Padesátá léta, komunistické moci se z nich povedlo vytvořit symbol teroru, nesvobody, potlačování všeho, co jen trochu zavánělo návratem do časů první republiky.
Jak žil člověk, kterému tehdy bylo sedm až šestnáct let? Uvědomoval si, v jaké době žije? Ve škole nám tvrdili, že je to doba pokroku, poté už bude všude ráj na zemi. Doma jsem slyšel, že komunisti jsou banda gaunerů. Věděl jsem, že ve škole nemám mluvit, co se říká doma. Jedno je jisté, rodiče si přede mnou nedávali moc velký pozor na pusu.
Doba nebezpečná, ale přesto jsem se dozvěděl od rodičů víc, než jsem já byl schopný říci svým dětem za doby normalizace, kdy přímo o kejhák úplně nešlo. Už si nás komunisti připravili k svému obrazu. Takové nás chtěli.
Syn reakcionáře, ale hlavně velký syčák, tím bych určitě byl, i kdyby rodiče byli komunisti, a i kdyby tu byl jiný -ismus. Jak na mne byli rodiče přísní! Udrželi mě? Myslím, že moc ne, ale nebudu jejich výchovné metody hodnotit. Už nežijí, že mě měli rádi, to jsem si jistý.
Podle oficiální propagandy jsme prožívali historické období, otec tvrdil, že v čele státu jsou gangsteři, tohle slovo vyslovoval s velkou chutí a zrudnul u toho. Měl vysoký tlak. Upřímně řečeno, obojí mi bylo jedno. Zajímal mě Emil Zátopek, fotbal, jak se ulejt ve škole. Šeptandy o tom, že na západ naší republiky se žije jinak, jsme brali jako pohádku, jako sen, vzpomínky rodičů na první republiku jsme neposlouchali.
Voni ty starý jen blbě kafraj, koho by to zajímalo.
Propaganda dávala rovnítko mezi amerického prezidenta Trumana a Hitlera. Protože táta mluvil o Trumanovi dobře, chtěl jsem si šplhnout a vykřikl jsem před ním:
"Ať žije Hitler."
Dostal jsem facku a nevěděl jsem proč. Dětem patří princezny, draci, vodníci, politické vzory jim nemáme cpát, přijde čas, kdy budou škemrat, aby přišla polednice.
Hlad jsem nepoznal, jedině v případě, že mi něco nechutnalo a máma odmítla předložit jinou krmi. Byla dost tvrdá. Nechutná ti? Tak nežer! Jak rád bych si nyní dal jídlo, nad kterým jsem tenkrát ohrnoval nos. Máma byla dost mlsná. Pokud uvařila pokrm na tátovo přání, který neměla ráda, předstírala nasycenost a stranou si udělala půllitrák bílého kafe a k němu čerstvý suchý chleba. To byla její laskomina. Mimochodem, nedávno jsem zkusil a kam se hrabe vyumělkovaná specialita s hranolky za dvě stovky.
Po letech jsem mámě její mlsnost připomněl, začala se smát, že kecám, že proti ní furt něco mám. Pocházela, stejně jako táta, z venkovské chudiny. Jednou týdně maso, pokud možno prorostlé, aby bylo čím omastit, jinak brambory, chleba a produkty z mléka.
Už jsem zkoušel její bramborové placky, jen tak bez tuku hozené na rozpálenou plotnu a namazané švestkovými povidly, neumím to. Maminka neměla dceru a předávat kuchařské taje synům považovala za zbytečné. Přece nebude chlap vařit! Však se divila v době, kdy byla ráda, že jí někdy uvařím oběd, kde jsem se to naučil. Uměla pochválit, ale i říct:
"Děkuju, hlavně, že je to hotový." A já věděl.
Rodiče vyrostli v prostředí, kde bylo samozřejmé, že každý přiloží ruce k dílu, že se děti musí naučit umět se o sebe postarat. Byli staromódní, když si chtěli něco pořídit, museli mít z čeho zaplatit. Byli tak hrůzně nemoderní, že nedělali dluhy, nekoupili si věc, kterou nemohli zaplatit. Nevěděli, že největší blahobyt přichází, jsme-li zadlužení.
