12.12.2012 by Ruda Kotva slavil osmdesátiny. Žádostivé kamarády nechal ve štychu, umřel o rok dříve.
Kamarádi uspořádali mecheche o něm bez něj. Franta Málek, Standa Mucha sezvali staré páky, zajistili hospodu v Dubici na Ústecku, kde si každý mohl menu sestavit podle svého ze špičkových pochoutek jako je drštková, guláš, žádný steakhouse.
Trochu jsem se bál, aby se Franta nerozhodl postavit Rudovi posmrtně pomník. Nestalo se, možná se bál, že by ho Ruda přišel strašit. Vzpomínat na svéráznou postavu dálkových pochodů se muselo bez pompy a vyjmenování zásluh.
Bylo to fajn. Těžko někomu bylo pod padesát. Bývalí frajeři turistických cest se proměnili ve spolek penzistů, z nichž si každý vzpomene na něco a dohromady padne keců, že se tolik ani stát nemohlo.
Před 17 lety jsem se rozloučil s dálkovými pochody, mnoho lidí jsem nepotkával.
Někoho jsem poznal okamžitě, někdo mi připadal povědomej, někoho jsem považoval za někoho jiného. S jedním jsem se bouřlivě přivítal a po půl hodině jsem objevil, že jsme se asi v životě neviděli.
Nemám soudit podle sebe, ale že bych jen mnou lomcovala skleróza?.
Do hospody vešel chlap, skoro dědek, bych řek. To je přece Jirka Kalous. Hážu mu kompliment:
„Ahoj, já slyšel, žes umřel a ty zatím záříš.“
„To je fajn, to budu dlouho žít.“
„Sbíráš eště pohledy?“
„Jasný, vod 13 let, 61 let.“
Sedli jsme si u piva, po deseti minutách přátelského hovoru se Jirka rozzářil a přerušil moje povídání:
„Víšek, ty seš Víšek, už sem si vzpomněl. Křestní méno si nepamatuju, ale to je fuk.“
Opilci se nekonali, jenom Míra z Litvínova se přepanáčkoval. Měla by ho vidět paní doktorka, která mě nabádá, abych dělal všechno s mírou...
Franta Málek má před sebou stoh papírů a tašku razítek. Je vážný, vypadá asi jako kdyby Lenin nastoupil do práce na poště.
Tramvaják z Liberce. Moje bývalá maželka, když neznala jméno, vymýšlela přezdívky téměř indiánské. Tohle byl „malej červenej z Liberce“. Nosil červenou soupravu a velkej nebyl. Přitom, jak jednoduché, je to Borůvka. Proč? Nevím, snad nosil nějaký čas nějakou čepici, která lesní plod připomínala. Dnes je z něj pěkná koulička, když mu skončí šichta, jen se z kabiny řidiče, vykutálí.
Jiný Franta, který o sobě tvrdíval, že je průtokový ohřívač piva, a tak dále, a tak dále. Ze všech čiší radost, že všichni jsou slušně opelichaní. Už se nebudu shánět po novém zrcadle, chyba v něm není. Jak dlouho bude trvat, než místo rzi na nás poroste mech?
Mohl bych pokračovat, ale byl by to dlouhý seznam, na někoho zapomenu, jiného bych jmenoval, přestože tam nebyl.
Úkolem účastníků bylo napsat historku, která se týkala Rudy, Prokop s husitským příjmením je četl a myslím, že Ruda by měl radost. Lidi vzpomínají na dobrého kumpána, jehož nápady a činy možná nekorespondovaly s povoláním vědce. On ale proto pochody chodil, aby měl protiváhu vážného povolání. V práci bílý plášť, v sobotu zelené trenýrky.
Uteklo to jako všechno v mém věku. Odcházím do mlhy na vlak do Radejčína. Měl jsem v plánu se podívat na dubický kostelík, odkud je krásný pohled do labského údolí. Pokud není mlha. Třeba jindy.
V Lovosicích čekám na rychlík do Prahy. Slyším hlas:
„Víška do vlaku nepouštějte!“
Nastupují Plzeňáci Jirka a Franta, kterému nikdo jinak neřekne než „Čápe!“ Kousek s námi jedou dvě ženy, ale v Hněvicích vystoupí a v koutku tiše sedí dívka, luští křížovku. Čáp je jako za mlada.
„Nepotřebujete poradit?“
A už radí. Luští všichni. Křížovka je hotová, Čáp se hrdě rozhlédne:
„A je to, nejsme přece blbci. A kam vůbec cestujete?“
„Do Kralup.“
„Kralupy už byly.“
Dívčin úsměv mizí.
„Tak pojeďte s námi do Plzně:“
Děvče má po náladě.
Celou dobu sleduju, jak to Čáp umí. Asi mu v duchu závidím. Předvádí to, proč na něj ženský brali. Slušný, slušně drzý, snad i pohledný, aspoň dřív.
Nesměje se, ale v očích je vidět záblesk pýchy. Pětašedesát a mladá holka kvůli jeho kecům zapomene vystoupit z vlaku, nestihne možná něco důležitého.
Takový talent! Bohužel už v mírně plesnivícím obalu.
Hodně lidí fotilo, mně se fotky nedařily, několik fotografů mi slíbilo, že určitě obrázky pošlou. Slib zatím splnil jen Ervin G. Jak je mým zvykem, pár jich použiju bez jeho dovolení.
 |
| Račte vstoupit, vážení |
 |
| Standa - Alfi ukazuje směrem, kde sedí jeho žena Růžena |
 |
| Záběr ze seriálu Lenin na poště |
 |
| Prokop čte, Čáp vyhlíží ženský |
 |
| Věčný optimista Jarda Bláha |
Mnoho dalších Ervinových fotek je na adrese:
Žádné komentáře:
Okomentovat