Závidím Angličanům, lépe řečeno Britům, aby mi Skoťáci nezakázali čuchat k pravé skotské. Pít ji nemám, pani doktorka říkala…
Ani počasí, ani fotbal, ani, že bydlí bez sousedů. Závidím jim monarchii, královnu, krále už nemají od roku 1952.
Ani devět mi nebylo, paní učitelka ve třetí třídě, svazácké srdce vlastnila, hodná na děti byla, nám se smíchem vyprávěla o zaostalosti Angličanů, kteří nepochopili, že dělníci a rolníci sami si mají vládnout.
Královny, princezny, hrabata, lokajové patří do pohádek, těch starých, v nových nepotřebujeme ani vlka, stačí nám kulak, se kterým pionýrka Karkulka snadno zamete.
Tuhle větu jsem si teď vycucal z prstu, ale myslím, že by mi pokroková pedagožka udělila pochvalu.
Doma mě rodiče okřikovali, ať jsem zticha, rádio hodně chrčelo, zatímco měl být slyšen Hlas Ameriky nebo Volá Londýn. Bál jsem se mámy zeptat, odkud ví, že mladá královna je krásná, přímo fešanda, když o ní slyšela jen v rádiu. V našich Rudých právech byla maximálně znázorněna v karikaturách jako upír, vysávající krev nezaměstnaných.
Děti byly zvyklé slyšet něco doma, jiné ve škole, nepamatuju se, že bych se tímto v devíti letech nějak trápil.
Elizabeth II. potkala za svého kralování už 12 prezidentů USA. Když vidím, jak se chová, jak dokázala s humorem přímo anglickým zahájit letošní olympijské hry v Londýně, mám tušení, že se s králem anglickým budu už navždy potkávat jen u Shakespeara.
Britové si své panovnice váží, občas na ni nadávají, srandu si z ní dělají, ale třikrát běda někomu cizímu, aby na ni jen pomyslně sáhnul. Zvlášť, kdyby byl Francouz.
I v Anglii se bojovalo o moc či o koryta, kdoví jak by všechno dopadlo, kdyby někdo Richardu třetímu přistrčil koně.
Nestalo se a Britové mají svou Alžbětu, jak nařídil zákon o nástupnictví. Mluvil jsem se znalcem Velké Británie, který se usmíval teorii, že královna může odstoupit a přenechat trůn svému vnukovi. Odstoupit může, ano, ale pokud bude žít její syn Charles, nastupuje on, jestli se též dobrovolně kralování nevzdá. To je řád, to není tahanice o místa na volebních kandidátkách, nejen českých.
Že média píší jinak? Musí se přece živit. Novinářská žumpa, jak je rád nazývá jeden z favoritů na pána Pražského Hradu, přitom se skromností sobě vlastní, zapomene podotknout, že ani společnost politiků není zrovna voňavá.
Tradice a řád. Nebuďme smutní, to všechno nejde naráz. Být bohatí, vzdělaní, spravedliví, slušní, nekrást a ještě plnit náročnou funkci pupku světa. Oni nepotřebují volit hlavu státu, vítěz jejich voleb ví, před kým poklekne, vědí, kdo patří na jejich známky.
Koupil jsem si sešitek poštovních známek. Českých. Je na nich Piňda ze Čtyřlístku. Asi pro jistotu.
Léta přibývají, opouští mě leccos, třeba i erotické sny.
Před spaním přemýšlím!!!
Co kdyby těch devět (nebo deset?) kandidátů se stalo bez voleb prezídiem? Mezi sebou by zvolili šéfa, to by bylo dílo, koho by vybrali?…
…nebo by funkce mohla kolovat, jako ve Švýcarsku…
…od nejstaršího po nejmladšího, mladej počká, však se dočká…
…proč tak málo kandidátů má jména českého původu?...
Jak se klíží zrak, usínám, napadají mě stále větší voloviny, spánek je milosrdný…
…dokud se hrůzou spocený nevzbudím ze strašného snu. Drábové mě vedou v železech k volbám kocourkovského starosty, bijou mě, vyhrožují…
Fuj! Byl to jen sen!
Jsem šťastný, že nežiju v Kocourkově. Nás nikdo bít nebude.
A máme známky s Pinďou. Pro případ.
Žádné komentáře:
Okomentovat