Na dohled hory Říp, u vesnice Přestavlky existoval (či ještě existuje?) vojenský objekt. V šedesátých letech minulého století výraz vojenský objekt znamenal přísně tajný, i když se o něm vědělo. Prý nějaké rakety. Nikdo pořádně nevěděl, o co kráčí. Protestní demonstrace proti základnám v naší zemi? Tenkrát?
Někdo rozhodl, že v zelinářském kraji je nutné vybudovat síť zavlažovacích zařízení, projekt potřeboval podklady. Letecká fotogrametrie se k mapování už používala, však jsem z předmětu dostal u maturity čtyřku, kvůlivá základně se nesměly pro civilní potřeby pořizovat letecké snímky.
Podklady vyhotovit dostala Geodézie v Ústí nad Labem. Celý velký měřický oddíl na práci vyrazil. Dva roky jsme oblažovali tenhle úrodný kraj. Praotec Čech dělal, že nic nevidí.
Devatenáct mi bylo, starosti s bojem za světový mír jsme nechávali jiným, socialistické závazky jsme plnili, to se vždycky nějak našvindlovalo. Ve věku, kdy prý by měla už pomalu odcházet puberta, nás bylo víc.
Těch pár vydělaných korun zmizelo pár dnů po výplatě, hospodští se na nás usmívali. Celé dny jsme se pohybovali po polích plných zeleniny. Dopřávali jsme si stravy, podle dnešních měřítek, vysoce zdravé. Nezapomenu na den, kdy jsem se několik hodin pohyboval mezi rajčaty. Jsou zdravá? Nevím, ale průjem jsem měl dva dny. Jindy si zase každý nesl domů velký květák. To jsme snad kradli? Nebudu úzkoprsý, všechno bylo všech.
Ošklivé už dávno vzal čas, zbyly vzpomínky na řadu lumpáren, průserů, zodpovědnost se nás moc netýkala. Když se něco zvoralo, tak se to přeměřilo, za ty naše platy...
Jedu se podívat na místa činu. V sobotu je pouť na Řípu, vlaky budou plné, jedu v pátek. Naložil jsem sebe i kolo do vlaku, který je označený City elefant. Proč? Výrobce soupravy prodal i s názvem? Nebo to někomu připadlo světové? Městský slon? Když už měl být název vtipný, snad se dala vymyslet nějaká volovina v češtině. Maxipes Fík, jej to by se mi líbilo. Víc proti vlaku nemám. Na courák téměř luxusní podmínky.
Trať z Prahy do Děčína byla před pár lety budována podle nejpřísnějších měřítek. Pro rychlost 160 km v hodině. Na stavbě jsme se hodně motali, už se soukromou firmou a vůbec to nebyla bžunda jako kdysi. Zodpovědnost jsme jaksi měli v náplni, strach o peníze, i o práci. Nestěžuju si, ale byly to tvrdě vydělané peníze.
Vystupuji v Hrobcích. Co tu bylo za kravál a špínu ještě nedávno. Stavební stroje se odstěhovaly jinam, stojím na nástupišti v úplném tichu. Poprosil jsem výpravčího o razítko do vandrbuchu, pokecal s ním, taky turista. Před osmi lety byly Hrobce mezi vyplavenými obcemi, ale šlo "jenom" o pár domů blízko řeky. Média zajímají jen vesnice spláchnuté komplet. Svým způsobem to měli vyplavení obyvatelé Hrobců horší. Přišli o domy, ale bylo to jen pár lidí, co je to pro televizi za katastrofu? Finanční pomoc směřovala jinam. Sjedu k Labi, následky povodně jsou již historií.
Projíždím vesnicemi, jejichž jména mi ledacos připomínají, dědky, kteří si u nás přivydělávali k důchodu. Figuranti. Kde je jim konec, připadali mi tenkrát tak staří, venkovští penzisti, kteří se uculovali, když mi byli přiděleni. Měli o postavě šéfa jiné představy. V 19 letech, klepal jsem se strachy, měl-li jsem jim něco přikázat. Bavili se mezi sebou o bitvě na Piavě, měl jsem z nich prču a najednou jsem taky starej.
