Vencovy pindy: Kreslova studánka nad Kdyní

Kousek nad Kdyní, pod zříceninou hradu Nový Herštejn, je Kreslova studánka.

Pan doktor Kresl byl celoživotní turista. Lidé, kteří rádi zařazují všechny do šuplátek, takové označovali rádoby vtipně jako ortodoxní turisty, aniž přesně věděli proč. Starej prdlavej dědek, jsem taky o něm slyšel. V době, kdy jsem ho poznal, měl málo přes šedesát.

Zanícený turista, který provozoval a organizoval turistiku pěší, lyžařskou, vodáckou, cyklistickou. Říkali mu „Brouk“. Skutečně se trochu brouku podobal, nepatřil mezi příliš štíhlé, ani mezi největší. Kulička s nezbytným batohem. V roce 1966, ne dlouho po propuknutí onoho fenomenu, který dostal jméno dálkové pochody, zorganizoval první ročník Chodských nonstop pochodů včetně pochodu stokilometrového.

Neznám počátky, do Domažlic jsem přijel až v roce 1972, ale bylo asi pro mnohé překvapení, že vyznavatel tradiční turistiky, který tolik zdůrazňoval poznávací činnost, začal pořádat něco, co by většina vedoucích činitelů turistiky nejraději vyzmizíkovala. Ti mírnější, mnozí by na likvidaci dálkařů použili i vojsko.

Trasy stovek byly natažené hodně daleko od Domažlic, žádná kolečka, pokaždé někam jinam, a to byl ještě omezen nedalekým hraničním pásmem u západní hranice. Pětkrát po sobě jsem se zúčastnil, rád vzpomínám.

Pan doktor trasu postavil, zároveň se i stal účastníkem. Startoval dříve než ostatní, měl malý baťůžek plný, podle jeho slov, žrádla. Říkal, že si nemůže pomoct, ale když jde na jeden zátah takovou túru, musí žrát, což ho samotného štve, ale musí. Však to známe, když musíme, musíme.

Na jaře 1972 jsem se stále cítil jako začátečník, psal jsem si o propizice slušným dopisem, do obálky přidával korespondenční lístek, aby mi pořadatel odpověděl. Dostal jsem z Domažlic zprávu krasopisně napsanou s ujištěním, že mám zajištěný i nocleh, jak jsem chtěl, a že se na mě těší.

Popáté už jsem přijel jen tak se spacákem jako starý suverén, potkal jsem pana doktora, který mi řekl:

„Vítám vás, pane Víšek, místo v tělocvičně na přespání je, ale moh jste napsat lísteček, že přijedete.“

Usmíval se, já se styděl.

V létě 1972 se konal třetí ročník dálkového etapového pochodu Český kvadrant. Z Domažlic do Znojma za 9 dnů.

První den jsme vylezli ke kapli svatého Vavřince, kde jsme vyslechli ne příliš dlouhou přednášku, kterou pan doktor zakončil zpěvem známé písně Ha ty svatý Vavřenečku, stojíš na pěknym kopečku… myslím, že měl na sobě nějakou část chodského kroje. Pár lidí zatleskalo, více se popadalo za břicha. Směšný dědek. Asi jsem se taky smál. Pan doktor znal mladé lidi, byl středoškolským učitelem, těžko se urazil.

Při putování Šumavou v roce 1974 jsem si nedokázal představit večer bez jeho povídání. Ne vyčtené samozřejmosti z turistických průvodců, to byly osobní zkušenosti, vyprávěné tak, že zapomínal na posluchače, vzpomínal, usmíval se. Pamatoval si i s kým kde byl.

Jednou se vyznával z lásky ke kraji kolem Kdyně, kde přímo zbožňuje přírodu kolem studánky pod Novým Herštejnem.

„Tak dlouho jsem všechny otravoval, že kluci z Kdyně vyrobili dřevěnou cedulku s nápisem Kreslova studánka a umístili ji k dosud bezejmenné studánce. Tak nevím…“ a usmál se.

Vymodlil si pojmenování, dnes je na všech turistických mapách název Kreslova studánka a kdo z putujících ví, čí nese jméno?

Ještě se vracím k samotným Chodským non-stop pochodům, jak jsem je absolvoval.

Vždycky jsem měl rád stovky, které začínaly brzy ráno. Vyrazilo se hned po turistických značkách, za tmy se docházelo po silnicích, časo byly, v sobotu večer, otevřené hospody. Do Domažlic jsme přijížděli v pátek navečer, kdo si objednal, měl ubytování na lůžku, s vlastním spacákem v tělocvičně, podle chuti. Byl čas na večeři a posezení s kamarády. V cíli opět ubytování, ti, kteří dorazili až k ránu, odjeli domů ranním vlakem.

Vládla příjemná atmosféra klidu, hezké vzpomínky mám. Ovšemže mi pět stovek po letech splývá, paměť jenom předstírá, že je skvělá. Až na poslední jsem je všechny absolvoval se svou budoucí manželkou.

Jak to bývá, životně důležité události, jak se tenkrát zdálo, kamsi zapadly a pamatuju si spíš voloviny, střípky.

Pro Tondu Musila z Ústí nad Orlicí účast v roce 1972 nebyla bezvýznamná. Při nezávazném povídání skupinky na chodbě internátu před spaním padlo slovo Pošťák a on se závratně rychle, díky škodolibím kamarádům, stal Pošťákem, vlastně je jím dodnes. Sám si to tak pamatuje, jak si vzpomněl při našem nahodilém setkání loni v České Třebové.

Tento rok také jsem zažil jeden z největších „kufrů“ své dálkoplazecké kariéry. Moje známost teprve nesměle začínala. Jako správný frajer jsem vedl svůj předmět zájmu s ohromující jistotou. Nic pro mě nebylo jednoduššího, než se vyznat v okolí Domažlic. Jen tak bez mapy. To, co jsem měl v ruce, byla spíš omalovánka z tehdejšího turistického průvodce v měřítku 1:200000.

Ještě mám schované ony průvodce, které měly šikovný tvar, omyvatelné desky. Hlavní správou v informací o té které obci bylo datum založení KSČ. Představoval jsem si vždycky, že se v hospodě sešlo pár strejců s komunistickou vírou a založili místní organizaci.

Mapy z celého území Československa prostě nebyly, něco jo, něco ne, sháněly se všelijak.

Vyšli jsme tenkrát, už za tmy na kopec, ze kterého vedly, všechny z kopce, tři silnice. Po jedné jsme přišli, po druhé jsme měli jít a po třetí jsme vyrazili. Skoro na druhou stranu. Partnerka mi snad i věřila, když viděla mou jistotu.

Každý někdy zabloudí, kdo ne, tak kecá. Po hodině jsem přišel na omyl, chtěl jsem se nějak vymluvit, byl jsem trapný. Nakonec jsme se zpátky na trasu svezli stopem, přitom jsme zřejmě kousek nešli, kudy jsme měli, snad si i stovku mírně zkrátili, dlouho mě to trápilo, měl jsem zato, že když jdu něco dobrovolně ve svém volném čase, je hovadina si cestu zkracovat. Myslím si to dosud, nové myšlení vstřebávám těžko.

V hospodě v Horšovském Týně se nás sešlo několik, každý tam dorazil jinak, ale v hospodě se na leccos zapomene.

Pět stovek, každá jiná, spousta pokoukání po krásném Chodsku, dostali jsme se při nich hodně daleko. Viděli jsme zadrátované hranice v České Kubici, Klatovy, věže Stříbra, Přimdu, Haltravu. V Janovicích nad Úhlavou jsem šel kolem kasáren, ve kterých jsem dva roky sloužil socialistické vlasti coby neřadový vojín.

V roce 1973, po noclehu, jsme ještě ráno vyrazili přes Trhanov do Klenčí pod Čerchovem, tehdy nedostupným, popadával sníh.

Ve Staňkově jsme si sedli chvíli v nádražní budově, kde jsem se na svou milou, určitě oprávněně rozčílil a praštil peněženkou o zem. Drobné jsme sbírali dost dlouho a smáli se.

V Bělé pod Radbuzou se nás sešlo na oběd několik. Zažil jsem koncert v podání Pepíka Bursíka, který si objednal tři hotovky najednou, jednu s knedlíkem, něco s bramborem, něco s rýží.

„Jo, přineste všechno, jak vám to v kuchyni připraví. Pořadí podle situace.“

Udivený číšník, který pohledem hledal pod stolem nějaké schované strávníky, nakonec Pepovi vyhověl.

V roce 1976 jsem šel sám, rychle, už ženatý, pospíchal domů. Život se vydal jiným směrem. Už nikdy jsem se pochodu nezúčastnil, pana doktora Kresla jsem neviděl.