Ponurý listopad není mým oblíbeným měsícem. Komunisti jej vylepšovali oslavami bolševické revoluce. Zřejmě podle osvědčeného receptu, čím víc chceš cokoliv znechutit, mluv o tom od rána do večera. To by bylo, aby se lidi nenasrali.›››
Dvacáté výročí sametového převratu ťuká na dveře, kdo by chtěl zapomenout, musel by nejdřív zapomenout na rozhlas, televizi atd. V žádném případě nechci srovnávat barbarské převzetí moci bolševiků v roce 1917 a útěk od moci jejich připosraných potomků v roce 1989 u nás.
Připadá mi, že každý musí promluvit, co to taky zkusit? Člověk patřící do šedé zóny. Od opileckého výstupu v roce 1970, kdy jsem serval rudou vlajku na Staroměstském náměstí, a byl za to režimem náležitě potrestán, jsem proti nim neudělal nic. Nebyl jsem u nich, vyhýbal jsem se jejich akcím, nepomáhal jsem jim. Podle současného našeho pana prezidenta právě naše chování bylo hlavním důvodem pádu komunismu u nás. Trochu úsměvné, jako leccos, co pan prezident pronese, i když tedy jeho, za jediného strůjce všeho zla, nepovažuju.
Jak jsem žil? Stávající režim jsem nenáviděl, co jsem dělal dál? Blbě se přiznává, že nic. Měli jsme v práci mezi sebou chartistu, zakládajícího. Nosil nám všemožné materiály, opsané knížky, šíření informací považoval za povinnost. V roce 1989 dával k podpisu různé protirežimní rezoluce, kterých přibývalo. Kdo jedním očkem sledoval mezinárodní situaci, musel tušit, že se vysněný konec komunismu blíží. Nebáli jsme se leccos podepsat, myslím, že to bylo, pro nás "šedé", bez rizika. Režim měl jiné starosti. Ale, že bych to považoval za odboj, hrdinství?
17.listopadu bylo nádherně. Pozdní studené babí léto. Vedl jsem svou devítiletou dceru na víkendovou výpravu, její první. Byla dva měsíce členkou turistického oddílu mládeže, což byli před komunisty skrytí skauti, taky netrvalo dlouho a skauty se stali veřejně. Ani jsem nevěděl, že na Albertově se schází shromáždění, které vejde do dějin. Nezúčastňoval jsem se protestních akcí. Bylo mi 46, měl jsem tři děti, které podle některých pamětníků bylo prý tehdy snadnější uživit než dnes. Je to kolosální hovadina, ale když si to někdo myslí?
V týdnu jsem koupil dceři k Ježíšku foťák. Sovětskou Smenu na kinofilm za tři stovky. Málokdy mi vyšlo, aby měly všechny moje děti na sobotu program a nepotřebovaly mě. Sobota 18.listopadu takovým dnem byla. Režijní jízdenka umožňovala jezdit na výlety zadarmo kamkoliv. Vyrazil jsem, s myšlenkou vyzkoušet vánoční dárek, ranním rychlíkem do Březnice. Takhle brzy se na smíchovském nádraží noviny neprodávaly. V Berouně přepřahali elektrickou lokomotivu za motorovou, vyběhl jsem z vlaku, koupil Mladou frontu. Byl tam článeček o včerejší demonstraci, ne mnoho říkající. Usoudil jsem, že se něco dělo.
Březnice mě přivítala zamrzlými loužemi, slunce zářilo, slibovalo krásný den. Fotil jsem, kolem krásných rybníků na Blatensku jsem došel na vlak do Rojic. Nemám ani zaznamenáno, kolik kiláků jsem procoural. Podle mapy tak 30 - 40. Prohlédl jsem si zříceninu hradu Křikava, byl v hospodách ve Škvořeticích a Sedlici. A foukal silný vítr.
V neděli večer přijela dcera, ještě před tím jsem odpoledne navštívil rodiče v Podolí. Táta byl rozčilený, lítal po kuchyni jako šus, poslouchal Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky, říkal mi, co se děje. Bylo mu 82 a viděl naději, že se přece jenom dočká...