Z vesnic zmizely obchody Jednoty, ve kterých toho za komunistů moc nebylo, ale něco přece. Už tenkrát byly ztrátové. Malá vesnice Chvalín a obchod otevřený, je to vůbec možný? Ve dveřích mě vítá usměvavý a ochotný Vietnamec. Aspoň kousek pečiva koupím, na razítku v sešitě je místo českého příjmení Do Khac Vu. Jak to dělají, že je ty malé krámky uživí a nás ne?
Není to dávno, co se v Doksanech nedala přejít silnice. Auto za autem, prosperoval tu stále nabitý motorest, dnes zavřený, budova chátrá. Jezdí se po dálnici.
Vedle vyrostla dřevěná bouda, Chaloupka se jmenuje.
Vynikající ledvinky s rýží, příjemná obsluha, dva hosté ženského pohlaví, prosím, ani nemáme výraz pro hosta - ženu. Hostka, hostkyně? Genderovci, vymýšlejte! Hezké prostředí, ale že jsem se, blbec, vyptával. Dávný kolega ve vsi bydlíval, o rok starší. Už není. Vybavilo se mi pár flámů. Patřil k těm, kteří, pokud začali pít, neměli rozum a u jednoho dne nezůstalo. Ale byl to spíš občasný piják než alkoholik.
Z mrazivého rána se stává teploučký den, jsem smutný, zase jednoho už nikdy nepotkám. Z Brozan vyjíždím poměrně dlouhý táhlý kopec. Tady býval pěkný výhled na České středohoří, už se těším na focení. Houby, po včerejšku se uklidnil vítr, ve vzduchu je opar a Milešovka a spol jsou jakoby v mlze.
Blížím se k Házmburku, dominantě. Kdo zná obec jménem Slatina? Milá vesnice má neobvyklý půdorys, domy jsou postaveny do kruhu, uvnitř je volný prostor. A Házmburk. Tak blízko, jen si na něj šáhnout. Chtělo by se vylézt nahoru, ale co s kolem? Nevýhoda cykloturistiky, člověk nemůže mít všechno. V dnešním oparu bych toho moc neviděl. Hnedle mám výmluvu.
Libochovice, tolik na ně vzpomínám. Malé městečko s nádherným zámkem. V roce 1962 jsem zde při zmiňovaném pobytu bydlel v budově přímo v zámecké zahradě. Měli jsme ohromný klíč od vrat, abychom se mohli vracet domů v době večerní a noční, kdy je park uzavřený. Sedávali jsme naproti v hotelu U černého orla a klíč měli na stole. Protože jsme nechodívali domů společně, museli jsme někteří lézt domů oknem.
Zvykl jsem si, byla to cesta kratší a bylo mi těch 19, rád jsem se předváděl... Nevím, jestli by dnes někdo akceptoval skutečnost, bydlet na služební cestě v baráku, kde byla jen studená voda, žádná skříň. Věci na věšáku, na židli nebo v kufru pod postelí. Stěny polepené fotkami žen méně oblečených, žádné porno, jak bychom k němu přišli. Ušetřili jsme na nocležném, které nám vypláceli 8 korun denně, to nebylo tak málo, když pivo stálo u Orla 1,40.
Před hotelem byla pumpa, tam jsem za hygienou chodil. Zazvonil budík, vyskočil jsem v okna, zapumpoval, umyl se, vyčistil si zuby a opět oknem do "pokoje". Bydleli jsme tam do půlky listopadu, už se ráno i jinovatka objevila. Byla to hodina, kdy přijížděl na náměstí autobus a vystupovala z něj osmnáctiletá kuchařka z hotelu, pokud měla službu. Hanička z Keblic, byla hezká, z pusy jí svítil zlatý zub. Ne, to není fór, tenkrát to tak chodívalo, ale byla jinak moc pěkná. Já už jsem tam potom chodíval schválně, abych jí mohl pozdravit.
"Ahoj".
"Ahoj. Nastydneš! "
"Prosim tě, tomu řikáš zima?"
Vysvlečený do půl těla jsem vypnul část těla, kde mívají někteří hrudník. Zima mi byla.
Z hotelu, kde bývalo i učňovské středisko servírek a kuchařek (oči nevěděly, kam kouknout), je kasíno. Pumpa stojí pořád. Nevím, jestli by vydala vodu, měl jsem chuť si zapumpovat, nerad něco kutím mezi cizími auty. Že by si mě nepamatovala? Fotka na památku. Shledání po 48 letech, jinak je náměstí dost jiné, tehdy tudy vedla hlavní silnice, dnes tichý místní provoz.
Vzpomínky se vynořují. Kancelář jsme měli v bývalé restauraci U Králíčků. Jak to bývalo, po osmačtyřicátém jim zrušili živnost, hospodu dál provozovali pod firmou Jednota, zestárli, odešli do penze, hospoda se zrušila, protože barák byl jejich a oni nechtěli ve svém cizí hostinské. Poznal jsem je, byli to hodní staří lidé, bydleli zde a v sále jsme se usadili my. Měli syna, který se šel učit číšníkem, aby jednou mohl převzít dědictví. Bolševici rozhodli jinak, pingla dělal, ale jinde. V roce 1991 jsem se sem zajel podívat. Hospoda U Králíčků zase otevřená.
Staří už byli na pravdě boží, "mladý" v důchodu, seděl v hospodě. Žádní jiní potomci nebyli, on bezdětný, tak dům prodal s tím, že v něm bude bydlet do smrti. Měl radost, že hospodě nechali starý název a jak jsem v pátek viděl, nezanikla do dnešních dnů.
Zámecký park je stále udržovaný, budovy pěkně omítnuté. Stále se tu procházejí pávi, krásní ptáci. Čím jsou hezčí, tím protivnější je jejich křik. Viděl jsem jednou tanec takového krasavce, roztáhl svou nádheru, dupal kolem samice, předváděl se, hnusně u toho křičel. Ona nereagovala, zobala v trávě, skoro bych řekl, jako slepice. I člověčí samci se někdy natřásají a samičky dělají jako, že je jim všechno fuk. Hrají si s námi. Roztaženého ocasu jsem se dnes nedočkal.
Projel jsem se podél Ohře, po aleji, kde jsme rvali a cpali do sebe třešně, ani památky. Odjížděl jsem z Libochovic s vědomím, že to může být naposledy. Vzpomínat je na co, ale živí lidé mi chybějí. Je to skoro půl století, kde je všem konec? Opouštím Házmburk a vracím se pod Říp. Kraj rozřízla dálnice. U Nížeboh jsem odmítl přímou cestu do Roudnice, odbočil jsem do Přestavlk, hezké vesničky, na jejímž okraji je les a v něm měly být ony rakety. Tahle cesta k vlaku je delší, ale méně frekventovaná. A v mapě jasně vidím, že přes dálnici je nadjezd. Není.
Silnice zrušená, závora říká, abych se otočil a jel jinudy. Chodil jsem do školy za prezidenta Zápotockého alias Ušatého torpéda a ten nám moudře radil: "...zpátky ni krok!" Nějaká závora, když mám mapu. Místo nadjezdu je pod dálnicí je roura. To přece prolezu. Musel jsem skrčený šourat se pozadu, kolo táhnout za sebou. Asi dvacet minut. Začal jsem pochybovat o svém rozumu, to zas u mě není mimořádné. Vítězně jsem vylezl z roury, otočil se a viděl bájný Říp. Na vrcholu seděl praotec Čech, kroutil hlavou a ťukal si na čelo. Honem jsem výjev vyfotil. Marně doma na fotce praotce hledám. To je divný. Kouzla, čáry? Praotec na úrovni polednice?
Byl jsem na letišti. Nikdo se mě nevšímal, trochu už ve svých letech počítám, chytnou-li mě v místech, kde nemám co dělat, začnu koktat a oni mávnou rukou a zapomenou na pomatenýho strejce. Z letiště jsem vyjel na silnici, kde byl tak strašný provoz...
Na náměstí v Roudnici předvolební shromáždění, ani nevím, kdo se tu producíroval, ale hlásili cenu 10 korun za klobásu a k tomu pivo zadarmo. Fronta byla hodně dlouhá. Před pár dny jsem přijel do Berouna, náměstí bylo oranžové. Tak mě napadlo, že bych si mohl zjistit všechny mítinky blízko Prahy a objízdět je, za levný peníz pojíst a popít. Jako přídavek bych musel vyslechnout kecy, které ani přednášející, ani posluchači stejně neberou vážně. Důležitá je klobása a pivo. Vypil jsem si ho na nádraží za dvacku. Zase jeden den pryč.
Mnoho dalších fotek z výletu je zde
nebo zde
BLOG TÝDEN
Někdo rozhodl, že v zelinářském kraji je nutné vybudovat síť zavlažovacích zařízení, projekt potřeboval podklady. Letecká fotogrametrie se k mapování už používala, však jsem z předmětu dostal u maturity čtyřku, kvůlivá základně se nesměly pro civilní potřeby pořizovat letecké snímky.
Podklady vyhotovit dostala Geodézie v Ústí nad Labem. Celý velký měřický oddíl na práci vyrazil. Dva roky jsme oblažovali tenhle úrodný kraj. Praotec Čech dělal, že nic nevidí.
Devatenáct mi bylo, starosti s bojem za světový mír jsme nechávali jiným, socialistické závazky jsme plnili, to se vždycky nějak našvindlovalo. Ve věku, kdy prý by měla už pomalu odcházet puberta, nás bylo víc.
Těch pár vydělaných korun zmizelo pár dnů po výplatě, hospodští se na nás usmívali. Celé dny jsme se pohybovali po polích plných zeleniny. Dopřávali jsme si stravy, podle dnešních měřítek, vysoce zdravé. Nezapomenu na den, kdy jsem se několik hodin pohyboval mezi rajčaty. Jsou zdravá? Nevím, ale průjem jsem měl dva dny. Jindy si zase každý nesl domů velký květák. To jsme snad kradli? Nebudu úzkoprsý, všechno bylo všech.
Ošklivé už dávno vzal čas, zbyly vzpomínky na řadu lumpáren, průserů, zodpovědnost se nás moc netýkala. Když se něco zvoralo, tak se to přeměřilo, za ty naše platy...
Jedu se podívat na místa činu. V sobotu je pouť na Řípu, vlaky budou plné, jedu v pátek. Naložil jsem sebe i kolo do vlaku, který je označený City elefant. Proč? Výrobce soupravy prodal i s názvem? Nebo to někomu připadlo světové? Městský slon? Když už měl být název vtipný, snad se dala vymyslet nějaká volovina v češtině. Maxipes Fík, jej to by se mi líbilo. Víc proti vlaku nemám. Na courák téměř luxusní podmínky.
Trať z Prahy do Děčína byla před pár lety budována podle nejpřísnějších měřítek. Pro rychlost 160 km v hodině. Na stavbě jsme se hodně motali, už se soukromou firmou a vůbec to nebyla bžunda jako kdysi. Zodpovědnost jsme jaksi měli v náplni, strach o peníze, i o práci. Nestěžuju si, ale byly to tvrdě vydělané peníze.
Vystupuji v Hrobcích. Co tu bylo za kravál a špínu ještě nedávno. Stavební stroje se odstěhovaly jinam, stojím na nástupišti v úplném tichu. Poprosil jsem výpravčího o razítko do vandrbuchu, pokecal s ním, taky turista. Před osmi lety byly Hrobce mezi vyplavenými obcemi, ale šlo "jenom" o pár domů blízko řeky. Média zajímají jen vesnice spláchnuté komplet. Svým způsobem to měli vyplavení obyvatelé Hrobců horší. Přišli o domy, ale bylo to jen pár lidí, co je to pro televizi za katastrofu? Finanční pomoc směřovala jinam. Sjedu k Labi, následky povodně jsou již historií.
Projíždím vesnicemi, jejichž jména mi ledacos připomínají, dědky, kteří si u nás přivydělávali k důchodu. Figuranti. Kde je jim konec, připadali mi tenkrát tak staří, venkovští penzisti, kteří se uculovali, když mi byli přiděleni. Měli o postavě šéfa jiné představy. V 19 letech, klepal jsem se strachy, měl-li jsem jim něco přikázat. Bavili se mezi sebou o bitvě na Piavě, měl jsem z nich prču a najednou jsem taky starej.
