Štěstí? Co jiného.
Jak jsme se v roce 1975 dostali ze zadrátovaného socialistického Československa a prožili 16 dnů ve svobodném Švýcarsku?
Pozorujeme dnes takzvané porcování medvěda, kdy se zákonodárci snaží urvat z rozpočtu, co se dá. Nic nového. Někdy slýchám zasvěcené kecy, že za komunistů bylo na všechno. Blbost, jen se o nedostatku financí nesmělo psát.
A tak ČSTV dostalo z rozpočtu nějaké prostředky, tam si sportovní svazy porcovali medvěda podle toho, kdo uměl víc řvát. Něco málo urvali i turisti. Výběrové zájezdy se říkalo tomu, co jsme absolvovali. Podmínkou možné účasti zájezdu na běh – pochod na 100 km ve švýcarském Bielu bylo, že žádající měl mít zkušenosti ze stovek doma a pak si zájezd schopný zaplatit. Od cestovní kanceláře Sportturist jsme jenom obdrželi šeky na valuty, tzv. kapesné, za které se dalo na západě úspěšně živořit.
16 dnů, skoro 6000 Kč, kdo chtěl horský vláček na Jungfraujoch, připlatil si 1500. Tehdy jsem bral měsíčně míň jak 2000. Svobodný, bezdětný, bydlel jsem zadarmo u rodičů, někdo šetřil na auto, někdo to propil.
Nočními vlaky, jinak v nejlevnějších kempech ve vlastních stanech. Bágly, narvané konzervami, vážili jsme je někde na nádraží, kolem 30 kilo. Vedoucí zájezdu Ivo Domanský. Nahoře možná slušně zapsaný, bez průserů, navíc vlastnil dar přesvědčit důležité činovníky, že takový zájezd se konat musí.
I on spal ve stanu, jemuž by se dnes pošklebovali mladí, jedoucí na jednu noc k Berounce, polykal nejlevnější konzervy. Fazolky, nikdy je neohříval, tvrdil, že zvířata to taky jedí syrové.
Ani si k jídlu nesedl, posmíval se ostatním, kteří si na kostkách suchého lihu snažili uvařit něco podobného večeři.
„Vy se z toho vaření zblázníte, ani nemáte čas se podívat, jak jsou Alpy krásné.“
Patnáctičlenná skupina trávila tři dny v Zermattu podle svého gusta. Ivo s Vaškem Kameníkem, který se později stal na čas držitelem nejlepšího světového výkonu v běhu na 100 km, ladili formu, my někteří jsme se chtěli dostat co nejvýš. Bořili jsme se do sněhu po pás, byl sice červen, ale bílá nadílka byla ten rok mimořádná.
Matterhorn na nás shlížel, Ivo stál s otevřenou konzervou, cpal do sebe lžící potřebné kalorie. Líčili jsme každý zážitky z prožitého dne. Při slovech, že jsme slyšeli lavinu, vypěnil, byl přece jenom vedoucí, do toho padla nevinná poznámy mé nastávající, měli jsme dva měsíce před svatbou. Ivo hlasové předpoklady měl, já se snažil ukázat své budoucí manželce, že nejsem nějaký ňouma, že si bere chlapa, který ji ochrání.
Křičeli jsme na sebe, chytil jsem formu, vynadal jsem mu tak, jako nikdy nikomu v životě. Lidi mě znali jako pokojného člověka, teď jsem jim předvedl, kolik umím sprostých nadávek, snad ještě o něco víc, než jich existuje. Úplně jsem ztratil glanc, ten večer už se na naše malé tábořiště dobrá nálada nevrátila.
Po 37 letech těžko soudit, zda jsem tenkrát měl pravdu, byl jsem přesvědčený, že já. Nikdy jsme o tom s Ivem nemluvili, pochybuju, že jsme zapomněli, měl skvělýho pamatováka. Mnohokrát jsme se od té doby viděli, v Lanškrouně v roce 1982 proklusali celou noc. Témata hovoru nebylo třeba lopotně hledat. Měl přehled o lecčems, bylo lhostejné, jestli se názorem trefil do mého. V Kladně byl dlouhá léta knihovníkem, nepředřel se ani nezbohatnul.
Jeden čas se ze mě stal i běžec, rád jsem vždycky zkoušel něco nového, jezdil jsem na Kladno na stovku, kterou Ivo pořádal, dokonce v roce 1983 jsem vyhrál závod veteránů.
Několikrát jsem se na něj telefonicky obrátil s dotazem na nějakou akci, ochotně a rád vyhověl. Snad si v duchu myslel, že taky trochu přestřelil, stejně jako já. Už se ho na to nezeptám.
Léta jsem odebíral měsíčník Maratón, kde byly výsledky všech běhů mimo dráhu. Celé naťukáno na psacím stroji, zmenšeno na formát A5. Psal Ivo osobně. Šílená práce. Znal zpaměti jména, ročníky narození, směrovací čísla. Naopak měl problémy se zatlučením stanového kolíku.
Myslím, že tak někdy v první polovině osmdesátých let zmizel z dálkových pochodů úplně. Potkával jsem ho na Velké Kunratické, kam jsem se chodil proběhnout až do roku 1994, kdy jsem objevil, že už žádný běžec nejsem.
Při závodění v Kladně jsem zaběhl čas 9:39 na stovku, odhadoval jsem délku závodu 92 až 94 km, nijak jsem se tedy nevytahoval stovkou pod deset. Před pár lety jsem zajel na kole do Kladna a změřil jsem si předem vyzkoušeným computerem okruh, který jsme kdysi běhali i s doběhem na stadion. S radostí jsem spočítal 98,5 km. Ten kilák bych přece za 20 minut udělal…
Pak jsem Iva potkal v Mníšku, kde měl funkci rozhodčího závodu, sdělil jsem mu, co jsem naměřil. Měl radost.
„Voni mi tvrdili, že to mám krátký!“
Loni jsem vyhrabal staré fotky, našel na nich i jeho mezi dívkami, v jejichž přítomnosti se cítil zjevně dobře, tvrdíval, že je trénuje. Napsal jsem k tomu nějaký canc o harému, zveřejnil na Facebooku, ale když o někom píšu, myslím, že by o tom měl vědět. Fotku jsem mu poslal mailem, poděkoval mi. A to byl poslední můj kontakt s Ivem Domanským.
Nebudu předstírat, že jsme byli obrovští kamarádi, potkávali jsme se, jeho osoba byla součástí mých začátků na dálkových pochodech, let, kdy mi nohy sloužily a já si myslel, že to bude už furt. Někdy mě štval, někdy jsem se mu posmíval pro jeho zaťatost, kromě toho podvečera v červnu 1975 v Zermattu byl náš vztah spíš přátelský.
Ukradl jsem mu jedno heslo, které jsem si napsal i na svůj profil na Facebooku.
„Co nemám, nepotřebuju.“
Mluvil o majetku, ne o zážitcích. Kéž by většina českého národa, který se nemá tak špatně, vzala tohle heslo za své. Bylo by po blbé náladě.
A ještě něco mi jednou řekl: „Život je příliš krátkej, než, abych jezdil někam dvakrát.“
Chtěl vidět hodně, očima běžného smrtelníka i hodně viděl. Určitě by chtěl vidět víc. Už neuvidí. Jde mi trochu mráz po zádech, byl jen o 5 let starší než já.
Minimálně 30 let se věnoval hlavně běhům mimo dráhu, stal se živoucí legendou mezi běžci, později funkcionářskou. Mají na něj svoje vzpomínky, určitě už přemýšlejí, kde bude mít memoriál, myslím však, že on na takovou slávu kašlal.
Chtěl jsem jen o Ivovi napsat z jiného pohledu, než ho znají ti, které zřejmě považoval za svou rodinu. Ukažte mi jiného šílence v dobrém slova smyslu, jenž by se cele věnoval sportovním disciplinám, na kterých se nerozdávají olympijské medaile, sponzoři dělají, že je nevidí.
Občas píšu o dálkových pochodech z první poloviny sedmdesátých let, trochu z nostalgie, chystal jsem se napsat i o Ivovi Domanském ještě za jeho života, rád bych si z něj trochu utahoval. Svou smrtí mě zaskočil, určitě budu vzpomínat i na něj, už jinak.
Na závěr vzpomenu dávnou kamarádku z Turnova, Jitku Havlovou, velkou sportovkyni, ale zároveň ženu, která si dokázala užívat život i jinak. Ivo ji občas peskoval, nelíbilo se mu, že místo závodění vypije pár piv.
Říkala mu:
„Ale, Ivoušku, nerozčiluj se.“
Rozčílil se.
Tak se, Ivoušku, měj. A nerozčiluj se! Slibuju, že už ti nikdy nebudu sprostě nadávat.
Fotky, které bych chtěl přidat, samozřejmě nemám. Jen jednu, na které jsem i já, možná je to jediná fotka, kde jsme spolu. Další tři už jsem zveřejnil, nechci se opakovat. Jsou na adresách:
a ještě, tohle není o Ivovi, ale na konci článku je pěkná fotka:
a teď fotka z 21.10.1972 na trase Českého kvadrantu, někde mezi Mikulovem a Valticemi. Zprava jsem já, takhle mě ostříhali na vojenském cvičení, s čepičkou vykukuje Ivo, takhle ho ostříhala Saša, další Dáša Němcová s úsměvem „sýr“ pro foto, nakonec Dášin tehdejší partner, jehož jméno si nepamatuju a myslím, že jsem ho už nikdy neviděl.
Žádné komentáře:
Okomentovat