Najali si byt, nestačili platit činži, přestěhovali se do menšího, netvrdili, že se o ně stát musí postarat, nenatahovali ruku. Po osmačtyřicátém se vše změnilo, nájmy byly minimální, podle toho bytový fond za hospodaření komunistů dopadl. Zrovna tyto vrstvy měly být spokojeny se socialismem. Rodičům se nový režim nelíbil. Přátelili se lidmi sobě rovnými, žádní buržousti k nám nechodili, v hovorech, které jsem byl schopný vnímat, jsem nikdy nezaslechl nějaké budovatelské nadšení, jak nám chtějí různí dnešní třicetiletí teoretici namluvit. Spíš hrubé výrazy a nadávky.
Ani nadšených svazáků nebylo tolik. Ovšem o mládeži, která považovala pionýrský šátek za kus hadru a uvazovala si ho s nechutí jen proto, že se to prý má, se nikde nepsalo. Pro propagandu jsme byli pionýři.
Doba, kdy nám lili do hlavy Pavlíka Morozova a nám to bylo jedno. Házeli jsme všechno za hlavu, stejně jako třeba matematické, fyzikální, chemické vzorce. Chemie mě bavila, chemikář ze mne měl radost. Pak jsem ho při laboratorních pracích omylem trefil ohryzkem, on zanevřel na mne a já zase na zajímavý obor.
Dnes z chemie vím, že kyselina sírová se nepíše s ypsilonem po s, a že by se neměla pít. Jednou jsme si měli přinést trošku piva, prý na chemickou analýzu. Jak dopadl pokus, nevím, ale ještě s jedním spolužákem jsme každý donesl do školy celou flašku, zbytek vypili, což nám stačilo, abychom se o přestávce lahvemi šermovali, byli chyceni třídní a dostali poznámku. Šátkovaní pionýři.
Tohle se, myslím, stalo v roce 1956, kdy Nikita Sergejevič Chruščov přednesl zásadní projev o Stalinově kultu osobnosti a o tom, jak už teď, přesně od jeho geniálního objevu, bude socialismus to pravé ořechové. Na podzim vtrhla Rudá armáda do Maďarska, aby svět viděl, že Nikita není žádný žvanil.
Nás na Maďarsku zajímalo jen to, že naši fotbalisté porazili v Budapešti legendární maďarské mužstvo 4:2. Na podzim většina maďarského výběru v čele s Ferencem Puskásem, před komunisty utekla. Emil Zátopek byl na olympiádě až šestý v maratónu a my museli překousnout, že vytrvalecké trati ovládl místo Emila Rusák Vladimír Kuc.
Pár kluků z Podolí jednou vyjelo na kole loupit do Modřan. Tam bývala pole s jahodami, už tam určitě nejsou, dokonce nevím, kde přesně byla. Pamatuju však, že nás objevil hlídač, já měl ze všech kolo nejdál, byl jsem lapen a strachy se podělal. Nic z toho nebylo, dědek zřejmě jen strašil, my neměli žádná zavazadla, jen jsme strkali plody do pusy, kdyby nás nechal, podělali bychom se všichni a ne ze strachu. Stejně si ještě dnes při pohledu na jahodové pole vzpomenu na mámu, která se rozčilovala:
"Prokristapána, třináctiletýmu klukovi mám prát posraný kalhoty."
Kriminály byly plné politických vězňů, nás maximálně zajímali věznění hokejisté, protože mezi nimi byli mistři světa z roku 1949 a od té doby jsme nikdy nic nevyhráli, tedy v padesátých letech.
Líbilo se mi, že táta hovoří o prezidentu Zápotockém jako o Ušatým torpédu. Myšlení dětí a dospívajících je už takové. Nespínejte ruce nad svými potomky, nebyli jsme lepší. Vděku se od nich nedočkáte, možná až v době, kdy už vás budou navštěvovat jen o Dušičkách.
V padesátém sedmém jsem nastoupil na zeměměřickou průmyslovku, nebyla to škola příliš přeplněná, rodiče museli podepsat, že souhlasí s umístěním svého potomka mimo Prahu, nejspíš do pohraničí, zbaveného německého obyvatelstva. Přede mnou tam byl brácha, na rozdíl od mne výborný žák, zbylo mi po něm dobré jméno. Dalšího potomka rodiče neměli, toho by po mně nevzali ani do polepšovny.
Přišly první prázdniny a rodiče považovali za samozřejmé, že patnáctiletý hajzl půjde na brigádu. Možná se nad slovem brigáda leckdo ušklíbne nebo otřese. Brigáda zeměměřická znamenala práci mimo Prahu, mimo dozor rodičů, bez jejich keců, co bych měl a co bych neměl.
