Výlučnost

Bylo to v sedmdesátých letech, v době tuhé normalizace. Měl jsem možnost se zúčastnit výběrového turisticko - sportovního zájezdu do kapitalistcké ciziny.

Zájezd na stokilometrový pochod v Dánsku. Podmínkou bylo, že účastník je schopný takovou akci absolvovat a zaplatit si cestu.

Žádost o pas, žádost o výjezdní doložku. Několikahodinové fronty, u okýnka jsem byl proti nafouklému esenbákovi blbý, žebrající tvoreček.

Ty žádosti mi musel někdo předtím schválit. Zaměstnavatel. Můj soudruh šéf nebyl úplnej blb, přestože na výročí únorového vítězství navlékal uniformu Lidových milicí.

"Máš štěstí. Zrovna zejtra máme partajní schůzi."

"Já ale nejsem člen KSČ."

Bývalý člen Národních socialistů, který po roce 1948 pochopil, kde je jeho místo, vytřeštil oči.

"Co ty si vo sobě myslíš...?"

Raději jsem si nemyslel nic. Pochopil jsem, že jsem méně než hovno. Strana je to, k čemu máme vzhlížet.

Pohrdal jsem jimi, ale to bylo všechno. Snil jsem o tom, že budu jednou normální občan.

Sen, v nějž jsem už moc nedoufal.

Stalo se.

Ústava České republiky byla spíchnutá v roce 1992 narychlo, někdy mi připadá, že se sešlo pár právníků o víkendu u flašky a dali dohromady základní zákon nové republiky. Možná raději měli opsat ústavu rakousko - uherskou.

Na sebe nezapomněli. Poslanec by měl mít možnost říkat svoje názory bez strachu, že jej někdo potrestá.

Pro jistotu si svou imunitu rozšířili na všechny přestupky až do smrti, nebudeme přece úzkoprsí. Divím se, že zapomněli na svá vnoučata.

Vožralí poslanci se projížděli v autech, mávali poslaneckými průkazy. Poslanec mohl všechno, jeho soudili kolegové, kteří dobře věděli, že i oni sami by mohli...

Všichni se naparovali, že je tenhle stav třeba změnit. Hlavně před volbami. Vždycky se našel důvod, jak omezení poslanecké imunity pozdržet.

Sere mě každý, kdo si o sobě myslí, že je výjímečný. V márnici vypadáme trapně stejně.

Bude to tři roky, co tehdejší parlament si vybral na projednávání změny zákona chvíli, kde se rozhodovalo, který z ekonomů by se nejlépe hodil za prezidenta. Bez zájmu veřejnosti jakoukoliv změnu zákona kolektivně odpískali.

Současná vládní koalice má omezení imunity v koaliční smlouvě. Mají 117 hlasů ve sněmovně, k prosazení ústavního zákona potřebují 120. Potřebují jednat s opozicí.

Opozice je tu proto, aby oponovala, jinak je k ničemu.

Jak je možné, že 29 poslanců vládní koalice na hlasování o ústavním zákonu chybělo? Oni takový zákon nechtějí, oni chtějí být výluční.

I ČSSD byla u moci, měla možnost něco prosadit, vždy se našly důvody, kterým může věřit jenom slabomyslný.

Mladý Benda (je vůbec ještě mladej?) s rozšafností doživotního poslance národu sdělil, že poslanci vládní koalice nebyli přítomní, protože nečekali, že se jednání protáhne tak dlouho a už měli jiný program.

Pozdravpámbu.

Výsledek hlasování včera brzy zmizel z titulků na serverech. Hlavní zpráva je korupce na ministerstvu, teď momentálně životního prostředí. Všeobecné rozhořčení. Může vůbec překvapit korupce na jakémkoli ministerstvu, které zadává státní zakázky?

O všem rozhodují vyjímeční nedotknutelní. Podle mého názoru sebranka, svoloč. To nejsou nadávky, oni sami, většinou vysokoškolsky vzdělaní, se mezi sebou titulují drsněji. Ovšem jenom pro publikum, v závětří se dohodnou. Aby nepřišli o svou výlučnost.

Státním úředníkům byl o 10% snížen plat. Prosím, třeba je to nutné, nechci rozebírat. Poslancům jenom o 5%. Ano, oni jsou výluční totiž.

Pohrdám takovou vyjímečností.

Arogance moci, která je prolezlá celým politickým spektrem, jak je módní říkat.

Nerad píšu o současné politice. Mám pocit, že mám málo informací, nechci střílet bez rozmyslu. Dnes jsem to nevydržel. V předvánoční čas.

Hezké Vánoce.

Facebook - Václav Víšek