Zajel jsem do města, viděl prohlášení na Národním divadle, viděl průvod po Václavském náměstí. Od 9.listopadu se začala bořit berlínská zeď, dočkali jsme se i my. Díky všem, kteří se skutečně aktivně na revoluci či převratu podíleli. Nepatřil jsem mezi ně a nechci si teď začít tahat tričko. Neměl jsem čas být ve městě déle, vyzvedl jsem nadšenou dceru, která měla obrovský zážitek jiného rázu. Spali v nějakých chatičkách, moc nového prožila, chtěla vyprávět. Po příchodu domů se rozbrečela, protože nám líčila víkendové zážitky a my se s manželkou bavili o politice.
V dalších dnech jsem chodil na manifestace, taky trochu ze zvědavosti, dělalo mi dobře slyšet z gramoprodejen písničky Matušky, Kubišové, Kryla, nasávat atmosféru. Utíkal jsem z práce, kde se konaly schůze ROH, na nichž soudruh náměstek vyhrožoval, že budoucí stávka je nezákonná. Vynořily se postavičky, které bez řečí sloužily komunistům, najednou vytvářely občanská fóra, na kterých se kecalo a kecalo. Jenom naruby převlečené schůze ROH. Ještě 24.listopadu řval ředitel jako kráva, že všichni stávkující dostanou áčko. O tři dny později, tedy v den vyhlášené generální stávky nám poslali z ředitelství prapory a určili sraz, že náš podnik bude stávkovat manifestačně celý. Nevím, kdo ty fangle nosil, já šel mezi cizí lidi na Václavák.
Byl jsem i na Letenské pláni, měl jsem radost, že si snad ještě pár let užiju něčeho jiného než zkurveného komunismu. Klíčema jsem nezvonil, ne proto, že bych je neměl, ale vždycky si připadám blbě, když dělám stejnou věc jako dav.
Jeden velký blázinec. Trochu mě mrazilo, viděl-li jsem, kdo se všechno k revoluci přidává, za všechno špatné mohli Jakeš se Štěpánem. Člověk, který mě ještě nedávno nutil, abych platil příspěvek na fond solidarity, jehož výtěžek šel na podporu národně-osvobozeneckého boje ve světě, údajně i na výcvik teroristů, mi ostře vytkl, že nechodím na schůze podnikového Občanského fóra.
Mám poměrně dobrou paměť na drobné detaily, na to, co kdy kdo řekl, jak se choval. Když vidím, že za nepříliš krátkou dobu, mluví jinak, už mu nikdy docela věřit nebudu.
Cítil jsem určité nepravosti, ale nadšení nad revolucí jako takovou přehlušilo všechno ostatní. A potom, trochu jsem se styděl, že jsem k pádu komunistů nijak nepřispěl. Nemohl bych někde žvanit o svých zásluhách, které nebyly. Ani bych se se svou povahou nehodil mezi organizátory různých akcí. Dlouho přemýšlím, než rozhodnu, co je třeba, už mě historie převálcuje.
Moje zásluhy!
Posmívat se lidem, kteří dvacet let proti komunistům skutečně něco dělali, ohrnovat nos nad zbitými studenty, kteří vyfasovali výprask za nás? Tak hloupý zase nejsem.
Připomínat, mluvit, jistě. Jen mám strach. Byla by velká škoda, kdyby neustálým papouškováním známých skutečností, se Havel a další stali pro mladé čítankovými figurkami.
A tak jsem připojil svou vzpomínku. Blbost mluvit o studu, prostě jsme takoví byli. Tolik se bavím historkami lidí, kteří pro konec komunistů udělali stejný hovno jako já a jsou podle sebe dnes hrdinové. Žil jsem snad v jiné zemi? Valím oči, je mi blivno.
Závěrem se omlouvám všem, kteří se snažili před dvaceti lety upřímně podpořit vznikající svobodu. Nemyslím si, že by jejich činnost byla kravina.
Zúčastnil jsem se jenom velmi pasivně, ale důležitost tehdejšího dění nepopírám. Třeba i pro zjištění, kdo je kdo.
Text byl zveřejněný 8.11.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1615 čtenářů, z nichž se 68 líbil. V listopadu 2010 byl přesunut na blog Týdne.
BLOG TÝDEN
Dvacáté výročí sametového převratu ťuká na dveře, kdo by chtěl zapomenout, musel by nejdřív zapomenout na rozhlas, televizi atd. V žádném případě nechci srovnávat barbarské převzetí moci bolševiků v roce 1917 a útěk od moci jejich připosraných potomků v roce 1989 u nás.
Připadá mi, že každý musí promluvit, co to taky zkusit? Člověk patřící do šedé zóny. Od opileckého výstupu v roce 1970, kdy jsem serval rudou vlajku na Staroměstském náměstí, a byl za to režimem náležitě potrestán, jsem proti nim neudělal nic. Nebyl jsem u nich, vyhýbal jsem se jejich akcím, nepomáhal jsem jim. Podle současného našeho pana prezidenta právě naše chování bylo hlavním důvodem pádu komunismu u nás. Trochu úsměvné, jako leccos, co pan prezident pronese, i když tedy jeho, za jediného strůjce všeho zla, nepovažuju.
Jak jsem žil? Stávající režim jsem nenáviděl, co jsem dělal dál? Blbě se přiznává, že nic. Měli jsme v práci mezi sebou chartistu, zakládajícího. Nosil nám všemožné materiály, opsané knížky, šíření informací považoval za povinnost. V roce 1989 dával k podpisu různé protirežimní rezoluce, kterých přibývalo. Kdo jedním očkem sledoval mezinárodní situaci, musel tušit, že se vysněný konec komunismu blíží. Nebáli jsme se leccos podepsat, myslím, že to bylo, pro nás "šedé", bez rizika. Režim měl jiné starosti. Ale, že bych to považoval za odboj, hrdinství?
17.listopadu bylo nádherně. Pozdní studené babí léto. Vedl jsem svou devítiletou dceru na víkendovou výpravu, její první. Byla dva měsíce členkou turistického oddílu mládeže, což byli před komunisty skrytí skauti, taky netrvalo dlouho a skauty se stali veřejně. Ani jsem nevěděl, že na Albertově se schází shromáždění, které vejde do dějin. Nezúčastňoval jsem se protestních akcí. Bylo mi 46, měl jsem tři děti, které podle některých pamětníků bylo prý tehdy snadnější uživit než dnes. Je to kolosální hovadina, ale když si to někdo myslí?
V týdnu jsem koupil dceři k Ježíšku foťák. Sovětskou Smenu na kinofilm za tři stovky. Málokdy mi vyšlo, aby měly všechny moje děti na sobotu program a nepotřebovaly mě. Sobota 18.listopadu takovým dnem byla. Režijní jízdenka umožňovala jezdit na výlety zadarmo kamkoliv. Vyrazil jsem, s myšlenkou vyzkoušet vánoční dárek, ranním rychlíkem do Březnice. Takhle brzy se na smíchovském nádraží noviny neprodávaly. V Berouně přepřahali elektrickou lokomotivu za motorovou, vyběhl jsem z vlaku, koupil Mladou frontu. Byl tam článeček o včerejší demonstraci, ne mnoho říkající. Usoudil jsem, že se něco dělo.
Březnice mě přivítala zamrzlými loužemi, slunce zářilo, slibovalo krásný den. Fotil jsem, kolem krásných rybníků na Blatensku jsem došel na vlak do Rojic. Nemám ani zaznamenáno, kolik kiláků jsem procoural. Podle mapy tak 30 - 40. Prohlédl jsem si zříceninu hradu Křikava, byl v hospodách ve Škvořeticích a Sedlici. A foukal silný vítr.
V neděli večer přijela dcera, ještě před tím jsem odpoledne navštívil rodiče v Podolí. Táta byl rozčilený, lítal po kuchyni jako šus, poslouchal Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky, říkal mi, co se děje. Bylo mu 82 a viděl naději, že se přece jenom dočká...
