sobota 5. května 2012

Franta Málek - přítel výšek

Rozhledny se staly velkým koníčkem Franty Málka, kterého jsem nedávno oslavil jako zaťatého dálkoplaze. Po několika jeho výhradách k mému textu jsem měl možnost po 5 letech vidět legendu ústeckých pochodů pro otrlé.

Zhubnul! Až mě otrávil. Já taky trochu díky nemoci, ale von je syčák téměř štíhlej. Přijel do Prahy hlavně kvůli výstavě v sále architektů na Staroměstské radnici. Zde je možné shlédnout návrhy mladých architektů na nové rozhledny v Praze. U některých návrhů mám pocit, že je dobře, že na takovou stavbu nejsou prachy. Zvlášť návrh na vrchu Děvín mě vytočil. Dívám se na kopec z okna svého bytu. Snad bych se přivázal i k bagru, jenom nevím, není-li taková činnost vyhrazena pro osobnosti typu prezident a podobně.

Franta objíždí, obchází rozhledny, má přehled, prostě je to blázen, který, když se do něčeho pustí, pracuje na 120%.

A dost chvály! Zpychnul by nám František. Poklábosili jsme, pivo jsme spolu vypili, občas jsme breptali každý o něčem jiném, jak je u lidí, potulujících se kolem sedmdesátky věku, normální. Vzpomínali jsme, každý si pamatujeme kousek, něco každý jinak. Dědkové.

Franta pohovořil s paní v informacích, poté i s paní u vchodu do výstavní síně. Všude loudil razítko. Nezapomněl nikdy zdůraznit, že je z Oustí.

Ve vší vážnosti své zážitky zapsal do návštěvní knihy. Moje starší dcera, když se naučila psát, nemohla vidět kdekoliv sešit pro záznamy návštěvníků. Okamžitě sdělovala světu, že se jí to líbilo. Franta se vůbec srovnáním neurazil. Proč taky?

Z výstavní síně je nádherný výhled na střechy kolem Staroměstské radnice a protože výstava je bez vstupného…
 
Já fotil a Franta psal a… razítkoval. Zde je doklad, že jsem v článku z března nekecal. Franta – taška – razítka.

Byl to ten starý ukecaný Franta, jen vlasy mu vypadaly. Protože přivezl i fotky a nezakázal mi je zveřejnit, tedy Franta jako mladý fešák.



 
Zde už ani přehazovačka nestačí schovat pleš. S Rudou Kotvou a Vláďou Pešatou, který zemřel ve svých 79 letech, protože spadl z višně. To prosím není vtip, Vláďa, vysokoškolsky vzdělaný, svérázný člověk, sympaťák, který se choval k ženám s galantností, připomínající romány z 19.století. Shodou náhod jsem ho viděl, jak přinesl do vinárny v Nuslích krásné obsluhující květiny. Byl zdravý, tak hloupý konec si nezasloužil. Kytaristu jsem nepoznal.



Na závěr fotka před startem třetího ročníku dálkového pochodu Šotek v roce 1976. Avizovaná trasa byla tak krutá, že se nedala srovnávat s jinými dálkovými pochody. Převýšení se tenkrát snad blížilo 4000 metrům. A tak přijel i Ivo Domanský, který se už spíš věnoval závodnímu běhání. Nejtěžší stovku na světě, jak možná trochu nadneseně tvrdil, si musí zkusit.

Samozřejmě, že chtěl být nejrychlejší. Teď budu psát něco, co jsem slyšel od jeho družky Saši Šolcové a možná, že si historku trochu přibarvila, možná mě paměť mýlí. Šotek byl pochod, který se i v noci chodil terénem. Jsme jenom lidi a na Iva přišla velká potřeba. Potmě v lese, bez problémů. Ovšem Ivo byl závodník. Vyrazil rychle z křoví, aby ztracené vteřiny dohnal. Po pár metrech zjistil, že v křoví zapomněl baterku. V noci bez baterky se baterka v lese blbě hledá. Přál bych mu, aby ji našel, leč měl smůlu. Musel počkat na pomalejší.

Teď už píšu ze svých vzpomínek, protože jsem byl na trase. Nepatřil jsem mezi závodníky, v Sebuzíně, u Labe, byla kontrola a tam postával Ivo. Už to mě překvapilo. Co tam dělá? Měl by být na špici. Lezlo se na Varhošť. Tenhle výstup je jeden z nejhorších v České středohoří. Na vrchu nedávno předtím otevřeli novou rozhlednu. Ivo stál pod ní a nahlas přemýšlel, jestli na ní má vylézt. Začalo se rozednívat, trochu byla mlha. Netušil jsem, co se stalo, jen mi bylo divné, že Ivo nezávodí. Pak se rozběhl, já už ho neviděl, protože jsem na něj neměl, já v té době ještě neběhal, ale na Ivovi jsem nestačil nikdy.

Do cíle ovšem první už nedoběhl. Tam přiběhl Luděk Simandl z Hrádku nad Nisou. Nesmírně sympatický člověk, rád jsem ho potkával, šířil kolem sebe dobrou náladu. Běhal, chodit snad ani neuměl. Mrzí mě, že jsem nikdy neměl moc času si s ním popovídat. Jenom na startu, když já došel do cíle, on už možná byl v Hrádku v posteli. Kuřák! Prý pokaždé, když vyběhl kopec, zapálil si, Honza Hauer, též neúnavný běžec, pro kterého byla cigareta sprosté slovo, z něj úplně šílel. Možná v době, kdy i já jsem jeden čas běhal a závodil, bychom se Luďkem spolu proběhli a pobavili, měl ohromný smysl pro humor. Toho se ovšem on nedožil. Zemřel někdy kolem čtyřicítky, snad měl nádor, nebyla to prý rakovina plic, běhal do poslední chvíle. Nechal tu dvě děti a vzpomínky, které pomalu zapadají.

Snad je dobře na něj vzpomenout, Franta mi to dal téměř za úkol, ovšem nebyl jsem žádný blízký přítel, jen jsme si, možná, byli i vzájemně sympatičtí. Pokud někdo má něco bližšího, nechť se ozve.

Domanský - Simandl - Málek

Toť vše o návštěvě Franty Málka v matičce Praze. Nezbývá mi, než mu popřát, aby se mu dařilo při konání kolem rozhleden.

Franta Málek – přítel výšek, se sice úplně nerýmuje, dejme tomu, že jde o volný verš.




2 komentáře:

Václav Víšek řekl(a)...

Franta samozřejmě zůstal přítelem dálek, jak si hrdě říká. Taky jsem o něm nedávno tak psal. Když už leze po rozhlednách, tak jsem mu přisoudil ještě jednu funkci.
Kytarista na fotce, podle Olafa Čiháka, je prý Milan Richter z Ústí nad Orlicí.

Zdenek Cerny řekl(a)...

Jo, to je Milan.