Ovšem mělo to malý háček, na brigádě jsem byl spolu se svým bratrem, který začal studovat vysokou. Po maturitě se na vejšku přímo nedostal, na to jsme byla špatná rodina, ale on odešel na umístěnku do jáchymovských dolů (ne jako mukl) a po roce z něj byl kádr, který už na vysokou může. Ano, tak to chodívalo. Fakt je, že brácha si zvykl v Jáchymově na poměrně slušný příjem, na blízké Karlovy Vary, na filmové festivaly. Studovat a říkat si doma o peníze přísným rodičům, ho nebavilo.
Ale to předbíhám, dostal mě na starost, moc velkou radost asi neměl. Poslouchat jsem však musel, nejméně čtyřikrát do týdne jíst lečo s moravskou klobásou z konzervy, protože bylo nejlevnější, polívky z kostky, gulášovou, hrachovou, dršťkovou, kdo si to ještě pamatuje? Brácha mi nedovolil koupit si kondenzované mlíko z ovocnou příchutí. Bylo slazené, cucalo se z proražené plechovky, ananasové, jahodové, vanilkové, miloval jsem ho, muselo to asi být pěkně odporný. Stálo pět korun a já měl na hodinu asi 3,80 hrubého.
Peníze mi sebral, abych je neutrácel za blbosti, nutno říct, že mi je po prázdninách vrátil, i rodiče vydělané peníze skutečně považovali za moje a nekontrolovali moje výdaje.
Naštěstí bráchovi bylo 21 a přece jenom ho zajímaly jiné věci než nedomrlý bráška. Přestože je mu už přes sedmdesát, prásknu to, internet jde mimo něj, tak to číst nebude. V té době ho zajímaly jen a jen holky. Údajně měl velké úspěchy. Teď vypadám jako závistivec. Objížděl na kole vesnice na pomezí Lounska a Rakovnicka, tam všude byly měřické oddíly plné mladých studentek, nechával mě ve školní budově v obci Milý samotného, jen s lečem, bez kondenzovaného mléka, ale taky bez jeho buzerace.
A tak první brigáda bez jakéhokoliv dohledu se konala až v roce 1959, to už padesátá léta končila a já odjel do České Třebové. O tom třeba zas jindy.
BLOG TÝDEN
Jak žil člověk, kterému tehdy bylo sedm až šestnáct let? Uvědomoval si, v jaké době žije? Ve škole nám tvrdili, že je to doba pokroku, poté už bude všude ráj na zemi. Doma jsem slyšel, že komunisti jsou banda gaunerů. Věděl jsem, že ve škole nemám mluvit, co se říká doma. Jedno je jisté, rodiče si přede mnou nedávali moc velký pozor na pusu.
Doba nebezpečná, ale přesto jsem se dozvěděl od rodičů víc, než jsem já byl schopný říci svým dětem za doby normalizace, kdy přímo o kejhák úplně nešlo. Už si nás komunisti připravili k svému obrazu. Takové nás chtěli.
Syn reakcionáře, ale hlavně velký syčák, tím bych určitě byl, i kdyby rodiče byli komunisti, a i kdyby tu byl jiný -ismus. Jak na mne byli rodiče přísní! Udrželi mě? Myslím, že moc ne, ale nebudu jejich výchovné metody hodnotit. Už nežijí, že mě měli rádi, to jsem si jistý.
Podle oficiální propagandy jsme prožívali historické období, otec tvrdil, že v čele státu jsou gangsteři, tohle slovo vyslovoval s velkou chutí a zrudnul u toho. Měl vysoký tlak. Upřímně řečeno, obojí mi bylo jedno. Zajímal mě Emil Zátopek, fotbal, jak se ulejt ve škole. Šeptandy o tom, že na západ naší republiky se žije jinak, jsme brali jako pohádku, jako sen, vzpomínky rodičů na první republiku jsme neposlouchali.
Voni ty starý jen blbě kafraj, koho by to zajímalo.
Propaganda dávala rovnítko mezi amerického prezidenta Trumana a Hitlera. Protože táta mluvil o Trumanovi dobře, chtěl jsem si šplhnout a vykřikl jsem před ním:
"Ať žije Hitler."
Dostal jsem facku a nevěděl jsem proč. Dětem patří princezny, draci, vodníci, politické vzory jim nemáme cpát, přijde čas, kdy budou škemrat, aby přišla polednice.
Hlad jsem nepoznal, jedině v případě, že mi něco nechutnalo a máma odmítla předložit jinou krmi. Byla dost tvrdá. Nechutná ti? Tak nežer! Jak rád bych si nyní dal jídlo, nad kterým jsem tenkrát ohrnoval nos. Máma byla dost mlsná. Pokud uvařila pokrm na tátovo přání, který neměla ráda, předstírala nasycenost a stranou si udělala půllitrák bílého kafe a k němu čerstvý suchý chleba. To byla její laskomina. Mimochodem, nedávno jsem zkusil a kam se hrabe vyumělkovaná specialita s hranolky za dvě stovky.
Po letech jsem mámě její mlsnost připomněl, začala se smát, že kecám, že proti ní furt něco mám. Pocházela, stejně jako táta, z venkovské chudiny. Jednou týdně maso, pokud možno prorostlé, aby bylo čím omastit, jinak brambory, chleba a produkty z mléka.
Už jsem zkoušel její bramborové placky, jen tak bez tuku hozené na rozpálenou plotnu a namazané švestkovými povidly, neumím to. Maminka neměla dceru a předávat kuchařské taje synům považovala za zbytečné. Přece nebude chlap vařit! Však se divila v době, kdy byla ráda, že jí někdy uvařím oběd, kde jsem se to naučil. Uměla pochválit, ale i říct:
"Děkuju, hlavně, že je to hotový." A já věděl.
Rodiče vyrostli v prostředí, kde bylo samozřejmé, že každý přiloží ruce k dílu, že se děti musí naučit umět se o sebe postarat. Byli staromódní, když si chtěli něco pořídit, museli mít z čeho zaplatit. Byli tak hrůzně nemoderní, že nedělali dluhy, nekoupili si věc, kterou nemohli zaplatit. Nevěděli, že největší blahobyt přichází, jsme-li zadlužení.
Najali si byt, nestačili platit činži, přestěhovali se do menšího, netvrdili, že se o ně stát musí postarat, nenatahovali ruku. Po osmačtyřicátém se vše změnilo, nájmy byly minimální, podle toho bytový fond za hospodaření komunistů dopadl. Zrovna tyto vrstvy měly být spokojeny se socialismem. Rodičům se nový režim nelíbil. Přátelili se lidmi sobě rovnými, žádní buržousti k nám nechodili, v hovorech, které jsem byl schopný vnímat, jsem nikdy nezaslechl nějaké budovatelské nadšení, jak nám chtějí různí dnešní třicetiletí teoretici namluvit. Spíš hrubé výrazy a nadávky.
Ani nadšených svazáků nebylo tolik. Ovšem o mládeži, která považovala pionýrský šátek za kus hadru a uvazovala si ho s nechutí jen proto, že se to prý má, se nikde nepsalo. Pro propagandu jsme byli pionýři.
Doba, kdy nám lili do hlavy Pavlíka Morozova a nám to bylo jedno. Házeli jsme všechno za hlavu, stejně jako třeba matematické, fyzikální, chemické vzorce. Chemie mě bavila, chemikář ze mne měl radost. Pak jsem ho při laboratorních pracích omylem trefil ohryzkem, on zanevřel na mne a já zase na zajímavý obor.
Dnes z chemie vím, že kyselina sírová se nepíše s ypsilonem po s, a že by se neměla pít. Jednou jsme si měli přinést trošku piva, prý na chemickou analýzu. Jak dopadl pokus, nevím, ale ještě s jedním spolužákem jsme každý donesl do školy celou flašku, zbytek vypili, což nám stačilo, abychom se o přestávce lahvemi šermovali, byli chyceni třídní a dostali poznámku. Šátkovaní pionýři.
Tohle se, myslím, stalo v roce 1956, kdy Nikita Sergejevič Chruščov přednesl zásadní projev o Stalinově kultu osobnosti a o tom, jak už teď, přesně od jeho geniálního objevu, bude socialismus to pravé ořechové. Na podzim vtrhla Rudá armáda do Maďarska, aby svět viděl, že Nikita není žádný žvanil.
Nás na Maďarsku zajímalo jen to, že naši fotbalisté porazili v Budapešti legendární maďarské mužstvo 4:2. Na podzim většina maďarského výběru v čele s Ferencem Puskásem, před komunisty utekla. Emil Zátopek byl na olympiádě až šestý v maratónu a my museli překousnout, že vytrvalecké trati ovládl místo Emila Rusák Vladimír Kuc.
Pár kluků z Podolí jednou vyjelo na kole loupit do Modřan. Tam bývala pole s jahodami, už tam určitě nejsou, dokonce nevím, kde přesně byla. Pamatuju však, že nás objevil hlídač, já měl ze všech kolo nejdál, byl jsem lapen a strachy se podělal. Nic z toho nebylo, dědek zřejmě jen strašil, my neměli žádná zavazadla, jen jsme strkali plody do pusy, kdyby nás nechal, podělali bychom se všichni a ne ze strachu. Stejně si ještě dnes při pohledu na jahodové pole vzpomenu na mámu, která se rozčilovala:
"Prokristapána, třináctiletýmu klukovi mám prát posraný kalhoty."
Kriminály byly plné politických vězňů, nás maximálně zajímali věznění hokejisté, protože mezi nimi byli mistři světa z roku 1949 a od té doby jsme nikdy nic nevyhráli, tedy v padesátých letech.
Líbilo se mi, že táta hovoří o prezidentu Zápotockém jako o Ušatým torpédu. Myšlení dětí a dospívajících je už takové. Nespínejte ruce nad svými potomky, nebyli jsme lepší. Vděku se od nich nedočkáte, možná až v době, kdy už vás budou navštěvovat jen o Dušičkách.
V padesátém sedmém jsem nastoupil na zeměměřickou průmyslovku, nebyla to škola příliš přeplněná, rodiče museli podepsat, že souhlasí s umístěním svého potomka mimo Prahu, nejspíš do pohraničí, zbaveného německého obyvatelstva. Přede mnou tam byl brácha, na rozdíl od mne výborný žák, zbylo mi po něm dobré jméno. Dalšího potomka rodiče neměli, toho by po mně nevzali ani do polepšovny.
Přišly první prázdniny a rodiče považovali za samozřejmé, že patnáctiletý hajzl půjde na brigádu. Možná se nad slovem brigáda leckdo ušklíbne nebo otřese. Brigáda zeměměřická znamenala práci mimo Prahu, mimo dozor rodičů, bez jejich keců, co bych měl a co bych neměl.
Ovšem mělo to malý háček, na brigádě jsem byl spolu se svým bratrem, který začal studovat vysokou. Po maturitě se na vejšku přímo nedostal, na to jsme byla špatná rodina, ale on odešel na umístěnku do jáchymovských dolů (ne jako mukl) a po roce z něj byl kádr, který už na vysokou může. Ano, tak to chodívalo. Fakt je, že brácha si zvykl v Jáchymově na poměrně slušný příjem, na blízké Karlovy Vary, na filmové festivaly. Studovat a říkat si doma o peníze přísným rodičům, ho nebavilo.
Ale to předbíhám, dostal mě na starost, moc velkou radost asi neměl. Poslouchat jsem však musel, nejméně čtyřikrát do týdne jíst lečo s moravskou klobásou z konzervy, protože bylo nejlevnější, polívky z kostky, gulášovou, hrachovou, dršťkovou, kdo si to ještě pamatuje? Brácha mi nedovolil koupit si kondenzované mlíko z ovocnou příchutí. Bylo slazené, cucalo se z proražené plechovky, ananasové, jahodové, vanilkové, miloval jsem ho, muselo to asi být pěkně odporný. Stálo pět korun a já měl na hodinu asi 3,80 hrubého.
Peníze mi sebral, abych je neutrácel za blbosti, nutno říct, že mi je po prázdninách vrátil, i rodiče vydělané peníze skutečně považovali za moje a nekontrolovali moje výdaje.
Naštěstí bráchovi bylo 21 a přece jenom ho zajímaly jiné věci než nedomrlý bráška. Přestože je mu už přes sedmdesát, prásknu to, internet jde mimo něj, tak to číst nebude. V té době ho zajímaly jen a jen holky. Údajně měl velké úspěchy. Teď vypadám jako závistivec. Objížděl na kole vesnice na pomezí Lounska a Rakovnicka, tam všude byly měřické oddíly plné mladých studentek, nechával mě ve školní budově v obci Milý samotného, jen s lečem, bez kondenzovaného mléka, ale taky bez jeho buzerace.
A tak první brigáda bez jakéhokoliv dohledu se konala až v roce 1959, to už padesátá léta končila a já odjel do České Třebové. O tom třeba zas jindy.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat