Sedíme na pláži,
je to hustý,
budu ti líbat
tvý nohy tlustý.
Pitomost? Ten, od kterého jsem průpovídku slyšel, si to zjevně myslel taky. Na rozdíl od mnoha vzdělaných lidí, často ve vysokých funkcích, kteří říkají daleko větší voloviny s vážnou tváří, se chechtal na plný kolo. Číšnice, která přinesla opečenou klobásu naservírovanou na prkénku, kradmo pohlédla na své nohy.
Seděl jsem v hospůdce na Václavském náměstí, ale v Příbrami, cestou na Svatou Horu jsem tady zabrzdil. Malý roztomilý příbramský Václaváček. Klobása byla běžné zboží, stála 30, v Praze na náměstí pojmenovaném též podle Václava, bych zaplatil 50.
Přijel jsem do města dokončit, co jsem před rokem rozvrtal. Rozkopané náměstí, plné hromad zeminy a stavebních strojů, mi loni nedovolilo srovnávat minulost s dneškem. Dostal jsem echo od paní, které snad sleduje moji srovnávací mánii, že je náměstí T.G.Masaryka hotové.
 |
| Takovou mají v Příbrami kašnu |
Zamračeno, ale ne mlhavo jako loni. Na revitalizované náměstí jsem hleděl s mírnými rozpaky. Předem jsem si přečetl, že obyvatelé Příbrami jsou rozděleni, někdo je spokojený, jiný rozhořčený. Nejsem odborník, těžko dělat závěry po dvou hodinách chození po náměstí. Ve městě musí člověk bydlet, nakupovat, odpočívat, vše, co se buduje, se má vytvářet pro místní obyvatele. Jedna návštěva může být ovlivněná počasím, jestli mě něco bolí, jak mi chutnalo.
Hlad a chuť se kolem poledne dostavily, měl jsem nafocené, co jsem potřeboval, podle mého jsem si zasloužil posadit se ke stolu k dobrému jídlu a pití. Jídelníček, venku vyvěšený se mi líbil, ceny nebyly z nejvyšších, uvnitř místo i teplo. Pohledná mladá dáma se snažila moc, nestíhala. Běhala s tácem, pivo i točila, inkasovala, po 10 minutách mi bylo jasné, že se mě ani nestačila všimnout. Zahřál jsem se a vyrazil směrem na Svatou Horu, hladový.
Vzhůru Pražskou ulicí, která končí právě Václavským náměstím. Drobnosti někdy otočí náladu jiným směrem. Zasmál jsem se, najedl, pivečko bylo, svět hned o tolik krásnější. Kdybych uměl psát cestopisy, byly by plné hospodských figurek, jejichž jména se mezi celebritami neskloňují, na proslulé pamětihodnosti by se nedostalo. To píší jiní a líp, než bych dokázal já.
Úplný barbar nejsem, Svatá Hora nad Příbramí je velká pamětihodnost. Výstupy na tisícovky z mého repertoáru zmizely, nahradily je městské kopce, posledně jsem lezl na Pastýřskou stěnu v Děčíně, dnes sem. Davy turistů se nekonají, je zatažený listopadový čtvrtek, potkal jsem pár důchodkyň. Pohledy dolů stojí za výšlap. Bohužel se mi nepodařilo dostat na místo, odkud bylo foceno v roce 1927. Tak aspoň ta stará fotka
Dolů jsem sešel krytými schody (viz též fotka), ze schodů se mi jde moc špatně. Potřeboval bych, aby se stavěly lanovky na cesty dolů. Nebo skluzavky. Posadit dědka do koryta, kopnout… Tak jako vždycky, nepovedlo se mi obejít všechno. Mám staré fotky z Březových Hor, snad příště.
Na srovnávacích fotkách pracuju jako ďas. Ve foťáku zbyly nějaké záběry a ty jsou na adresách:
Žádné komentáře:
Okomentovat