Jazyk, kterému nerozumím, stejně jako dalším jazykům kromě češtiny a slovenštiny. Moje uši milují italštinu. Biograf mého mládí. V padesátých letech mě přepadla puberta a nebylo tehdy mnoho možností zábavy. Soudruzi dbali na naši výchovu, pěkně nám filmy přebrali, abychom nenačichli něčím špatným. Kina byla plná srágor sovětských, naše filmy jim zdařile sekundovaly.
Díky skvělým filmům z chudé Itálie, jejichž tematika byla převážně sociální, jsme měli možnost chodit na nedabované filmy s titulky a poslouchat hlučnou, zpěvnou italštinu. Filmy o normálních lidech, nostalgické, humor a smutek v nich kráčí vedle sebe. Záběry z bytů prostých Italů, které se zase o tolik nelišily prostředí, ve kterém jsme žili my. Byla to díla zdánlivě obyčejná, ale filmová historie je klade hodně vysoko.
Bio Ponrepo v Praze je pro filmové fandy úžasný kout. Včera jsem se, při italském filmu z roku 1952 Děvčata ze Španělského náměstí režiséra Luciana Emmera, vrátil do doby, kdy mi bylo kolem patnácti. Černobílé záběry života obyčejných Římanů, podmalované muzikou, při které by se tak hezky snilo při sklence vína. Nádherná děvčata, štíhlá, přitom ne hubená. Kluci snad taky, nejsem odborník, ale hrál tu mladý Mastroianni, tak asi jo.
Tehdy mívaly filmy slušnou délku kolem 90 minut, pořád si myslím, že je to akorát, že často dnešní tvůrci nemají tolik co říct a podívanou natahují a natahují, jestli kvůli penězům nebo neschopnosti dílo nějak rozumně ukončit?
Ve shlédnutém filmu všechno dobře skončilo, klasický hollywoodský hepáč se ale nekonal. Štěstí hrdinů bylo daleko prostší, jen mě napadlo, jestli chudé římské figurky nebyly šťastnější, než jsme my dnes. Jim stačilo hodně málo a my "potřebujeme" stále víc, vymlouváme se na dobu, děláme si alibi sami pro sebe.
Film mě vcucnul, zapomněl jsem, že už nesedím v branickém Edenu či podolském Zdaru. Teprve u šatny, kterou obsluhuje pán, jenž zároveň prodává legitimace, filmovou literaturu, jsem si uvědomil, že už je to všechno dávno. Ten dobrý pán je můj ročník, vždycky se na sebe usmějeme, my už víme, že život je tragikomický, stejně jako italské filmy.
Měl jsem kdysi chuť začít se učit italsky. Prý to není těžký jazyk. Chtěl, chtěl, jeden by toho chtěl a skutek utek.
Díky skvělým filmům z chudé Itálie, jejichž tematika byla převážně sociální, jsme měli možnost chodit na nedabované filmy s titulky a poslouchat hlučnou, zpěvnou italštinu. Filmy o normálních lidech, nostalgické, humor a smutek v nich kráčí vedle sebe. Záběry z bytů prostých Italů, které se zase o tolik nelišily prostředí, ve kterém jsme žili my. Byla to díla zdánlivě obyčejná, ale filmová historie je klade hodně vysoko.
Bio Ponrepo v Praze je pro filmové fandy úžasný kout. Včera jsem se, při italském filmu z roku 1952 Děvčata ze Španělského náměstí režiséra Luciana Emmera, vrátil do doby, kdy mi bylo kolem patnácti. Černobílé záběry života obyčejných Římanů, podmalované muzikou, při které by se tak hezky snilo při sklence vína. Nádherná děvčata, štíhlá, přitom ne hubená. Kluci snad taky, nejsem odborník, ale hrál tu mladý Mastroianni, tak asi jo.
Tehdy mívaly filmy slušnou délku kolem 90 minut, pořád si myslím, že je to akorát, že často dnešní tvůrci nemají tolik co říct a podívanou natahují a natahují, jestli kvůli penězům nebo neschopnosti dílo nějak rozumně ukončit?
Ve shlédnutém filmu všechno dobře skončilo, klasický hollywoodský hepáč se ale nekonal. Štěstí hrdinů bylo daleko prostší, jen mě napadlo, jestli chudé římské figurky nebyly šťastnější, než jsme my dnes. Jim stačilo hodně málo a my "potřebujeme" stále víc, vymlouváme se na dobu, děláme si alibi sami pro sebe.
Film mě vcucnul, zapomněl jsem, že už nesedím v branickém Edenu či podolském Zdaru. Teprve u šatny, kterou obsluhuje pán, jenž zároveň prodává legitimace, filmovou literaturu, jsem si uvědomil, že už je to všechno dávno. Ten dobrý pán je můj ročník, vždycky se na sebe usmějeme, my už víme, že život je tragikomický, stejně jako italské filmy.
Měl jsem kdysi chuť začít se učit italsky. Prý to není těžký jazyk. Chtěl, chtěl, jeden by toho chtěl a skutek utek.
Žádné komentáře:
Okomentovat