V době, kdy jsem navštěvoval školní zařízení, nebylo jméno velkého Rusa zapovězené, spíš trpěné. Byl maturitní otázka, měli jsme vědět, že existoval, ale...
Něco jako český Karel Čapek. Taky jsme věděli, že napsal pěkné povídky, imponující závěr dramatu Matka "Tony, jdi!", ale přece jenom Marie Majerová a její Siréna je jiný kafe.
Karla Čapka si nedovolili úplně z literatury vymazat. Ani Dostojevského nikdo nemazal. Zabývat se ruskou literaturou a dělat, že Dostojevskij nebyl, si nedovolili ani v padesátých letech. Spíš ho trochu odšoupli, někam za pokrokovou litaruturu sovětskou.
Pro mou generaci, o které se tvrdí, že byla postižená budovatelským nadšením (!?), byl Dostojevskij Rusák. Puberťák tak úplně nerozlišuje. Rusák je Rusák a basta. My čteme rodokapsy. Protože nám je zakazujou.
Byl jsem na vojně. Dva roky. Průser.
Všemi zákony jsme byli povinováni vrátit se do podniku, odkud nás neradi (?) ztrácelí, brali nás jako kvočna kuřata za svoje. Fakt na nás mysleli. Před Vánocemi posílali vzpomínku - knihu. První rok jsem obdržel nějakou vojenskou srágoru, snad jsem ji i přečet, nevím. Kdo ví, kde je. V roce 1964 jsem obdržel knihu od Dostojevského Uražení a ponížení. Byl jsem stará máza, ke všemu čtenář. I tohle jsem si přečetl. Objevil jsem Dostojevského.
Stará máza, vybral jsem si místo v cimře, v koutě nahoře, na palandě. Peněz nebylo, tak jsem si tam v klidu ležel a četl. Znali mě a nechali mě na pokoji. Měl jsem tam několik knížek, které jsem nikam neuklízel. Spal jsem s nimi. Byl jsem uražený, že musím být vojákem, tudíž jsem byl i ponížený
Bylo nám tam s Fjodorem Michajlovičem fajn.
Kdo tehdy měl zásluhu na tom, že právě tuto knihu jsem obdržel? Můžu se jen domýšlet.
Knihu mám dodnes, je pěkně ilustrovaná, a s věnováním, které tu předkládám. Kdo chce, ať se zasměje.
Facebook - Václav Víšek
Něco jako český Karel Čapek. Taky jsme věděli, že napsal pěkné povídky, imponující závěr dramatu Matka "Tony, jdi!", ale přece jenom Marie Majerová a její Siréna je jiný kafe.
Karla Čapka si nedovolili úplně z literatury vymazat. Ani Dostojevského nikdo nemazal. Zabývat se ruskou literaturou a dělat, že Dostojevskij nebyl, si nedovolili ani v padesátých letech. Spíš ho trochu odšoupli, někam za pokrokovou litaruturu sovětskou.
Pro mou generaci, o které se tvrdí, že byla postižená budovatelským nadšením (!?), byl Dostojevskij Rusák. Puberťák tak úplně nerozlišuje. Rusák je Rusák a basta. My čteme rodokapsy. Protože nám je zakazujou.
Byl jsem na vojně. Dva roky. Průser.
Všemi zákony jsme byli povinováni vrátit se do podniku, odkud nás neradi (?) ztrácelí, brali nás jako kvočna kuřata za svoje. Fakt na nás mysleli. Před Vánocemi posílali vzpomínku - knihu. První rok jsem obdržel nějakou vojenskou srágoru, snad jsem ji i přečet, nevím. Kdo ví, kde je. V roce 1964 jsem obdržel knihu od Dostojevského Uražení a ponížení. Byl jsem stará máza, ke všemu čtenář. I tohle jsem si přečetl. Objevil jsem Dostojevského.
Stará máza, vybral jsem si místo v cimře, v koutě nahoře, na palandě. Peněz nebylo, tak jsem si tam v klidu ležel a četl. Znali mě a nechali mě na pokoji. Měl jsem tam několik knížek, které jsem nikam neuklízel. Spal jsem s nimi. Byl jsem uražený, že musím být vojákem, tudíž jsem byl i ponížený
Bylo nám tam s Fjodorem Michajlovičem fajn.
Kdo tehdy měl zásluhu na tom, že právě tuto knihu jsem obdržel? Můžu se jen domýšlet.
Knihu mám dodnes, je pěkně ilustrovaná, a s věnováním, které tu předkládám. Kdo chce, ať se zasměje.
Facebook - Václav Víšek
Žádné komentáře:
Okomentovat