Pocházím z rodiny, kde neděle byla svátkem. Nedělní sváteční oběd byl samozřejmostí. Repertoár nijak široký.
Vepřová s knedlíkem a kyselým zelím, k tomu pivo, pro intelektuály symbol čecháčkovství. Smažený vepřový řízek s bramborem a borůvkový kompot, kterých jsme měli plný špajz. Svíčková na smetaně, taky s knedlíkem a brusinkami. Žádný brusinkový terč, ale plnou kompotovou misku zavařených brusinek. Brácha si obsah misky nalil do svíčkové, mámě bylo líto, že takhle zmatlá všechno dohromady, tolik práce jí to dalo...
Borůvky a brusinky nebyly kupované, ty jsme s mámou museli v lese nasbírat, ona je zavařila. Ještě možná guláš, tedy skvělý guláš, papriku na smetaně z vepřového. To by skoro byl konec nedělního menu. Hodně později přibylo i pečené kuře s nádivkou a vařeným bramborem. Málem bych zapomněl na hovězí polévku s nudlemi, někdy s játrovými knedlíčky.
Máma samozřejmě uměla spoustu dalších dobrot, ale neděle je neděle. Přece nebude podávat škubánky nebo domácí nudle s mákem, vdolky se zavařeninou a strouhaným tvarohem, lívance se skořicí, cmundu, palačinky...
Nebudu dál jmenovat, upřímně řečeno, kam se serou steaky. Nemůžu se v současnosti tolik cpát, protože bych puknul. Tak si aspoň představuju, jak jím všechny ty dobroty, které mi už máma nepodá.
Pamatuju dobu, kdy bylo běžné, že jsme se v pondělí v práci říkali, co kdo k nedělnímu obědu konzumoval. Ještě jsme se při hovorech olizovali, protože často nás doma čekaly zbytky. Taková ohřátá svíčková nebo guláš od včerejška... Hygienici nečíst!
Všechna ta jídla měla svou vůni, často se mi vybaví, objednávám-li si takové jídlo v hospodě. Pak přinesou něco, co voní úplně jinak...
V bytě se mnou bydlí syn, často mě pozve na nedělní oběd, který sám připraví. Zvykli jsme si na to, dáme lahváče, nakonec flašku vína.
Tuto neděli jsme měli rajskou omáčku s vařeným hovězím a s houskovým knedlíkem. Chutnalo mi.
Tak mě napadá, pamatují si diváci nekonečného nedělního poledního televizního seriálu Václava Moravce, co jedli k obědu?
V roce 1990 to začalo a snad to byl první slovutný Ota Černý a pozdější Bubu, Zuzana Bubílková. Byli jsme nadržení, každého zajímala politika, určitě jsme zírali na bednu a nevěděli, co jíme. Často nás svými slovy oblažoval i dnešní prezident, kterému se v dnešní době politické diskuze nelíbí. Mně taky ne, v tom se s panem prezidentem dokonce i shodnu, ale tak velký rozdíl mezi tenkrát a dnes nevidím.
Nějaký čas mi trvalo, než jsem pochopil, že se v těch debatách nedozvím nic, co by stálo za ztracený čas. Vždyť oběd tak voní, dal práci...
Už slyším reakce:
"To je ta česká knedlíková povaha, nažrat se, odvalit od stolu a nestarat se o věci veřejné."
S velkým pobavením sleduju občas, tedy spíš výjimečně, internetové diskuze, kde se hloubavci domnívají, že český národ je hrozný, dokonce, že by lidi s nižším IQ neměli být připuštěni k volbám. Autoři takových myšlenek samozřejmě nepřipouští, že by právě oni měli spadnout do skupiny, která má IQ nižší.
Nevím, jaké mám IQ, odhadoval bych, že to velká sláva nebude. Nikdy jsem se nepodrobil zjišťování výše své inteligence. Možná ze strachu, že bych dostal papír s razítkem, že jsem vůl. Už mi to řeklo hodně lidí, ale mít na to listinu?
Budu neskromný, zařadím se někam kolem té průměrné stovky. Jak si představit průměrného Čecha? Ne, nechci do škatulky.
Nebaví mě jen jídlo, pivo, fotbal... Sleduju politckou scénu. Nevěřím politickým debatám, kam se pár šašků, kteří se léta točí kolem dokola jako apoštolové na Staroměstském orloji, namaskuje, připraví a pokouší se dokázat, že oponent je kretén.
Před čtyřmi roky byly volby, od té doby všichni vyvolení měli možnost se ukázat, nějak se chovali a já se mám rozhodovat podle toho, jestli je někdo před kamerami sebejistý, dobře se vyspal, manželka mu dala, tedy čistou košili? Připadá mi to všechno jak na Matějské pouti, každý kolotočář hraje něco jiného, vyvolává něco jiného, všechno je to nepřehledný kravál, který snad může pobavit jen děti nebo opilce.
Jsem jen obyčejný český Venca, ale mám už delší dobu v hlavě jasno, jak se u v době voleb zachovám. Neřeknu to nahlas, nechci, aby se mi tu pod článkem vyrojili politologové, kteří se budou mezi sebou hádat, kdo z nich je větší hovado. Chodil jsem k volbám za vlády komunistů, kdy jsme, až na výjimky, dávali hlas kandidátům Národní fronty. Bál jsem se k volbám nechodit, byl jsem vždycky naštvaný na svět i na sebe.
A tak si chci trochu vychutnat svobodu udělat, co já chci. Zvolit menší zlo, to určitě hraje i u mě roli, ale mohli bychom se tu začít hádat, které zlo je menší.
Na závěr opakuju: v neděli jsem měl rajskou s vařeným hovězím mase, s houskovým knedlíkem a na moučník ke kávě bych zapomněl. Koláč s jablky, na něm máslová žmolenka. Za oknem byl v neděli nečas.
Češi, že by jen knedlíky a pivo? Co třeba Francouzi, knedlíky neznají, pivo moc nemusí, oběd u nich trvá dvě hodiny, není to naše české házení něčeho do chřtánu. Pařížan, než se vypraví na demonstraci, musí mít k snídani čerstvou bagetu se šunkou či sýrem, protože jak by se to demonstrovalo s prázdným žaludkem. A jaký je to proti nám významný národ.
Vepřová s knedlíkem a kyselým zelím, k tomu pivo, pro intelektuály symbol čecháčkovství. Smažený vepřový řízek s bramborem a borůvkový kompot, kterých jsme měli plný špajz. Svíčková na smetaně, taky s knedlíkem a brusinkami. Žádný brusinkový terč, ale plnou kompotovou misku zavařených brusinek. Brácha si obsah misky nalil do svíčkové, mámě bylo líto, že takhle zmatlá všechno dohromady, tolik práce jí to dalo...
Borůvky a brusinky nebyly kupované, ty jsme s mámou museli v lese nasbírat, ona je zavařila. Ještě možná guláš, tedy skvělý guláš, papriku na smetaně z vepřového. To by skoro byl konec nedělního menu. Hodně později přibylo i pečené kuře s nádivkou a vařeným bramborem. Málem bych zapomněl na hovězí polévku s nudlemi, někdy s játrovými knedlíčky.
Máma samozřejmě uměla spoustu dalších dobrot, ale neděle je neděle. Přece nebude podávat škubánky nebo domácí nudle s mákem, vdolky se zavařeninou a strouhaným tvarohem, lívance se skořicí, cmundu, palačinky...
Nebudu dál jmenovat, upřímně řečeno, kam se serou steaky. Nemůžu se v současnosti tolik cpát, protože bych puknul. Tak si aspoň představuju, jak jím všechny ty dobroty, které mi už máma nepodá.
Pamatuju dobu, kdy bylo běžné, že jsme se v pondělí v práci říkali, co kdo k nedělnímu obědu konzumoval. Ještě jsme se při hovorech olizovali, protože často nás doma čekaly zbytky. Taková ohřátá svíčková nebo guláš od včerejška... Hygienici nečíst!
Všechna ta jídla měla svou vůni, často se mi vybaví, objednávám-li si takové jídlo v hospodě. Pak přinesou něco, co voní úplně jinak...
V bytě se mnou bydlí syn, často mě pozve na nedělní oběd, který sám připraví. Zvykli jsme si na to, dáme lahváče, nakonec flašku vína.
Tuto neděli jsme měli rajskou omáčku s vařeným hovězím a s houskovým knedlíkem. Chutnalo mi.
Tak mě napadá, pamatují si diváci nekonečného nedělního poledního televizního seriálu Václava Moravce, co jedli k obědu?
V roce 1990 to začalo a snad to byl první slovutný Ota Černý a pozdější Bubu, Zuzana Bubílková. Byli jsme nadržení, každého zajímala politika, určitě jsme zírali na bednu a nevěděli, co jíme. Často nás svými slovy oblažoval i dnešní prezident, kterému se v dnešní době politické diskuze nelíbí. Mně taky ne, v tom se s panem prezidentem dokonce i shodnu, ale tak velký rozdíl mezi tenkrát a dnes nevidím.
Nějaký čas mi trvalo, než jsem pochopil, že se v těch debatách nedozvím nic, co by stálo za ztracený čas. Vždyť oběd tak voní, dal práci...
Už slyším reakce:
"To je ta česká knedlíková povaha, nažrat se, odvalit od stolu a nestarat se o věci veřejné."
S velkým pobavením sleduju občas, tedy spíš výjimečně, internetové diskuze, kde se hloubavci domnívají, že český národ je hrozný, dokonce, že by lidi s nižším IQ neměli být připuštěni k volbám. Autoři takových myšlenek samozřejmě nepřipouští, že by právě oni měli spadnout do skupiny, která má IQ nižší.
Nevím, jaké mám IQ, odhadoval bych, že to velká sláva nebude. Nikdy jsem se nepodrobil zjišťování výše své inteligence. Možná ze strachu, že bych dostal papír s razítkem, že jsem vůl. Už mi to řeklo hodně lidí, ale mít na to listinu?
Budu neskromný, zařadím se někam kolem té průměrné stovky. Jak si představit průměrného Čecha? Ne, nechci do škatulky.
Nebaví mě jen jídlo, pivo, fotbal... Sleduju politckou scénu. Nevěřím politickým debatám, kam se pár šašků, kteří se léta točí kolem dokola jako apoštolové na Staroměstském orloji, namaskuje, připraví a pokouší se dokázat, že oponent je kretén.
Před čtyřmi roky byly volby, od té doby všichni vyvolení měli možnost se ukázat, nějak se chovali a já se mám rozhodovat podle toho, jestli je někdo před kamerami sebejistý, dobře se vyspal, manželka mu dala, tedy čistou košili? Připadá mi to všechno jak na Matějské pouti, každý kolotočář hraje něco jiného, vyvolává něco jiného, všechno je to nepřehledný kravál, který snad může pobavit jen děti nebo opilce.
Jsem jen obyčejný český Venca, ale mám už delší dobu v hlavě jasno, jak se u v době voleb zachovám. Neřeknu to nahlas, nechci, aby se mi tu pod článkem vyrojili politologové, kteří se budou mezi sebou hádat, kdo z nich je větší hovado. Chodil jsem k volbám za vlády komunistů, kdy jsme, až na výjimky, dávali hlas kandidátům Národní fronty. Bál jsem se k volbám nechodit, byl jsem vždycky naštvaný na svět i na sebe.
A tak si chci trochu vychutnat svobodu udělat, co já chci. Zvolit menší zlo, to určitě hraje i u mě roli, ale mohli bychom se tu začít hádat, které zlo je menší.
Na závěr opakuju: v neděli jsem měl rajskou s vařeným hovězím mase, s houskovým knedlíkem a na moučník ke kávě bych zapomněl. Koláč s jablky, na něm máslová žmolenka. Za oknem byl v neděli nečas.
Češi, že by jen knedlíky a pivo? Co třeba Francouzi, knedlíky neznají, pivo moc nemusí, oběd u nich trvá dvě hodiny, není to naše české házení něčeho do chřtánu. Pařížan, než se vypraví na demonstraci, musí mít k snídani čerstvou bagetu se šunkou či sýrem, protože jak by se to demonstrovalo s prázdným žaludkem. A jaký je to proti nám významný národ.
Text byl zveřejněný 13.4.2010 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 832 čtenářů, z nichž 45 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 31.10.2010.BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat