neděle 2. prosince 2012

Mrazivý víkend

Sice slunečné, ale mrazivé sobotní ráno připomnělo, že v prosinci bývá chladněji.
Pro pesimisty: hnusná zima!
Pro optimisty: za necelé tři týdny se začne prodlužovat den!
Skončil jsem v muzeu. Ne jako exponát. Nic chytřejšího mě nenapadlo, než zajít do městského muzea v Praze. Mají tam vyvěšené staré fotky a mapky z Vinohrad a Žižkova.
Nechtěli na mně vstupné. Na nikom. Muzea a památky v Praze byly zadarmo.
Pán u vchodu se vyptával, co všechno mám v plánu oběhnout. Věděl jsem, že jsou tady k dostání publikace, ve kterých staré pohlednice jsou. Úplně všechny, které jsou viděny na stěnách a ještě víc. Těšil jsem se, že je zakoupím, zalezu s nimi do pelechu a budu si představovat, že chodím po ulicích a hledám a fotím. Jestli neusnu, budu chodit už furt.
Chytrý pán u vchodu vysvětloval, že hlava nedovolí, aby člověk celou výstavu vstřebal najednou, že se sem musí víckrát.
Protože jen výjimečně je vstup volný, něco se utratí.
Knížky jsou nádherné. Drahé? 410 korun za kus, za Žižkov a Vinohrady najednou 750. Za to už nakoupím v ...marketech kila zlevněného šmejdu. Proti ceně za jachtu směšná částka.
Protože Muzeum hlavního města Prahy vydává takovou nádheru, musím jim udělat reklamu. Smíchov jsem koupil v knihkupectví za 467, ještě je v knize tužkou napsaná, tady stojí 410.
A dost čísel, nebo zblbnu.
Prostě jsem zakoupil celou výstavu domů, můžu u ní ležet, sedět, spát, grog si udělat, pivo otevřít, vínem nebo kafetem se polejt.
Neděle ráno.
Nemůžu se jen doma válet, navleču se, jdu do sklepa pro kolo. Mladá paní něco hledá, říká mi, že jsem sportovec. Doufám. Měl jsem přes uši kapucu, snad neřekla pitomec.
Musím se hýbat, paní doktorka, u které jsem byl před měsícem, by měla radost. Radila mi, jak netloustnout, to už mi radil kdekdo, ale ona je studovaná.
Abych vynechal pivo, to vím dobře, vždycky po dopití se rozpomenu.
Souhlasně přikyvuju.
Že se snažím.
Prý je dobrý si psát všechno, co za den sním. Za nějaký čas bych měl materiál, nad kterým bychom se mohli sejít a zamyslet.
Vidím se, jak strčím do huby křupku a letím udělat čárku. Kde je, sakra, ten papír?
Teda, já nevím...
Měl jsem kdysi dávno kolegu, ještě v době, kdy se za rohlík platilo třicet halířů. Pedant, psal si všechny výdaje, každou maličkost. Důvod mi nebyl jasný, smutný je, když prachy rozfofruju, ještě se nervovat seznamem. Dělal to. Měl notýsek. Jednou ho nechal rozevřený na stole. Psal úhledně.
2 rohlíky 0,60 Kčs. Hned pod tím:
Různé 200 Kčs.
To se vožral, pil zřejmě různé nápoje.
V lednici jsem měl asi 2 roky zmrazená husí prsa z Maďarska. Buď budou k jídku nebo sním knedlíky se zelím? Dalo se jíst, knedlíky se mi povedly, zelí připálilo. Samo.
Dvanáctka chutnala.
Paní doktorka by měla radost.

Žádné komentáře: