pondělí 9. listopadu 2009

Cestou z bigbítu

Deštivý nedělní večer, do půlnoci moc nechybí. Do tramvaje se vkulí starší ročník, oblečený...no, s touhle postavou něco udělá jen skutečně dobrý krejčí, a na toho valící se minulé tisíciletí těžko má peníze. Nelze rozeznat, na kterou nohu nastupující elegán kulhá.
Děvče, možná studentka, nabídne místo. S úsměvem, jak jinak, vypadá, že prožila hezký večer.
"Kde jste byl, dědečku? Jste nějak dobře naložený."
"Jedu z bigbítu...!"
Proboha, málem dodal: "Ty, vole!"
V jeho mládí nebylo zvykem takhle děvčata titulovat.
Naproti sedí žena, vypadá na šedesát, chce vypadat na čtyřicet, pravda bude asi napůl.
"Vidíte, slečno, eště si z vás dělá srandu, příště se na takovýho vopelichanýho kořalu vybodněte!"
"Heleďte, vy bejvalá krásko, starejte se vo sebe, votevřte si doma vermut, pusťte Evu a Vašku a neserte se mezi rockery."
Tak tohle jsem si vymyslel, tramvaj byla poloprázdná, mohl jsem si vybrat sedadlo. Jedna, asi studentka, si cosi četla, většina pasažérů jen tak koukala. Padesátnice, která by mohla prudit, dávno doma chrní u nedopitýho vermutu.
Sedím, v hlavě mi hučí bigbít. Od odpoledne až do teď jsem postával v tradičně nevyvětratelné Lucerně. Vzpomínkový koncert při příležitosti dvacátého výročí konce komunismu. Jasná páka, Merta, Třešňák, Veteráni studené války, nakonec Plastici. Z toho všeho kvalitou viditelně přečnívá Michal Pavlíček.
Málokdy je možné vidět tolik letitých mániček, které se s nostalgií navlečou do džínových souprav, hrdi na svá hára, koupí si drahé kelímkové pivo a poslouchají bigbít. Natřásají se, mnozí jen opatrně, klouby už jsou v háji.
Kam nám ten život tak rychle utekl?
Sakra, už vystupuju, málem jsem zase přejel, jako před pár dny.

Žádné komentáře: