Seděli jsme u kulatého stolu. Sice byl sestavený z hranatých stolků, ale když tenhle termín můžou používat politici, proč ne důchodci? Jsme taky placení ze státního rozpočtu, sice hůř, ale zase nenaděláme tolik škody.
Mnohokrát v životě jsem takovou situaci nezažil. Někteří přítomní byli po vydatné procházce skalami Českosaského Švýcarska. Počasí skvělé, stejně jako ubytování v penzionu, který nerozhlašuje, že je honosný, o to je příjemnější. Po jídle jako od maminky jsme se posadili tak, abychom na sebe viděli. Kolem dokola.
Ve škole jsme tak nesedávali. Tenkrát jsme se schovávali jeden za druhého, dnes si vidíme do obličeje. Zrak trošku léty ztratil na kvalitě, pořád hledáme brejle, ale musím uznat, že jsme fešáci. Hlavně fešandy. Byly ve třídě v menšině, ale jsou motorem našich stále častějších setkání. Prostě, ženská vydrží všechno.
Špunty vzduchem nelétají, příliš nevypijeme. Někdo je na játra, někdo na srdce, někdo na žaludek, někdo má cukr, někdo je hypochondr.
Moc dobře víme, co je stárnutí. Mizí vlastnosti jako je ješitnost. Vypadávají z nás vzpomínky, které bychom ještě před pár lety nechali v klidu zastrčené. Začali jsme kašlat na snahu se předvést, ukázat, jací jsme pašáci. Pokud se o něco takového někdo pokusí, bývá to spíš s nadhledem, odměnou dotyčnému je hlasitý smích.
Nikdo se dlouho nevykecává, každý dostane svůj kousek času. Nuda není vidět, pokud někdo usíná, tak se mu holt chce spát. Pár spolužáků se srazů nezúčastňuje, jde o menšinu. Prostě nechtějí, už jsme je přestali přemlouvat. Možná jim připadá setkávání jako exhumace, jak jsem slyšel jinde. Svým způsobem je to pravda, lovíme z paměti svou minulost, vzpomínky, vždyť je to část našeho života.
Ten, kdo přijde na sraz spolužáků s přesvědčením, že ohromí přítomné svými životními úspěchy, bývá zklamán. Najde se syčák, který mu připomene, jak ho chytli ve škole na záchodě s cigaretou. Proč na něj vytahuje takové zapadlé příhody, když on všude bojuje proti kouření a malinký závan dýmu ho přinutí skládat petici pro zákaz kouření jeden světelný rok od Země?
Exhumace vzpomínek, možná přesný výraz. Ale dá se žít bez vzpomínek? Řítit se životem a všechno, co bylo, nechat zapadnout? Nad vším, co jsem v životě zmrvil, mávnout rukou, případně se omluvit, vytahovat jenom to, co se mi povedlo? Vytvoříme pro své děti a vnoučata, spíš sami pro sebe, obrázek člověka, který byl vždycky skvělý, a když nebyl, vina je na straně druhých. Pak nám není po chuti, když někdo připomene, že jsme na školním večírku poblili ubrus, nebo že vám utekla holka za jiným, protože jste byl k ničemu. S tím můžeme nejvýš oblbovat vnoučata v předškolním věku.
Průmyslovka, kterou jsme koncem padesátých let absolvovali, byla přísně odborná, jediná v Čechách. Byli jsme vázaní umístěnkou, tedy v našem případě se jednalo o doporučenku, což bylo totéž, jen nějaký úředník vymyslel nový termín. Vyvázat se z takového pracovníhoi poměru bylo složité. Organizovaný nábor, tedy doly, hutě, stavba mládeže, nebo vlivný strejček, pokud možno s rudou knížkou. Nebo přijít do jiného stavu, v čemž měly spolužačky výhodu.
Začali jsme z velké části pracovat v oboru, pokud jsme u něj nezůstali do penze, přešli jsme k příbuzným profesím. Potkávali jsme se, slýchali jsme o sobě. V polovině devadesátých let, kdy naše řemeslo, díky počítačům, úplně změnilo tvář, nás okolnosti donutily, že jsme k těm mašinkám, kterým údajně rozumí jen mladí, zasedli, bylo nám málo přes padesát.
Proto dnes se tváříme všelijak, když nám nabízejí, v dobré vůli, počítačové kurzy pro seniory. Běžně se spolu bavíme pomocí e-mailu.
Každý rok někdo chybí, většinou pro nemoc, bohužel někdy i definitivně. Moc dobře víme, že život je to kolem nás, co bylo a ještě bude. Už nadobro se věnovat jenom vzpomínkám by byla katastrofa.
Před časem mě zaujal v jakési internetové diskuzi, účast v nich není mým koníčkem, názor, že člověk v určitém věku by měl být připraven na smrt. Psychicky, morálně, právně... těch důvodů byla řada.
Do prdele!
Psala jakási čtyřicátnice, myslela skupinu lidí, kteří překročili šedesátku, kdy síly a schopnosti ubývají stále rychleji. Je to snad dva roky, už se i ona kousek přiblížila oné hranici. Nechtěl bych s takovou osobou žít v jednom bytě. Jedině, že bych ušetřil za mrazák.
Nenapsal jsem do diskuze nic. Nenapadly mě společensky únosné výrazy. Vzpomněl jsem maminku, která měla odjet do lázní, dva týdny balila, tři dny před odjezdem měla sbalený kufr, nejraději by na něm spala, aby něco nepropásla.
Představuju si, že jsem připravený na svůj konec. Mám sbalený pomyslný kufr, sedím na něm a čekám, až přijedou kluci od Čady (pohřební ústav v Braníku). Proboha, můžu si dovolit vůbec ještě něco říct, sníst, přečíst, prožít? Abych nedělal bordel v pořádku, který po sobě hodlám zanechat. Nic mě neštve víc, než pořád na něco čekat. Dýchám, hýbu se, tudíž žiju. Filosofie pořádku před smrtí by mi nedovolila ani dívat se na televizní seriál, nebo sledovat fotbalovou ligu. Má to vůbec cenu? Co když se nedožiju konce? Mám otevřít to pivo, co když ho nestačím vypít, co když se už nestihnu jít vyčůrat?
Přeháním? Možná to tak vypadá. Mně zase pitomé připadá, když se mi udělá špatně, myslím si, že zubatá klepe na dveře, hned začnu rozdávat knížky, předměty, které mi dělají radost, které jsou moje a mají pro mě obrovskou cenu, nevyčíslenou v penězích. Budu tu ještě měsíc, rok, dva roky, deset let, dvacet? Nechci to vědět. Vím, že čas nastane, ale do poslední chvilky chci mít pocit, že i tahle chvíle je můj život, stejně jako koulování s tátou před šedesáti lety.
Věřím nebo aspoň chci věřit, že mým potomkům bude líto, až zmizím a že nečekají na to, co po mně zbyde. Po každém něco zůstane, jestli se pak pozůstalí mezi sebou nedohodnou, jejich chyba a možná i chyba moje, v jejich výchově jsem cosi zanedbal.
Žiju a hloupým řečem některých mladších o pitomých, překážejících důchodcích, se usmívám. Však na vás taky dojde!
Proto tak rád jezdím na srazy spolužáků.
Mnohokrát v životě jsem takovou situaci nezažil. Někteří přítomní byli po vydatné procházce skalami Českosaského Švýcarska. Počasí skvělé, stejně jako ubytování v penzionu, který nerozhlašuje, že je honosný, o to je příjemnější. Po jídle jako od maminky jsme se posadili tak, abychom na sebe viděli. Kolem dokola.
Ve škole jsme tak nesedávali. Tenkrát jsme se schovávali jeden za druhého, dnes si vidíme do obličeje. Zrak trošku léty ztratil na kvalitě, pořád hledáme brejle, ale musím uznat, že jsme fešáci. Hlavně fešandy. Byly ve třídě v menšině, ale jsou motorem našich stále častějších setkání. Prostě, ženská vydrží všechno.
Špunty vzduchem nelétají, příliš nevypijeme. Někdo je na játra, někdo na srdce, někdo na žaludek, někdo má cukr, někdo je hypochondr.
Moc dobře víme, co je stárnutí. Mizí vlastnosti jako je ješitnost. Vypadávají z nás vzpomínky, které bychom ještě před pár lety nechali v klidu zastrčené. Začali jsme kašlat na snahu se předvést, ukázat, jací jsme pašáci. Pokud se o něco takového někdo pokusí, bývá to spíš s nadhledem, odměnou dotyčnému je hlasitý smích.
Nikdo se dlouho nevykecává, každý dostane svůj kousek času. Nuda není vidět, pokud někdo usíná, tak se mu holt chce spát. Pár spolužáků se srazů nezúčastňuje, jde o menšinu. Prostě nechtějí, už jsme je přestali přemlouvat. Možná jim připadá setkávání jako exhumace, jak jsem slyšel jinde. Svým způsobem je to pravda, lovíme z paměti svou minulost, vzpomínky, vždyť je to část našeho života.
Ten, kdo přijde na sraz spolužáků s přesvědčením, že ohromí přítomné svými životními úspěchy, bývá zklamán. Najde se syčák, který mu připomene, jak ho chytli ve škole na záchodě s cigaretou. Proč na něj vytahuje takové zapadlé příhody, když on všude bojuje proti kouření a malinký závan dýmu ho přinutí skládat petici pro zákaz kouření jeden světelný rok od Země?
Exhumace vzpomínek, možná přesný výraz. Ale dá se žít bez vzpomínek? Řítit se životem a všechno, co bylo, nechat zapadnout? Nad vším, co jsem v životě zmrvil, mávnout rukou, případně se omluvit, vytahovat jenom to, co se mi povedlo? Vytvoříme pro své děti a vnoučata, spíš sami pro sebe, obrázek člověka, který byl vždycky skvělý, a když nebyl, vina je na straně druhých. Pak nám není po chuti, když někdo připomene, že jsme na školním večírku poblili ubrus, nebo že vám utekla holka za jiným, protože jste byl k ničemu. S tím můžeme nejvýš oblbovat vnoučata v předškolním věku.
Průmyslovka, kterou jsme koncem padesátých let absolvovali, byla přísně odborná, jediná v Čechách. Byli jsme vázaní umístěnkou, tedy v našem případě se jednalo o doporučenku, což bylo totéž, jen nějaký úředník vymyslel nový termín. Vyvázat se z takového pracovníhoi poměru bylo složité. Organizovaný nábor, tedy doly, hutě, stavba mládeže, nebo vlivný strejček, pokud možno s rudou knížkou. Nebo přijít do jiného stavu, v čemž měly spolužačky výhodu.
Začali jsme z velké části pracovat v oboru, pokud jsme u něj nezůstali do penze, přešli jsme k příbuzným profesím. Potkávali jsme se, slýchali jsme o sobě. V polovině devadesátých let, kdy naše řemeslo, díky počítačům, úplně změnilo tvář, nás okolnosti donutily, že jsme k těm mašinkám, kterým údajně rozumí jen mladí, zasedli, bylo nám málo přes padesát.
Proto dnes se tváříme všelijak, když nám nabízejí, v dobré vůli, počítačové kurzy pro seniory. Běžně se spolu bavíme pomocí e-mailu.
Každý rok někdo chybí, většinou pro nemoc, bohužel někdy i definitivně. Moc dobře víme, že život je to kolem nás, co bylo a ještě bude. Už nadobro se věnovat jenom vzpomínkám by byla katastrofa.
Před časem mě zaujal v jakési internetové diskuzi, účast v nich není mým koníčkem, názor, že člověk v určitém věku by měl být připraven na smrt. Psychicky, morálně, právně... těch důvodů byla řada.
Do prdele!
Psala jakási čtyřicátnice, myslela skupinu lidí, kteří překročili šedesátku, kdy síly a schopnosti ubývají stále rychleji. Je to snad dva roky, už se i ona kousek přiblížila oné hranici. Nechtěl bych s takovou osobou žít v jednom bytě. Jedině, že bych ušetřil za mrazák.
Nenapsal jsem do diskuze nic. Nenapadly mě společensky únosné výrazy. Vzpomněl jsem maminku, která měla odjet do lázní, dva týdny balila, tři dny před odjezdem měla sbalený kufr, nejraději by na něm spala, aby něco nepropásla.
Představuju si, že jsem připravený na svůj konec. Mám sbalený pomyslný kufr, sedím na něm a čekám, až přijedou kluci od Čady (pohřební ústav v Braníku). Proboha, můžu si dovolit vůbec ještě něco říct, sníst, přečíst, prožít? Abych nedělal bordel v pořádku, který po sobě hodlám zanechat. Nic mě neštve víc, než pořád na něco čekat. Dýchám, hýbu se, tudíž žiju. Filosofie pořádku před smrtí by mi nedovolila ani dívat se na televizní seriál, nebo sledovat fotbalovou ligu. Má to vůbec cenu? Co když se nedožiju konce? Mám otevřít to pivo, co když ho nestačím vypít, co když se už nestihnu jít vyčůrat?
Přeháním? Možná to tak vypadá. Mně zase pitomé připadá, když se mi udělá špatně, myslím si, že zubatá klepe na dveře, hned začnu rozdávat knížky, předměty, které mi dělají radost, které jsou moje a mají pro mě obrovskou cenu, nevyčíslenou v penězích. Budu tu ještě měsíc, rok, dva roky, deset let, dvacet? Nechci to vědět. Vím, že čas nastane, ale do poslední chvilky chci mít pocit, že i tahle chvíle je můj život, stejně jako koulování s tátou před šedesáti lety.
Věřím nebo aspoň chci věřit, že mým potomkům bude líto, až zmizím a že nečekají na to, co po mně zbyde. Po každém něco zůstane, jestli se pak pozůstalí mezi sebou nedohodnou, jejich chyba a možná i chyba moje, v jejich výchově jsem cosi zanedbal.
Žiju a hloupým řečem některých mladších o pitomých, překážejících důchodcích, se usmívám. Však na vás taky dojde!
Proto tak rád jezdím na srazy spolužáků.
Žádné komentáře:
Okomentovat