"Běž do Prčic!"
Slýchal jsem poměrně často jako nezvedené dítě od své mámy. Ne, že by holka z vesnice neznala slovo prdel, ale frekvence použití bývala podstatně nižší než v dnešní době. To bylo dávno předtím, než vzniklo putování, které se stalo legendou.
Máma samozřejmě vůbec nemyslela městečko v krásném, málem zapomenutém kraji, kde se už hlásí o slovo jižní Čechy a říká se mu Česká Sibiř. Pochybuju, že tam máma někdy zavítala, snad o existenci sídla věděla, určitě netušila, že Prčice je ta, nikoliv ty. Jednotné číslo.
Myslím, že mnoho lidí ještě dnes putuje do Prčic, stejně jako třeba do Sušic, do Kaplic, místní občani už dávno mávli rukou a myslí si něco o nevzdělaných Pražácích.
O historii dálkového pochodu Praha – Prčice zasvěceně píše Standa Rataj, který byl u toho.
Nebudu opisovat. První poutníci vyrazili jednu dubnovou neděli v roce 1965 z Komořan, které tehdy ještě nebyly součástí Prahy, za deště do Prčic. Prčice v jednotném číslem jim připadala nezvyklá. Měli radost, že na otázky místních občanů, kam že se tolik lidí hrne v dešti do polí, mohli hrdě prohlásit „Do Prčic.“ Mnohým se dostalo nadávek za drzost.
V neděli proto, že v sobotu se hákovalo a kvůli tomu vlastně pochod vznikl. Chodit stovky v neděli bylo nevhodné, když musel člověk v pondělí do práce.
Účast 457 možná někomu přijde směšná v porovnání s dnešními čísly, ale tehdejší účastníci, včetně 105 žen, šli všichni celou trasu. Žádné pětadvacítky, dětské trasy. Kolik, že to dnes chodí skutečně z Prahy do Prčice? Kolem tří stovek.
Brzy zmizely z našeho života pracovní soboty, přestalo se chodit v neděli, v roce 1969. Standa Rataj založil Klub přítel dálkových kilometrů (KPDK), členy se stávali lidé z celé republiky. A už to jelo.
Slyšel jsem o pochodu, lákal mě, nějak mi to nevycházelo, vždycky se objevil důvod, proč nejít. V roce 1970 byli všichni účastníci, kteří do Prčice došli, pasováni do rybářského cechu. To jsem snad byl po flámu. V roce 1971 jsem byl téměř na cestě, ale naskytl se melouch, každá koruna dobrá.
Vím, že se vypravovaly zvláštní vlaky z Heřmaniček do Prahy, tam čekávali navečer zvědavci, kteří se na trasu vyrazit neodvážili, šli se podívat na přijíždějící poutníky. Po pětašedesáti kilometrech a dvouhodinovém sezení ve vlaku vypadali podobně jako veteráni, vracející se z války.
Nezažil jsem tuhle srandu. Když jsem se konečně dostal pěšky do Prčice, psal se rok 1972, měl jsem za sebou 8 stokilometrových pochodů. Startoval jsem v Písnici, kromě toho se šlo ještě z Průhonic a Kunratic, v Týnci nad Sázavou se všechno spojilo.
3318 lidí na startu celé délky, desetkrát tolik, co se přihrne dnešních machrů, kteří si pohodlně můžou vybrat z obrovské nabídky vhodného oblečení, zvláště obuvi. Po téměř roce dálkového chození už jsem se nepočítal mezi nováčky. Bylo téměř povinností se akce zúčastnit, abych se mohl nazvat dálkoplazem. Vlastně slovo dálkoplaz se tehdy ještě moc nepoužívalo, spíš pomalu vznikalo.
Jsou to jen útržky, které se mi vynořují ze vzpomínek. Šel jsem sám, část určitě s Jardou Kopcem, který ještě nebyl Lachtanem. Nejtěžší úsek bylo přelezení Neštětické hory, kde se na kontrole vyskytoval legendární Prťák, jeden z těch, kteří jsou pokládáni za zakladatele dálkových pochodů. Hospody žádné, myslím, že v Týnci jsem se napil. Nepřetržitá šňůra lidí mě ničila.
Docházel jsem do města, cestou jsem viděl hospodu, nezastavil jsem se, došel jsem do cíle na náměstí. Tam mi dali nášivku, hezkou, řekl bych, že hezčí, než dnešní upomínky. Na bundu jsem si ji nikdy nepřišil, mám ji v krabici schovanou. Mě napadlo, že bych si ji na něco našil, abych provokoval sběratele. Dobrej nápad, ještě sehnal někoho na šití.
K dispozici byl snad čaj, chumel před hospodou věštil boj o pivo, otočil jsem se a proti proudu docházejících jsem se vrátil do oné hospody, kterou jsem cestou zaregistroval. Místo bylo, dokonce takové, které mi umožnilo se dívat z okna na docházející. Seděl jsem s nějakým klukem, už si ho nevybavuju, ale přisedli si další dva a netušil jsem, že jsou to lidé, se kterými se budu často potkávat. Z Ústí nad Labem byl Standa Cach a Jirka Kalous. Standa už přes dvacet let mezi námi není, s Jirkou jsem mluvil nedávno na setkání v Dubici.
Už jsem měl pár pochodnických známých, díval jsem, jak docházejí, byl to ročník, kdy ještě téměř všichni považovali za nestydaté se nezúčastnit. Myslím, že tento rok se lámal chleba, mnohým začala masovost být na obtíž. V roce 1973 se termín pochodu přesunul na květen, na start přestali chodit ti, kterým velká účast nevoněla. Nostalgicky vzpomínali na první ročníky, tak to bývá, tvrdí se, že už to není vono a přitom nás štve hlavně, že mládí odchází, nic není jako dřív.
Vím, že lidé, kteří udělali pro dálkové pochody strašně moc, se snažili vytvořit masovou akci. Výkladní skříň. Cílem bylo překonat, co se týče účasti pochod někde v Holandsku. Ani nevím, jestli se povedlo. Komunističtí pohlaváři slyšeli na masovost. Měli moc a bylo v jejich možnostech pochod Praha – Prčice během normalizace zamáznout. Bylo nutné jim ukázat, že jde o sport, o masovost, o zdraví občanů. Pak i nějakou kačku pustili.
Připadá to někomu trapné? Ale prosím, což dnes nevidíme podlézání různým sponzorům, abychom je přesvědčili, že děláme důležitou věc a že by ji mohli finančně podpořit?
Pochod přežil, neustále přibývaly nové, podstatně kratší trasy, přibývali účastníci, kterým už bylo fuk, že původní záměr byl ujít z Prahy do Prčice. Polozapomenutý kraj získal možnost hlásit, že tu je. Na trasách je spousta možností občerstvení, určitě se uzavírají nová přátelství, už jenom skutečnost, že jeden den je leckdo vyhnán od počítače do přírody, není špatná.
Pochod Praha – Prčice tady je a je úplně lhostejné, že jsou lidé, které takové akce nebaví. A že mezi ně patřím i já? Snad moje chyba.
Ano, byl jsem tady v roce 1972 poprvé a naposledy. Několikrát jsem v Prčici byl jindy, i na kole, vždycky si vzpomenu. Jen hospodu, ve které jsem po pochodu popíjel, jsem nenašel. Doufám, že se mi jen nezdála.
Vrátím se do ní, abych vzpomínku dokončil. Díval jsem se na přicházející, hledal jsem jednu osobu. Uviděl jsem ji, zaplatil a mazal zpět na náměstí.
„Pojď se mnou do Sušetic.“
„Kde to je?“
„Kousek, asi dva kilometry, náš oddíl tam má v hospodě schůzi.“
Asi tak nějak probíhala konverzace. Tenkrát ještě převáželi zájemcům zavazadla a v Sedlci bylo zajištěné ubytování ve vlastních spacácích. O ničem takovém jsem nevěděl, připravený na okamžitou cestu do Prahy.
Kamarádka byla na přespání připravená a mně to bylo v ten okamžik jedno. Dva kilometry se protáhly na pět (i dnešní pohled na mapu potvrzuje), pořád do kopce.
Schůze, ač jsem nebyl členem KPDK, se mi líbila. Hospoda skvělá, zakouřená, kravál, myslím, že i kytara, předsedu Standu Rataje nikdo neposlouchal, dobrá společnost, ve které jsem se nemusel mezi sportovci stydět za cigára, piva mi nikdo nepočítal. Přiopilý Lachtan měl pusu dokořán, byl to hezký večer. Kdy jsme skončili, bůhví.
Cesta do Sedlce z kopce, v tělocvičně se to nějak zkombinovalo, byly volné spacáky, někdo spal na zemi jen tak, protože zapomněl, že spacák má. Moje kamarádka si nestačila vyzvednout svoje zavazadlo, přivezené pořadateli z Prahy, měla ho zamčené a ráno musela počkat na člověka s klíči.
Čekal jsem na ni? Sebral jsem se a šel na vlak se skupinou, kde převažovaly dívky, které jsem už potom nikdy neviděl.
Kamarádku jsem nechal jejímu osudu, vždyť je dospělá, vídal jsem ji pak poměrně často.
Žádné komentáře:
Okomentovat