Vesnice u Labe severně od Roudnice



Roudnice nad Labem, Karlovo náměstí



Celoživotní tulák, nerad se vážu na jedno místo, třebaže mám své zamilované kouty. Býval bych rád takhle žil celý život, ale jsou důležitější záležitosti, rodina, práce a mnoho dalšího. Moje děti by si určitě vzpomněly, jak jsme v sobotu ráno chytávali vlak, který zrovna jel, pak jsme se, k údivu ostatních cestujících, dohadovali, kam vlastně pojedem. Na dráhu jsme měli režijní legitimace. Občas jsme se i pohádali.

Proto i v tomhle svém činění přeskakuju sem a tam. Zůstalo mi to. Dnes vyjíždím sám. Na Velikonoce jsem rád doma. Nemám nikde žádnou sekačku na trávu, kterou bych musel každý víkend nutně provětrat. Cestuju rád ve všední dny. Tentokrát jsem si připravil Rokycany a okolí. Večer čumím do jízdního řádu, nějak se mi spojení nezdálo, Roudnice začíná stejným písmenem... Taky systém.

Musím mít z oné lokality staré fotky. Přibývají mi, dostávám tipy, knížkami se starými pohlednicemi jsem obdarováván. Materiálu mám hodně. Chci užívat zbývající dny života svobodně a nezávisle. V rámci možností, jaksi. Zdraví, síly, schopnosti...

Nedávno jsem viděl v knihkupectví knihu starých pohlednic Podřipsko. Pětikilo je dost, ale obrázků je tolik, že jeden stojí s bídou korunu. Kdo sežene pohlednici na korunu? Dnes.

Mapu, knihu, kolo, svačinu a hurá na vlak. Budu upřímný. Kopce už mi nejdou jako dřív. Kolem Labe jich tolik není a jsou ke stárnoucímu přívětivé.

Vystupuju na zastávce Oleško. Ústecký kraj, třebaže Ústí nad Labem a tahle zemědělská obec toho nemají příliš společného. Hodně v dáli jsou vidět některé kopce Českého středohoří. V roce 1995 jsme tu zaměřovali podklady pro stavbu vlakového koridoru. Někdy jsme zašli do obchůdku, kde milá paní provozovala zároveň bufýtek. Sekanou opekla, vychlazené pivo podala, kafe uvařila. Byla pyšná, že v takovém malém místě ji živnost přináší výdělek. Nemluvím o miliónech, protože pro někoho kšeft pod milión není "vejvar". Služba pro pár místních obyvatel.

Hledat krámek už je ztráta času. Všechny české vlády bez rozdílu barvy na drobné živnostníky zvysoka kálely. Vím, že není možné v malých obcích provozovat prodělečné obchody, jako byly dávné Jednoty, ale připadá mi, že drobní podnikatelé byli doslova zašlápnuti.

Nenašel jsem toho mnoho, ale kaplička svítí novotou, za to naproti bývalý statek... Za Rakouska tu bývala vojenská posádka a mám ve své knize pohlednici, která podle textu je ve vlastnictví obce. Jedu tam, objekt je přestavován, oplocený, hlídaný krvežíznivými psy.

Vesnice, které mám v plánu navštívit, dostaly při povodni v roce 2002 co proto. Sjíždím do Libotenic, k Labi. Čím je obec významná. Žili a žijí tu lidé. Hospody a obchody zrušené, jiné vzniklé, školu si dokázali ubránit, budova stará přes sto let, funguje a je udržovaná.

V Hrobcích jsme měli hodně práce kolem roku 2000, nádraží bylo spíš stavbou, však na nové fotce je vidět nové nástupiště, zasklený podchod.

Byl jsem se tam podívat na podzim roku 2002. Povodní bylo postiženo asi 10 domů. Velká obec, pár domů u vody utrpělo. Ale pořádně. Na taková místa se neorganizovaly sbírky. Člověk, který měl barák celý pod vodou, na tom byl stejně jako lidé bydlící ve vesnici, která byla celá pod vodou a byla řádně mediálně propraná. Byl jsem tam někdy v listopadu, v neděli navečer, už se skoro stmívalo, u míchačky zoufalý člověk a pracoval...



Hrobce, ulice, která byla roku 2002 pod vodou

Nedokázal jsem si tehdy představit, že by se do vodou zalitých trosek ještě vrátil obyvatel. Stalo se, námět pro fotku.

Žiju utkvělou představou, že v Židovicích navštívím hostinec, jezdívali jsme tu služebním autem, asi jsem se spletl. Ani restaurace, ani obchod. A přitom tahle stará fotka vysloveně láká k návštěvě.



Jak se žije v takové vesnici? Město Roudnice je za vrškem. Kdysi dávno děti běžně chodily do školy pěšky, což je při provozu na hlavní silnici skoro vyloučené, s autobusy je to asi všelijaké. Auto bude zřejmě nutností, přibyde tedy další, na silnicích provoz neustále vyšší. To je taky hospodářský růst, o kterém sní celý svět. Koloběh, který nelze zastavit, kam se řítíme?

Přemýšlení nechám přemýšlivým, sjíždím do Roudnice, v první hospodě zasednu. Už odtud pojedu do Prahy vlakem, jsem kousek od nádraží, tak do mě zasyčí hned dvě.



Zbývá mi čas, sedím v Havlíčkově ulici, od hospody se mi nabízí další srovnávání. Vylezu na Karlovo náměstí, pokochám se pohledem na kdysi spořitelnu, dnes poštu. Už toho moc srovnávat nebudu, spíš se podívám k Labi, k řece, která dovede být čas od času k tomuto kraji krutá. Musím se sem někdy vrátit, fotek v knize mám dost. Kdy? Až mě to popadne.

Facebook - Václav Víšek



Fotky z výletu zde



nebo zde