad. Z Berouna vede nahoru silnice, kterou bez problémů vyšlape i průměrný cyklista. Zdatnější a chytřejší mě vždycky upozorňovali, že jezdím příliš těžký převod. V poslední době jsem začal těmto hlasům naslouchat. Abych byl přesnější, nic jiného mi nezbývá.
Hodím nejlehčí převod a kochám se krajinou.
„Tohle není moc těžkej kopec.“
Hlas za mnou. Postarší cyklista, toužící po rozhovoru.
„Tetín se šlape dobře.“
„Chtělo by to těžší převod.“
Á, rada.
„Nechce se mi, nemůžu.“
„Kolik vám je?“
„69“
„To ste eště mladík.“
„Bejvalej.“
„Jezděj osmdesátiletý.“
„Každej to má jinak, některý padesátiletý jsou už pod drnem.“
„No jo, to se vám už nestane.“
Pán je rychlejší, má těžší převod. Hovory vrstevníků, kteří musí do světa vykřikovat svou kondici a věk, zrovna nemiluju. Chybí mi v nich pokora. Místo, aby v klidu vychutnali, co jim bylo shůry dáno, vychloubají se. Už se přede mnou rozprostřela krajina. Je tu je pro všechny, kteří ji můžou a chtějí užívat. Hodně žluté je v současnosti na jaře. Řepka, louka u silnice je plná pampelišek.
Projíždím vesnicí křížem krážem, odškrtávám ve svých dvou publikacích jednu fotku za druhou jako neporovnatelné. Zlost se nedostavila. Můžu se rozčilovat na takové vyhlídce?
Kolo poctivě vedu. Na lavičce sedí mladé děvče. Jezdívám po krajině a hledám víly. Asi ne, má v jedné ruce foťák a v druhé mobil, kterým sděluje někomu své dojmy. Kdyby se dostavil krasavec, ani ho nemá čím obejmout. Místo něj se na vyhlídku štrachám já. Je zde dostatek místa pro nás oba, stejně se raději držím kousíček stranou. Někdy se prý divoženka přestrojí za vílu. Je to jen ženská, některé bývají zákeřné. Na skále pak stačí prstíčkem do dědka strčit. Mám bujnou fantazii, děvče z 21.století domluvilo a kochá se, stejně jako já.
Hledám dál, téměř marné hledání mě odměnilo. Tetín prolezu za 4 hodiny velice podrobně, kdybych přijel, nafotil, odjel, nepoznal bych tolik. Hospoda otvírá až ve 4 odpoledne, musím vytáhnout svoje zásoby. Chutnalo mi, jenom rohlíky si příště v Berouně na nádraží nekoupím. Sice za korunu padesát kus, po pár hodinách podivný kus téměř nedopečeného těsta. Ušetřil jsem.
Jsem maniak, takže sebou vozím více publikací, než můžu za den stihnout. Někdy bych potřeboval soumara. Chtěl jsem vyrazit do Litně, ale po osvěžení vodou ze své flašky jsem pochopil, že všechno se stihnout nedá. Cesta do Srbska už je jenom příjemná, dole čeká pingl s pivem, železniční zastávka v dohledu. Navrch cesta Z Radotína do mého bydliště v Podolí. Železničáři se svými výlukami se dostavili právě sem.
Fotil jsem spíš pro zábavu, všechny fotky jsou na adrese:
Pokud se nestane něco nečekaného, srovnávací fotky z mých tří výletů velmi brzy předložím zde i na svých stránkách na Facebooku.
Žádné komentáře:
Okomentovat