Sladká doba reálného socialismu, kdy jsme se podle Vladimíra Iljiče učili, učili, učili. Copak jsme se naučili?
Služební cesty. Práce trvala dva dny, napsali jsme týden. Jednu noc se přespalo v drahém hotelu, recepční potvrdil noci čtyři. Za peníze. I knihu stvrzenek jsme si pořídili. Taky za peníze. Nepamatuju, že bych odevzdal cesťák, který byl celý pravdivý. Diety nebyly závratné, ale každá kačka dobrá. Na železniční jízdenky z tuhého kartonu jsme měli razidla a předělávali data. Později nám povolili soukromá auta. Na Slovensko se napsalo auto, ve skutečnosti se jelo vlakem na dělnickou poloviční jízdenku, o náhradu za auto jsme se šábli. Ještě jsme plakali, co to bylo za hnusnou práci a napsali si přesčasové hodiny.
Švindlovalo se, kolega byl u bolševiků, nepřipadlo nám, že krademe. Všechno je přece společné. Všechno je nás všech.
Podváděl jsem jenom já? Ale kdeže.
Na stavbách se kradlo vesele. Cement byl podpultový, stejně jako další stavebniny, tady se to válí, když bude chybět, vyfasuje se další. Trochu strachu, někdy ani to ne, hlídač dělal, že hlídá zrovna něco jiného. Zadarmo? Ale k smíchu.
Ze závodních a školních jídelen, z hospod se nosily domů tašky "zbytků". Hostinští byli poctivější, ze svého kupovali lihoviny v obchodech a prodávali zákazníkům za ceny obvyklé v restauracích. Ještě aby prodělávali! Pingl z nočního baru 1.cenové skupiny mi bez uzardění vysvětloval, jak udělat z nedopitých skleniček špičkové víno včetně zašpuntování a staniolu kolem špuntu. Číšník s motýlkem u krku otevřel flašku u stolu, dal ochutnat, přesně podle pravidel. Nebylo to moc nebezpečné, parta podroušených, vyhozených z jiné hospody, poznala prd. Nemaj chlastat. Však se z pingla brzy stal vedoucí.
Kdo by kupoval cukr, když někdo z rodiny pracuje v cukrovaru? Stačilo dát jen všimné pracovnici - pracovníkovi za to, že si nevšimli.
Lidé z kanceláří na tom byli hůř a tak aspoň odnášeli kancelářské potřeby, které se jim hodily. Papíry, bloky, tužky, pásky do psacího stroje. Ve skříni toho je, ještě by to někdo ukrad.
Dobře na tom byli úředníci, kteří o něčem rozhodovali. Ti nemuseli krást, ti naopak dostávali. Peníze, tuzexové bony, protislužby.
Ty seženeš mandarinky, já bony na džíny. Nelíbí se ti na pultě vystavené flaksy? Pojď dozadu, ty máš známého doktora, ten umí šikovně vytvořit ze zdravím kypícího člověka nemocemi prolezlého lazara, já mám špičkovou svíčkovou. Ale co bys platil..., já už vydělal na flaksách.
Nábytek byl nedostatkový. Obchod dostal z výroby 10 kusů nábytkové stěny, byly předem prodané, obyčejný zákazník se chodil jenom ptát, než pochopil, že musí s prodavačkou vlídně promluvit. Prodavačky měly svoje záznamy a hádaly se mezi sebou, když se na některou nedostalo. Přednost měli známí ředitele, náměstků a jiných šéfů.
Traduje se, že za komunistů jezdili na západ jenom soudruzi. Velký omyl. Občan nebo jeho příbuzný či známý musel mít známého na správném místě a devizový příslib putoval i do rukou člověka, který jinak komunistům nemohl přijít na jméno. Jak by jinak mohly za normalizace emigrovat tisíce nestraníků?
Nic nebylo k dostání a všechno se nějak splašilo.
Kradlo se ve fabrikách, v zemědělských družstvech. Všichni to na sebe věděli. Kdo nekrade denně aspoň hodinu, okrádá rodinu. Byli jsme všichni navzájem spříznění. Někdo sehnal bony na auto, jiný kilo pomerančů, podle postavení toho kterého.
Slyším fráze o frontách na toaletní papír a na banány. To už je skoro folklór. Byly fronty na vánoční stromečky, na Lego, na kola, na oranžové umělohmotné dětské boby, zvané pekáče, které stávaly stovku. V pražské Kotvě byla před Vánocemi fronta, složená hlavně z babiček, které chtěly svým vnoučatům udělat radost. Když se objevilo vysněné zboží, čilé babky pobořily zařízení patra tak, že se muselo zavřít. Nebudu pokračovat, prostor blogu je pro seznam nedostatkového zboží příliš malý.
Podplácelo se, podvádělo se. V obchodě vzali úplatek a ještě zákazníky okradli na váze. Zajímavé společenství jsme vytvořili.
O tom všem se dobře ví. Říkáme, že se kradlo, uplácelo, ale nějak z toho vyprávění vždycky vypravěči vypadne on sám. To voni! Proč tahle situace nastala? To se taky dobře ví. Soukromý majetek byl oficiálně fuj. Všechno bylo všech, začali jsme žít v komunismu podle zásady: "Každému podle jeho potřeb." A ještě trošku víc, do zásoby.
Člověk, který nekrad, byl podezřelý. Určitě něco tají, bacha na něj!
Celý tenhle spolek se jednoho dne ocitl na náměstích a chtěl zvonit komunistům odchod. Jenže pohádkový dědeček je jen jeden. Ani tisíc dědečků by neukojilo hlad po zvonečcích. Sáhli jsme tedy do kapsy pro klíče a zvonili, a zvonili, a zvonili... zahodíme bolševické manýry, shodíme z tribun viníky, bez nich to všechno půjde samo.
Fotka Jakeše se doplní trestaneckým hábitem. Jakeše do koše! Koleda, koleda, Štěpáne, dáme tě do báně, Mohorita od koryta, Havel na Hrad a bude dobře...
Z davu zvonících se pozvolna vytráceli jedinci, posléze skupinky. Klíče schovali do kapsy a začali hledat schůdky na tribunu, odkud byli s velkou ostudou vyhnáni ti, co všechno zavinili.
Je úsměvné slyšet třicátníka vážně pronášejícího klišé, že jsme pro tohle (jak vypadá dnešní společnost), na náměstích nezvonili. Možná skutečně tenkrát, desetileté děti zvonily ostošest, měly radost, že rodiče mají radost. Takové už děti bývají.
Zazvonili jsme klíčema, komouši skončili jste! Splnili jsme svůj úkol a teď se snažte vy další!
Kde ty další najít? Kde sehnat poctivce, kteří budou všechno řídit líp? Smůla byla, že poctiví byli buď odborníci, které zajímalo hlavně jejich povolání, to chtěli pořádně dělat, nahoru nechtěli, anebo to byli ryzí povahy, lidé do písmene se řídící zásadami, ti ale bývají obvykle bez ambicí, žijí svůj život a nikam se necpou. Pokud se náhodou ocitnou ve funkci, prostředí je buď semele podle sebe anebo vyplivne.
Kde sehnat politiky na jakékoliv úrovni, kteří v první řadě nemyslí jen na sebe, v druhé taky a v třetí... neblbněte, vždyť vidíte, všechno nemůžu stihnout!
Divíme se, že se dá koupit akademický titul. Vůbec nechci zlehčovat drzou plzeňskou gangsteřinu, naskakuje mi z oné kauzy husí kůže. Koho napadlo, že tituly můžou být zbožím? Copak se titul nedal koupit už v padesátých letech, kdy dělnické přípravky chrlily právníky, inženýry, často neschopné magory. Ti za možnost krást na vyšší úrovni sice neplatili penězi, ale celoživotní věrností komunistickým myšlenkám. A co Rozhodnutím Strany Doktoři (RSDr)? Ti zajeli do Moskvy na školení a ejhle! Doktor byl na světě!.
Nejsem věřící, ale Bible nám leccos řekne. Mojžíš vodil svůj národ po poušti 40 let. Z původních poutníků zbyla jen hrstka starých, jejichž moudrosti nebral nikdo moc vážně. Do zaslíbené země vlastně přišli jiní lidé.
Dnes se délka života, hlavně díky lékařské vědě, prodlužuje. Čtyřicet let asi nebude naší společnosti stačit. Jsem pesimista? Myslím, že ne. Naopak, jsem optimista. Už vidím výhonky mezi mladými, kteří v útlém věku cestují po místech, jež my znali jen ze zeměpisných atlasů. Za Rakouska se tomu říkalo jít na zkušenou či na vandr. Jsou prosti xenofobie, jsou ochotní udělat něco i pro druhého, diví se, proč by nemohli říkat svůj názor beze strachu, diví se, proč jsme ze sebe nechali po dlouhá desetiletí dělat šašky, klanící se nenáviděné vrchnosti. Proč jsme byli takoví srabi.
Že už se jiného povětří nedočkám? Tak to na světě chodí. Nechce se mi ale zalézt do kouta a čekat na funebráky. A tak mluvím, píšu, možná je to jen plácání do vzduchu, nebo se říká do vody? Vzpomínky na všechno zlé, ale i dobré, na všechny radosti i strasti si nechci nechat jen v sobě.
Chci mít radost z každé drobnosti, která posouvá náš život blíž k vysněnému normálu.
Raději skončím nebo se ještě rozbrečím. Sám nad sebou.
Á propos: Klíče byly vymyšleny na zamykání a odmykání, kdybyste tenkrát zvonili čarovnými zvonečky, které jsou na zázraky určené, mohlo být dobře už dvacet let.
BLOG TÝDEN
Služební cesty. Práce trvala dva dny, napsali jsme týden. Jednu noc se přespalo v drahém hotelu, recepční potvrdil noci čtyři. Za peníze. I knihu stvrzenek jsme si pořídili. Taky za peníze. Nepamatuju, že bych odevzdal cesťák, který byl celý pravdivý. Diety nebyly závratné, ale každá kačka dobrá. Na železniční jízdenky z tuhého kartonu jsme měli razidla a předělávali data. Později nám povolili soukromá auta. Na Slovensko se napsalo auto, ve skutečnosti se jelo vlakem na dělnickou poloviční jízdenku, o náhradu za auto jsme se šábli. Ještě jsme plakali, co to bylo za hnusnou práci a napsali si přesčasové hodiny.
Švindlovalo se, kolega byl u bolševiků, nepřipadlo nám, že krademe. Všechno je přece společné. Všechno je nás všech.
Podváděl jsem jenom já? Ale kdeže.
Na stavbách se kradlo vesele. Cement byl podpultový, stejně jako další stavebniny, tady se to válí, když bude chybět, vyfasuje se další. Trochu strachu, někdy ani to ne, hlídač dělal, že hlídá zrovna něco jiného. Zadarmo? Ale k smíchu.
Ze závodních a školních jídelen, z hospod se nosily domů tašky "zbytků". Hostinští byli poctivější, ze svého kupovali lihoviny v obchodech a prodávali zákazníkům za ceny obvyklé v restauracích. Ještě aby prodělávali! Pingl z nočního baru 1.cenové skupiny mi bez uzardění vysvětloval, jak udělat z nedopitých skleniček špičkové víno včetně zašpuntování a staniolu kolem špuntu. Číšník s motýlkem u krku otevřel flašku u stolu, dal ochutnat, přesně podle pravidel. Nebylo to moc nebezpečné, parta podroušených, vyhozených z jiné hospody, poznala prd. Nemaj chlastat. Však se z pingla brzy stal vedoucí.
Kdo by kupoval cukr, když někdo z rodiny pracuje v cukrovaru? Stačilo dát jen všimné pracovnici - pracovníkovi za to, že si nevšimli.
Lidé z kanceláří na tom byli hůř a tak aspoň odnášeli kancelářské potřeby, které se jim hodily. Papíry, bloky, tužky, pásky do psacího stroje. Ve skříni toho je, ještě by to někdo ukrad.
Dobře na tom byli úředníci, kteří o něčem rozhodovali. Ti nemuseli krást, ti naopak dostávali. Peníze, tuzexové bony, protislužby.
Ty seženeš mandarinky, já bony na džíny. Nelíbí se ti na pultě vystavené flaksy? Pojď dozadu, ty máš známého doktora, ten umí šikovně vytvořit ze zdravím kypícího člověka nemocemi prolezlého lazara, já mám špičkovou svíčkovou. Ale co bys platil..., já už vydělal na flaksách.
Nábytek byl nedostatkový. Obchod dostal z výroby 10 kusů nábytkové stěny, byly předem prodané, obyčejný zákazník se chodil jenom ptát, než pochopil, že musí s prodavačkou vlídně promluvit. Prodavačky měly svoje záznamy a hádaly se mezi sebou, když se na některou nedostalo. Přednost měli známí ředitele, náměstků a jiných šéfů.
Traduje se, že za komunistů jezdili na západ jenom soudruzi. Velký omyl. Občan nebo jeho příbuzný či známý musel mít známého na správném místě a devizový příslib putoval i do rukou člověka, který jinak komunistům nemohl přijít na jméno. Jak by jinak mohly za normalizace emigrovat tisíce nestraníků?
Nic nebylo k dostání a všechno se nějak splašilo.
Kradlo se ve fabrikách, v zemědělských družstvech. Všichni to na sebe věděli. Kdo nekrade denně aspoň hodinu, okrádá rodinu. Byli jsme všichni navzájem spříznění. Někdo sehnal bony na auto, jiný kilo pomerančů, podle postavení toho kterého.
Slyším fráze o frontách na toaletní papír a na banány. To už je skoro folklór. Byly fronty na vánoční stromečky, na Lego, na kola, na oranžové umělohmotné dětské boby, zvané pekáče, které stávaly stovku. V pražské Kotvě byla před Vánocemi fronta, složená hlavně z babiček, které chtěly svým vnoučatům udělat radost. Když se objevilo vysněné zboží, čilé babky pobořily zařízení patra tak, že se muselo zavřít. Nebudu pokračovat, prostor blogu je pro seznam nedostatkového zboží příliš malý.
Podplácelo se, podvádělo se. V obchodě vzali úplatek a ještě zákazníky okradli na váze. Zajímavé společenství jsme vytvořili.
O tom všem se dobře ví. Říkáme, že se kradlo, uplácelo, ale nějak z toho vyprávění vždycky vypravěči vypadne on sám. To voni! Proč tahle situace nastala? To se taky dobře ví. Soukromý majetek byl oficiálně fuj. Všechno bylo všech, začali jsme žít v komunismu podle zásady: "Každému podle jeho potřeb." A ještě trošku víc, do zásoby.
Člověk, který nekrad, byl podezřelý. Určitě něco tají, bacha na něj!
Celý tenhle spolek se jednoho dne ocitl na náměstích a chtěl zvonit komunistům odchod. Jenže pohádkový dědeček je jen jeden. Ani tisíc dědečků by neukojilo hlad po zvonečcích. Sáhli jsme tedy do kapsy pro klíče a zvonili, a zvonili, a zvonili... zahodíme bolševické manýry, shodíme z tribun viníky, bez nich to všechno půjde samo.
Fotka Jakeše se doplní trestaneckým hábitem. Jakeše do koše! Koleda, koleda, Štěpáne, dáme tě do báně, Mohorita od koryta, Havel na Hrad a bude dobře...
Z davu zvonících se pozvolna vytráceli jedinci, posléze skupinky. Klíče schovali do kapsy a začali hledat schůdky na tribunu, odkud byli s velkou ostudou vyhnáni ti, co všechno zavinili.
Je úsměvné slyšet třicátníka vážně pronášejícího klišé, že jsme pro tohle (jak vypadá dnešní společnost), na náměstích nezvonili. Možná skutečně tenkrát, desetileté děti zvonily ostošest, měly radost, že rodiče mají radost. Takové už děti bývají.
Zazvonili jsme klíčema, komouši skončili jste! Splnili jsme svůj úkol a teď se snažte vy další!
Kde ty další najít? Kde sehnat poctivce, kteří budou všechno řídit líp? Smůla byla, že poctiví byli buď odborníci, které zajímalo hlavně jejich povolání, to chtěli pořádně dělat, nahoru nechtěli, anebo to byli ryzí povahy, lidé do písmene se řídící zásadami, ti ale bývají obvykle bez ambicí, žijí svůj život a nikam se necpou. Pokud se náhodou ocitnou ve funkci, prostředí je buď semele podle sebe anebo vyplivne.
Kde sehnat politiky na jakékoliv úrovni, kteří v první řadě nemyslí jen na sebe, v druhé taky a v třetí... neblbněte, vždyť vidíte, všechno nemůžu stihnout!
Divíme se, že se dá koupit akademický titul. Vůbec nechci zlehčovat drzou plzeňskou gangsteřinu, naskakuje mi z oné kauzy husí kůže. Koho napadlo, že tituly můžou být zbožím? Copak se titul nedal koupit už v padesátých letech, kdy dělnické přípravky chrlily právníky, inženýry, často neschopné magory. Ti za možnost krást na vyšší úrovni sice neplatili penězi, ale celoživotní věrností komunistickým myšlenkám. A co Rozhodnutím Strany Doktoři (RSDr)? Ti zajeli do Moskvy na školení a ejhle! Doktor byl na světě!.
Nejsem věřící, ale Bible nám leccos řekne. Mojžíš vodil svůj národ po poušti 40 let. Z původních poutníků zbyla jen hrstka starých, jejichž moudrosti nebral nikdo moc vážně. Do zaslíbené země vlastně přišli jiní lidé.
Dnes se délka života, hlavně díky lékařské vědě, prodlužuje. Čtyřicet let asi nebude naší společnosti stačit. Jsem pesimista? Myslím, že ne. Naopak, jsem optimista. Už vidím výhonky mezi mladými, kteří v útlém věku cestují po místech, jež my znali jen ze zeměpisných atlasů. Za Rakouska se tomu říkalo jít na zkušenou či na vandr. Jsou prosti xenofobie, jsou ochotní udělat něco i pro druhého, diví se, proč by nemohli říkat svůj názor beze strachu, diví se, proč jsme ze sebe nechali po dlouhá desetiletí dělat šašky, klanící se nenáviděné vrchnosti. Proč jsme byli takoví srabi.
Že už se jiného povětří nedočkám? Tak to na světě chodí. Nechce se mi ale zalézt do kouta a čekat na funebráky. A tak mluvím, píšu, možná je to jen plácání do vzduchu, nebo se říká do vody? Vzpomínky na všechno zlé, ale i dobré, na všechny radosti i strasti si nechci nechat jen v sobě.
Chci mít radost z každé drobnosti, která posouvá náš život blíž k vysněnému normálu.
Raději skončím nebo se ještě rozbrečím. Sám nad sebou.
Á propos: Klíče byly vymyšleny na zamykání a odmykání, kdybyste tenkrát zvonili čarovnými zvonečky, které jsou na zázraky určené, mohlo být dobře už dvacet let.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat