Chvála internetu

Jak je to možné, že už se mi nechce nikam večer?

Noc bývala dlouhá, když se ráno přivalilo sluníčko, rovnou do práce, co když si vymejšlim, třeba to tak nebývalo. Kecat můžu, jsem sklerotik.

Když se rozhodnu, že vyrazím mezi lidi, objednám si lístek do divadla. Přes internet, je mi pak blbý si ho nevyzvednout, párkrát jsem ho i zaplatil po drátu. Nebo snad vzduchem ke mně lítá signál? No, moderně.

Moje banka v rámci lepších služeb přímou platbu z karty přestala povolovat, musím si zřídit jakýsi účet, na nějž musím poslat peníze, poplatek činí 2% z částky. Prostě služba. Už z principu ta procenta ode mě nedostanou. Nebo to sklerotik popletl?

Dojdu si do pokladny divadla, zaplatím a těším se. Ano, dal jsem jim při rezervaci e-mail, oni mi dnes poslali zprávu, že herečka onemocněla. Důležitá herečka. V půl desáté dopoledne mailovali, objevil jsem poselství až večer, když jsem právě shledával svršky vhodné na návštěvu divadla. Nebýt internetu, šel bych do divadla, které je v ulici Ve smečkách, kde jsou všude bary, bordely, kabarety. Ještě by mě mohlo napadnout někam zapadnout. Dostat se na stará kolena do černý kroniky.

Nevím, jestli mám radost, že nemusím do tmy a zimy, nebo převládá lítost. Mám divadlo rád, jsem naštvaný.

V lednici je víno, které jsem si koupil na sobotu. Možná se dá pít i v pátek.

Začal jsem si psát svoje příhody, abych je nezapomněl, kdybych je někomu chtěl vyprávět.

Zápisky starého sklerotika je dobrý název. Už nadpis omlouvá všechno, co zapomenu, co si vymyslím, někdy je dobrý bejt starej, učinit ze stáří výhodu.

Grafoman se vyřádí.

Od šedesátých let si nahrávám z rádia, z půjčených gramodesek, nejdřív na kotoučák, ty vyšly z módy, tak na kazety, když jsem všechno přehrál, kazeťáky se koupily jenom v bazarech. Slušní výrobci nás naštěstí nenechali ve štychu, pro přestárlé bigbíťáky vyrábějí gramofony i kazetové magnetofony.

Jeden jsem si vyhlédl, 2 týdny tomu nazad, stál zhruba 15 stovek, dnes taky, jen mě zarazila cedulka, že jde o akci tento týden, původní cena asi 1700, ale možná si všechno špatně pamatuju. Sklerotik.

Prodavačka hrozně milá, i hezká, no mladá, dala mi i tašku. Igelitovou, na ní Kája. Kterej? Velkej, jedinej. Taška vyrobená na zboží má velikost, že do ní téměř žádná krabice nevleze. Zákazník má na ni  právo. Ještě, že je na ní Kája. Šikovná na tříděný sběr.

Včera byl čtvrtek, dopoledne promítají v Bio Oko pro důchodce. Jeden čas jsem chodil pravidelně, nejen pro snížené vstupné, zde zřídka promítají úplné voloviny.

Kino nemá tradiční posezení v řadách, dokonce i v automobilu se dá sedět. Loni jsem si vyhlédl křeslo o samotě, kde se dají moje nohy, nijak dlouhé, pohodlně natáhnout, batoh uložit vedle, bundu, aby nezacláněla, místo na nápoj.

Stalo se mi dvakrát, že tam už někdo dřepěl. Místa jinak všude dost, ale, co tam ten dědek (bába) dělá? Na mým sedadle!

Tentokrát jsem se posadil, tak deset minut trvá starému sklerotikovi vše potřebné, ještě deštník, pršelo. Vypnout mobil. Přiřítila se, no bába, když mě uviděla, byla zjevně otrávená, asi její zamilované místo. Jsme tedy na něj dva. Viděl jsem její výraz, nakrknutá, málem jsem se potěšil.

Napadlo mě nabídnout jí místo? Mohla by si myslet, že ji chci sbalit, a vůbec, než bych přemístil svoje svršky, byl by film v půlce.

Svatba mezi citróny, dánský romantický film, ohleduplně tolerován kritikou, na kterou jinak moc nedám. Když hlavní hrdinka nazvala hlavního hrdinu pitomcem a hulvátem, věděl jsem, že bude hepáč, idioti byli též od začátku jistí.

Itálie, moře, prastará vlezlá melodie, zpívaná Deanem Martinem, u jaké by se dobře chlastalo. Sympatičtí i nesympatičtí aktéři, překvapení, zvraty v ději, jestli byly, zřejmě jsem nepochopil. Sklerotik.

Děti by byly naštvaný, kdyby se strhla rvačka v perníkové chaloupce a ježibaba Jeníčka a Mařenku do pece nacpala. Jsme jen odrostlé děti. A bude hůř.

Film mě nijak neurazil, ale píšu o něm, protože na něj brzy zapomenu.

Někdy si nahrávám na DVD rekordér filmy, u nichž bych večer usínal. Pustil jsem si odpoledne film od Hitchcocka. Netušil jsem, že točil i filmy romanticko kriminální, jenom idiot by se bál, že Grace Kelly a Cary Grant k sobě nenajdou cestu, ale bylo v tom filmu z roku 1955 nějak víc nápadů, než dopoledne v kině. Že by režisér?

Romantika se holt má prožívat, ne čekat, že přispěchá sama.

Tak si jdu lehnout, třeba se mi bude něco hezkého zdát.