Zajel jsem do města, viděl prohlášení na Národním divadle, viděl průvod po Václavském náměstí. Od 9.listopadu se začala bořit berlínská zeď, dočkali jsme se i my. Díky všem, kteří se skutečně aktivně na revoluci či převratu podíleli. Nepatřil jsem mezi ně a nechci si teď začít tahat tričko. Neměl jsem čas být ve městě déle, vyzvedl jsem nadšenou dceru, která měla obrovský zážitek jiného rázu. Spali v nějakých chatičkách, moc nového prožila, chtěla vyprávět. Po příchodu domů se rozbrečela, protože nám líčila víkendové zážitky a my se s manželkou bavili o politice.
V dalších dnech jsem chodil na manifestace, taky trochu ze zvědavosti, dělalo mi dobře slyšet z gramoprodejen písničky Matušky, Kubišové, Kryla, nasávat atmosféru. Utíkal jsem z práce, kde se konaly schůze ROH, na nichž soudruh náměstek vyhrožoval, že budoucí stávka je nezákonná. Vynořily se postavičky, které bez řečí sloužily komunistům, najednou vytvářely občanská fóra, na kterých se kecalo a kecalo. Jenom naruby převlečené schůze ROH. Ještě 24.listopadu řval ředitel jako kráva, že všichni stávkující dostanou áčko. O tři dny později, tedy v den vyhlášené generální stávky nám poslali z ředitelství prapory a určili sraz, že náš podnik bude stávkovat manifestačně celý. Nevím, kdo ty fangle nosil, já šel mezi cizí lidi na Václavák.
Byl jsem i na Letenské pláni, měl jsem radost, že si snad ještě pár let užiju něčeho jiného než zkurveného komunismu. Klíčema jsem nezvonil, ne proto, že bych je neměl, ale vždycky si připadám blbě, když dělám stejnou věc jako dav.
Jeden velký blázinec. Trochu mě mrazilo, viděl-li jsem, kdo se všechno k revoluci přidává, za všechno špatné mohli Jakeš se Štěpánem. Člověk, který mě ještě nedávno nutil, abych platil příspěvek na fond solidarity, jehož výtěžek šel na podporu národně-osvobozeneckého boje ve světě, údajně i na výcvik teroristů, mi ostře vytkl, že nechodím na schůze podnikového Občanského fóra.
Mám poměrně dobrou paměť na drobné detaily, na to, co kdy kdo řekl, jak se choval. Když vidím, že za nepříliš krátkou dobu, mluví jinak, už mu nikdy docela věřit nebudu.
Cítil jsem určité nepravosti, ale nadšení nad revolucí jako takovou přehlušilo všechno ostatní. A potom, trochu jsem se styděl, že jsem k pádu komunistů nijak nepřispěl. Nemohl bych někde žvanit o svých zásluhách, které nebyly. Ani bych se se svou povahou nehodil mezi organizátory různých akcí. Dlouho přemýšlím, než rozhodnu, co je třeba, už mě historie převálcuje.
Moje zásluhy!
Posmívat se lidem, kteří dvacet let proti komunistům skutečně něco dělali, ohrnovat nos nad zbitými studenty, kteří vyfasovali výprask za nás? Tak hloupý zase nejsem.
Připomínat, mluvit, jistě. Jen mám strach. Byla by velká škoda, kdyby neustálým papouškováním známých skutečností, se Havel a další stali pro mladé čítankovými figurkami.
A tak jsem připojil svou vzpomínku. Blbost mluvit o studu, prostě jsme takoví byli. Tolik se bavím historkami lidí, kteří pro konec komunistů udělali stejný hovno jako já a jsou podle sebe dnes hrdinové. Žil jsem snad v jiné zemi? Valím oči, je mi blivno.
Závěrem se omlouvám všem, kteří se snažili před dvaceti lety upřímně podpořit vznikající svobodu. Nemyslím si, že by jejich činnost byla kravina.
Zúčastnil jsem se jenom velmi pasivně, ale důležitost tehdejšího dění nepopírám. Třeba i pro zjištění, kdo je kdo.
Text byl zveřejněný 8.11.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1615 čtenářů, z nichž se 68 líbil. V listopadu 2010 byl přesunut na blog Týdne.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat