Měl to být jakýsi veršík: Manka z Jičína, Skřivánek z Kolína, ale rozepsal jsem se o Věře tolik, že by článek byl příliš dlouhý a Fanda Skřivánek si zaslouží samostatný text.
Slýchám otázku „Co je s Fandou Skřivánkem?“ Nikdy jsem ho tak neoslovoval, ale je to přesné.
Co s ním je? Narozený v roce 1916, přál bych si, aby s námi dýchal povětří, ale nevím…
Tenkrát ve dvaasedndesátém, promočený celodenním deštěm na Jičínské padesátce, jsem odjížděl motoráčkem do Nymburka. Přisedl si ke mně človíček, tehdy jsem si v duchu myslel, dědek. Drobný, usměvavý. Teprve, když jsme dali řeč, objevil jsem, že je to pochodník. Oblečený jako na houby, měl sebou něco jako větší chlebník z doby, kdy on byl mladej.
Hodila by se mi k němu odrbaná aktovka se svačinou a termoskou. Vlastně ani nevím, jaká byla jeho profese.
„Pěkně lilo, co?“
Tak asi začínal náš hovor. Nevychloubal se svými výkony, ale už tehdy jsem pochopil, že není žádný troškař. O stovky jenom zavadil, v záznamech jsem našel, že musel jít první stovku někdy kolem roku 1968.
Povídali jsme celou cestu, jemu se líbilo, že už svítí sluníčko, jakoby mu nevadilo, že vylezlo až po skončení padesátikilometrového výletu. Bral to jako fakt, který se nedá změnit a nemá cenu nadávat.
Ani jsem netušil, že mě napadla poměrně přesná charakteristika jeho povahy. Člověk, který stojí na jedné noze v přeplněném a dvě hodiny zpožděném vlaku a vůbec neztrácí náladu.
Bylo mu tehdy 56, já byl o 27 let mladší, automaticky jsem mu vykal, on mně tykal, netušil jsem, že přijde doba, kdy si budou všichni dálkoplazi tykat bez ohledu na věk. Musím přiznat, že mi tenhle způsob je příjemný a tyká-li mi dvacetiletý, zapomenu na věk a neduhy, kterými my starší trpíme.
V Nymburce jsme se rozloučili, mířil do Kolína, já do Prahy. Prima dědek, pomyslel jsem si, skoro na něj zapomněl. Kolikrát jsme se poté potkali? Bylo by to velké číslo, kdybych ho znal.
Hodně chodíval stovky s Frantou Dvořákem, starším o 10 let. Ti, když šli spolu přes vesnici, nikoho by nenapadlo, proč jdou, kam jdou. Zabloudili snad? Vypadali spíš jako strejci na cestě do hospody.
Fanda, budu mu tak říkat, neběhal, měl svoje tempo, jednou ušel stovku za 15 hodin, strašně se smál, spousta lidí si zde vytvořila „osobní rekord“, on říkal, že to nebylo ani 90, vždyť dobře ví, jak rychle chodí. Mávnul rukou, že je to fuk, nechodil pro rekord, pro žebříčky, pro medaile, chodil pro zábavu.
Vůbec se nepamatuju, že by někde spal v tělocvičně, říkal, že se stejně vyspí jen doma v posteli, pokud někdy jel dál na ranní start, pospával na nádražích, v té době nebyli na vandráky tolik přísní. V České Třebové jsem na něj jednou narazil, když mi cesta nevyšla podle plánu. Ležel na lavičce.
„Tady se dobře spí, nikoho nevyhazujou.“
Neputoval jenom kolem Kolína, dal se potkat v Beskydech ve Frýdlantě, šli jsme spolu pár kiláků v Hradci nad Moravicí, kde každé Velikonoce pořádali pochod na 150 km. Pak mě poslal dopředu.
„Já rychlejc nemůžu a ty seš celej nadrženej, abys moh běžet. Ahoj.“
Nerad chodil v letních vedrech. V květnu vyšel na Horolezeckou, pak se zašil někam do stínu, z něj se vynořil v září.
Rád jsem s ním povídal, protože neřešil politiku, nemoci, viděl na životě jen hezké. Mně je takové vidění světa blízké, ať se nervují jiní. Jestli se někomu zamlží brýle vztekem nad zlem, které určitě existuje a zapomene se proto všimnout krásy, lituju ho.
Vidím ho, jak každého nahlas zdravil, pokynul rukou. A smál se. Od ucha k uchu. Dokonce jsem slyšel, že má mírně přiblblý úsměv. To byl strašný nesmysl a nepochopení, protože svým chováním dokazoval, že má v hlavě pořádek. Ne podle chytrých magazinů, svůj
Do důchodu se tenkrát chodilo v 60, v roce 1976 skončil, ale hned si našel brigádu. Bylo tehdy omezení, důchodce nemohl pracovat celý rok bez krácení penze. Šel dělat nějakého poskoka k dráze, od pondělka do čtvrtka, tím se nějak dobral počtu dnů, kdy nepřekračoval zákon. Dostal režijku.
„Důchod dám celej manželce, mám pár korun na pochodnický výdaje, cestuju zadarmo. Když to vydržím deset let, budu mít režijku až do smrti.“
Koncem roku 1979 bylo vyhlášeno takzvané Sledování stovkařů, což nemělo nic společného se špionáží, počítaly se ušlé stokilometrové pochody a delší. Přes 100 stovek měla Saša Šolcová, Franta Dvořák, já měl rovných sto, Fanda asi 94, další, kteří se přihlásili, o dost méně. Vím, že byli lidé, kteří svoje stovky nehodlali počítat, neměli evidenci, nechtělo se jim. Později mě mrzelo, že jsem počet stovek takhle zveřejňoval, viděl jsem zběsilost některých, kteří začali „plnit“ sto stovek. Věnoval jsem se svým 3 dětem, sem tam jsem nějakou stovečku ušel nebo uběhl, brzy mě spousta stovkařů v počtech převálcovala, vytvářely se účelově pochody a tak borci dokázali ujít za rok i 50 stovek.
Byli dobří, nezáviděl jsem jim, možná by mě ani nebavilo trávit víkendy poměrně jednotvárně. Nejsem správný soutěživý typ, ctižádost mě jaksi minula. Jestli je to správné? Nevím, srdce šampióna nevlastním. Nemám rád pocty, mám rád život.
Lidé, které nelze označit za pitomce, cestovali přes celou republiku jenom kvůli potvrzení a často jim bylo jedno, kolik skutečně ujdou. To už nebyl můj svět, nerozuměl jsem mu. Specialisté stovkaři už se ani nenamáhali přijít na kratší pochod, brali ho jako ztrátu času. Fanda Skřivánek, později, když jsme se potkali, nezapomněl zdůraznit, že jsme ti, kteří jsme chodili dávno předtím, než začala ta podivná evidence. Málo už jsem ho vídal, naposledy, někde u Telče, byli jsme tam s dětmi, slýchal jsem o něm, že si vůbec nedělá nic ze skutečnosti, že stovku neujde. Je starej, tak chodí pětadvacítky a je stejně spokojený jako dříve ze stovek.
Napadá mě, nejen u něj, že tohle byli ti lidé, kvůli kterým se mi na pochodech líbilo a dlouhá léta jsem u nich aspoň zčásti zůstal. Normální lidi různých povolání, kteří se sešli u, většině lidí nepochopitelného, koníčka.
Když už Fanda tolik nemohl, našel si zábavu, která mohla napadnout snad jen jeho. Dráha zadarmo a tak se rozhodl projet všechny tratě v tehdejším Československu. To chce jen čas. On si ale dal ještě jednu podmínku, že všechny tratě projede za denního světla. Odjel třeba nočním rychlíkem na Slovensko, ale i tuhle trasu pak, třeba po kouskách absolvoval za světla. Všechno si nechával orazítkoval ve stanicích, ještě dnes ho vidím, jak mi ukazoval malý tlustý notes a říkal, že všechno je zdokumentováno. Kdyby vyhrál milión, nemohl mít větší radost. Existuje ještě výjimečný dokument? Nikdo nemůže opakovat podobnou ptákovinu. Mnoho železničních tratí je zrušených.
Diplomy, notesy, medaile, všechno trochu pomíjivé. Ale on složil 4 stovkařské balady. Do knihoven se asi nedostane. Možná trochu naivní veršování, ale pro člověka, který tu dobu prožíval, důvod k úsměvu, příjemné vzpomínání. Fanda nebyl básník, ale nezapomenutelný blázen, bez nich by svět stál za starou belu.
Úryvek je i na deskách knížky Honzy Zajíčka, celé dílo mi někdo dal vytištěné, chtěl jsem ho sem nakopírovat, je ale potištěné razítky, pochodnickými, ale mírně mimo mísu. A tak jsem se rozhodl balady opsat. Na počest dobrého člověka, kamaráda, se kterým jsem si nikdy kamarádství nepřísahal. Nemám jeho fotku, kdyby někdo měl, rád doplním.
Pozor, pro nepřátele dlouhých textů, každá balada má přesně sto řádek.
Tady jsou:
BALADA PRVNÍ – KALENDÁŘ
Než všechen sníh s polí sleze,
na stovkaře neklid leze –
začne hledat v kalendáři,
oči mu radostí září.
Na první stránce stojí,
aby přišel v plné zbroji.
Proč si maže nohy lojem,
o tom nemá nikdo pojem, on však velmi dobře ví:
do Mníšku se vypraví.
Aby jako každým rokem
vyšel rychlým, pevným krokem.
Je tam vždycky, letos zas,
dálkoplazů první sraz.
Sejdou se tam bez vší bázni
dálkoplazi, či snad blázni?
Plahočí se nocí, k ránu
Stezkou brdských partyzánů.
Další akci najde snadno,
je to Domanského Kladno.
Studentům z Preslové dík,
Za puchejřem na Blaník.
Co dál? Zvědavostí hoří,
Litvínovské Krušnohoří.
K velikonočnímu svátku
Opavskou stopadesátku.
Potom mám takový dojem,
že do Plzně za Prazdrojem.
Pak si pozve ještě Frantu
na Moravu do Frýdlantu,
Kladno, Sokolov a více,
jsou tu České Budějice.
Pak aby si také klek
u šesti fajnovejch řek.
A ještě ho cosi nutí
do Krupky na pochod smrti.
Vorařská, Čert alpinista,
tam musí být dozajista.
Vyjít také na toulky
z Kladna kolem Berounky.
O Pardubických se ví,
že vždy horor připraví.
Jesenická ze Šumperka,
na tu koupí nová perka.
A už května na konec
Česká Lípa, Bílovec.
V červnu láká nejvíce
Vřesová až Lidice.
Krajem lesů, vod a strání,
i když prší bez přestání.
Kdyby to chtěl všechno stihnout,
musel by se snad roztrhnout.
Je přec stovek velký přítel,
roztrhnul se s nimi pytel.
Vrchlabí a do Lomnice.
Půl roku uběhne právě,
končíme ho na Moravě.
V Olomouci v Holešově,
zvládneme to vždycky hravě.
Libina a Kuřim naráz,
potom snad už bude voraz.
Jenže voraz ještě není,
Vyklantice všechno mění.
Po přestávce již nás zve
kalendář do Vřesové.
Pak je tady jedna nová,
pěkná stovka z Holoubkova.
Po Semilech Nové Město,
Orlický šmajd to je gusto.
Potom do Lužických hor,
kam nás volá Nový Bor.
Kdo to snad nezná dobře,
může jít Povodím Ohře
či na Kopu do Lanškrouna,
tam si trochu kosti srovná.
Komu toto nestačí,
do Mníšku ať přikvačí.
Je tam pochod trochu delší,
pro zdatné a nejzdatnější.
Kdo nepadne na cestě,
může jít i na dvěstě.
V říjnu pojedem do Ústí,
tam nám řádně žilou pustí.
Do Frýdlantu, nebo Tatry,
navštívit slovenské bratry.
Sběratelům odznaků
poradím bez rozpaků
je to jednoduché přece
na Jizerskou do Liberce.
Z Chrudimi to není fór
stovka do Železných hor.
Ti, co nikdy neváhají,
proběhnou se Třemi kraji,
nebo jako Kudrna
na Lesáckou do Brna.
Do Vlašimi, do Libiny
jde každý, kdo není líný,
Oloví je na konec,
zazvoníme na zvonec.
BALADA DRUHÁ – STOVKAŘI
Každým rokem od jara až do zimy
dálkoplaz nepozná prázdniny.
Je to národ putující krajinou
dnes na jednu stranu, zítra na jinou.
Mezi nimi jsou, snad každý uvěří,
zcela zvláštní kastou stovkaři.
Zatím co ti jedni doma chrápou,
stovkaři se svojich báglů chápou,
jedou desítky i stovky kilometrů
vlakem, autobusem, ba i v metru,
aby byli o půlnoci na startu –
už se zase těší na partu.
Sejdou se tam borci ostřílení,
také o nováčky nouze není,
přijdou ženy, důchodci i muži.
To proto, že stovka zdraví tuží.
Nejdříve se k prezentaci dostaví,
pak se kamarádům představí.
Poklábosí s druhy, posedí,
před startem se dobře najedí,
a že stovkaři jsou různí,
to zde z dalších řádků vyzní.
Nováček
Na start přijde nesměle,
spíš smutně než vesele,
nemluví a nehaleká,
neboť neví, co ho čeká,
kouká jen a naslouchá,
málem ani nedýchá.
Po cestě jde s těmi, co to znají,
možná, že mu dobrou radu dají.
Chce pořádně putovat,
ne jak blbec kufrovat.
Avšak i ti, co to znají,
taky často bloudívají,
potom se mu stovka změní
rázem v hrozné utrpení,
když však toto přestojí,
tak určitě obstojí.
Ještě dávno než je konec
nadává si – to jsem blbec,
že jsem se sem nechal zlákat,
mohl jsem se někde flákat,
nebo jako nádiva,
sedět někde u piva.
Ani sám si nevěří,
když se stovka vydaří.
Jen do dveří v cíli vejde,
řekne, že už stovku nejde.
Málo platný je mu vzdor,
dálkoplazení je mor.
Až ho všechna bolest přejde,
na další zas stovku přijde.
Spáč
Není to snad k smíchu, ale k pláči,
že jsou také dálkoplazi spáči.
Kolem druhé, třetí hodiny –
a není to případ jediný –
ať jdem rovně nebo do zatáčky,
začne jednoduše klepat špačky.
Hlavu má skloněnou na klopě,
už je jednou nohou v příkopě,
vyleze a krok si zformuje,
za chvíli už zas silnici šněruje.
Zdá se mu o měkké posteli,
vzbudí se a vše je v p…
V tu chvíli by s chutí náramnou
nepohrdnul ani čekárnou.
Důchodci
Jsou tu ještě lidé starší –
těm už řádně v hlavě straší,
o co večer dříve vyjdou,
o to do cíle dýl přijdou.
Těm v úpstrety často zazní:
To jsou dozajista blázni,
kdyby raděj doma seděli
a svých vnoučat sobě hleděli!
Suverén
Dřív se na start dostavil,
aby se dosyta vymluvil,
nadevšecko jsou mu milé
krásné předstartovní chvíle.
Důležitou tvář on nastaví
a všem posluchačům vypráví,
kde on všude, co a jak,
jednou nohou lehce zmák.
Vypadá to, že už přešel zeměkoule půl,
kdo tomu snad nechce věřit, tak je …
U cíle se zase zdrží dýl,
aby všem přítomným vysvětlil,
že do cíle dávno přišel,
že si ještě schválně zašel –
skoro třicet kilometrů,
to je pro něj jen pár metrů.
Pravda je tu jenom jediná –
všechno je to latina.
Ostatní
Rebelové na vše nadávají,
ani žabí stehýnka jim nechutnají.
Někteří jsou jako klauni,
jiní zase jak bručouni.
Jedni shání razítka,
druzí mastě na lýtka.
Že je více druhů, toť jisto,
řádků není více nežli sto.
BALADA TŘETÍ – STOVKA
Stovka jako taková není buchta maková.
Jsou s ní radosti i zlosti,
často od ní bolí kosti,
odradit se nedáme,
na stovku se vydáme.
Nejdříve vyrazí chrti,
aby se uštvali k smrti.
K nim se přidají ti nezkušení,
pro ně to legrace není –
na radu zkušených nedají,
pozdě potom spásu hledají.
Po příkopě budou posedávat,
jenom sobě mohou vinu dávat.
Máme velkou radost v líci,
když jdem v noci po silnici.
Horší to však někdy bývá,
tma když na nás z lesa kývá.
Velikánskou smůlu měl,
kdo baterku zapomněl.
Teď už se nic dělat nedá,
přiživí se u souseda.
Prvních třicet kilometrů
jdem rychle i proti větru,
cesta nám ubíhá v pohodě,
jsme ve výborné náladě.
Kolem plno silných řečí,
jak by vzali holky ztečí…
Ale pozor, holoubci,
jak to bude na konci?
Chrti mají značný fofr,
jenže často chytí kufr,
když nás potom míjejí,
hrozně se nám divějí.
Kde vy jste se tady vzali?
Vy jste nezakufrovali?
Celou dobu ženem klusem,
nejeli jste autobusem?
Pomalu se k ránu blíží,
někomu se oči klíží.
Všeobecně vázne hovor,
vytratil se všechen humor,
těšíme se na ráno,
to už bude vyhráno.
Šedesátka není hrozná,
ale už se na ní pozná,
kdo snad nezřízeně žil
či před startem souložil.
Nebo v dobré náladě
seděl dlouho v hospodě.
Naříká a málem brečí,
ty tam jsou ty silné řeči.
Těší se na kontrolu,
aby sednul ke stolu,
složil u něj kostru svou,
zachvácenou únavou.
Když padá sníh nebo leje,
každý na počasí kleje.
A když počasí je příznivé,
pro stovkaře je moc žíznivé.
Nepátrají příliš po vodě,
najdete je jistě v hospodě,
přijde se zde k lepší náladě.
Občerstvení bylo skvělé,
dále vyrazíme směle.
I když mám e k stovce blíž,
jde to stále tíž a tíž.
Každého už něco bolí,
držet rychlost nedovolí.
Sluníčko po nebi stoupá,
ve vlastní šťávě se člověk koupá.
Zdá se, že na světě není
ani kousek potěšení.
Osmdesátka nás zvedne,
už je ale odpoledne,
či se blíží k večeru?
Já se na to vyse…
Do stovky je ještě túra,
do půlnoci času fůra.
Každý chce do cíle dorazit,
dojít, doběhnout či doplazit.
Někdo smutný, někdo blažený,
někteří i hodně zprasený.
Někdo včas a někdo dřív,
proto snad, že měl víc piv?
Potom to jde jako v začátku, jenomže trochu pozpátku.
Opět desítky i stovky kilometrů,
vlakem, autobusem, ba i v metru.
Nic nás od pochodu neodradí,
ani když se s námi žena vadí.
Ať je hezky nebo mráz,
příště vyrazíme zas!
BALADA ČTVRTÁ – POŘADATELÉ
Velký dík si zasluhují ti,
co všechno připravují,
i když někdy, jak se ví,
pěkný horor připraví.
Pořadatel není rošťák,
ani Krejsa nebo Pošťák.
Ani další, co jich známe,
nikdy na ně nerptáme.
Vybereme jich jen pár,
všem přejeme vždycky zdar.
Mníšek, ten si každý zvolí,
i když po něm nohy bolí.
Ženem se bezhlavě
k Vltavě či Sázavě.
Přes Brdy a Hostomice,
na Stožec a do Voznice.
Tohle zvládne každý občan,
pro zdatnější do Sedlčan.
Tady tomu jako pámbíček,
požehnává Honza Zajíček.
Na Kladně nás nešetří,
tam jsou stovky zrovna tři.
Od Nižboru do Berouna
cesta je překrásná, rovná.
Přes Slaný se jde to líp,
ta vede na horu Říp.
Ze Řípu pak hupky hupy
přeběhnete přes Kralupy,
Zákolany, Kováry,
Louny, také Velvary,
jestli vás nebolí hnát,
navštívíte Křivoklát.
Projdete se náramně –
nashledanou na Kladně.
Byly také krušné chvíle,
když se chodívaly „míle“,
teď se o nich jen přednáší.
Co ty na to – Čechu Tomáši?
Dvě jsou také ve Frýdlantě
ve sněhu a nebo v blátě.
Nečekejte žádnou něhu,
bývá tam i metr sněhu.
Nebuďte tak naivní –
běžte na tu podzimní!
Nebudete šlapat sníh,
můžete být samý smích.
Horolezci z Pardubic,
ti nám nedarují nic.
Připraví námtěžké chvíle,
nejtěžší jsou u nich cíle:
na Sněžce či na Ještědu,
na Šeráku, na Pradědu.
Ve dne světlo, v noci tma,
po pochodu apartmá.
Cestu rovnou jako šňůru
zaručí pro každou túru,
slíbí všechno, ba i víc
Jiří Přidal z Pardubic.
Stovka je sic velmi hezká,
v Ústí bývá vždycky těžká.
Sokolí a Dlouhý hřeben,
to je cesta jako řemen.
Milešovky přelezení
také není k zahození.
Také Varhošť nebo Sedlo,
i tam se nám špatně vedlo.
Když pak přijde těžká chvíle,
a do cíle mnohá míle,
objeví se ve mžiku –
Franta Málek v gazíku.
Září z něho veselí, že my už jsme v p…
Tajemný jak černokněžník
bývá i Děčínský Sněžník.
Na Bukovou, na Vrabinec,
to je taky pěkný binec.
Že již „Šotek“ dávno není,
na věci to nic nemění,
žádná škoda tím nevzniká,
je tam „Porta Bohemica“.
Také kolem Moravice
byla stovka, ba i více.
Tam se v potu každý koupal,
za to může z Hradce Doupal!
Vzpomeňme i na Liberec,
tam je taky propletenec –
Špičák, Muchov, Albrechtice,
Královka a též Studnice…
Z Javorníka na Pláně
pospícháme náramně.
Ať je mladý nebo děd,
musí vylézt na ještěd.
Pro ty, co se nic nebojí,
přiblížit se k Dračí sluji,
dostanou za píli svou
pěkný odznak se sovou.
Všechny tyhle útrapy
připravují pro chlapy.
Za to na ně chváli pějem,
za diplomy poděkujem.
Složil Fanda Skřivánek
Kolín u Prahy
Jak tak opisuji text, uvědomuju si, že je stejný jako celé stovkaření. Leckde se verše opakují, někdy pobaví, může se zdát i zdlouhavý. Zábava, která světu nic nepřináší, ale ani z něj nic nekrade. Pro ty, kteří mermomocí chtějí z každé činnosti něco mít, odůvodnit si každou volovinu, kterou udělají, možná trochu nepochopitelné.
Kdo stovkařil pro slávu, budiž. Pokud ji získal, jsem první, kdo mu gratuluje.
Žádné komentáře:
Okomentovat