Na obrázku je titulní stránka knížky. Krásné publikace, plné starých pohlednic z Rokycanska. Za zveřejněná srovnání starého s novým v městě Rokycany jsem byl pochválen několika místními občany, až mě pýcha přepadla. Jsem rád, že jí mám, vždyť jsem za ní zaplatil přes pět stovek. Váží kilo třicet a stojí mi za to, abych se s ní vláčel v batohu a na kole.
Jsem šťastný, když v ní můžu listovat a zkoumat, jak se všechno kolem nás mění. Sednu si ve vesnici na lavičku ve stínu, vyndám knihu a vzteky začnu prskat. Doputoval jsem v horku do vsi jménem Stradonice. U Berounky, do Rokycan poměrně daleko, nemůže mě uklidnit ani pocit, že sedím pod vrchem, na němž bývalo staré keltské hradiště.
Čert ho vem, hradiště, historické pohlednice zůstaly v publikaci Berounsko. Stejný tvar, podobná obálka. Hledám marně na poklidné návsi někoho, komu bych vynadal.
Malý chlapeček má radost, že se naučil zdravit, křičí na mě „Dobý den“, táhne maminku ke kašně, kde teče pitná voda.
Před chvílí jsem projížděl po nově značené cyklostezce z Berouna po pravém břehu řeky. Skončil jsem na poli, nadával jsem do prázdného prostoru, že neuměj pořádně označit cestu. Vrátil jsem se na rozcestí, šipka zřetelně ukazovala jinam. Asi ji někdo mezitím přitloukl, přece nejsem slepej!
Mám sebou i jiné fotky a jsem rád, že nefotím na kšeft. Holt se sem ještě vypravím jindy. Třeba, až bude otevřená hospoda. Vlastně je dobře, že budu v Nižboru dřív. Cestou ještě vyfotím hřbitov, s myšlenkou, že na tohle je ještě čas, uháním pryč.
Už takových 40 let tomu nazad. Jezdili jsme měřit na Krušnou horu nad Novým Jáchymovem, cestou jsme v nižborské hospodě U lípy obědvali, večeřeli, podle denní doby. Tehdy obyčejná hospoda, nijak nevzbuzující důvěru, někdo nám ji doporučil. Výborně vařili.
Čtyřicet let je dlouhá doba, venku zahrádka, kde neobsluhují, uvnitř ochotný mladík. Skvělý vepřový guláš a k tomu, světe div se, houskové knedlíky. Vypadaly jako houskové knedlíky, voněly i chutnaly. Téměř jako dávné maminčiny, která neměla čas poslouchat přednášky o zdravé výživě. Jestli jsem jedl polotovar, byl hodně povedený.
Že by v hospodě U lípy sídlil šotek, který nedopustí, aby hosté odcházeli s pocitem, že jejich žaludek zaslouží lepší zacházení?
Vrátil jsem se do Berouna, mám pár starých fotek v notebooku. Na náměstí prodávají mléko z farmy, tak aspoň tvrdí upoutávka, která začíná zabučením:
„Přivezli jsme vám mléko, mléko z farmy…“. Kupců je dost. Poslouchat kolem dokola tři stejné věty je balzám na nervy…
Před 4 roky jsem si zde koupil u Bati boty. Na chození v přírodě, na kolo. Jako bývalý dálkový chodec jsem vybíravý. Nic mi není dost dobré, na značky se vůbec nedívám, nedovedu si představit, že bych si obuv vybral na internetu. Dlouho mi botky sloužily, ale už je na nich vidět, že co nevidět půjdou na odpočinek do kontejneru. Mám je na nohou, ať se ještě holky podívají, odkud jsou.
Vlezu do prodejny, kousek od vchodu vidím boty, jako by mým vypadly z oka. Nejsou úplně na chlup stejné, kosmetické drobnosti jiné, ale udělaly mi radost. Vyzkouším je, padnou. Pokladní se směje, když ji vysvětluju svou historku. Slibuju jí, že za 4 roky jsem opět přijdu.
Prý radši dřív. Platím 999. Jako u Bati.
Firmě prý vyčítají konzervativnost, nevšímá si moderních trendů, málo mění design. Člověk by neměl zůstávat pořád na stejném místě, měl by se vyvíjet. Když ale mě na botách, zvláště sportovních, zajímá hlavně, jak se v nich chodí. Tímto chválím konzervatismus, už mám svůj věk. Trendy můžou být jiní.
Léta, kdy jsem jel z Prahy do Berouna a zpět jen tak s prstem v nose, jsou fuč. Sedám na vlak, v Chuchli krabici přidělám na nosič. Projíždím Braník, potkám známé, pozdravíme se, pár slůvek prohodíme.
Ani se nediví mé krabici, přestože dobře víme, že může obsahovat leccos.
Třeba boty od Bati.
Žádné komentáře:
Okomentovat