Bylo to někdy v druhé polovině šedesátých let. Kolega mi říká:
"Poď ke Kafkovi."
"Co je to za pajzl?"
"To neni žádnej pajzl, ty vole."
Vinárnička U tří zlatých lvů. Na Uhelném trhu v podloubí naproti pivnici U dvou koček. Poloha ideální, aby se z podniku stal menší hampejz. Možná tak kdysi i vznikl.
Soukromé společnosti žádné nebyly, tady šéfovaly Restaurace a jídelny. Vedoucím byl pan Kafka. Mnoho štamgastů mu říkalo "Oto", což jsem si nikdy nedovolil, byl o hodně starší.
Štamgastem se stát nebylo jednoduché. Vinárna přístupná veřejnosti, pokud bylo poloprázdno, sedl si každý. Měli otevřeno od 17 hodin, o dvě hodiny později bylo plno. Plno... židle se našly, ale jak pro koho. Pan Kafka nebyl hulvát, ale vždycky odmítal cizí lidi s úsměvem:
"Vidíte, že není místo. Rád bych, snad příště."
V 11 hodin zavírali U dvou koček, to byl pravidelně nápor opivněných, kterým se zdálo, že ještě něco vypít musí, někteří se chovali agresivněji, nepamatuju ale žádný velký malér. Vždycky se našel někdo ze štamgastů, který se zvedl a na vetřelce se ošklivě podíval...
V přijímání štamgastů byla nepsaná pravidla, podobná přijímání členů anglických klubů. Nikdo nemohl přijít a prohlásit se štamgastem. Musel ho přivést již zavedený štamgast, pan Kafka si nového omrknul, časem se mohl stát hostem, pro kterého se flek vždycky našel.
Výborně se tu vařilo, pan Kafka prý připlácel ke gáži dobré kuchařce. Skvělé polévky, specialitou bylo srbské filé Djulbastia, nazývané místní mluvou bestie. Pan Kafka se choval tak, jak dnes známe již jen z prvorepublikových filmů. Oblečený v tmavém, s motýlkem, lehkou noblesní úklonou, s příjemným úsměvem.
Začínal za první republiky jako mladý pingl, měl velké plány. Našetřit si, zavést si svou hospodu a svým potomkům zanechat prosperující hotel.
Dějiny se na něj neohlížely a šly svou cestou. Za protektorátu sice nebyl úplně zničený tržní systém, nebylo ale co prodávat, nebylo proč se bavit.
V pětačtyřicátém svitla naděje, někdo začal pracovat, někdo si nakrad majetek po odsunutých Němcích, jiný si přivlastnil majetek, který tu zbyl po zavražděných Židech. Všichni dopadli stejně. Přišel Kléma s vypůjčenou beranicí, dušoval se, že se nebude drobné podnikání znárodňovat, to lidi ještě nevěděli, že věřit komunistovi je hovadina.
Po osmačtyřicátém si byli zase všichni rovni, jen ti s rudou knížkou si byli rovnější. Pan Kafka se stával mistrem svého oboru, určitě by našel uplatnění v dobrém podniku. Snad i něco takového chvíli dělal. Ale i Mistři, pokud chtěli kariérně stoupat, se museli dát ke komunistům. A to bylo panu Kafkovi proti srsti. Vstoupit mezi lidi, kteří zničili soukromé podnikání, komunistickou legitimaci povýšili nad řemeslo, na to neměl povahu. I jemu zničili sen. Neměl v plánu krást, chtěl se vypracovat.
Skončil v tomto, pravděpodobně bývalém pajzlíku. Udělal z vinárny oázu klidu, předváděl svým chováním hostům, o co přicházejí v restauracích, do kterých nastoupila zlodějská mafie různých rádobyrestauratérů. Ty mafie vládnou v pohostinství, fuj, vůbec se mi nechce tohle slovo použít, ještě dnes.
Pan Kafka dostával tučné spropitné, měl svoje fórky, kdy byla sodovka (stávala míň než korunu) a sirky zdarma. S úsměvem se uklonil:
"U nás se za zápalky neplatí."
Byl v podniku vedoucím a jediným obsluhujícím. Určitě si přivydělával vnášením zboží koupeného v normální prodejně a prodávaného ve vinárně s hospodskou přirážkou. Asi věděl, že se nic nesmí přehánět. Sám jsem ho slyšel říkat, že kdyby chtěl, mohl by vydělávat daleko víc, ale že nemá cenu riskovat, že mu výdělek stačí. Děti neměl.
Otevřeno měl od pondělí do pátku, na víkend jezdil s manželkou na malou chatu blízko Prahy, v pátek večer říkával, že zítra bude už naložený v řece.
Měl jsem to štěstí, že mě považoval za jakéhosi štamgasta, chodil jsem tam dva tři roky, pak můj život začal pochodovat jiným směrem, vlastně nevím, kdy jsem byl u Kafky naposledy. Jen jsem slyšel, že je v penzi.
Pak tu asi byla jiná obsluha. Po roce 1989 jsem kolem jednou šel a viděl jsem, že podnik existuje, a jmenuje se U Kafků. Nevím, jestli se toho pan Kafka dožil, asi by se pousmál. Vlastně po něm něco zbylo. Zašel jsem do podniku, bylo to zařízené stejně, dal jsem si dvojku vína, rychle vypil a odešel. Vzpomínky se draly ven a všude kolem byly cizí osoby, které se, možná, dobře bavily a ani netušily, jak přišla tahle hospoda ke svému jménu.
Vzpomněl jsem si pana Kafku minulý týden, na internetu mě uhodila do očí zmínka o hospodě U Kafků, prý vyhlášené, takže atmosféra možná zůstávala.
Tenkrát. Později jsem šel kolem, vlezl jsem dovnitř, podivné prostředí, ceny nízké, čepovali pivo, což tu dříve nebývalo, pochopil jsem, že se sem chodí ohřát pouliční pracovnice z blízké Perlovky.
Dnes je zde nóbl restaurant (snad Wolfgang?), do kterého se člověku moc nechce. Proč chodit zrovna sem? Ostatně to platí o mnoha hospůdkách na Starém Městě, o Malé Straně nemluvě. Mládež holdující společenskému hospodskému životu, chodí na Žižkov, Vinohrady i jinam.
Text byl zveřejněný 23.11.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 766 čtenářů, z nichž 32 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 29.10.2010.
"Poď ke Kafkovi."
"Co je to za pajzl?"
"To neni žádnej pajzl, ty vole."
Vinárnička U tří zlatých lvů. Na Uhelném trhu v podloubí naproti pivnici U dvou koček. Poloha ideální, aby se z podniku stal menší hampejz. Možná tak kdysi i vznikl.
Soukromé společnosti žádné nebyly, tady šéfovaly Restaurace a jídelny. Vedoucím byl pan Kafka. Mnoho štamgastů mu říkalo "Oto", což jsem si nikdy nedovolil, byl o hodně starší.
Štamgastem se stát nebylo jednoduché. Vinárna přístupná veřejnosti, pokud bylo poloprázdno, sedl si každý. Měli otevřeno od 17 hodin, o dvě hodiny později bylo plno. Plno... židle se našly, ale jak pro koho. Pan Kafka nebyl hulvát, ale vždycky odmítal cizí lidi s úsměvem:
"Vidíte, že není místo. Rád bych, snad příště."
V 11 hodin zavírali U dvou koček, to byl pravidelně nápor opivněných, kterým se zdálo, že ještě něco vypít musí, někteří se chovali agresivněji, nepamatuju ale žádný velký malér. Vždycky se našel někdo ze štamgastů, který se zvedl a na vetřelce se ošklivě podíval...
V přijímání štamgastů byla nepsaná pravidla, podobná přijímání členů anglických klubů. Nikdo nemohl přijít a prohlásit se štamgastem. Musel ho přivést již zavedený štamgast, pan Kafka si nového omrknul, časem se mohl stát hostem, pro kterého se flek vždycky našel.
Výborně se tu vařilo, pan Kafka prý připlácel ke gáži dobré kuchařce. Skvělé polévky, specialitou bylo srbské filé Djulbastia, nazývané místní mluvou bestie. Pan Kafka se choval tak, jak dnes známe již jen z prvorepublikových filmů. Oblečený v tmavém, s motýlkem, lehkou noblesní úklonou, s příjemným úsměvem.
Začínal za první republiky jako mladý pingl, měl velké plány. Našetřit si, zavést si svou hospodu a svým potomkům zanechat prosperující hotel.
Dějiny se na něj neohlížely a šly svou cestou. Za protektorátu sice nebyl úplně zničený tržní systém, nebylo ale co prodávat, nebylo proč se bavit.
V pětačtyřicátém svitla naděje, někdo začal pracovat, někdo si nakrad majetek po odsunutých Němcích, jiný si přivlastnil majetek, který tu zbyl po zavražděných Židech. Všichni dopadli stejně. Přišel Kléma s vypůjčenou beranicí, dušoval se, že se nebude drobné podnikání znárodňovat, to lidi ještě nevěděli, že věřit komunistovi je hovadina.
Po osmačtyřicátém si byli zase všichni rovni, jen ti s rudou knížkou si byli rovnější. Pan Kafka se stával mistrem svého oboru, určitě by našel uplatnění v dobrém podniku. Snad i něco takového chvíli dělal. Ale i Mistři, pokud chtěli kariérně stoupat, se museli dát ke komunistům. A to bylo panu Kafkovi proti srsti. Vstoupit mezi lidi, kteří zničili soukromé podnikání, komunistickou legitimaci povýšili nad řemeslo, na to neměl povahu. I jemu zničili sen. Neměl v plánu krást, chtěl se vypracovat.
Skončil v tomto, pravděpodobně bývalém pajzlíku. Udělal z vinárny oázu klidu, předváděl svým chováním hostům, o co přicházejí v restauracích, do kterých nastoupila zlodějská mafie různých rádobyrestauratérů. Ty mafie vládnou v pohostinství, fuj, vůbec se mi nechce tohle slovo použít, ještě dnes.
Pan Kafka dostával tučné spropitné, měl svoje fórky, kdy byla sodovka (stávala míň než korunu) a sirky zdarma. S úsměvem se uklonil:
"U nás se za zápalky neplatí."
Byl v podniku vedoucím a jediným obsluhujícím. Určitě si přivydělával vnášením zboží koupeného v normální prodejně a prodávaného ve vinárně s hospodskou přirážkou. Asi věděl, že se nic nesmí přehánět. Sám jsem ho slyšel říkat, že kdyby chtěl, mohl by vydělávat daleko víc, ale že nemá cenu riskovat, že mu výdělek stačí. Děti neměl.
Otevřeno měl od pondělí do pátku, na víkend jezdil s manželkou na malou chatu blízko Prahy, v pátek večer říkával, že zítra bude už naložený v řece.
Měl jsem to štěstí, že mě považoval za jakéhosi štamgasta, chodil jsem tam dva tři roky, pak můj život začal pochodovat jiným směrem, vlastně nevím, kdy jsem byl u Kafky naposledy. Jen jsem slyšel, že je v penzi.
Pak tu asi byla jiná obsluha. Po roce 1989 jsem kolem jednou šel a viděl jsem, že podnik existuje, a jmenuje se U Kafků. Nevím, jestli se toho pan Kafka dožil, asi by se pousmál. Vlastně po něm něco zbylo. Zašel jsem do podniku, bylo to zařízené stejně, dal jsem si dvojku vína, rychle vypil a odešel. Vzpomínky se draly ven a všude kolem byly cizí osoby, které se, možná, dobře bavily a ani netušily, jak přišla tahle hospoda ke svému jménu.
Vzpomněl jsem si pana Kafku minulý týden, na internetu mě uhodila do očí zmínka o hospodě U Kafků, prý vyhlášené, takže atmosféra možná zůstávala.
Tenkrát. Později jsem šel kolem, vlezl jsem dovnitř, podivné prostředí, ceny nízké, čepovali pivo, což tu dříve nebývalo, pochopil jsem, že se sem chodí ohřát pouliční pracovnice z blízké Perlovky.
Dnes je zde nóbl restaurant (snad Wolfgang?), do kterého se člověku moc nechce. Proč chodit zrovna sem? Ostatně to platí o mnoha hospůdkách na Starém Městě, o Malé Straně nemluvě. Mládež holdující společenskému hospodskému životu, chodí na Žižkov, Vinohrady i jinam.
Text byl zveřejněný 23.11.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 766 čtenářů, z nichž 32 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 29.10.2010.
BLOG TÝDEN
 |
| U KAFKY VČERA A DNES |
1 komentář:
velmi zajimave, diky
Okomentovat