Celý text byl postupně zveřejněný na blogu Týdne od dubna do srpna 2010. Jde o vzpomínky na život mé generace. Osoby mají jiná jména, příběhy jsou propletené, dá se však říci, že mají reálný podklad.
FRANTA SE VRACÍ DO BRANÍKA
František naskočil do tramvaje, dveře se hned zavřely. Zbabělý a naprosto neomluvitelný útěk. Manželka zůstala na refýži s nechápavým pohledem.
Baba, snad půl roku se vnucuje:
"Kdy už pudem do toho Prokopskýho údolí? Prej je to tam zase hezký. Ty bys jen čuměl na fotbal."
Má rád toulání po krajině, ale nedělní odpolední procházka ve slušných šatech? "Neber si ty zmuchlaný kalhoty! Tyhle boty se nehoděj, tyhle sou špinavý, snad, abych ti nakonec myla boty."
Kecy jak za první republiky. Rád tahal kdysi děti po lese, když byl s nimi sám, proměnil se ve třetí dítě, a přišli domů špinaví a otrhaní. Manželka na oškubance koukala divně, ale byla ráda, že se Franta neofrňuje a dětem se věnuje. Děti dávno už nejsou děti, rodiče na výlety nepotřebují, hádají se svými partnery.
Kluci z hospody jeli vlakem do Plzně na Bohemku, v sobotu se Franta narychlo omlouval, Pepík se v telefonu posmíval:
"Baba tě nepustila, co?"
"Trhni si nohou!"
Na Zlíchově vystoupili z tramvaje.
"Tady počkáme."
"Proč bysme čekali? Jestli seš hned unavená, za rohem je hospoda."
"Volala jsem Jiřině, chce jít s námi."
"To mi řikáš teď? To se mám votravovat celý vodpoledne s tou krávou."
"Nenadávej jí, vona je hodná a má v životě smůlu."
"Já mám taky smůlu. Vždycky, když jí vidim. Že ste nešly jen samy dvě?"
"Na dlouhým vejletě je dobrý, když de taky chlap."
"Prokristapána, jakej dlouhej vejlet? Dyť je to v Praze, všude plno lidí, jezděj tam blázni na kole, děti blbnou, psi se motaj..."
Vtom přijela tramvaj. Viděl jí tam. Bože, vona si vzala na hlavu klobouk s kytkama, to zdědila po prababičce nebo kradla na hřbitově? Než se kdo nadál, vletěl do druhých dveří a příští zastávka "Lihovar".
V kapse mu hraje mobil, že ten křáp vůbec beru sebou. Vlez mi na záda. Típnul to a utrum, babo!
"Lihovar"
Franta vystoupí. Pajzl U veselý kozy odpuzuje už zvenku. Býval to nonstop, hodilo se vcházet bez zavazadel, pokud možno střízlivej a ruku si držet na portmonce. Sem tedy ne. Hele, autobus do Braníka. Vlastně, proč ne?
Braník, to je dětství. Najednou se smíchy rozkuckal. Vzpomněl na tátu. Starej dráha, průvodčí, vlakvedoucí, furt na cestách, neděli měl volno jednou, někdy dvakrát za měsíc. Vepřo knedlo zelo k obědu, se džbánem ho posílal pro pivo do nádražní hospody, upíjel jsem, jo, všichni upíjeli.
Starší sourozenci, brácha i ségra ani nedojedli a prchali. Ani nečekali na tradiční nedělní zmrzlinu. Táta miloval nedělní pohádky pro děti, kdysi je poslouchal s nimi, zvykl si na ně a těžko se smiřoval s faktem, že už je s nimi sám.
Hlavně se mu nechtělo nikam, celý týden ve vlaku, kolem vlaku a teď by měl ve volným čase sednout do vlaku, jet na výlet?
"Nemusíme vlakem, můžeme do Prokopskýho údolí."
Prokopské údolí, jedna z lokalit na kraji Prahy, kam se chodilo na nedělní špacíry. Šárka, Krčský les, Stromovka, bylo toho víc, kam Pražáci, kteří zatím ještě netušili, že v neděli se má makat na chatě, chodili trávit sváteční odpoledne. Zahradní restaurace, v nich často taneční parkety s dechovkou.
Za Frantova dětství už všechno ztrácelo glanc, komunisti převzali výdělečné podniky do svých rukou, byli překvapení a divili se, že objekty postupně chátrají, že se samy nechtějí udržovat. Vyrostla různá skladiště, ohrady ohrazující kdovíco. Dnes se začalo o údolí pečovat, upravuje se, čistí, atmosféru je v trapu. Čas se nevrací.
Braník patřil k Praze jen administrativně, Praha 15, všude samá zahradnictví, venkov, kde končila tramvaj. Táta nechápal, proč by se měl pinožit tramvají, přívozem, někam na druhý břeh Vltavy. Nejradši by se natáh a čučel na... Na co se tenkrát čučelo? Televize začínala, mělo ji pár bohatších, mezi něž obyčejný nádražák se třemi potomky zdaleka nepatřil. Bože, jak mohli lidé žít bez teleshoppingu.
Máma chtěla asi patřit mezi lepší lidi, obléci se do parádních šatů a ruku v ruce se svým manželem korzovat v Prokopáku. O sváteční oblečení zřejmě šlo v první řadě. Co taky se ženskou, která nechce dobře vypadat? Smutná doba, kdy se do Národního divadla chodilo ve svazáckých košilích, v montérkách, ženy místo návštěvy holiče si na hlavu uvázaly šátek.
Franta si vzpomněl na den, kdy se máma rozhodla pro výlet do Prokopského údolí. Nastrojili se, vyrazili z domu a potkali starého Morávka.
"Kam se nesete?"
"Do Prokopáku."
"Než s manželkou do Prokopáku, šel bych radši do hajzlu."
Za pár dnů máma scénku vyslepičila Morávkový, ta vynadala starýmu, Morávek vynadal mámě, že žaluje, tátovi, že nedá svý ženě pár facek, mámu přestal zdravit, pohádali se všichni čtyři navzájem, zas bylo v Braníku o čem drbat.
"Branické nádraží."
Málem by Franta přejel, jak se zamyslel. Tady byl doma. Vyrostl ve služebním bytě blízko nádraží.
Utírat nádobí, to Franta nesnášel. Máma myla, on utíral a měl kecy. Jindy dostával čas od času výchovný pohlavek a výhružku:
"Počkej, táta si to s tebou vyřídí."
Než přijel vlak s tátou, zapomnělo se, proč by měl táta Frantu zmlátit. Jinak bylo u nádobí. Máma pracovitá, při téhle činnosti dostávala vztek. Blbá práce. Za hloupé řeči, jiné Franta neměl, trestala okamžitě, tím olezlým hadrem od nádobí do ksichtu. Takhle jí dostal jednou neděli, táta zrovna na gauči poslouchal pohádku.
"To mě furt musíš mlátit tim hnusnym hadrem?"
"Drž hubu, nebo dostaneš eště jednu."
"Sama kecáš blbosti!"
Táta vyletěl:
"Jak to mluvíš s mámou, hajzle?"
Spíš mu tedy vadilo, že ztratil souvislost, jak Honza zařídí, aby nemuseli drakovi nacpat do chřtánu krásnou princeznu. Než našel pásek, Franta zahodil útěrku a hurá ven. Zdrhal přes koleje do svahu nad nádražím. Tam bylo roští, šípky, akáty, které jakoby si libovaly v kamenitém terénu. Objevil malinký plácek, travička, výhled na nádraží, težko ho mohl někdo zvenčí zahlédnout. Jedině v zimě, to nebyl ten případ.
Viděl tátu, jak se motá v kolejích, s páskem v ruce, jak slez z gauče, mluví s výpravčím, však se znali, výpravčí krčí rameny, táta otráveně odchází.
Přišel o nedělní klid, o pohádku, k tomu nádavek, už slyší předem:
"Kluk potřebuje jednou za čas pořádně seřezat, ty seš na něj málo přísnej, ty seš táta na hovno!"
Franta se vrátil k večeru, rodiče měli o něj strach, zle se dívali, nikdo s ním nemluvil, přišel o zmrzlinu, pro kterou jinak chodíval, večeři mu nikdo nenabídl, sám se bál si o něco říct, tajně spolknul pár kostek cukru.
Druhý den táta šel hned ráno do služby, mámu taky zlost přešla. Zapomnělo se, protože Franta se už brzy postaral o jiné lumpárny.
Plácek mu zůstal. Nikomu o něm neřekl, ani kamarádům, chodíval si sem sednout, pozoroval ještěrky, které tu měly eldorádo. Viděl, jak roste most přes Vltavu, lidem obecným přezvaným na most Inteligence. Starší si sem chodil číst, rodičům tvrdil, že se jde učit, v tašce pečlivě schovaný odrbaný rodokaps. Jednou objevili šikovný prostůrek kluk s holkou, bylo to tak velké akorát pro ně. Frantu to našňuplo, nejradši by je vygumoval. Naštěstí to byla jen ojedinělá návštěva. Cesta trním odrazovala i nadržené milence.
Kdy tam byl naposledy? Je to dávno. Že by se podíval? Přeběhl koleje, ženská v nádražáckém na něj ječela, jenom chvíli, než zmizel. Hrabe se do svahu, umazal si ruce, kalhoty na kolenou, připadalo mu, že je to tu stejné, ale kde je konec plácku? Dobrých padesát let...
"Franto, Franto, blbneš!"
Slezl zpátky do nádraží, baba zase řvala:
"Co se tu motáš, dědku, eště tě něco přejede a my budeme mít průser."
"Vlez mi na hrb!"
Ještě nedávno točili pivo ve stánku u Pepína, pivo z pivovaru, proslaveného v Postřižinách. Zrušeno.
Franta šel do nádražní hospody, už taky zdražili na třiadvacet, kdy se tohle zastaví? Máslo stávalo deset, teď se dostane běžně za pětadvacet. To stojí pivo s tuzerem. Před dvaceti lety byla za jedno máslo 4 piva. Přichází matematika. Je pivo čtyřikrát dražší nebo máslo čtyřikrát levnější? Umíš, Františku, myslet na něco jinýho?
Vtom si vzpomněl, co bude doma vyvádět stará, kalhoty jsem zprasil, to bude večer. Asi by bylo nejlepší se vopít. Nebo aspoň vožralýho dělat. Jo, to je nápad.
Něco ze mě ale musí bejt cejtit.
"Pane vrchní, eště jedno a velkej rum k tomu."
Sám jsem zvědavý, jak Franta dopadne.
BLOG TÝDEN
NEČEKANÉ SETKÁNÍ
"Pivíčko, rumíček, máme to tady, šéfe."
"Dík."
Sem, na branické nádraží přichází moderní doba s ostychem. Franta do sebe kopne panáka, přimhouří oči. Z plácku se tenkrát díval a záviděl. Vandrákům, čundrákům, trampům, všelijak se jim říkalo. Mladý svět v době, kdy chtěl mluvit řečí srozumitelnou mladým, vedl velké diskuze o trampingu.
Trampové nebo kovbojíčkové? Zásadní otázka. Trampové byli lidi, kteří jezdili pod širák hlavně kvůli přírodě, kovbojíčkové kvůli chlastu. Stal se tramp po osmi pivech kovbojíčkem? Nebo kovbojíček, který neměl prachy na pivo, byl trampem? Tehdejší ČSM se do problému vložil a komentoval situaci s pochopením, ale varovně vztyčit prst neopomněl.
Soudruhům hlavně vadilo, že si někdo jezdí někam, bůhvíkam, jen tak mýrnyxtýrnyx, nikdo jim nic neorganizuje, bez svazáckých směrnic. Čundráci povětšinou byli členy ČSM. Co jim zbývalo? Nechtěli mít problémy, zaplatili korunu měsíčně, jednou za čas pospali na schůzi, opili se na dobrovolně povinné brigádě a jinak nám vlezte na záda.
V sobotu do kapsy strčili rodokaps, oblékli se tak, aby se odlišili, a na jeden den utekli ze světa častušek, přiblblých projevů a také ze světa svých utrašených rodičů. Do přírody, spali pod širákem, měli-li za co, popili. Bylo jim jedno, jestli je někdo cpe do škatulky. Ať si trhnou nohou.
Spíš měli strach, aby je nesebrali esenbáci, kteří čas od času prováděli šťáry. Běda, jak měl někdo na hadrech, které se tak těžko sháněly, i jenom malinkou americkou vlaječku. Občas někoho sebrali, ale v sobotu jich bylo stejně v Braníku na peronu nepočítaně.
Vedle nich tu čekali na vlak s čoudící lokomotivou chataři, zahrádkáři, jezdící do malých chatiček, zasázet nějakou kytku nebo petržel. Večer se hrával v osadách nohejbal, volejbal, šlo se na pivo. Čundráci sice chatařům nadávali do mastňáků, ale nakonec si společně zazpívali trampské odrhovačky. Tady nevlály červené šátečky pionýrů, nikdo nekontroloval, je-li ve svátek správně vyzdobené okno. Byl to útěk.
Franta záviděl, jak rád by se zařadil do hloučků s kytarami, kde se zpívalo o anglické sobotě nebo vyřvávalo, že Masaryk by s nimi chodil na žejdlík. Rodina měla dráhu za pakatel, ale nikam nejezdili, v neděli byli v Braníku. Táta o čundrácích mluvil jako o pakáži, která dělá ve vlacích bordel. Spíš by Frantu zabil, než by ho pustil s takovou holotou.
Existují ještě dnes čundráci? Každopádně jich dost ubylo. Mládež, která jezdí do přírody, nevymřela. Už nemusí nutně být navlečena do maskáčů. Je to všechno jiný, nikdo jim nic nezakazuje. Vemou kolo, naloží ho na auto, vyjedou na Brdy, tam se projedou a jedou domů. Romantika? Tu mají virtuální, u počítače. Těžko posuzovat, každej jsme jinej.
"Už se to nese, šéfe! Rumíček ještě dáme?"
"Jo, eště jeden. Děkuju."
Vedle u stolu se baví dvě děvčata. Pěkný holky, popíjejí kafe, sluší jim to, drbou. Koho asi?
"Dobrej den, máte tu volno?"
Franta nepříjemně kouká na cizího chlapa. O společnost moc nestál, ale...
"Jistě."
Blbec, tamhle vzadu je volnej stůl.
"Nevadí vám, že kouřím?"
"Do putyky cigáro patří...Já už nehulim patnáct let."
"Taky jsem to zkoušel, ňák se mi nevede."
"Poslouchám ty holky vedle, ta Vietnamka mluví hezky česky."
"To voni jo, maj už český školy. Sou tu doma."
Dcera, pocházející asi z rodiny stánkaře promluvila:
"Já ti ho poslala do prdele, co si o sobě myslí?"
"Vopravdu jí ta čeština de. To sem zvědavej, z koho si bude Krampol bude dělat srandu? Možná se sám bude od nich učit pořádně mluvit."
"Ten za prachy bude držet bilboard u dálnice."
"Já se vomlouvám, že sem se k vám nacpal, ale mám pocit, že se známe."
Franta pokrčil rameny. Co ten vometák bude chtít? Pivo, nebo půjčit prachy?
"Nevzpomínám si."
"Já chodil do školy s ňákým Frantou Pokorným, bydlel tady blízko nádraží."
"Franta Pokorný, to bych moh bejt já, ale fakt nevim."
"Jarda Havlík."
"To neni možný..., ten ale nebyl plešatej."
"Blbče! To je setkání po letech. Jak dlouho sme se neviděli?
"Řek bych, že vod vosmičky."
"Že sem tě tu eště neviděl."
"Já sem nechodim, někdy si tu dám pivo, když čekám na vlak. Málokdy. Spíš sem si ho dával tam vzadu u vokýnka, u Pepína."
"No jo, to zavřeli, snad hygienik... Von to teda byl výstavní pajzl. Kde bydlíš?"
"V Košířích, jel jsem se starou na procházku, chytli sme se, tak sem si vzpomněl..."
"Jaks tu vochcával rohy, co?"
"Asi tak. Měl jsem tamhle za kolejema takovou schovávačku, plácek, tak jsem se na něj chtěl podívat."
Kdys tu měl jakej plácek?"
No, tenkrát..."
"Ty vole, dyť to je přes padesát let. Koukám, že seš pěknej kousek. Dáme si panáka? Na shledání. Co piješ?"
"Už mám v sobě dva rumy, neblbni, zas tolik nevydržim."
"Ale do třetí nohy, dyť jsme spolu eště nikdy kořalu nepili. Pane vrchní! Dva rumy na mě!"
"Tak jo. Hele, ty seš Jarda, ale nemenuješ se tak, že jo?"
V občance mám Aleš, takový méno na prd, tak sem všechny kolem nutil, aby mi řikali Jarda. Vobyčejnej Jarda."
"Mně by Aleš nevadilo."
"To fotr. Von byl blázen do malování. Furt tam něco v kamrlíku patlal, prej už žádnej malíř nikdy nemaloval jako Mikoláš Aleš. Měl sem bejt Mikoláš, ale máma se štajfla. Že by si ze mě dělali ve škole srandu. Mikuláš ztratil plášť. Táta prosadil aspoň Aleše, i když je to kapku na palici."
"Tvůj táta maloval? Vy ste přeci měli zahradnictví?"
"Von byl celej život ukřivděnej, že prej je umělec. Sralo ho, že se musí hrabat v zemi. Zahradnictví, to je práce vod rána do večera, myslim, že ho to nebavilo, trochu línej byl. Kdoví, kde se mu to v kebuli vylíhlo. Děda postavil přístavbu, zděnou kůlničku, na vercajk, táta tam po jeho smrti nacpal malířskej stojan, koupil si, blázen, takovej ten baret, jak mívaj tyhle šůsi, kouřil fajfku, vona s nim byla docela prdel.
Chodil vobčas k Vrtuli, jednou měl trochu naváto, tak jim nabízel, že hospodu vyzbobí svejma vobrazama. Že je levnej, za stovku kousek. Poslali ho, víš asi kam, von se urazil a jeden čas tam nepáchnul, že tam chodí lůza, že v pitomým Brániku není ani kavárna pro slušný lidi. Vzal si ten baret a šel si sednout do Slávie k Národnímu. Votaď ho vyhodili, že je špinavej. Měl na sobě eště takovej hacafrak, schválně ho pocákal barvama. Skončil v ňákým pajzlu, popral se tam, zavolali na něj esenbáky, s těma se taky rval, vodvezli ho na záchytku.
Ve spise prej bylo, že zadržený mumlal nesrozumitelně, nadávky příslušníkům veřejné bezpečnosti byly zřetelné. Dostal u soudu podmínku. Byl pak tak hodnej, že dokonce doma vymaloval všechny místnosti, dřív se rozčiloval, že neni žádnej malíř pokojů, že je umělec. Máma mu ani moc nenadávala, von v životě moc průserů neudělal. Vono to zahradničení je pěkná rasovina. Měli jen práci."
"Jak to, že je nechal bolševik takhle zahradničit soukromě?"
"Já ti nevim. V Bráníku bylo víc takovejch rodin. Hned vedle Maškovi, těm patřilo hodně. Jejich Venca hrál za Spartu dlouhý léta. Znal sem ho, chodil na strojárnu jako já, vo dvě třídy vejš."
"Tys chodil na strojárnu? Dělals to pak?"
"Ale jo. Byl sem rád, že sem z toho zahradnictví vypad. Jezdil sem na montáže, poznal něco jinýho než kedlubny v Bráníku, každou chvíli jinde, moc peněz nebylo, ňáký diety, nový a nový holky, nový a nový hospody. Na ubytovnách se spalo za babku. Byl sem mistr světa. Na dva roky mi ustřihli křídla na vojně..."
"Kdes sloužil."
"V Ružomberku, na Slovensku."
"Já na Libavě."
"Tam to stálo za hovno, co?"
"Mi povídej, furt v lesích, buzerace, radši nevzpomínat. A co po vojně?"
"Stavěli sme sila jézédákům. To bylo dobrý, tam sme se nažrali, ve městech všude fronty na maso, na venkově se flákota dycky splašila. Sbalila mě jedna kolchoznice, vona teda byla kus, ale zahejbala mi snad eště před svatbou."
"Ty sis jí vzal?"
"Řikala, že je v tom, co sem měl dělat? Po svatbě prej potratila. Možná nekecala, já si to nezjišťoval. Naši přijeli na svatbu, měli jsme ji v Jihlavě. Tátovi se líbila, furt na ní čuměl, máma neřikala nic, byla smutná. Po rozvodu mi řekla, že tý ženský se v každým voku houpaly aspoň tři pánský přirození. Tenkrát nešlo jen tak vodejít vod jednoho podniku do druhýho, dyť to musíš pamatovat, ne? Ale šel sem jako pomoct zemědělství, dali mi místo vopraváře zemědělskejch strojů, dělal sem teda prd, nebyl materiál, nebylo nic, něco sem vopravil a za tejden to bylo zase v hajzlu. Nebylo to kam dát, všechno bylo hozený jen tak na dešti. Kolikrát se muselo sekat i kosou. Dostali sme klíče vod kvartýru v bejvalým statku, vodkud před lety vystěhovali kulaky do pohraničí. Dar mladýmu manželství. Božku dostal do rukou jinej, asi lepší, než sem se nadál, byla fuč.
Rozved sem se, práci sem tam měl, bydlet taky kde, jak řikám, nestrhal sem se, lidi na Vysočině sou dobrý, do mýho kutlochu začala docházet jiná."
"Koukám, žes pěknej syčák."
"To řikal táta taky. Jakej syčák? Co blbneš?"
"Já jen tak reju. Zase svatba?"
"Jo, bez rodičů. Táta řikal, že nebude furt jezdit z Prahy do Jihlavy jak pitomec kvůli mýmu šukání. Von mi na první svatbu přivez vobraz, co namaloval, abysme měli nad manželský postele, takovou patlaninu, ale Marušce se líbil, měla ho ráda."
"Jaký Marušce, začínám v tom mít guláš."
"Maruška je moje druhá, a doufám, že poslední, sem s ní pořád. Na podruhý sem měl štěstí. Jí se strašně líbilo to zahradnictví, chválila tátovo mazaniny, nakonec mi bylo líto, že sme tak daleko vod sebe. Vona neměla tátu vod šesti let, tak se upnula na mýho. Škoda, že sme bydleli sto kiláků vod sebe. Narodily se nám dvě holky, rok po sobě, starosti, málo času a bum. V sedumdesátým táta umřel. Nebylo mu ani 60, vlastně nikdo pořádně nikdo neví, proč. Nikdy moc nemarodil, nestěžoval si, snad srdíčko bylo slabý. Měl asi krátkou svíčku.
Máma zůstala sama, protože ségra se provdala do Olomouce a ve vosumašedesátým zdrhli na západ. Žijou teď v Dánsku. Já bych do ciziny nemoh.
Maruška mě přemlouvala kolem dokola, až sem na ní dal, sbalili sme saky paky, jézédáci byli možná rádi, že sme zmizeli, a nastěhovali sme se do domečku v Bráníku. Vona byla ze štyr dětí, její táta byl prej pracovitej, ale nemoh vidět ženskou. Jednou se vožral, z hospody nedošel. Našli ho ráno v potoce s rozbitou hlavou, řikalo se, že mu někdo pomoh. Na funuse prej brečela půlka ženskejch ze vsi. Máma se čtyrma dětma, chatrč jim padala na hlavu, do toho se žádnýmu chlapovi nechtělo.
Moje si branickej domeček zamilovala. S mámou si kupodivu rozuměly, vrtaly se v zemi od nevidim do nevidim, já si našel flek jako vopravář praček. Vono to máš fuk, vobraceč sena neb pračka. Zahradnictví by nás neuživilo."
Mám maturitu, bejval bych sehnal něco jinýho, ale, abych dostal dobrej flek, musel bych k bolševikům, poslouchat ty jejich blbý kecy na schůzích, ráno sem dostal seznam zákazníků, nikdo mě jinak nevotravoval. Když nebyly stížnosti. Voni ty Tatramatky žádnej zázrak nebyly."
"To ne, skákalo to po koupelně, stará na ni jednou seděla, pračka s ní jezdila, já se jí chechtal a pustil jí k tomu gramec. Nasrala se, nemluvila se mnou. Jenom dva dny. Měls dost práce, asi. Každej kupoval pračku."
"No, ty vole, ta nejvobyčejnější stála pět a půl tisíce, já bral před sametovkou dva a půl čistýho. Něco se dalo vydělat bokem. Von to byl hodně poruchovej šmejd, materiál jsem ukrad, vodpoledne a k večeru už jsem dělal jenom melouchy. Dal sem zákazníkovi dycky svůj soukromej telefon a při druhý závadě to měli bez čekání a levnějc. To byl komunismus. Šéf to věděl, dělal, že nic nevidí, jak myslíš, že si přivydělával von? Bolševík.
V sedmdesátým devátým zahradnictví zrušili. Začali stavět barranďák, most Antonína Zápotockýho se to dílo menovalo, pod tom flašinetářovi..."
"Harmonikářovi."
"To máš fuk, stejně to byla komunistická svině. Asi by tam most stavěli za každýho režimu, ale tohle monstrum je hnusný. Možná proto, že mi ta stavba spolkla rodnej dům, nenávidim ji. Vyplatili nás, to víš, že se nepředali. Veřejnej zájem. Dostali sme kvartýr na sídlišti v Modřanech, aspoň nás nehodili na Prosek, takhle to mám kousek. Máma dostala ve vedlejším vchodu garsonku, ale to víš, sídliště. Celej život mezi záhonama. Za dva roky sme ji pochovali. Je tam na branickým hřbitově s tátou, někdy za nima chodim a posedim u nich. Cestou se zastavim tady.
Sem du tak jednou za tejden, Marušce to nevadí, vostudu nedělám, jinak sem doma. Čas vod času musim mezi lidi, pokecat si vo fotbale, že jo? Vona kouká na seriály, to mě nebere. Nikam moc nejezdíme, jen na dušičky, na hrob její mámy. Máme malinkou zahrádku na Jarově, boudičku sme tam mívali, pár kytek, trochu zeleniny, je to kousek, jezdí tam městskej autobus, když je sucho, dá se tam jezdit každej den. Kvůli zalejvání. Povodeň nám to spláchla, dali sme tam vysloužilou buňku ze stavby, chci tu boudičku postavit znova, ale ňák mi ubejvaj síly. Marušku sídliště ničí, nenařiká, já to vidim, měla bránickej domeček ráda. V obejváku nad válendama nám visí pořád mazanice vod táty, já si na ní zvyknul, kdyby nebyla, ani bych nedostal správnou chuť na ženskou. Moje viagra, ty vole.
U paneláku Maruška udělala záhonek, zasadila kytky a pak třešeň. Ňáká aktivní důvěrnice hned, že to děláme na kšeft, lidi záviděj. No, starší holku jednou chytli, že prodává kytky ve vinárně, bylo jí sedumnáct, to víš za bolševiků. Bez povolení, nedovolený podnikání. Naštěstí to ňákej rozumnej esenbák vodložil pro nedostatek důkazů. Vona ty kytky nabízela, ale nikdo nedokázal, že něco prodala. Profackoval sem jí a bylo po ptákách.
Jednomu kolegovi umřel táta, kerej právě měl zahrádku na Jarově, tak sme to za babku koupili. Už tam asi dosloužíme. Dědek s bábou, co na sebe zbyli."
"Pánové si eště budou přát?"
"Dejte nám eště každýmu rum a pivo. Teď zas na mě. Já budu vypadat! Dobře se tu kecá.", říká Franta a je rád, že je.
Tihle dva strejci jen tak domů nepůjdou. To bude doma radosti!
BLOG TÝDEN
NEDĚLE KONČÍ
Tak jsem ty dva syčáky, Frantu a Jardu, nechal bez dozoru v nádražní hospodě v Braníku.
Už přestali sledovat, co mají na účtence.
"Furt mě zpovídáš. Co ty?"
Franta se ušklíbnul.
"To víš, dráha, to se dědí jako kolotoče. Maringotka se střelnicí."
"Taky nádražák?"
"Tak, hele, spíš takovej nádražáckej ouřada. Špatně jsem se neučil, ale s dvojkou z mravů by mě těžko někam vzali."
"Pěkný kvítko si bejval. Přitom, holkám ses líbil, ty po tobě jely už v osmičce, kroutily se před tebou a tys jim lil vodu na židle a mlátil je pravítkem."
"Já se holek bál."
"Eliška po tobě jela, to sme ti všichni záviděli. Ta je měla už tenkrát, panebože."
"Vona mě jednou zvala domů, že potřebuje pověsit vobrázek, ňákou kravinu, asi si to vymyslela. Abych došáhnul, musel jsem vylízt na štokrdle a natáhnout se. Eliška, že mě přidrží, abych nespad, chytla mě zezadu za nohy, přimáčkla se mi na lejtka, já byl nervózní, divim se, že sem tu blbost dokázal pověsit.
Slez sem dolů, vona se tak divně usmívala, řikal sem, že musim domů, protože by mi táta vynadal. Vod tý doby se mnou přestala mluvit, naháněla Milana Růžičkovýho. Po škole sem jí neviděl. Kdoví, kam zmizela."
"Ve vosmašedesátým si nabrnkla ňákýho Švýcara, a vodstěhovala se s nim. Neslyšel jsem už vo ní. Teď bys věděl co s ní?"
"Člověče, kdybys vo tom nezačal sám, ani bych si na ni nevzpomněl. Teď už bych věděl, teoreticky. Moh bych to přednášet!"
"Ale tys byl údajně krasavec, kluk jak z vobrázku?"
"Hele, nepřeháněj, eště na průmce sem měl na starosti úplný kraviny, pak sem začal kapku chlastat. Kapku dost. Holky by bejvaly byly, ale jak mě viděli nalitýho, uhnuly jinam. A prachy sem nikdy neměl"
"Na dopravní průmyslovku brali i s dvojkou z chování?"
"Normálně asi ne, ale fotr tam měl známý, to víš, hlavoun z ministerstva ledacos zařídí?"
Já myslel, že tvůj táta dělal průvodčího nebo co."
"No, vlakvedoucího, pak dělal přednostu v Čísovicích, von byl dost schopnej, tak si dodělal školu, šel na ministerstvo, vlez do KSČ a šel nahoru."
"Tvůj fotr byl komouš? Neblbni! Táta vždycky řikal, že toho Pokornýho jednou zavřou za protistátní kecy. Když umřel Gottwald, prej se nechal slyšet, dobře, že ta svině chcípla a že by ho měli hodit na kompost, aby byl konečně užitečnej."
"Von na ně nadával do smrti, ale byl u nich. Už někdy v půlce padesátejch let, to u dráhy udělali vobjev, že komunisti sou sice nejlepší, ale je dobrý, když někdo tý práci taky rozumí. Nechal se nalejt. Mně bylo asi dvanáct, měl sem na starosti jiný věci, táta přestal chodit v mundůru, koupil si sako a chodil do ouřadu. Zařídil, aby mě vzali na průmku, teda myslim, že zařídil, pozdějc něco naznačil. Já fakt nevěděl, že má rudou knížku. Vlastně až po vojně jsem se to dozvěděl. Začal jsem si z něj dělat prdel.
Vždycky, když začal nadávat, řikal jsem mu, že si na to platí, ať nenadává, že je jeden z nich. Nakonec sem byl rád, že mi našel místo u dráhy v kanceláři."
"Takže ty seš takovej dráha, kterej s bídou ví, že vlaky jezděj po kolejích."
"Po vosumašedesátým mě táta přemlouval, ať vstoupim ke komoušům. Že vyházeli spoustu lidí, co vodsoudili vstup vojsk. Aspoň do SSM! Mně to bylo proti srsti, viděl sem, kdo tam vstupuje. U nás to vedli dva třicetiletý kořalové, který byli dřív všem pro srandu. Z jednoho se stal pozdějc dokonce náměstek ministra. V devětavosumdesátým zase spoluzakládal Občanský fórum. Jak tyhle lidi dokázali rychle přešaltovat. Teď snad má poradenskou firmu. Co může takovej pitomec radit? Jak přežít každej režim. Ten druhej prdí do hlíny, k čemu sou mu všechny funkce?
Kdo tohle zase vobjednal, dyť budu vožralej!"
"Teď už tě stará stejně nepochválí."
"No jo, vlastně, co já dneska proved! Bude ňákej den tichá domácnost."
"A tys dělal na ministerstvu?"
"Ale ne. Upích sem se na traťovce v Kralupech, vlakem je to kousek. Voženil sem se, přeložili mě na Smíchov, dostal sem služební kvartýr v Košířích a tam sem furt. Snad to budou taky privatizovat, ale to víš, dráha. Tam, než se někdo rozhoupá, budu pod kytičkama.
Zajímala mě režijka. Martu cestování nikdy moc nebralo, ale s dětma jsem si užil. My furt někde hauzírovali. Nevim, po kom to mám. Naši byli nejradši doma, vlastně nevim, co je bavilo. Jinak hodný rodiče. Já se jim ňák nepoved."
"V důchodu seš?"
"Jó, sem. Vobčas si udělám brigádičku, pošolíchám něco na smíchovským nádraží, dráhu mám zadarmo. Někdy jedu s partou takovejch vejpitků jako sem já, na dálkovej pochod. Jinak často jezdim sám. Marta, ta se vofrňuje, kdybysme prej měli auto, já nevim, kam by chtěla jezdit. Všude se jí zdá horko nebo zima, něco jí kouše, kdy už tam budem, proč je to do kopce, proč mě sem taháš, mě pak bolej kolena, doma mám žehlení. Pak si vzpomene, a táhne mě do Prokopskýho údolí a pozve taky tu krávu..."
"Tak se nerozčiluj, teď seš tady."
"Chtěl jsem s klukama ject do Plzně, hraje tam Bohemka."
"Ty seš Bohemák?"
"Ani ne, mě to bylo fuk, ale je to teď trochu snobárna, prostě frčí chodit na Bohemku. Mně vadí na fotbale ten bordel, co dělaj tvrdý fandové, furt roztahujou transparenty, hulákaj voloviny, myslim, že fotbal je to poslední, co je zajímá. Na Bohemce to zatim není tak hustý."
"A rodiče?"
"Dožili se sametovky, ale brzy potom vodešli. Táta byl spokojenej, že komunisti skončili, řikal jsem mu, že von je jeden z nich. Prej nebejt tam takoví jako von, bylo by všechno horší. Takový ty kecy, co vedou bejvalí bolševíci, dělaj ze sebe málem spasitele. Už mu ale táhlo na vosumdesát, a pak, byl to táta. Na mámu i na nás byl hodnej. Von chtěl ňák přežít, uživit rodinu, von zase žádnej balík nebral, žádnou vilu po sobě nenechal. To je fakt těžký soudit. Mě serou všichni ty přechytralí, že naše generace všechen ten srab zavinila."
"A neni to pravda?"
"Je a neni. Dyť ty si taky chodil k volbám, házet do škatule lidi, o kterejch si nikdy nic neslyšel. A bál ses tam nejít."
"No, bál..., že bych měl ňákej strašnej strach..."
"Ale chodils. A proč?"
"....."
"Šéfa si měl bolševíka, dělali ste si melouchy, sáms to řikal, brali ste republiku u držky."
"Ty ses asi na tý traťovce předřel."
"Nepředřel. Ale vobčas sme tam dělali i potřebný věci."
"Fotr komouš tě dostal na školu, našel ti místo, kdybys měl průser, určitě by tě z toho vytáh. Komunista si nebyl, neudělal si proti nim nic. Možná sis někde potají zapínal Svobodnou Evropu a v práci ste si vypravovali fóry vo Husákovi. Za hrdinství ste považovali, že ste nešli na prvního máje do průvodu."
"No jo, já jednou s kámošem sebral na nádraží ceduli Leninskou cestou za lepší dopravu a dali ji na dveře vinárny, chytli nás esenbáci, přišlo to na podnik, ale byl sem syn Pokornýho... Tys určitě proti režimu bojoval."
"Dyť já netvrdim, že sem byl hrdina. Ale sere mě ta strašná bohorovnost lidí, který bolševíka na slovo poslouchali, i na hajzl se báli jít bez dovolení, a teď melou nesmysly. Co by se stalo, kdyby ti táta nezařídil průmyslovku?"
"Asi bych šel do učení, byl bych puncovaná dělnická třída, vstoupil do strany nejlepší a možná, že bysme spolu vopravovali pračky. Dělal bych ti šéfa, meloušky na půl, nikdo by na nás nemoh, protože já bych byl soudruh. Ty, vole, my bysme se měli."
"Ty seš vopravdu vůl! Nebo seš už tak vožralej?"
"Já byl průserář, kromě táty, kterej mě přemlouval, mi členství v partaji nikdo nenabíd. Co já vim, co bych udělal, kdyby mi někdo předhodil dobrej flek. Nemám rád kdyby, máma řikala, kdyby byly v prdeli ryby, nemusely by bejt rybníky."
"Mně se líbí to panoptikum figurek, který za nic nemohli. Já vim, že tenhle režim drželi ruský tanky, že vo všem důležitým rozhodovali v Kremlu, ale museli sme bejt vopravdu takový vovce? Prožili sme dětství v padesátejch letech, hnusný léta, ale lidi furt doufali, že ten režim musí jít do háje.
V osmašedesátým hodně lidem došlo, že osvoboditel a dobyvatel může bejt stejnej. My vás vosbodili, vy nás budete poslouchat. Když sem Rusáci vtrhli, celej svět byl proti, ale jenom kecama. Byly ňáký dohody a svět má riskovat válku kvůli nám? Nebo snad kvůli experimentu, socialismu s lidskou tváří? Lidi ztratili naději, všechno vypadalo na věčný časy. Kdo jim nechtěl viditelně posluhovat, zalez."
"Poď se vysrat na politiku. Máš vnoučata?"
"Mám. Štyry. Dvě na Moravě, dvě v Plzni"
"Já pět."
"Kdyby tak viděli dědečka, jak tu mele pantem. Čoveče, ty už tak divně mžouráš, nepudem domu?"
"Asi jo, voni, koukám, už stejně kasírujou. Šéfe, eště dva rumy, na závěr, kopnem to do sebe, to bude rychlovka."
Hodili do sebe poslední panáky. Franta na schodech zakopnul, ale udržel rovnováhu. Začal zpívat
"Teď už máme, co sme chtěli..."
"Ježišmarjá, nehulákej. Dej mi aspoň telefon, někdy ti brnknu."
"No jo, mobil, celý vodpoledne ho mám vypnutej."
Z kapsy vyndají telefony, pak hledají brejle, Frantovi upadnou na zem, pak málem upadne on. Dá jim hodně práce navzájem si naťukat čísla. Jarda pro jistotu zavolá Frantu, kterému mobil zahraje.
"Hele, to sme šikovný klucí. My sme klucí vočkovaný satanem, my něco zastanem..."
"Drž už kušnu! Blboune, jedeš na Smíchov, ne? Dvěstěpadesttrojka támle jede, já du na tramvaj do Modřan. Ahoj."
"Čau, ty starej bolševiku!"
"Vlez mi na záda, nepovedenej ajznoboňáku! Stejně dostaneš doma do držky."
Branický nádraži osiřelo. Kde jsou ty davy, které se kdysi dávno valily na tramvaj? Batohy, krabice, košíky. Hrozny lidí visících na stupátkách tramvají. Chataři, zahrádkáři, čundráci. Mizející svět. Jezdí se autem.
Franta v autobusu něco zaskřehotal, přísně vyhlížející paní se pohoršlivě podívala, udělal na ni grimasu, zavrtěla hlavou, jakoby si odplivla, odvrátila se.
Neděli přežil.
BLOG TÝDEN
FRANTA SE VRACÍ DO BRANÍKA
František naskočil do tramvaje, dveře se hned zavřely. Zbabělý a naprosto neomluvitelný útěk. Manželka zůstala na refýži s nechápavým pohledem.
Baba, snad půl roku se vnucuje:
"Kdy už pudem do toho Prokopskýho údolí? Prej je to tam zase hezký. Ty bys jen čuměl na fotbal."
Má rád toulání po krajině, ale nedělní odpolední procházka ve slušných šatech? "Neber si ty zmuchlaný kalhoty! Tyhle boty se nehoděj, tyhle sou špinavý, snad, abych ti nakonec myla boty."
Kecy jak za první republiky. Rád tahal kdysi děti po lese, když byl s nimi sám, proměnil se ve třetí dítě, a přišli domů špinaví a otrhaní. Manželka na oškubance koukala divně, ale byla ráda, že se Franta neofrňuje a dětem se věnuje. Děti dávno už nejsou děti, rodiče na výlety nepotřebují, hádají se svými partnery.
Kluci z hospody jeli vlakem do Plzně na Bohemku, v sobotu se Franta narychlo omlouval, Pepík se v telefonu posmíval:
"Baba tě nepustila, co?"
"Trhni si nohou!"
Na Zlíchově vystoupili z tramvaje.
"Tady počkáme."
"Proč bysme čekali? Jestli seš hned unavená, za rohem je hospoda."
"Volala jsem Jiřině, chce jít s námi."
"To mi řikáš teď? To se mám votravovat celý vodpoledne s tou krávou."
"Nenadávej jí, vona je hodná a má v životě smůlu."
"Já mám taky smůlu. Vždycky, když jí vidim. Že ste nešly jen samy dvě?"
"Na dlouhým vejletě je dobrý, když de taky chlap."
"Prokristapána, jakej dlouhej vejlet? Dyť je to v Praze, všude plno lidí, jezděj tam blázni na kole, děti blbnou, psi se motaj..."
Vtom přijela tramvaj. Viděl jí tam. Bože, vona si vzala na hlavu klobouk s kytkama, to zdědila po prababičce nebo kradla na hřbitově? Než se kdo nadál, vletěl do druhých dveří a příští zastávka "Lihovar".
V kapse mu hraje mobil, že ten křáp vůbec beru sebou. Vlez mi na záda. Típnul to a utrum, babo!
"Lihovar"
Franta vystoupí. Pajzl U veselý kozy odpuzuje už zvenku. Býval to nonstop, hodilo se vcházet bez zavazadel, pokud možno střízlivej a ruku si držet na portmonce. Sem tedy ne. Hele, autobus do Braníka. Vlastně, proč ne?
Braník, to je dětství. Najednou se smíchy rozkuckal. Vzpomněl na tátu. Starej dráha, průvodčí, vlakvedoucí, furt na cestách, neděli měl volno jednou, někdy dvakrát za měsíc. Vepřo knedlo zelo k obědu, se džbánem ho posílal pro pivo do nádražní hospody, upíjel jsem, jo, všichni upíjeli.
Starší sourozenci, brácha i ségra ani nedojedli a prchali. Ani nečekali na tradiční nedělní zmrzlinu. Táta miloval nedělní pohádky pro děti, kdysi je poslouchal s nimi, zvykl si na ně a těžko se smiřoval s faktem, že už je s nimi sám.
Hlavně se mu nechtělo nikam, celý týden ve vlaku, kolem vlaku a teď by měl ve volným čase sednout do vlaku, jet na výlet?
"Nemusíme vlakem, můžeme do Prokopskýho údolí."
Prokopské údolí, jedna z lokalit na kraji Prahy, kam se chodilo na nedělní špacíry. Šárka, Krčský les, Stromovka, bylo toho víc, kam Pražáci, kteří zatím ještě netušili, že v neděli se má makat na chatě, chodili trávit sváteční odpoledne. Zahradní restaurace, v nich často taneční parkety s dechovkou.
Za Frantova dětství už všechno ztrácelo glanc, komunisti převzali výdělečné podniky do svých rukou, byli překvapení a divili se, že objekty postupně chátrají, že se samy nechtějí udržovat. Vyrostla různá skladiště, ohrady ohrazující kdovíco. Dnes se začalo o údolí pečovat, upravuje se, čistí, atmosféru je v trapu. Čas se nevrací.
Braník patřil k Praze jen administrativně, Praha 15, všude samá zahradnictví, venkov, kde končila tramvaj. Táta nechápal, proč by se měl pinožit tramvají, přívozem, někam na druhý břeh Vltavy. Nejradši by se natáh a čučel na... Na co se tenkrát čučelo? Televize začínala, mělo ji pár bohatších, mezi něž obyčejný nádražák se třemi potomky zdaleka nepatřil. Bože, jak mohli lidé žít bez teleshoppingu.
Máma chtěla asi patřit mezi lepší lidi, obléci se do parádních šatů a ruku v ruce se svým manželem korzovat v Prokopáku. O sváteční oblečení zřejmě šlo v první řadě. Co taky se ženskou, která nechce dobře vypadat? Smutná doba, kdy se do Národního divadla chodilo ve svazáckých košilích, v montérkách, ženy místo návštěvy holiče si na hlavu uvázaly šátek.
Franta si vzpomněl na den, kdy se máma rozhodla pro výlet do Prokopského údolí. Nastrojili se, vyrazili z domu a potkali starého Morávka.
"Kam se nesete?"
"Do Prokopáku."
"Než s manželkou do Prokopáku, šel bych radši do hajzlu."
Za pár dnů máma scénku vyslepičila Morávkový, ta vynadala starýmu, Morávek vynadal mámě, že žaluje, tátovi, že nedá svý ženě pár facek, mámu přestal zdravit, pohádali se všichni čtyři navzájem, zas bylo v Braníku o čem drbat.
"Branické nádraží."
Málem by Franta přejel, jak se zamyslel. Tady byl doma. Vyrostl ve služebním bytě blízko nádraží.
Utírat nádobí, to Franta nesnášel. Máma myla, on utíral a měl kecy. Jindy dostával čas od času výchovný pohlavek a výhružku:
"Počkej, táta si to s tebou vyřídí."
Než přijel vlak s tátou, zapomnělo se, proč by měl táta Frantu zmlátit. Jinak bylo u nádobí. Máma pracovitá, při téhle činnosti dostávala vztek. Blbá práce. Za hloupé řeči, jiné Franta neměl, trestala okamžitě, tím olezlým hadrem od nádobí do ksichtu. Takhle jí dostal jednou neděli, táta zrovna na gauči poslouchal pohádku.
"To mě furt musíš mlátit tim hnusnym hadrem?"
"Drž hubu, nebo dostaneš eště jednu."
"Sama kecáš blbosti!"
Táta vyletěl:
"Jak to mluvíš s mámou, hajzle?"
Spíš mu tedy vadilo, že ztratil souvislost, jak Honza zařídí, aby nemuseli drakovi nacpat do chřtánu krásnou princeznu. Než našel pásek, Franta zahodil útěrku a hurá ven. Zdrhal přes koleje do svahu nad nádražím. Tam bylo roští, šípky, akáty, které jakoby si libovaly v kamenitém terénu. Objevil malinký plácek, travička, výhled na nádraží, težko ho mohl někdo zvenčí zahlédnout. Jedině v zimě, to nebyl ten případ.
Viděl tátu, jak se motá v kolejích, s páskem v ruce, jak slez z gauče, mluví s výpravčím, však se znali, výpravčí krčí rameny, táta otráveně odchází.
Přišel o nedělní klid, o pohádku, k tomu nádavek, už slyší předem:
"Kluk potřebuje jednou za čas pořádně seřezat, ty seš na něj málo přísnej, ty seš táta na hovno!"
Franta se vrátil k večeru, rodiče měli o něj strach, zle se dívali, nikdo s ním nemluvil, přišel o zmrzlinu, pro kterou jinak chodíval, večeři mu nikdo nenabídl, sám se bál si o něco říct, tajně spolknul pár kostek cukru.
Druhý den táta šel hned ráno do služby, mámu taky zlost přešla. Zapomnělo se, protože Franta se už brzy postaral o jiné lumpárny.
Plácek mu zůstal. Nikomu o něm neřekl, ani kamarádům, chodíval si sem sednout, pozoroval ještěrky, které tu měly eldorádo. Viděl, jak roste most přes Vltavu, lidem obecným přezvaným na most Inteligence. Starší si sem chodil číst, rodičům tvrdil, že se jde učit, v tašce pečlivě schovaný odrbaný rodokaps. Jednou objevili šikovný prostůrek kluk s holkou, bylo to tak velké akorát pro ně. Frantu to našňuplo, nejradši by je vygumoval. Naštěstí to byla jen ojedinělá návštěva. Cesta trním odrazovala i nadržené milence.
Kdy tam byl naposledy? Je to dávno. Že by se podíval? Přeběhl koleje, ženská v nádražáckém na něj ječela, jenom chvíli, než zmizel. Hrabe se do svahu, umazal si ruce, kalhoty na kolenou, připadalo mu, že je to tu stejné, ale kde je konec plácku? Dobrých padesát let...
"Franto, Franto, blbneš!"
Slezl zpátky do nádraží, baba zase řvala:
"Co se tu motáš, dědku, eště tě něco přejede a my budeme mít průser."
"Vlez mi na hrb!"
Ještě nedávno točili pivo ve stánku u Pepína, pivo z pivovaru, proslaveného v Postřižinách. Zrušeno.
Franta šel do nádražní hospody, už taky zdražili na třiadvacet, kdy se tohle zastaví? Máslo stávalo deset, teď se dostane běžně za pětadvacet. To stojí pivo s tuzerem. Před dvaceti lety byla za jedno máslo 4 piva. Přichází matematika. Je pivo čtyřikrát dražší nebo máslo čtyřikrát levnější? Umíš, Františku, myslet na něco jinýho?
Vtom si vzpomněl, co bude doma vyvádět stará, kalhoty jsem zprasil, to bude večer. Asi by bylo nejlepší se vopít. Nebo aspoň vožralýho dělat. Jo, to je nápad.
Něco ze mě ale musí bejt cejtit.
"Pane vrchní, eště jedno a velkej rum k tomu."
Sám jsem zvědavý, jak Franta dopadne.
BLOG TÝDEN
NEČEKANÉ SETKÁNÍ
"Pivíčko, rumíček, máme to tady, šéfe."
"Dík."
Sem, na branické nádraží přichází moderní doba s ostychem. Franta do sebe kopne panáka, přimhouří oči. Z plácku se tenkrát díval a záviděl. Vandrákům, čundrákům, trampům, všelijak se jim říkalo. Mladý svět v době, kdy chtěl mluvit řečí srozumitelnou mladým, vedl velké diskuze o trampingu.
Trampové nebo kovbojíčkové? Zásadní otázka. Trampové byli lidi, kteří jezdili pod širák hlavně kvůli přírodě, kovbojíčkové kvůli chlastu. Stal se tramp po osmi pivech kovbojíčkem? Nebo kovbojíček, který neměl prachy na pivo, byl trampem? Tehdejší ČSM se do problému vložil a komentoval situaci s pochopením, ale varovně vztyčit prst neopomněl.
Soudruhům hlavně vadilo, že si někdo jezdí někam, bůhvíkam, jen tak mýrnyxtýrnyx, nikdo jim nic neorganizuje, bez svazáckých směrnic. Čundráci povětšinou byli členy ČSM. Co jim zbývalo? Nechtěli mít problémy, zaplatili korunu měsíčně, jednou za čas pospali na schůzi, opili se na dobrovolně povinné brigádě a jinak nám vlezte na záda.
V sobotu do kapsy strčili rodokaps, oblékli se tak, aby se odlišili, a na jeden den utekli ze světa častušek, přiblblých projevů a také ze světa svých utrašených rodičů. Do přírody, spali pod širákem, měli-li za co, popili. Bylo jim jedno, jestli je někdo cpe do škatulky. Ať si trhnou nohou.
Spíš měli strach, aby je nesebrali esenbáci, kteří čas od času prováděli šťáry. Běda, jak měl někdo na hadrech, které se tak těžko sháněly, i jenom malinkou americkou vlaječku. Občas někoho sebrali, ale v sobotu jich bylo stejně v Braníku na peronu nepočítaně.
Vedle nich tu čekali na vlak s čoudící lokomotivou chataři, zahrádkáři, jezdící do malých chatiček, zasázet nějakou kytku nebo petržel. Večer se hrával v osadách nohejbal, volejbal, šlo se na pivo. Čundráci sice chatařům nadávali do mastňáků, ale nakonec si společně zazpívali trampské odrhovačky. Tady nevlály červené šátečky pionýrů, nikdo nekontroloval, je-li ve svátek správně vyzdobené okno. Byl to útěk.
Franta záviděl, jak rád by se zařadil do hloučků s kytarami, kde se zpívalo o anglické sobotě nebo vyřvávalo, že Masaryk by s nimi chodil na žejdlík. Rodina měla dráhu za pakatel, ale nikam nejezdili, v neděli byli v Braníku. Táta o čundrácích mluvil jako o pakáži, která dělá ve vlacích bordel. Spíš by Frantu zabil, než by ho pustil s takovou holotou.
Existují ještě dnes čundráci? Každopádně jich dost ubylo. Mládež, která jezdí do přírody, nevymřela. Už nemusí nutně být navlečena do maskáčů. Je to všechno jiný, nikdo jim nic nezakazuje. Vemou kolo, naloží ho na auto, vyjedou na Brdy, tam se projedou a jedou domů. Romantika? Tu mají virtuální, u počítače. Těžko posuzovat, každej jsme jinej.
"Už se to nese, šéfe! Rumíček ještě dáme?"
"Jo, eště jeden. Děkuju."
Vedle u stolu se baví dvě děvčata. Pěkný holky, popíjejí kafe, sluší jim to, drbou. Koho asi?
"Dobrej den, máte tu volno?"
Franta nepříjemně kouká na cizího chlapa. O společnost moc nestál, ale...
"Jistě."
Blbec, tamhle vzadu je volnej stůl.
"Nevadí vám, že kouřím?"
"Do putyky cigáro patří...Já už nehulim patnáct let."
"Taky jsem to zkoušel, ňák se mi nevede."
"Poslouchám ty holky vedle, ta Vietnamka mluví hezky česky."
"To voni jo, maj už český školy. Sou tu doma."
Dcera, pocházející asi z rodiny stánkaře promluvila:
"Já ti ho poslala do prdele, co si o sobě myslí?"
"Vopravdu jí ta čeština de. To sem zvědavej, z koho si bude Krampol bude dělat srandu? Možná se sám bude od nich učit pořádně mluvit."
"Ten za prachy bude držet bilboard u dálnice."
"Já se vomlouvám, že sem se k vám nacpal, ale mám pocit, že se známe."
Franta pokrčil rameny. Co ten vometák bude chtít? Pivo, nebo půjčit prachy?
"Nevzpomínám si."
"Já chodil do školy s ňákým Frantou Pokorným, bydlel tady blízko nádraží."
"Franta Pokorný, to bych moh bejt já, ale fakt nevim."
"Jarda Havlík."
"To neni možný..., ten ale nebyl plešatej."
"Blbče! To je setkání po letech. Jak dlouho sme se neviděli?
"Řek bych, že vod vosmičky."
"Že sem tě tu eště neviděl."
"Já sem nechodim, někdy si tu dám pivo, když čekám na vlak. Málokdy. Spíš sem si ho dával tam vzadu u vokýnka, u Pepína."
"No jo, to zavřeli, snad hygienik... Von to teda byl výstavní pajzl. Kde bydlíš?"
"V Košířích, jel jsem se starou na procházku, chytli sme se, tak sem si vzpomněl..."
"Jaks tu vochcával rohy, co?"
"Asi tak. Měl jsem tamhle za kolejema takovou schovávačku, plácek, tak jsem se na něj chtěl podívat."
Kdys tu měl jakej plácek?"
No, tenkrát..."
"Ty vole, dyť to je přes padesát let. Koukám, že seš pěknej kousek. Dáme si panáka? Na shledání. Co piješ?"
"Už mám v sobě dva rumy, neblbni, zas tolik nevydržim."
"Ale do třetí nohy, dyť jsme spolu eště nikdy kořalu nepili. Pane vrchní! Dva rumy na mě!"
"Tak jo. Hele, ty seš Jarda, ale nemenuješ se tak, že jo?"
V občance mám Aleš, takový méno na prd, tak sem všechny kolem nutil, aby mi řikali Jarda. Vobyčejnej Jarda."
"Mně by Aleš nevadilo."
"To fotr. Von byl blázen do malování. Furt tam něco v kamrlíku patlal, prej už žádnej malíř nikdy nemaloval jako Mikoláš Aleš. Měl sem bejt Mikoláš, ale máma se štajfla. Že by si ze mě dělali ve škole srandu. Mikuláš ztratil plášť. Táta prosadil aspoň Aleše, i když je to kapku na palici."
"Tvůj táta maloval? Vy ste přeci měli zahradnictví?"
"Von byl celej život ukřivděnej, že prej je umělec. Sralo ho, že se musí hrabat v zemi. Zahradnictví, to je práce vod rána do večera, myslim, že ho to nebavilo, trochu línej byl. Kdoví, kde se mu to v kebuli vylíhlo. Děda postavil přístavbu, zděnou kůlničku, na vercajk, táta tam po jeho smrti nacpal malířskej stojan, koupil si, blázen, takovej ten baret, jak mívaj tyhle šůsi, kouřil fajfku, vona s nim byla docela prdel.
Chodil vobčas k Vrtuli, jednou měl trochu naváto, tak jim nabízel, že hospodu vyzbobí svejma vobrazama. Že je levnej, za stovku kousek. Poslali ho, víš asi kam, von se urazil a jeden čas tam nepáchnul, že tam chodí lůza, že v pitomým Brániku není ani kavárna pro slušný lidi. Vzal si ten baret a šel si sednout do Slávie k Národnímu. Votaď ho vyhodili, že je špinavej. Měl na sobě eště takovej hacafrak, schválně ho pocákal barvama. Skončil v ňákým pajzlu, popral se tam, zavolali na něj esenbáky, s těma se taky rval, vodvezli ho na záchytku.
Ve spise prej bylo, že zadržený mumlal nesrozumitelně, nadávky příslušníkům veřejné bezpečnosti byly zřetelné. Dostal u soudu podmínku. Byl pak tak hodnej, že dokonce doma vymaloval všechny místnosti, dřív se rozčiloval, že neni žádnej malíř pokojů, že je umělec. Máma mu ani moc nenadávala, von v životě moc průserů neudělal. Vono to zahradničení je pěkná rasovina. Měli jen práci."
"Jak to, že je nechal bolševik takhle zahradničit soukromě?"
"Já ti nevim. V Bráníku bylo víc takovejch rodin. Hned vedle Maškovi, těm patřilo hodně. Jejich Venca hrál za Spartu dlouhý léta. Znal sem ho, chodil na strojárnu jako já, vo dvě třídy vejš."
"Tys chodil na strojárnu? Dělals to pak?"
"Ale jo. Byl sem rád, že sem z toho zahradnictví vypad. Jezdil sem na montáže, poznal něco jinýho než kedlubny v Bráníku, každou chvíli jinde, moc peněz nebylo, ňáký diety, nový a nový holky, nový a nový hospody. Na ubytovnách se spalo za babku. Byl sem mistr světa. Na dva roky mi ustřihli křídla na vojně..."
"Kdes sloužil."
"V Ružomberku, na Slovensku."
"Já na Libavě."
"Tam to stálo za hovno, co?"
"Mi povídej, furt v lesích, buzerace, radši nevzpomínat. A co po vojně?"
"Stavěli sme sila jézédákům. To bylo dobrý, tam sme se nažrali, ve městech všude fronty na maso, na venkově se flákota dycky splašila. Sbalila mě jedna kolchoznice, vona teda byla kus, ale zahejbala mi snad eště před svatbou."
"Ty sis jí vzal?"
"Řikala, že je v tom, co sem měl dělat? Po svatbě prej potratila. Možná nekecala, já si to nezjišťoval. Naši přijeli na svatbu, měli jsme ji v Jihlavě. Tátovi se líbila, furt na ní čuměl, máma neřikala nic, byla smutná. Po rozvodu mi řekla, že tý ženský se v každým voku houpaly aspoň tři pánský přirození. Tenkrát nešlo jen tak vodejít vod jednoho podniku do druhýho, dyť to musíš pamatovat, ne? Ale šel sem jako pomoct zemědělství, dali mi místo vopraváře zemědělskejch strojů, dělal sem teda prd, nebyl materiál, nebylo nic, něco sem vopravil a za tejden to bylo zase v hajzlu. Nebylo to kam dát, všechno bylo hozený jen tak na dešti. Kolikrát se muselo sekat i kosou. Dostali sme klíče vod kvartýru v bejvalým statku, vodkud před lety vystěhovali kulaky do pohraničí. Dar mladýmu manželství. Božku dostal do rukou jinej, asi lepší, než sem se nadál, byla fuč.
Rozved sem se, práci sem tam měl, bydlet taky kde, jak řikám, nestrhal sem se, lidi na Vysočině sou dobrý, do mýho kutlochu začala docházet jiná."
"Koukám, žes pěknej syčák."
"To řikal táta taky. Jakej syčák? Co blbneš?"
"Já jen tak reju. Zase svatba?"
"Jo, bez rodičů. Táta řikal, že nebude furt jezdit z Prahy do Jihlavy jak pitomec kvůli mýmu šukání. Von mi na první svatbu přivez vobraz, co namaloval, abysme měli nad manželský postele, takovou patlaninu, ale Marušce se líbil, měla ho ráda."
"Jaký Marušce, začínám v tom mít guláš."
"Maruška je moje druhá, a doufám, že poslední, sem s ní pořád. Na podruhý sem měl štěstí. Jí se strašně líbilo to zahradnictví, chválila tátovo mazaniny, nakonec mi bylo líto, že sme tak daleko vod sebe. Vona neměla tátu vod šesti let, tak se upnula na mýho. Škoda, že sme bydleli sto kiláků vod sebe. Narodily se nám dvě holky, rok po sobě, starosti, málo času a bum. V sedumdesátým táta umřel. Nebylo mu ani 60, vlastně nikdo pořádně nikdo neví, proč. Nikdy moc nemarodil, nestěžoval si, snad srdíčko bylo slabý. Měl asi krátkou svíčku.
Máma zůstala sama, protože ségra se provdala do Olomouce a ve vosumašedesátým zdrhli na západ. Žijou teď v Dánsku. Já bych do ciziny nemoh.
Maruška mě přemlouvala kolem dokola, až sem na ní dal, sbalili sme saky paky, jézédáci byli možná rádi, že sme zmizeli, a nastěhovali sme se do domečku v Bráníku. Vona byla ze štyr dětí, její táta byl prej pracovitej, ale nemoh vidět ženskou. Jednou se vožral, z hospody nedošel. Našli ho ráno v potoce s rozbitou hlavou, řikalo se, že mu někdo pomoh. Na funuse prej brečela půlka ženskejch ze vsi. Máma se čtyrma dětma, chatrč jim padala na hlavu, do toho se žádnýmu chlapovi nechtělo.
Moje si branickej domeček zamilovala. S mámou si kupodivu rozuměly, vrtaly se v zemi od nevidim do nevidim, já si našel flek jako vopravář praček. Vono to máš fuk, vobraceč sena neb pračka. Zahradnictví by nás neuživilo."
Mám maturitu, bejval bych sehnal něco jinýho, ale, abych dostal dobrej flek, musel bych k bolševikům, poslouchat ty jejich blbý kecy na schůzích, ráno sem dostal seznam zákazníků, nikdo mě jinak nevotravoval. Když nebyly stížnosti. Voni ty Tatramatky žádnej zázrak nebyly."
"To ne, skákalo to po koupelně, stará na ni jednou seděla, pračka s ní jezdila, já se jí chechtal a pustil jí k tomu gramec. Nasrala se, nemluvila se mnou. Jenom dva dny. Měls dost práce, asi. Každej kupoval pračku."
"No, ty vole, ta nejvobyčejnější stála pět a půl tisíce, já bral před sametovkou dva a půl čistýho. Něco se dalo vydělat bokem. Von to byl hodně poruchovej šmejd, materiál jsem ukrad, vodpoledne a k večeru už jsem dělal jenom melouchy. Dal sem zákazníkovi dycky svůj soukromej telefon a při druhý závadě to měli bez čekání a levnějc. To byl komunismus. Šéf to věděl, dělal, že nic nevidí, jak myslíš, že si přivydělával von? Bolševík.
V sedmdesátým devátým zahradnictví zrušili. Začali stavět barranďák, most Antonína Zápotockýho se to dílo menovalo, pod tom flašinetářovi..."
"Harmonikářovi."
"To máš fuk, stejně to byla komunistická svině. Asi by tam most stavěli za každýho režimu, ale tohle monstrum je hnusný. Možná proto, že mi ta stavba spolkla rodnej dům, nenávidim ji. Vyplatili nás, to víš, že se nepředali. Veřejnej zájem. Dostali sme kvartýr na sídlišti v Modřanech, aspoň nás nehodili na Prosek, takhle to mám kousek. Máma dostala ve vedlejším vchodu garsonku, ale to víš, sídliště. Celej život mezi záhonama. Za dva roky sme ji pochovali. Je tam na branickým hřbitově s tátou, někdy za nima chodim a posedim u nich. Cestou se zastavim tady.
Sem du tak jednou za tejden, Marušce to nevadí, vostudu nedělám, jinak sem doma. Čas vod času musim mezi lidi, pokecat si vo fotbale, že jo? Vona kouká na seriály, to mě nebere. Nikam moc nejezdíme, jen na dušičky, na hrob její mámy. Máme malinkou zahrádku na Jarově, boudičku sme tam mívali, pár kytek, trochu zeleniny, je to kousek, jezdí tam městskej autobus, když je sucho, dá se tam jezdit každej den. Kvůli zalejvání. Povodeň nám to spláchla, dali sme tam vysloužilou buňku ze stavby, chci tu boudičku postavit znova, ale ňák mi ubejvaj síly. Marušku sídliště ničí, nenařiká, já to vidim, měla bránickej domeček ráda. V obejváku nad válendama nám visí pořád mazanice vod táty, já si na ní zvyknul, kdyby nebyla, ani bych nedostal správnou chuť na ženskou. Moje viagra, ty vole.
U paneláku Maruška udělala záhonek, zasadila kytky a pak třešeň. Ňáká aktivní důvěrnice hned, že to děláme na kšeft, lidi záviděj. No, starší holku jednou chytli, že prodává kytky ve vinárně, bylo jí sedumnáct, to víš za bolševiků. Bez povolení, nedovolený podnikání. Naštěstí to ňákej rozumnej esenbák vodložil pro nedostatek důkazů. Vona ty kytky nabízela, ale nikdo nedokázal, že něco prodala. Profackoval sem jí a bylo po ptákách.
Jednomu kolegovi umřel táta, kerej právě měl zahrádku na Jarově, tak sme to za babku koupili. Už tam asi dosloužíme. Dědek s bábou, co na sebe zbyli."
"Pánové si eště budou přát?"
"Dejte nám eště každýmu rum a pivo. Teď zas na mě. Já budu vypadat! Dobře se tu kecá.", říká Franta a je rád, že je.
Tihle dva strejci jen tak domů nepůjdou. To bude doma radosti!
BLOG TÝDEN
NEDĚLE KONČÍ
Tak jsem ty dva syčáky, Frantu a Jardu, nechal bez dozoru v nádražní hospodě v Braníku.
Už přestali sledovat, co mají na účtence.
"Furt mě zpovídáš. Co ty?"
Franta se ušklíbnul.
"To víš, dráha, to se dědí jako kolotoče. Maringotka se střelnicí."
"Taky nádražák?"
"Tak, hele, spíš takovej nádražáckej ouřada. Špatně jsem se neučil, ale s dvojkou z mravů by mě těžko někam vzali."
"Pěkný kvítko si bejval. Přitom, holkám ses líbil, ty po tobě jely už v osmičce, kroutily se před tebou a tys jim lil vodu na židle a mlátil je pravítkem."
"Já se holek bál."
"Eliška po tobě jela, to sme ti všichni záviděli. Ta je měla už tenkrát, panebože."
"Vona mě jednou zvala domů, že potřebuje pověsit vobrázek, ňákou kravinu, asi si to vymyslela. Abych došáhnul, musel jsem vylízt na štokrdle a natáhnout se. Eliška, že mě přidrží, abych nespad, chytla mě zezadu za nohy, přimáčkla se mi na lejtka, já byl nervózní, divim se, že sem tu blbost dokázal pověsit.
Slez sem dolů, vona se tak divně usmívala, řikal sem, že musim domů, protože by mi táta vynadal. Vod tý doby se mnou přestala mluvit, naháněla Milana Růžičkovýho. Po škole sem jí neviděl. Kdoví, kam zmizela."
"Ve vosmašedesátým si nabrnkla ňákýho Švýcara, a vodstěhovala se s nim. Neslyšel jsem už vo ní. Teď bys věděl co s ní?"
"Člověče, kdybys vo tom nezačal sám, ani bych si na ni nevzpomněl. Teď už bych věděl, teoreticky. Moh bych to přednášet!"
"Ale tys byl údajně krasavec, kluk jak z vobrázku?"
"Hele, nepřeháněj, eště na průmce sem měl na starosti úplný kraviny, pak sem začal kapku chlastat. Kapku dost. Holky by bejvaly byly, ale jak mě viděli nalitýho, uhnuly jinam. A prachy sem nikdy neměl"
"Na dopravní průmyslovku brali i s dvojkou z chování?"
"Normálně asi ne, ale fotr tam měl známý, to víš, hlavoun z ministerstva ledacos zařídí?"
Já myslel, že tvůj táta dělal průvodčího nebo co."
"No, vlakvedoucího, pak dělal přednostu v Čísovicích, von byl dost schopnej, tak si dodělal školu, šel na ministerstvo, vlez do KSČ a šel nahoru."
"Tvůj fotr byl komouš? Neblbni! Táta vždycky řikal, že toho Pokornýho jednou zavřou za protistátní kecy. Když umřel Gottwald, prej se nechal slyšet, dobře, že ta svině chcípla a že by ho měli hodit na kompost, aby byl konečně užitečnej."
"Von na ně nadával do smrti, ale byl u nich. Už někdy v půlce padesátejch let, to u dráhy udělali vobjev, že komunisti sou sice nejlepší, ale je dobrý, když někdo tý práci taky rozumí. Nechal se nalejt. Mně bylo asi dvanáct, měl sem na starosti jiný věci, táta přestal chodit v mundůru, koupil si sako a chodil do ouřadu. Zařídil, aby mě vzali na průmku, teda myslim, že zařídil, pozdějc něco naznačil. Já fakt nevěděl, že má rudou knížku. Vlastně až po vojně jsem se to dozvěděl. Začal jsem si z něj dělat prdel.
Vždycky, když začal nadávat, řikal jsem mu, že si na to platí, ať nenadává, že je jeden z nich. Nakonec sem byl rád, že mi našel místo u dráhy v kanceláři."
"Takže ty seš takovej dráha, kterej s bídou ví, že vlaky jezděj po kolejích."
"Po vosumašedesátým mě táta přemlouval, ať vstoupim ke komoušům. Že vyházeli spoustu lidí, co vodsoudili vstup vojsk. Aspoň do SSM! Mně to bylo proti srsti, viděl sem, kdo tam vstupuje. U nás to vedli dva třicetiletý kořalové, který byli dřív všem pro srandu. Z jednoho se stal pozdějc dokonce náměstek ministra. V devětavosumdesátým zase spoluzakládal Občanský fórum. Jak tyhle lidi dokázali rychle přešaltovat. Teď snad má poradenskou firmu. Co může takovej pitomec radit? Jak přežít každej režim. Ten druhej prdí do hlíny, k čemu sou mu všechny funkce?
Kdo tohle zase vobjednal, dyť budu vožralej!"
"Teď už tě stará stejně nepochválí."
"No jo, vlastně, co já dneska proved! Bude ňákej den tichá domácnost."
"A tys dělal na ministerstvu?"
"Ale ne. Upích sem se na traťovce v Kralupech, vlakem je to kousek. Voženil sem se, přeložili mě na Smíchov, dostal sem služební kvartýr v Košířích a tam sem furt. Snad to budou taky privatizovat, ale to víš, dráha. Tam, než se někdo rozhoupá, budu pod kytičkama.
Zajímala mě režijka. Martu cestování nikdy moc nebralo, ale s dětma jsem si užil. My furt někde hauzírovali. Nevim, po kom to mám. Naši byli nejradši doma, vlastně nevim, co je bavilo. Jinak hodný rodiče. Já se jim ňák nepoved."
"V důchodu seš?"
"Jó, sem. Vobčas si udělám brigádičku, pošolíchám něco na smíchovským nádraží, dráhu mám zadarmo. Někdy jedu s partou takovejch vejpitků jako sem já, na dálkovej pochod. Jinak často jezdim sám. Marta, ta se vofrňuje, kdybysme prej měli auto, já nevim, kam by chtěla jezdit. Všude se jí zdá horko nebo zima, něco jí kouše, kdy už tam budem, proč je to do kopce, proč mě sem taháš, mě pak bolej kolena, doma mám žehlení. Pak si vzpomene, a táhne mě do Prokopskýho údolí a pozve taky tu krávu..."
"Tak se nerozčiluj, teď seš tady."
"Chtěl jsem s klukama ject do Plzně, hraje tam Bohemka."
"Ty seš Bohemák?"
"Ani ne, mě to bylo fuk, ale je to teď trochu snobárna, prostě frčí chodit na Bohemku. Mně vadí na fotbale ten bordel, co dělaj tvrdý fandové, furt roztahujou transparenty, hulákaj voloviny, myslim, že fotbal je to poslední, co je zajímá. Na Bohemce to zatim není tak hustý."
"A rodiče?"
"Dožili se sametovky, ale brzy potom vodešli. Táta byl spokojenej, že komunisti skončili, řikal jsem mu, že von je jeden z nich. Prej nebejt tam takoví jako von, bylo by všechno horší. Takový ty kecy, co vedou bejvalí bolševíci, dělaj ze sebe málem spasitele. Už mu ale táhlo na vosumdesát, a pak, byl to táta. Na mámu i na nás byl hodnej. Von chtěl ňák přežít, uživit rodinu, von zase žádnej balík nebral, žádnou vilu po sobě nenechal. To je fakt těžký soudit. Mě serou všichni ty přechytralí, že naše generace všechen ten srab zavinila."
"A neni to pravda?"
"Je a neni. Dyť ty si taky chodil k volbám, házet do škatule lidi, o kterejch si nikdy nic neslyšel. A bál ses tam nejít."
"No, bál..., že bych měl ňákej strašnej strach..."
"Ale chodils. A proč?"
"....."
"Šéfa si měl bolševíka, dělali ste si melouchy, sáms to řikal, brali ste republiku u držky."
"Ty ses asi na tý traťovce předřel."
"Nepředřel. Ale vobčas sme tam dělali i potřebný věci."
"Fotr komouš tě dostal na školu, našel ti místo, kdybys měl průser, určitě by tě z toho vytáh. Komunista si nebyl, neudělal si proti nim nic. Možná sis někde potají zapínal Svobodnou Evropu a v práci ste si vypravovali fóry vo Husákovi. Za hrdinství ste považovali, že ste nešli na prvního máje do průvodu."
"No jo, já jednou s kámošem sebral na nádraží ceduli Leninskou cestou za lepší dopravu a dali ji na dveře vinárny, chytli nás esenbáci, přišlo to na podnik, ale byl sem syn Pokornýho... Tys určitě proti režimu bojoval."
"Dyť já netvrdim, že sem byl hrdina. Ale sere mě ta strašná bohorovnost lidí, který bolševíka na slovo poslouchali, i na hajzl se báli jít bez dovolení, a teď melou nesmysly. Co by se stalo, kdyby ti táta nezařídil průmyslovku?"
"Asi bych šel do učení, byl bych puncovaná dělnická třída, vstoupil do strany nejlepší a možná, že bysme spolu vopravovali pračky. Dělal bych ti šéfa, meloušky na půl, nikdo by na nás nemoh, protože já bych byl soudruh. Ty, vole, my bysme se měli."
"Ty seš vopravdu vůl! Nebo seš už tak vožralej?"
"Já byl průserář, kromě táty, kterej mě přemlouval, mi členství v partaji nikdo nenabíd. Co já vim, co bych udělal, kdyby mi někdo předhodil dobrej flek. Nemám rád kdyby, máma řikala, kdyby byly v prdeli ryby, nemusely by bejt rybníky."
"Mně se líbí to panoptikum figurek, který za nic nemohli. Já vim, že tenhle režim drželi ruský tanky, že vo všem důležitým rozhodovali v Kremlu, ale museli sme bejt vopravdu takový vovce? Prožili sme dětství v padesátejch letech, hnusný léta, ale lidi furt doufali, že ten režim musí jít do háje.
V osmašedesátým hodně lidem došlo, že osvoboditel a dobyvatel může bejt stejnej. My vás vosbodili, vy nás budete poslouchat. Když sem Rusáci vtrhli, celej svět byl proti, ale jenom kecama. Byly ňáký dohody a svět má riskovat válku kvůli nám? Nebo snad kvůli experimentu, socialismu s lidskou tváří? Lidi ztratili naději, všechno vypadalo na věčný časy. Kdo jim nechtěl viditelně posluhovat, zalez."
"Poď se vysrat na politiku. Máš vnoučata?"
"Mám. Štyry. Dvě na Moravě, dvě v Plzni"
"Já pět."
"Kdyby tak viděli dědečka, jak tu mele pantem. Čoveče, ty už tak divně mžouráš, nepudem domu?"
"Asi jo, voni, koukám, už stejně kasírujou. Šéfe, eště dva rumy, na závěr, kopnem to do sebe, to bude rychlovka."
Hodili do sebe poslední panáky. Franta na schodech zakopnul, ale udržel rovnováhu. Začal zpívat
"Teď už máme, co sme chtěli..."
"Ježišmarjá, nehulákej. Dej mi aspoň telefon, někdy ti brnknu."
"No jo, mobil, celý vodpoledne ho mám vypnutej."
Z kapsy vyndají telefony, pak hledají brejle, Frantovi upadnou na zem, pak málem upadne on. Dá jim hodně práce navzájem si naťukat čísla. Jarda pro jistotu zavolá Frantu, kterému mobil zahraje.
"Hele, to sme šikovný klucí. My sme klucí vočkovaný satanem, my něco zastanem..."
"Drž už kušnu! Blboune, jedeš na Smíchov, ne? Dvěstěpadesttrojka támle jede, já du na tramvaj do Modřan. Ahoj."
"Čau, ty starej bolševiku!"
"Vlez mi na záda, nepovedenej ajznoboňáku! Stejně dostaneš doma do držky."
Branický nádraži osiřelo. Kde jsou ty davy, které se kdysi dávno valily na tramvaj? Batohy, krabice, košíky. Hrozny lidí visících na stupátkách tramvají. Chataři, zahrádkáři, čundráci. Mizející svět. Jezdí se autem.
Franta v autobusu něco zaskřehotal, přísně vyhlížející paní se pohoršlivě podívala, udělal na ni grimasu, zavrtěla hlavou, jakoby si odplivla, odvrátila se.
Neděli přežil.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat