Přednosta stanice. Kdo asi, tenkrát, před 60 (?) lety vymyslel, že takové slovo je skoro sprosté, páchne buržoasií, vykořisťováním?
Místo přednostů pobíhali po perónech náčelníci, obce vedli místo starostů předsedové MNV, ohně hasili požárníci, byl by to dlouhatánský seznam blbosti.
Myslet si však, že blbost lidská vymizela, může jen slepotou a hluchotou raněný. Poslouchám-li některé mluvčí, jak strašně žvaní, stačí přivřít oči a představit si soudružku v modré košili, jenom vzít prachovku, oprášit, holky by se dohodly. Že jsem použil ženský rod, je náhoda. Dobře vím, že u příslušníků mužského pohlaví je to ještě horší.
Nebudu tepat dnešní výrazivo různých rádoby spíkrů, poslouchejme je chvilku, oni se přece znemožňují dnes, určitě tomu nebude jinak ani zítra. Myslím, že mnohokrát sami nevědí, co melou, v duchu je vidím, jak jsou nervózní, protože jim v kapse vibruje mobil s určitě životně důležitou esemeskou. Tuší, že je nikdo nic moc neposlouchá, jen tak jedním ouškem, protože druhé sleduje spolu s druhým očičkem třeba sportovní přenos.
Sportovní komentátoři. Nevím, mám-li je litovat, protože sportovní přenos je dlouhý a vyplnit dobu smysluplným projevem je těžké, nebo ho aspoň v duchu nakopat do zadku, že má drzost se živit slovem. Svoboda slova je žádoucí, užil jsem si jí v životě málo, ale mnozí, kteří vystupují veřejně, by měli dostat na hubu závoru. Jakousi verzi pásu cudnosti.
Za komunistů to měli takoví lidé těžší. Na obrazovku nesměli žádní nepřátelé režimu, museli se aspoň tvářit loajálně. Za pitomoučké přeřeknutí vyletěl i kvalitní odborník.
Možná, že se lidé pod třicet, a možná i starší, nepamatují, že u nás neexistovali žádní Němci, snad jedině předváleční. Jinak to byli západní Němci, ale už ne východní Němci. To nemohl takový tehdejší Bosák vyslovit. Musel pěkně říci "reprezentant Německé demokratické republiky". Ani endérák z něj nemohl vypadnout, přestože jsme o nich soukromě jinak nemluvili.
Rusové zmizeli z našeho života. Byli jen sovětští občané, sportovci byli sovětští reprezentanti. Trochu se tolerovalo, řekl-li někdo o sovětském sportovci Sovět. Uvědomím-li si, co slovo sovět v ruštině znamená, byla to volovina. Lid normální jim všem říkal "Rusáci", nerozlišoval Ukrajince, Lotyše, Gruzíny... Dlouho mi trvalo před dvaceti lety, než jsem si zvykl, že Rus je národnost jako každá jiná a ne hanlivé označení.
Italové, Francouzi, ale i přátelé Poláci, Maďaři, Bulhaři, ti všichni existovali, Němci a Rusové ne. Politicky korektní mluva se dnes říká. Co mi dá jen práci kolem dokola vysvětlovat, že jsem důchodce, penzista, starej dědek, plesnivej dědek, že nejsem senior.
Chtěl jsem malou předmluvu k povídání o pálení čarodějnic, tohle jsem zplodil. Komunisti se k ohňům poslední dubnový den, přestože pohanské záležitosti, nijak nehlásili. Ve městech byly možnosti menší, ale na vesnicích se prostě pálily čarodějnice, stavěly se májky, všechno se zalilo náležitě alkoholickými nápoji. Přišla doba, a vznikly mírové ohně. Zapalovaly se 30.dubna. Směsice komunistické zpupnosti, blbosti a české švejkoviny.
Máme dobu, kdy už se můžeme beztrestně opít u ohně, aniž bychom nějak přemýšleli, co slavíme, hlavně, že nás nebude ráno nikdo budit do průvodu jako kdysi.
Jezdím několikátý rok na čarodějnice k Neratovicím Na Starou štaci, taky jsem tu už o akci leccos napsal. Jazzové odpoledne a večer, kde hraje kvalitní dixielendová kapela Steamboat Stompers, koná se i rej čarodějnic, ve které se na půlden promění pravděpodobně úctyhodné ženy, tančí a blbnou schovány za maskou pohádkové bytosti. Oheň také hoří, ale v počasí, jaké se přihodilo letos, se u něj o přestávkách nahřávají diváci, většinou s pohárkem v ruce.
Předpověď počasí varovala, že teplo už letos bylo, ale kdo by věřil rosničkářům. Venku sluníčko, svěží větřík. Server, na který hledím, ukazuje, že odpoledne na území České republiky se budou vyskytovat přeháňky, možná bouřky. Vidím naši vlast pokrytou modročernými kouličkami, to znamená dešťovými. Nesouvislými, tedy stačí, aby dveřník u svatého Petra kýchnul a kouličky odletí úplně jinam.
Proč bych se jim právě já nemohl vyhnout. Když přebíhám dálnici za plného provozu, taky můžu proběhnout živý. Z pražské Troji až do Klecánek je výčep na výčepu. Půlku cesty mám právě v Klecánkách, jsem zásadový. Tam mají otevřeno na 4 místech. Vybírám si hospodu, kde jsem ještě nikdy nebyl. Dobrý řezaný pivo a bramboráčky s nivou, plné česneku, zlobí mě v poslední době žaludek, je nutné jíst dietně.
Je mi jasné, že dva kiláky stoupání do Klecan asi kolo vytlačím. Byl jsem varován rozumnými, že bych se neměl při pohybu nepřiměřeně zadýchat Jako, že už jsem senior. Házím nejmenší převod, pomalu jedu, skoro stejně rychle jako bych šel. Jedu, jedu a vyjedu. Jsem nahoře. Kromě převodu jsem asi zvolil i správné občerstvení.
Mraky se honí po obloze, blesky z různých stran vyhrožují. Připadá mi, že jedu do bouřky a ona přede mnou uhání pryč. Na sever. Poslední možnost zasednout v hospodě zamítám. Na tříkilometrovém úseku, kde není možnost se schovat, se na mě jedna z kouliček vrhla a celého mě umáčela. Dva kiláky před Starou štací zalezu pod přístřešek, dámy prominou, ale chcalo. Vítr, ochladilo se, třesu se v kraťasech. Oblečení sebou vezu, ale teď promočený si zamáčet ještě suché?
Když se dělají bubliny na loužích, prej přestane brzy pršet. Dělaly se bubliny, na chvíli přestalo. Dojíždím z kopce, rychle, jsem zamáčený i profoukaný.
Na Staré štaci mě dobře znají. Jinak než na kole, jsem tu nikdy nebyl. Dívají se divně. Padne slovo obětavý, cítím, že myšleno praštěný. Dávám si jazzovici, místní kořalku. Mám důvod. Musím se zahřát. Nikdy jsem ji ještě neochutnal. Budu tady několik hodin, alkohol vyprchá.
Kvůli asi třem písničkám jsem nechal ujet vlak, který jsem měl v plánu. Jezdíval jsem se spacákem, spal jsem po koncertě na mezi. Asi dvakrát na pódiu místo bicích, když mě litovali, že prší. Párkrát jsem v noci jel hned domů. To mělo výhodu, že jsem musel ztlumit konzumaci alkoholických nápojů.
Necelé dva roky zpět jsem zažil na kole mikrospánek, známí mi tvrdili, že jsem vůl, to přece mají automobilisti. Jako by nemohl zachrápat cyklista. Nafoukanci. Se z těch svejch aut podělaj. Prorazil jsem duši na předním kole, vymázl jsem se, naštěstí bez následků. Kousek odtud byla zábava u rybníka, dal jsem si pivo, vyměnil duši, popojel sto metrů, a jelikož jsem měl spacák, zalezl jsem na mez, teprve za světla dojel domů. Holt v noci už jezdit nebudu.
Dnes už pokorně naložím kolo v Neratovicích do vlaku a jedu do Prahy. Člověk se pořád učí. Na starý kolena se učím být rozumný. Jestli ovšem už není pozdě.
PS. Něco pro chlípníky. Aby někteří pánové neobtěžovali svými důvěrnostmi ženy, které o to zrovna momentálně nestojí, mají na Staré štaci takovou figurínu. Plácnete si a určitě nedostanete facku. Pro jistotu je stejně dobré se podívat, jestli to není ledabyle pohozená živá slečna. Když jsem ještě spával ve spacáku na mezi a mohl jsem se trochu nacamrat, bral jsem ji kolem krku. Úžasná záležitost. Nic vám nezakazuje, ani panáka neupíjí.
BLOG TÝDEN
Všechny fotky zde
nebo zde
Místo přednostů pobíhali po perónech náčelníci, obce vedli místo starostů předsedové MNV, ohně hasili požárníci, byl by to dlouhatánský seznam blbosti.
