Připravoval jsem se na tuhle cestu. Vyhledat fotky na srovnání, vytisknout, dát do průsvitných fólií, abych je moc nevošmatal. Samozřejmě jsem přibalil i Nymburk, to je podle vody na kole kousek. Moje nešťastná povaha, strach z toho, že by mi zbyl čas a já ho nevyužil. Dokonce, abych ho, nedejbože, proseděl v hospodě. Ráno mi internetový server ukazoval, že bude vítr jako bejk, ve tři odpoledne se přižene od severu déšť.
Ač je nepopulární chválit vlaky, jsem celoživotní příznivec tohoto cestování. Bylo by smutné, kdyby se úroveň zhoršovala. Podle mého skromného názoru je to lepší. O cenách se mi těžko mluví, protože jezdím za polovic, za komunistů jsem jezdil zadarmo na režijku. Těžko porovnávat, ale vzít ceny jízdenek před 30 lety a dnes vzhledem k průměrným příjmům, myslím, že by dráha na tom nebyla příliš zle.
Kecám, jedu přece fotit do Poděbrad! Nádraží se moc nezměnilo, jen by potřebovalo omítnout. Po kolonádě se na kole nesmí, což je asi správné, pomyslím-li na některé své neurvalé kolegy cyklisty, kteří si myslí, že když jízdou na kole šetří životní prostředí, můžou si dovolit cokoliv.
Historických fotek na srovnání mám hodně, některé se použít nedají. Přejel jsem i most, abych viděl zámek přes řeku. Dole vitr tolik nefouká, vypadá to chvílemi, že by i sluníčko mohlo... Jen pomyslet a už zase zalezlo.
Fotografové před 80 až 100 lety s oblibou fotili z prostředka stávajícíh komunikací, kudy projely dva kočáry za den. Od té doby si skoro celý chudý český národ opatřil plechová autíčka a jezdí a jezdí. Něco se na mne natroubili.
Co se tam ten dědek motá? Asi je vožralej!
Celoživotní zaměstnání zeměměřiče mě zocelilo. Co jsme se naměřili na komunikacích plných provozu. Ani nám nepřipadlo, že by hrozilo nějaké nebezpečí. S omluvným úsměvem jsem uhýbal řidičům jako kdysi v práci. Někteří se dokonce usmáli taky. Někteří!
Mně zase překážela paní s autem u Riegrova pramene na Riegrově náměstí, kdy si nabírala tolik minerálky, že měla snad přijet s cisternou. Budiž jí koupel pomůže. Nakonec odjela a já honem fotil se strachem, že se ještě vrátí.
V Poděbradech je známý hotel Bílá růže. Hlavně svou kuchyní. Je to poslední budova vpravo před vjezdem na most přes Labe. Mezi hotelem a řekou vede dolů ulice, jmenující se Paroubkova. Nejen já jsem si ceduli zvěčňoval.
Jídelníček v Bílé růži mě lákal, i ceny mě fascinovaly. Pražák, zvyklý na ceny doma, nevěřícně kroutí hlavou. Nějak tu zapomněli na inflaci. Ovšem mě zlákal bufet kousek odtud, na náměstí, který měl v názvu slovo staročeský. Byl prázdný, pěkné sezení, inzerovali teplý štrůdl. Dal jsem přednost klasickým obloženým chlebíčkům. Dva jsem spolknul, k nim pivo a sympatická servírka mi naúčtovala 40 Kč. Opravdu, Poděbrady inflace nějak minula.
Ve tři začalo pršet, na cestu do Nymburka jsem zapomněl a uháněl na vlak.
Jakou jsem měl radost s fotek, které se mi vyhrnuly do počítače. Hned jsem je začal třídit a založil novou složku, chtěl jsem jí nazval jménem města, kde jsem strávil pěkný den. Nikdo nebude věřit, ale nevzpomněl jsem si. Musel jsem se podívat do papírů.
Skleróza jak Brno (velká). Prý už to lepší nebude.
Srovnání fotek historických a dnešních jsem vytvořil, zařadil, budou zařazeny do jiného materiálu, k nalezení ovšem jsou zde
Ač je nepopulární chválit vlaky, jsem celoživotní příznivec tohoto cestování. Bylo by smutné, kdyby se úroveň zhoršovala. Podle mého skromného názoru je to lepší. O cenách se mi těžko mluví, protože jezdím za polovic, za komunistů jsem jezdil zadarmo na režijku. Těžko porovnávat, ale vzít ceny jízdenek před 30 lety a dnes vzhledem k průměrným příjmům, myslím, že by dráha na tom nebyla příliš zle.
Kecám, jedu přece fotit do Poděbrad! Nádraží se moc nezměnilo, jen by potřebovalo omítnout. Po kolonádě se na kole nesmí, což je asi správné, pomyslím-li na některé své neurvalé kolegy cyklisty, kteří si myslí, že když jízdou na kole šetří životní prostředí, můžou si dovolit cokoliv.
Historických fotek na srovnání mám hodně, některé se použít nedají. Přejel jsem i most, abych viděl zámek přes řeku. Dole vitr tolik nefouká, vypadá to chvílemi, že by i sluníčko mohlo... Jen pomyslet a už zase zalezlo.
Fotografové před 80 až 100 lety s oblibou fotili z prostředka stávajícíh komunikací, kudy projely dva kočáry za den. Od té doby si skoro celý chudý český národ opatřil plechová autíčka a jezdí a jezdí. Něco se na mne natroubili.
Co se tam ten dědek motá? Asi je vožralej!
Celoživotní zaměstnání zeměměřiče mě zocelilo. Co jsme se naměřili na komunikacích plných provozu. Ani nám nepřipadlo, že by hrozilo nějaké nebezpečí. S omluvným úsměvem jsem uhýbal řidičům jako kdysi v práci. Někteří se dokonce usmáli taky. Někteří!
Mně zase překážela paní s autem u Riegrova pramene na Riegrově náměstí, kdy si nabírala tolik minerálky, že měla snad přijet s cisternou. Budiž jí koupel pomůže. Nakonec odjela a já honem fotil se strachem, že se ještě vrátí.
V Poděbradech je známý hotel Bílá růže. Hlavně svou kuchyní. Je to poslední budova vpravo před vjezdem na most přes Labe. Mezi hotelem a řekou vede dolů ulice, jmenující se Paroubkova. Nejen já jsem si ceduli zvěčňoval.
Jídelníček v Bílé růži mě lákal, i ceny mě fascinovaly. Pražák, zvyklý na ceny doma, nevěřícně kroutí hlavou. Nějak tu zapomněli na inflaci. Ovšem mě zlákal bufet kousek odtud, na náměstí, který měl v názvu slovo staročeský. Byl prázdný, pěkné sezení, inzerovali teplý štrůdl. Dal jsem přednost klasickým obloženým chlebíčkům. Dva jsem spolknul, k nim pivo a sympatická servírka mi naúčtovala 40 Kč. Opravdu, Poděbrady inflace nějak minula.
Ve tři začalo pršet, na cestu do Nymburka jsem zapomněl a uháněl na vlak.
Jakou jsem měl radost s fotek, které se mi vyhrnuly do počítače. Hned jsem je začal třídit a založil novou složku, chtěl jsem jí nazval jménem města, kde jsem strávil pěkný den. Nikdo nebude věřit, ale nevzpomněl jsem si. Musel jsem se podívat do papírů.
Skleróza jak Brno (velká). Prý už to lepší nebude.
Srovnání fotek historických a dnešních jsem vytvořil, zařadil, budou zařazeny do jiného materiálu, k nalezení ovšem jsou zde
Pár fotek mi zbylo, které jsem udělal jen tak pro radost, a ty jsou zde.
Facebook - Václav Víšek
Žádné komentáře:
Okomentovat