Z vesnic zmizely obchody Jednoty, ve kterých toho za komunistů moc nebylo, ale něco přece. Už tenkrát byly ztrátové. Malá vesnice Chvalín a obchod otevřený, je to vůbec možný? Ve dveřích mě vítá usměvavý a ochotný Vietnamec. Aspoň kousek pečiva koupím, na razítku v sešitě je místo českého příjmení Do Khac Vu. Jak to dělají, že je ty malé krámky uživí a nás ne?
Není to dávno, co se v Doksanech nedala přejít silnice. Auto za autem, prosperoval tu stále nabitý motorest, dnes zavřený, budova chátrá. Jezdí se po dálnici.
Vedle vyrostla dřevěná bouda, Chaloupka se jmenuje.
Z mrazivého rána se stává teploučký den, jsem smutný, zase jednoho už nikdy nepotkám. Z Brozan vyjíždím poměrně dlouhý táhlý kopec. Tady býval pěkný výhled na České středohoří, už se těším na focení. Houby, po včerejšku se uklidnil vítr, ve vzduchu je opar a Milešovka a spol jsou jakoby v mlze.
Blížím se k Házmburku, dominantě. Kdo zná obec jménem Slatina? Milá vesnice má neobvyklý půdorys, domy jsou postaveny do kruhu, uvnitř je volný prostor. A Házmburk. Tak blízko, jen si na něj šáhnout. Chtělo by se vylézt nahoru, ale co s kolem? Nevýhoda cykloturistiky, člověk nemůže mít všechno. V dnešním oparu bych toho moc neviděl. Hnedle mám výmluvu.
Libochovice, tolik na ně vzpomínám. Malé městečko s nádherným zámkem. V roce 1962 jsem zde při zmiňovaném pobytu bydlel v budově přímo v zámecké zahradě. Měli jsme ohromný klíč od vrat, abychom se mohli vracet domů v době večerní a noční, kdy je park uzavřený. Sedávali jsme naproti v hotelu U černého orla a klíč měli na stole. Protože jsme nechodívali domů společně, museli jsme někteří lézt domů oknem.
Zvykl jsem si, byla to cesta kratší a bylo mi těch 19, rád jsem se předváděl... Nevím, jestli by dnes někdo akceptoval skutečnost, bydlet na služební cestě v baráku, kde byla jen studená voda, žádná skříň. Věci na věšáku, na židli nebo v kufru pod postelí. Stěny polepené fotkami žen méně oblečených, žádné porno, jak bychom k němu přišli. Ušetřili jsme na nocležném, které nám vypláceli 8 korun denně, to nebylo tak málo, když pivo stálo u Orla 1,40.
Před hotelem byla pumpa, tam jsem za hygienou chodil. Zazvonil budík, vyskočil jsem v okna, zapumpoval, umyl se, vyčistil si zuby a opět oknem do "pokoje". Bydleli jsme tam do půlky listopadu, už se ráno i jinovatka objevila. Byla to hodina, kdy přijížděl na náměstí autobus a vystupovala z něj osmnáctiletá kuchařka z hotelu, pokud měla službu. Hanička z Keblic, byla hezká, z pusy jí svítil zlatý zub. Ne, to není fór, tenkrát to tak chodívalo, ale byla jinak moc pěkná. Já už jsem tam potom chodíval schválně, abych jí mohl pozdravit.
"Ahoj".
"Ahoj. Nastydneš! "
"Prosim tě, tomu řikáš zima?"
Vysvlečený do půl těla jsem vypnul část těla, kde mívají někteří hrudník. Zima mi byla.
Z hotelu, kde bývalo i učňovské středisko servírek a kuchařek (oči nevěděly, kam kouknout), je kasíno. Pumpa stojí pořád. Nevím, jestli by vydala vodu, měl jsem chuť si zapumpovat, nerad něco kutím mezi cizími auty. Že by si mě nepamatovala? Fotka na památku. Shledání po 48 letech, jinak je náměstí dost jiné, tehdy tudy vedla hlavní silnice, dnes tichý místní provoz.
Vzpomínky se vynořují. Kancelář jsme měli v bývalé restauraci U Králíčků. Jak to bývalo, po osmačtyřicátém jim zrušili živnost, hospodu dál provozovali pod firmou Jednota, zestárli, odešli do penze, hospoda se zrušila, protože barák byl jejich a oni nechtěli ve svém cizí hostinské. Poznal jsem je, byli to hodní staří lidé, bydleli zde a v sále jsme se usadili my. Měli syna, který se šel učit číšníkem, aby jednou mohl převzít dědictví. Bolševici rozhodli jinak, pingla dělal, ale jinde. V roce 1991 jsem se sem zajel podívat. Hospoda U Králíčků zase otevřená.
Staří už byli na pravdě boží, "mladý" v důchodu, seděl v hospodě. Žádní jiní potomci nebyli, on bezdětný, tak dům prodal s tím, že v něm bude bydlet do smrti. Měl radost, že hospodě nechali starý název a jak jsem v pátek viděl, nezanikla do dnešních dnů.
Zámecký park je stále udržovaný, budovy pěkně omítnuté. Stále se tu procházejí pávi, krásní ptáci. Čím jsou hezčí, tím protivnější je jejich křik. Viděl jsem jednou tanec takového krasavce, roztáhl svou nádheru, dupal kolem samice, předváděl se, hnusně u toho křičel. Ona nereagovala, zobala v trávě, skoro bych řekl, jako slepice. I člověčí samci se někdy natřásají a samičky dělají jako, že je jim všechno fuk. Hrají si s námi. Roztaženého ocasu jsem se dnes nedočkal.
Projel jsem se podél Ohře, po aleji, kde jsme rvali a cpali do sebe třešně, ani památky. Odjížděl jsem z Libochovic s vědomím, že to může být naposledy. Vzpomínat je na co, ale živí lidé mi chybějí. Je to skoro půl století, kde je všem konec? Opouštím Házmburk a vracím se pod Říp. Kraj rozřízla dálnice. U Nížeboh jsem odmítl přímou cestu do Roudnice, odbočil jsem do Přestavlk, hezké vesničky, na jejímž okraji je les a v něm měly být ony rakety. Tahle cesta k vlaku je delší, ale méně frekventovaná. A v mapě jasně vidím, že přes dálnici je nadjezd. Není.
Silnice zrušená, závora říká, abych se otočil a jel jinudy. Chodil jsem do školy za prezidenta Zápotockého alias Ušatého torpéda a ten nám moudře radil: "...zpátky ni krok!" Nějaká závora, když mám mapu. Místo nadjezdu je pod dálnicí je roura. To přece prolezu. Musel jsem skrčený šourat se pozadu, kolo táhnout za sebou. Asi dvacet minut. Začal jsem pochybovat o svém rozumu, to zas u mě není mimořádné. Vítězně jsem vylezl z roury, otočil se a viděl bájný Říp. Na vrcholu seděl praotec Čech, kroutil hlavou a ťukal si na čelo. Honem jsem výjev vyfotil. Marně doma na fotce praotce hledám. To je divný. Kouzla, čáry? Praotec na úrovni polednice?
Byl jsem na letišti. Nikdo se mě nevšímal, trochu už ve svých letech počítám, chytnou-li mě v místech, kde nemám co dělat, začnu koktat a oni mávnou rukou a zapomenou na pomatenýho strejce. Z letiště jsem vyjel na silnici, kde byl tak strašný provoz...
Na náměstí v Roudnici předvolební shromáždění, ani nevím, kdo se tu producíroval, ale hlásili cenu 10 korun za klobásu a k tomu pivo zadarmo. Fronta byla hodně dlouhá. Před pár dny jsem přijel do Berouna, náměstí bylo oranžové. Tak mě napadlo, že bych si mohl zjistit všechny mítinky blízko Prahy a objízdět je, za levný peníz pojíst a popít. Jako přídavek bych musel vyslechnout kecy, které ani přednášející, ani posluchači stejně neberou vážně. Důležitá je klobása a pivo. Vypil jsem si ho na nádraží za dvacku. Zase jeden den pryč.
Mnoho dalších fotek z výletu je zde
nebo zde
Žádné komentáře:
Okomentovat