Myslet si však, že blbost lidská vymizela, může jen slepotou a hluchotou raněný. Poslouchám-li některé mluvčí, jak strašně žvaní, stačí přivřít oči a představit si soudružku v modré košili, jenom vzít prachovku, oprášit, holky by se dohodly. Že jsem použil ženský rod, je náhoda. Dobře vím, že u příslušníků mužského pohlaví je to ještě horší.
Nebudu tepat dnešní výrazivo různých rádoby spíkrů, poslouchejme je chvilku, oni se přece znemožňují dnes, určitě tomu nebude jinak ani zítra. Myslím, že mnohokrát sami nevědí, co melou, v duchu je vidím, jak jsou nervózní, protože jim v kapse vibruje mobil s určitě životně důležitou esemeskou. Tuší, že je nikdo nic moc neposlouchá, jen tak jedním ouškem, protože druhé sleduje spolu s druhým očičkem třeba sportovní přenos.
Sportovní komentátoři. Nevím, mám-li je litovat, protože sportovní přenos je dlouhý a vyplnit dobu smysluplným projevem je těžké, nebo ho aspoň v duchu nakopat do zadku, že má drzost se živit slovem. Svoboda slova je žádoucí, užil jsem si jí v životě málo, ale mnozí, kteří vystupují veřejně, by měli dostat na hubu závoru. Jakousi verzi pásu cudnosti.
Za komunistů to měli takoví lidé těžší. Na obrazovku nesměli žádní nepřátelé režimu, museli se aspoň tvářit loajálně. Za pitomoučké přeřeknutí vyletěl i kvalitní odborník.
Možná, že se lidé pod třicet, a možná i starší, nepamatují, že u nás neexistovali žádní Němci, snad jedině předváleční. Jinak to byli západní Němci, ale už ne východní Němci. To nemohl takový tehdejší Bosák vyslovit. Musel pěkně říci "reprezentant Německé demokratické republiky". Ani endérák z něj nemohl vypadnout, přestože jsme o nich soukromě jinak nemluvili.
Rusové zmizeli z našeho života. Byli jen sovětští občané, sportovci byli sovětští reprezentanti. Trochu se tolerovalo, řekl-li někdo o sovětském sportovci Sovět. Uvědomím-li si, co slovo sovět v ruštině znamená, byla to volovina. Lid normální jim všem říkal "Rusáci", nerozlišoval Ukrajince, Lotyše, Gruzíny... Dlouho mi trvalo před dvaceti lety, než jsem si zvykl, že Rus je národnost jako každá jiná a ne hanlivé označení.
Italové, Francouzi, ale i přátelé Poláci, Maďaři, Bulhaři, ti všichni existovali, Němci a Rusové ne. Politicky korektní mluva se dnes říká. Co mi dá jen práci kolem dokola vysvětlovat, že jsem důchodce, penzista, starej dědek, plesnivej dědek, že nejsem senior.
Chtěl jsem malou předmluvu k povídání o pálení čarodějnic, tohle jsem zplodil. Komunisti se k ohňům poslední dubnový den, přestože pohanské záležitosti, nijak nehlásili. Ve městech byly možnosti menší, ale na vesnicích se prostě pálily čarodějnice, stavěly se májky, všechno se zalilo náležitě alkoholickými nápoji. Přišla doba, a vznikly mírové ohně. Zapalovaly se 30.dubna. Směsice komunistické zpupnosti, blbosti a české švejkoviny.
Máme dobu, kdy už se můžeme beztrestně opít u ohně, aniž bychom nějak přemýšleli, co slavíme, hlavně, že nás nebude ráno nikdo budit do průvodu jako kdysi.
Jezdím několikátý rok na čarodějnice k Neratovicím Na Starou štaci, taky jsem tu už o akci leccos napsal. Jazzové odpoledne a večer, kde hraje kvalitní dixielendová kapela Steamboat Stompers, koná se i rej čarodějnic, ve které se na půlden promění pravděpodobně úctyhodné ženy, tančí a blbnou schovány za maskou pohádkové bytosti. Oheň také hoří, ale v počasí, jaké se přihodilo letos, se u něj o přestávkách nahřávají diváci, většinou s pohárkem v ruce.
Předpověď počasí varovala, že teplo už letos bylo, ale kdo by věřil rosničkářům. Venku sluníčko, svěží větřík. Server, na který hledím, ukazuje, že odpoledne na území České republiky se budou vyskytovat přeháňky, možná bouřky. Vidím naši vlast pokrytou modročernými kouličkami, to znamená dešťovými. Nesouvislými, tedy stačí, aby dveřník u svatého Petra kýchnul a kouličky odletí úplně jinam.
Proč bych se jim právě já nemohl vyhnout. Když přebíhám dálnici za plného provozu, taky můžu proběhnout živý. Z pražské Troji až do Klecánek je výčep na výčepu. Půlku cesty mám právě v Klecánkách, jsem zásadový. Tam mají otevřeno na 4 místech. Vybírám si hospodu, kde jsem ještě nikdy nebyl. Dobrý řezaný pivo a bramboráčky s nivou, plné česneku, zlobí mě v poslední době žaludek, je nutné jíst dietně.
Je mi jasné, že dva kiláky stoupání do Klecan asi kolo vytlačím. Byl jsem varován rozumnými, že bych se neměl při pohybu nepřiměřeně zadýchat Jako, že už jsem senior. Házím nejmenší převod, pomalu jedu, skoro stejně rychle jako bych šel. Jedu, jedu a vyjedu. Jsem nahoře. Kromě převodu jsem asi zvolil i správné občerstvení.
Mraky se honí po obloze, blesky z různých stran vyhrožují. Připadá mi, že jedu do bouřky a ona přede mnou uhání pryč. Na sever. Poslední možnost zasednout v hospodě zamítám. Na tříkilometrovém úseku, kde není možnost se schovat, se na mě jedna z kouliček vrhla a celého mě umáčela. Dva kiláky před Starou štací zalezu pod přístřešek, dámy prominou, ale chcalo. Vítr, ochladilo se, třesu se v kraťasech. Oblečení sebou vezu, ale teď promočený si zamáčet ještě suché?
Když se dělají bubliny na loužích, prej přestane brzy pršet. Dělaly se bubliny, na chvíli přestalo. Dojíždím z kopce, rychle, jsem zamáčený i profoukaný.
Na Staré štaci mě dobře znají. Jinak než na kole, jsem tu nikdy nebyl. Dívají se divně. Padne slovo obětavý, cítím, že myšleno praštěný. Dávám si jazzovici, místní kořalku. Mám důvod. Musím se zahřát. Nikdy jsem ji ještě neochutnal. Budu tady několik hodin, alkohol vyprchá.
Převleču se, zasednu. Je plno. I v mizerném počasí. Myslím, že na účinkující mělo ochlazení a déšť blahodárný účinek. Není to koncert v Rudolfinu, to je muzika pro radost a ta se s panákem na zahřátí dá provozovat. Muzika tradičně výborná. Občerstvení kvalitní, z čarodějnic ani jedna neupadla. Objevila se i taneční vložka šikovného děvčete. Říkala, jaký druh tance provozuje, ale zapomínám. Dobře se ni koukalo.
Bože, jak je dobře, že existují lidé jako jsou majitelé objektu, manželé Šilhavých. Jsem si jistý, že ze svých aktivit nezbohatnou, ač bych jim to přál. Ale té radosti, která z nich čiší...
Kvůli asi třem písničkám jsem nechal ujet vlak, který jsem měl v plánu. Jezdíval jsem se spacákem, spal jsem po koncertě na mezi. Asi dvakrát na pódiu místo bicích, když mě litovali, že prší. Párkrát jsem v noci jel hned domů. To mělo výhodu, že jsem musel ztlumit konzumaci alkoholických nápojů.
Necelé dva roky zpět jsem zažil na kole mikrospánek, známí mi tvrdili, že jsem vůl, to přece mají automobilisti. Jako by nemohl zachrápat cyklista. Nafoukanci. Se z těch svejch aut podělaj. Prorazil jsem duši na předním kole, vymázl jsem se, naštěstí bez následků. Kousek odtud byla zábava u rybníka, dal jsem si pivo, vyměnil duši, popojel sto metrů, a jelikož jsem měl spacák, zalezl jsem na mez, teprve za světla dojel domů. Holt v noci už jezdit nebudu.
Dnes už pokorně naložím kolo v Neratovicích do vlaku a jedu do Prahy. Člověk se pořád učí. Na starý kolena se učím být rozumný. Jestli ovšem už není pozdě.
PS. Něco pro chlípníky. Aby někteří pánové neobtěžovali svými důvěrnostmi ženy, které o to zrovna momentálně nestojí, mají na Staré štaci takovou figurínu. Plácnete si a určitě nedostanete facku. Pro jistotu je stejně dobré se podívat, jestli to není ledabyle pohozená živá slečna. Když jsem ještě spával ve spacáku na mezi a mohl jsem se trochu nacamrat, bral jsem ji kolem krku. Úžasná záležitost. Nic vám nezakazuje, ani panáka neupíjí.
BLOG TÝDEN
Všechny fotky zde
nebo zde
Žádné komentáře:
Okomentovat