JOSEF A VÁCLAV
V letech 1943 a 1944 přišlo na svět v protektorátu Böhmen und Mähren hodně dětí. Vkrádá se slovo "boom", ale anglicky se mluvit nesmělo.
Odborník moje povídání smete. Všechno přece způsobilo složení české společnosti, dozrávaly silné ročníky z let po první světové válce, na některé lidské konání je každý sociální inženýr krátký.
Co takhle bitva u Stalingradu? Skončila v únoru 1943, když už v listopadu 1942 začínala svítat naděje, že nacisti konečně dostanou pořádně na prdel. Nebudu rozebírat, historici všechna fakta zpracovali mnohokrát. Němci vyvěsili černé prapory a přidali kecy, že prohraná bitva není ještě prohraná válka.
Jak reagoval český člověk? Souložil. Poptáme-li se žijících pamětníků, určitě nám dosvědčí, že nabídka jiné zábavy nebyla nejširší. O dobrém jídle a pití si tenkrát mohli nejvýš vyprávět. Křičet po ulicích "Už je to tady!", na to bylo příliš brzy. Cinkání klíčů přišlo později, v jiné době. Je známo z ne tak dávné historie, že klíči se zvoní nad nenáviděným zvetšelým vládcem, do kterého kdosi strčil. Sakra, už ho někdo povalte, já mám v kapse připravené klíče!
Český člověk souložil hodně a rád. Toužil po potomcích, a porodníci nevěděli, kam skočit. Byly to děti radosti a naděje, předzvěst lepších časů. Vláda nacistů trvala ještě další dva roky, kočárky a postýlky však byly plné nadějí. Komunistické školství kvůli množství žáků na počátku padesátých letech zažívalo krušné chvíle. Kapacita škol nestačila. Stavěly se i provizorní pavilónky, kde se vyučovalo na směny. Byl nedostatek pokrokových učitelů. Něco o tom vím, patřím mezi tehdy narozené naděje. Cha, cha.
Nechám ale zatím komunisty na pokoji, mnohým se ještě zdálo, že s komunisty konečně přijde spravedlnost. Zatím vlaje nad pražským Hradem vlajka s hákovým křížem.
V pražském činžáku, kde bydlí spíše chudší vrstvy, žije krejčí Josef a Václav, úředník na katastrálním úřadě. Mají každý jednu dceru a rádi hrajou mariáš. Scházejí se u Josefa ještě s Rudlou z vedlejšího vchodu. Josef je šikovný, umí vypálit z čehokoliv kořalu. Dobrou? No...
Rádia byla tehdy úředně upravena tak, aby nikdo nemohl poslouchat zahraniční rozhlas. Šikovný Josef měl taky upravené rádio, ale poradil si. Nějakým drátkem, prostě byl šikovný. Karbaníci ucucávali kořalku, vyndali velkou mapu Evropy, podle zpráv z rozhlasu sledovali postup západní i východní fronty, a zapichovali do mapy barevné špendlíčky, vždyť byli u krejčího. Tam tak vlítnout gestapo. Udavač ale nebyl.
Němci ve Stalingradu podepsali kapitulaci, Josef s Václavem dostali po nějakém panáku geniální nápad. Oplodnit manželky. Stalo se pak během listopadu 1943, že se narodili dva kluci. Deset dnů je dělilo.
"Syn se musí jmenovat po tátovi", názor Josefa.
"Můj ponese jméno Masaryka", šeptal Václav, aby ho nikdo neslyšel, připadal si jako odbojář.
A tak tu máme Pepíka a Tomáše, budoucí spolužáky a někdy i kamarády.
Tatínkové oslavili společně, Rudlu už nepozvali. Proč?
Pije se, zábrany padají.
"Pepíku, je ti ten kluk aspoň podobnej?"
"Prej jo, co se tak blbě ptáš?"
"Jestli není na Rudlu."
"Hele, ty mě neser, nebo taky dostaneš!"
Tvář se mu trošku rozjasnila:
"Ten vocaď letěl, v jedný ruce spodky, druhou si chránil bimbasa, vypad z vokna, eště, že bydlíme v přízemí. Já za nim s řemenem, stačil jsem mu jich pár nasolit. Povedlo se mi ho trefit přezkou do ksichtu a natrhnout mu tvář. Von se pak někde vytahoval, že ho pokousala moje stará. Tak prej je vášnivá."
"A co ty vostatní hadry?"
"Ty sem pak vyhodil z vokna na chodník, snad si je sebral. Nevím, zrovna jsem valchoval starou. Vono to bylo dívadlo, za bílýho dne, lidi na ulici čuměli. Přišel sem schválně domů dřív, já to tušil."
"A stará?"
"Taky dostala, ale měla štěstí, že sem se vyřádil na Rudlovi."
Upil a dodal:
"Kanec jeden. Řikala, že vlastně k ničemu nedošlo."
"A ty jí věříš?"
"Věřim, nevěřim, co mám dělat? Rozvíst se?
"No jo, ale jak to má s Pánem Bohem, dyť ste furt v kostele."
"Stará řiká, že lidi musej vidět, že živnostník je slušnej člověk, jinak by si nechali šít jinde. A slušnej člověk chodí do kostela. Hlavně ty baby nás v neděli viděj a když jejich starej potřebuje kalhoty, pošlou ho k nám."
"Vlastně seš vypočítavá svině, Pán Bůh je ti dobrej, když potřebuješ kšeft. Pak dete ke zpovědi, dostanete deset Zdrávasů, vy ste kurvy vykutálený."
"Vlez mi na záda, vy ste v tom vašem úřadě určitě podpisovali věrnost Vůdci, ne? Už drž hubu nebo běž do háje."
V pětačtyřicátém Josef a Václav pomáhali stavět barikády, rukama, ne hubou, pak zas bourat, pomáhali olamovat keře s květy šeříku, přiťukli si s Rudoarmějci, hulákali při jejich harmonice.
Kdo by měl po šesti letech protektorátu rád Němce? Vyhnat, vyházet, zostudit. I u Václava v úřadě Němce měli. Šikovného, tichého. Snažil se s lidmi spřátelit a nějak nechápal nedůvěru. Vkročil do místnosti a hovor utichal. Zvykl si a byl ještě tišší. Po květnovém převratu už ho neviděli.
"Stejně bysme ho vyrazili, fašouna!"
Václav šel pěšky z práce a v parku na Karlově náměstí rozdělávali vlastenci oheň. Nad ním visela za nohy pověšená žena a strašně křičela.
"To máš za Lidice, ty německá svině!"
Václavovi se udělalo blbě a šel pryč.
Kašlu na politiku, práci mám, manželka jen kvete, Tomáš už dělá paci, paci. Ten blázinec skončí.
A bude dobře!
Nebylo. Do republiky se vracely osoby z koncentráků a přinášely neuvěřitelné informace o vyhlazování Židů. Němci byli vyhnáni a většinou i pokořováni bez rozdílu.
Volby vyhráli komunisti, předsedou vlády jmenován Gottwald, ale co, jmenoval ho Beneš, tomu věříme, nástupci Masaryka.
Pepík a Tomáš se na písku u Vltavy prali o kyblíček pod dozorem svých starších sester, které byly na protivné fakany naštvané.
Josef šil a chodil do kostela, Václav úřadoval, na mariáš chodil do hospody, protože Josef šil i v noci.
Ani jeden se do politiky necpal, rok 1948 je nevylekal, máme tam furt Beneše a jestli to komunisti budou budou dělat špatně, prohrajou volby a půjdou od válu.
Na katastrálním úřadě se představil nový šéf, soudruh, plný optimismu, který snad nečetl nikdy nic, ani předepsané Leninovy spisy. Václavův přímý nadřízený vyletěl z úřadu, protože znal Kladensko a někde se ukecl, že současný předseda vlády Zápotocký nesmí do žádné putyky v okrese, že všude dluží. Vtípek někdo donesl na správné místo a onen vtipálek skončil později na stavbě mostu v Braníku, který byl lidmi přejmenovám na Most inteligence. Stavěli ho samí vysokoškolsky vzdělaní pracovníci. Prý na stavbě bylo běžné slyšet:
"Doktore, hoď sem cihlu!"
Václavovi bylo naznačeno, že chce-li si udržet tu svou rozvrzanou a otlučenou židli v úřadě, měl by pochopit, kam patří. Nechtělo se mu, manželce to taky nebylo, ale najednou patřil ke komunistům a stále měl na paměti, že v kapse saka musí mít odznak KSČ, aby ho v práci mohl píchnout do klopy.
Josef, který věřil Gottwaldovu slovu, že na živnostníky nesáhnou, se po čase dozvěděl, že pracující nepotřebují krejčí, protože budoucnost je v konfekci z Národních podniků. Živnost mu zrušili, šel pracovat do továrny. Jak už řečeno, byl šikovný, práce mu šla, brzy dělal mistra, mohl by i výše, ale...
Jeho manželka o žádném "ale" neuvažovala. Ještě se došli naposledy pomodlit a druhý den oba podepsali přihlášku do KSČ. Vždyť jsou přece dělníci.
Nutno podotknout, že Josef byl tak uvědomělý, že do smrti pomáhal Národním podnikům jak mohl, po večerech šil na soudruhy i bezpartijní a ani neobtěžoval úředníky kvůli placení daní.
A tak se Václav a Josef sešli v uličním výboru, protože komunisti nemůžou jen chodit do hospody a na fotbal. Byl tam s nimi i Rudla. Josef sice nadával, že s tím dobytkem nechce mít nic společného, ale předseda si oba vzal stranou:
"Soudruzi, vy musíte spolupracovat, jste přece komunisti, ne?"
"Von mi ten sviňák šoustal manželku."
"Kdy?"
"Za okupace."
"To byla jiná doba, neblbni, dyť nám de snad o vyšší cíle, ne o ňáký šoustání. Soudruzi, do prdele, usmiřte se. Je třeba pracovat, pomoct soudruhu Gottwaldovi. No tak! Podejte si ruce!"
Tak se Josef přemohl, před manželkou doma nic neříkal a stěžovat si jinému, byl by jen pro srandu.
Mariáš už spolu nehráli, vyhlašovali brigády, organizovali oslavy MDŽ, na nichž už se pil o chlup lepší alkohol než byly Josefovy protektorátní samohonky.
Josef a Václav se jednou U Svobodů, kde už starý Svoboda byl ve své bývalé hospodě jako zaměstnanec Restaurací a jídelen, opili a cestou domů řvali, že až to praskne, Rudlu pověsí na kandelábr.
Pepík a Tomáš se učili ve škole číst, psát, počítat a milovat soudruha Stalina.
PS. Text není autobiografický, jména jsou vymyšlená.
Text byl zveřejněný 14.8.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1853 čtenářů, z nichž se 40 líbil. Na blog Týdne byl přesunut 26.10.2010.
BLOG TÝDEN
O dva týdny později jsem zveřejnil volné pokračování. Osudy lidí jsou pravdivé, jak jsem je slyšel od svých rodičů. Ty lidičky existovaly, jen jsem jejich příběhy různě propletl, aby se nikdo nepoznal. Jména jsem změnil. Třeba by se někdo poznal, ale všichni už zmizeli v nenávratnu...
VÁCLAVOVA PATÁLIE
V letech 1943 a 1944 přišlo na svět v protektorátu Böhmen und Mähren hodně dětí. Vkrádá se slovo "boom", ale anglicky se mluvit nesmělo.
Odborník moje povídání smete. Všechno přece způsobilo složení české společnosti, dozrávaly silné ročníky z let po první světové válce, na některé lidské konání je každý sociální inženýr krátký.
Co takhle bitva u Stalingradu? Skončila v únoru 1943, když už v listopadu 1942 začínala svítat naděje, že nacisti konečně dostanou pořádně na prdel. Nebudu rozebírat, historici všechna fakta zpracovali mnohokrát. Němci vyvěsili černé prapory a přidali kecy, že prohraná bitva není ještě prohraná válka.
Jak reagoval český člověk? Souložil. Poptáme-li se žijících pamětníků, určitě nám dosvědčí, že nabídka jiné zábavy nebyla nejširší. O dobrém jídle a pití si tenkrát mohli nejvýš vyprávět. Křičet po ulicích "Už je to tady!", na to bylo příliš brzy. Cinkání klíčů přišlo později, v jiné době. Je známo z ne tak dávné historie, že klíči se zvoní nad nenáviděným zvetšelým vládcem, do kterého kdosi strčil. Sakra, už ho někdo povalte, já mám v kapse připravené klíče!
Český člověk souložil hodně a rád. Toužil po potomcích, a porodníci nevěděli, kam skočit. Byly to děti radosti a naděje, předzvěst lepších časů. Vláda nacistů trvala ještě další dva roky, kočárky a postýlky však byly plné nadějí. Komunistické školství kvůli množství žáků na počátku padesátých letech zažívalo krušné chvíle. Kapacita škol nestačila. Stavěly se i provizorní pavilónky, kde se vyučovalo na směny. Byl nedostatek pokrokových učitelů. Něco o tom vím, patřím mezi tehdy narozené naděje. Cha, cha.
Nechám ale zatím komunisty na pokoji, mnohým se ještě zdálo, že s komunisty konečně přijde spravedlnost. Zatím vlaje nad pražským Hradem vlajka s hákovým křížem.
V pražském činžáku, kde bydlí spíše chudší vrstvy, žije krejčí Josef a Václav, úředník na katastrálním úřadě. Mají každý jednu dceru a rádi hrajou mariáš. Scházejí se u Josefa ještě s Rudlou z vedlejšího vchodu. Josef je šikovný, umí vypálit z čehokoliv kořalu. Dobrou? No...
Rádia byla tehdy úředně upravena tak, aby nikdo nemohl poslouchat zahraniční rozhlas. Šikovný Josef měl taky upravené rádio, ale poradil si. Nějakým drátkem, prostě byl šikovný. Karbaníci ucucávali kořalku, vyndali velkou mapu Evropy, podle zpráv z rozhlasu sledovali postup západní i východní fronty, a zapichovali do mapy barevné špendlíčky, vždyť byli u krejčího. Tam tak vlítnout gestapo. Udavač ale nebyl.
Němci ve Stalingradu podepsali kapitulaci, Josef s Václavem dostali po nějakém panáku geniální nápad. Oplodnit manželky. Stalo se pak během listopadu 1943, že se narodili dva kluci. Deset dnů je dělilo.
"Syn se musí jmenovat po tátovi", názor Josefa.
"Můj ponese jméno Masaryka", šeptal Václav, aby ho nikdo neslyšel, připadal si jako odbojář.
A tak tu máme Pepíka a Tomáše, budoucí spolužáky a někdy i kamarády.
Tatínkové oslavili společně, Rudlu už nepozvali. Proč?
Pije se, zábrany padají.
"Pepíku, je ti ten kluk aspoň podobnej?"
"Prej jo, co se tak blbě ptáš?"
"Jestli není na Rudlu."
"Hele, ty mě neser, nebo taky dostaneš!"
Tvář se mu trošku rozjasnila:
"Ten vocaď letěl, v jedný ruce spodky, druhou si chránil bimbasa, vypad z vokna, eště, že bydlíme v přízemí. Já za nim s řemenem, stačil jsem mu jich pár nasolit. Povedlo se mi ho trefit přezkou do ksichtu a natrhnout mu tvář. Von se pak někde vytahoval, že ho pokousala moje stará. Tak prej je vášnivá."
"A co ty vostatní hadry?"
"Ty sem pak vyhodil z vokna na chodník, snad si je sebral. Nevím, zrovna jsem valchoval starou. Vono to bylo dívadlo, za bílýho dne, lidi na ulici čuměli. Přišel sem schválně domů dřív, já to tušil."
"A stará?"
"Taky dostala, ale měla štěstí, že sem se vyřádil na Rudlovi."
Upil a dodal:
"Kanec jeden. Řikala, že vlastně k ničemu nedošlo."
"A ty jí věříš?"
"Věřim, nevěřim, co mám dělat? Rozvíst se?
"No jo, ale jak to má s Pánem Bohem, dyť ste furt v kostele."
"Stará řiká, že lidi musej vidět, že živnostník je slušnej člověk, jinak by si nechali šít jinde. A slušnej člověk chodí do kostela. Hlavně ty baby nás v neděli viděj a když jejich starej potřebuje kalhoty, pošlou ho k nám."
"Vlastně seš vypočítavá svině, Pán Bůh je ti dobrej, když potřebuješ kšeft. Pak dete ke zpovědi, dostanete deset Zdrávasů, vy ste kurvy vykutálený."
"Vlez mi na záda, vy ste v tom vašem úřadě určitě podpisovali věrnost Vůdci, ne? Už drž hubu nebo běž do háje."
V pětačtyřicátém Josef a Václav pomáhali stavět barikády, rukama, ne hubou, pak zas bourat, pomáhali olamovat keře s květy šeříku, přiťukli si s Rudoarmějci, hulákali při jejich harmonice.
Kdo by měl po šesti letech protektorátu rád Němce? Vyhnat, vyházet, zostudit. I u Václava v úřadě Němce měli. Šikovného, tichého. Snažil se s lidmi spřátelit a nějak nechápal nedůvěru. Vkročil do místnosti a hovor utichal. Zvykl si a byl ještě tišší. Po květnovém převratu už ho neviděli.
"Stejně bysme ho vyrazili, fašouna!"
Václav šel pěšky z práce a v parku na Karlově náměstí rozdělávali vlastenci oheň. Nad ním visela za nohy pověšená žena a strašně křičela.
"To máš za Lidice, ty německá svině!"
Václavovi se udělalo blbě a šel pryč.
Kašlu na politiku, práci mám, manželka jen kvete, Tomáš už dělá paci, paci. Ten blázinec skončí.
A bude dobře!
Nebylo. Do republiky se vracely osoby z koncentráků a přinášely neuvěřitelné informace o vyhlazování Židů. Němci byli vyhnáni a většinou i pokořováni bez rozdílu.
Volby vyhráli komunisti, předsedou vlády jmenován Gottwald, ale co, jmenoval ho Beneš, tomu věříme, nástupci Masaryka.
Pepík a Tomáš se na písku u Vltavy prali o kyblíček pod dozorem svých starších sester, které byly na protivné fakany naštvané.
Josef šil a chodil do kostela, Václav úřadoval, na mariáš chodil do hospody, protože Josef šil i v noci.
Ani jeden se do politiky necpal, rok 1948 je nevylekal, máme tam furt Beneše a jestli to komunisti budou budou dělat špatně, prohrajou volby a půjdou od válu.
Na katastrálním úřadě se představil nový šéf, soudruh, plný optimismu, který snad nečetl nikdy nic, ani předepsané Leninovy spisy. Václavův přímý nadřízený vyletěl z úřadu, protože znal Kladensko a někde se ukecl, že současný předseda vlády Zápotocký nesmí do žádné putyky v okrese, že všude dluží. Vtípek někdo donesl na správné místo a onen vtipálek skončil později na stavbě mostu v Braníku, který byl lidmi přejmenovám na Most inteligence. Stavěli ho samí vysokoškolsky vzdělaní pracovníci. Prý na stavbě bylo běžné slyšet:
"Doktore, hoď sem cihlu!"
Václavovi bylo naznačeno, že chce-li si udržet tu svou rozvrzanou a otlučenou židli v úřadě, měl by pochopit, kam patří. Nechtělo se mu, manželce to taky nebylo, ale najednou patřil ke komunistům a stále měl na paměti, že v kapse saka musí mít odznak KSČ, aby ho v práci mohl píchnout do klopy.
Josef, který věřil Gottwaldovu slovu, že na živnostníky nesáhnou, se po čase dozvěděl, že pracující nepotřebují krejčí, protože budoucnost je v konfekci z Národních podniků. Živnost mu zrušili, šel pracovat do továrny. Jak už řečeno, byl šikovný, práce mu šla, brzy dělal mistra, mohl by i výše, ale...
Jeho manželka o žádném "ale" neuvažovala. Ještě se došli naposledy pomodlit a druhý den oba podepsali přihlášku do KSČ. Vždyť jsou přece dělníci.
Nutno podotknout, že Josef byl tak uvědomělý, že do smrti pomáhal Národním podnikům jak mohl, po večerech šil na soudruhy i bezpartijní a ani neobtěžoval úředníky kvůli placení daní.
A tak se Václav a Josef sešli v uličním výboru, protože komunisti nemůžou jen chodit do hospody a na fotbal. Byl tam s nimi i Rudla. Josef sice nadával, že s tím dobytkem nechce mít nic společného, ale předseda si oba vzal stranou:
"Soudruzi, vy musíte spolupracovat, jste přece komunisti, ne?"
"Von mi ten sviňák šoustal manželku."
"Kdy?"
"Za okupace."
"To byla jiná doba, neblbni, dyť nám de snad o vyšší cíle, ne o ňáký šoustání. Soudruzi, do prdele, usmiřte se. Je třeba pracovat, pomoct soudruhu Gottwaldovi. No tak! Podejte si ruce!"
Tak se Josef přemohl, před manželkou doma nic neříkal a stěžovat si jinému, byl by jen pro srandu.
Mariáš už spolu nehráli, vyhlašovali brigády, organizovali oslavy MDŽ, na nichž už se pil o chlup lepší alkohol než byly Josefovy protektorátní samohonky.
Josef a Václav se jednou U Svobodů, kde už starý Svoboda byl ve své bývalé hospodě jako zaměstnanec Restaurací a jídelen, opili a cestou domů řvali, že až to praskne, Rudlu pověsí na kandelábr.
Pepík a Tomáš se učili ve škole číst, psát, počítat a milovat soudruha Stalina.
PS. Text není autobiografický, jména jsou vymyšlená.
Text byl zveřejněný 14.8.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1853 čtenářů, z nichž se 40 líbil. Na blog Týdne byl přesunut 26.10.2010.
BLOG TÝDEN
O dva týdny později jsem zveřejnil volné pokračování. Osudy lidí jsou pravdivé, jak jsem je slyšel od svých rodičů. Ty lidičky existovaly, jen jsem jejich příběhy různě propletl, aby se nikdo nepoznal. Jména jsem změnil. Třeba by se někdo poznal, ale všichni už zmizeli v nenávratnu...
VÁCLAVOVA PATÁLIE
Psal se rok 1953. V jedné pražské škole bylo ve čtvrté třídě sedm žáků ze 30, kteří nebyli pionýry. To není tak málo, jak by se zdálo na první pohled. Skoro čtvrtina. Doba byla ošklivá, ještě se našli lidé, kteří věřili, že není vše ztracené, nebáli se. Vedle třídního syčáka, kterého by nevzali nikam, vedle dcery účastníka letecké bitvy o Anglii, který strávil za odměnu 14 let v kriminálu, vedle syna silně věřících katolíků, vedle dalších, kteří prostě nechtěli, to byl i Tomáš, syn komunisty Václava.
Život není černobílý, Václav, od mládí bez vyznání, protože se pohádal s farářem, přihlásil Tomáše na náboženství. Ve školním roce 1952-53 už se musely děti na náboženství přihlásit, předtím se naopak musely odhlašovat, což vládnoucí moc vřele doporučovala.
Nelogické? Kam na život s logikou. Václav vstoupil, jak známo, do KSČ s nadějí, že obsadí na katastrálním úřadě místo, které musel z trestu za nevhodné řeči opustit Láďa Kabourek, dnes již přidavač, zedník, brzy polír vydělávající v dělnické profesi víc, než když oprašoval mapy.
Václav neměl vysoké schopnosti cpát se nahoru, odborné těžko soudit, chyběla mu drzost mladších, pokud použil lokty, tak na nesprávném místě. Měl jenom placku, odznak člena KSČ. Povinnost nosit ji v klopě saka pomalu zmizela. Václava odznáček pálil neustále, třebaže už byl kdesi zapadlý. Odejít se bál. Měl vztek ne sebe, na všechny. V hospodě nemohl pořádně nadávat, protože se stával terčem posměchu:
"Hele, komouš nadává na komouše, eště si dej přes hubu. Nechceš pomoct?"
Švagr přišel na návštěvu:
"Už máš vyhlídnutou lucernu, bolševiku? Špagát je nachystanej."
Ženská umí udělat peklo, Václav měl doma svoji neschopnost naservírovanou ke každému jídlu místo moučníku.
"Josef přestal nosit montérky."
"Jo, dělá ve fabrice kontrolora."
"Co kontroluje? Krejčí!"
"Dělá výstupní kontrolu."
"Rozumí tomu?"
"Co já vim, flek byl volnej a Josef je straník..."
"Ty seš u nich taky. Já řikala, abys tam nelez, že ti to bude na prd. Josef byl dycky šikovnej."
"Podělej se z něj, z blbouna."
"Možná blboun, ale vydělá, ta jeho Mařena chodí v kožichu."
"Závidíš, koukám. Zdědili ho po tetě, Josef jí ho přešil. Ty by ses do něj nevešla."
"Mařena je jako lunt. Ze samýho lítání za chlapama. Josef umí všechno, Josef je šikovnej."
"Když umí všechno, proč je Mařena samej chlap? Josef si libuje, že ve fabrice už nemusí dělat rukama, na šití nemůže mít hrubý pracky. Šije načerno, až ho chytěj, zavřou ho."
"Nezavřou, všem komoušům z ulice šije. Na něj nemůžou."
Václav zanevřel na celý zkurvený život, rudá knížka je mu k ničemu. Zašel na dvě ke Svobodovi a slyší od stolu fotbalistů:
"Nechceš nám dělat předsedu?"
"Proč já? Fotbal sem nikdy nehrál, rád se kouknu, to jo, ale předsedu?"
"Potřebujem komunistu. Přišlo shora, od příštího roku to platí. Předseda nemůže bejt ňákej bezpartijní vometák.Tebe známe, ty do ničeho nebudeš kecat, eště by nám sem strčili ňákýho pitomce. Nech si to projít makovicí."
Doma se pochlubil manželce. Jako straník musí být veřejně činný, praští s funkcí v uličním výboru, štve ho to tam a půjde do tělovýchovy.
"Co za to?"
"Hrajou třetí třídu. To se dělá zadarmo."
"Zadarmo! To hledali ňákýho vola, co? Byls při ruce, panebože!"
"Mám chodit na schůze uličního výboru, kde sem jen řadovej člen, budu chodit na hřiště jako předseda. Jsem v partaji a kromě povinnosti platit příspěvky musim bejt veřejně činnej."
"Takže zase skončíš u Svobody, jen u jinýho stolu."
"Maj taky dorost a žáky, udělám něco pro mládež."
"Hlavně dělej něco pro svý děti. Tomáše nutíš chodit na náboženství a zakazuješ mu chodit do pionýra. Dneska! Dyť bude chtít jednou na školu. Dobře se učí. Po tobě není, ty mi někdy připadáš pitomej jak štoudev. Eště tě vyrazej z partaje a budem na tom hůř než kdyžs tam vstoupil"
"Náboženství eště nikoho nezkazilo."
"Není to tak dlouho, co ses kasal, že si málem dal farářovi pěstí."
"Do pionýra chodit nebude! Vedoucího dělá Miloš Bubeníček. Když byl menší, rozflákal kdejaký vokno. Koho chce von vychovávat?"
"Po neděli du do školy a do pionýra Tomáše přihlásim. Ty si běž vychovávat fotbalisty. Sotva víš, jak vypadá balón."
Tomáš do pionýra chtěl, tahal ho tam Pepík, jehož sestra Zdena vedla skupinu s Milošem. Pepík a Zdena jsou děti krejčího Josefa.
"Tam je strašná prdel. Miloš se ségrou se vošahávaj a my děláme bordel."
Z Tomáše se stal pionýr. Náboženství přestal navštěvovat, katechetka, drobounká vystrašená osůbka neřekla ani popel. Však, když si řediteli školy stěžovala, že se v jejích hodinách žáci smějí, křičí a jsou sprostí, pokrčil rameny:
"Divíte se, když jim vykládáte takový voloviny."
Netrvalo dlouho a z katechetky se stala podřadná kancelářská síla v zapadlé kanceláři na okraji Prahy. Žádná sekretářka, děvče pro všechno, víra jí kázala posloužit bližnímu, nést břemeno, podřídila se okolnostem. Vystrašená zůstala a nechybělo mnoho, aby si o ní kdejaký šmírák otíral boty. Jedna z bezejmenných obětí.
Tomáš to časem dotáhl na pionýra šátkovaného, po předepsaném slibu mu šátek uvazovala spolužačka z fanatické komunistické rodiny. Potkal jí jako dospělý po roce 1968 v hospodě, dobře si popovídali a zasmáli. Vypadala dobře, na fanatičku ne.
Krejčí Josef se zase pral, nafackoval Milošovi, protože zjistil, že Milošovo ošahávání jeho ještě ne patnáctileté dcery má daleko k soudružským vztahům. Byl z toho průšvih, ale došlo na názor, že Milošovi facky určitě neuškodí. Uhladilo se, vyšumělo, místo Miloše si přišel vylepšovat kádrový profil jiný nadějný soudruh.
Václav ve funkci předsedy fotbalového klubu pookřál. Bavilo ho dělat něco jen pro zábavu, bez idiotských schůzí, kde nějaký trouba četl, na čem se zrovna usnesli v Moskvě a jiný blbec určoval, kdo kde bude kotrolovat výzdobu v oknech. Papíry, které jim do oddílu posílali vyšší soudruzi, nikdo nečetl, po čase zmizely, asi ve sběru. Malí kluci se na hřišti honili s merunou a na chvilku zapomněli problém s mandelinkou bramborovou.
Po čase se Václav sešel i s Láďou Kabourkem.
"Kdybys chtěl, asi bys moh u nás zase nastoupit, ty mladý uměj hovno, seš starej odborník."
"Víš, co mi všichni můžou? V podniku sem zavedenej, na politiku kašlu, schůze ROH prospim, sem dělnická třída. Vydělám si víc, ke všemu mám pocit, že po mně zůstává něco, co není zbytečný. Ty stavby možná budou potřeba i v době, kdy komunisti pudou do hajzlu."
"Ty nepudou."
"Ale pudou, jak se někdo honosí kecama typu na věčný časy, nemá pokoru a skončí v hajzlu, v zapomnění. Třeba se nedočkám, ale do hajzlu prostě pudou. Na tý vaší geodézii ste zkurvili, co se dalo. Rakouskej katastr byl při technice 19.století geniální. Dnes je důležitej uživatel, ne vlastník. Jézédáci rozvorali vesnice, jak se jim hodilo, všechno je všech, lidi stavěj novej plot, posunou ho hned o 2 metry dál, přikradou si z obecního. Kdo tohle jednou dá dohromady? Po těch mejch mostech možná bude někdo jezdit, chodit. Ty vaše mapy nebudou dobrý ani na utření zadku, protože kromě toho, že nestojej za nic, jsou na tvrdým papíře. Když se na stavbě někomu nelíbim, pošle mě do prdele, já jeho taky, pak zajdem na pivo, dohodnem se, protože musíme táhnout spolu, aby nás bolševik nedostal. Spánembohem"
K dvacátému výročí osvobození Rudou armádou dostal Václav diplom za zásluhy III.stupně v tělovýchově.
Josef si udělal brigádu a na fasádě domu pod svým oknem zamazal dírky, ve kterých byly kdysi šrouby na přivevnění cedule, že tady sídlí krejčí Josef...
Hepáč? Selanka? Ale kdež! V kriminálech jsou ještě mnozí třídní nepřátelé. Nikdo nespočítá lidi, kteří léta nesměli vykonávat svoje povolání, kteří nedopadli tak idylicky jako Láďa Kabourek.
Svazácká generace začíná zjišťovat, že i chyby se udělaly, ale teď, teprve teď všichni uvidíte. Spletli jsme se, vy ale teprve teď, budete koukat, jak socialismu nalepíme lidskou tvář!
Text byl zveřejněný 29.8.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1673 čtenářů, z nichž se 25 líbil. Na blog Týdne byl přesunut 27.10.2010.
BLOG TÝDEN
Život není černobílý, Václav, od mládí bez vyznání, protože se pohádal s farářem, přihlásil Tomáše na náboženství. Ve školním roce 1952-53 už se musely děti na náboženství přihlásit, předtím se naopak musely odhlašovat, což vládnoucí moc vřele doporučovala.
Nelogické? Kam na život s logikou. Václav vstoupil, jak známo, do KSČ s nadějí, že obsadí na katastrálním úřadě místo, které musel z trestu za nevhodné řeči opustit Láďa Kabourek, dnes již přidavač, zedník, brzy polír vydělávající v dělnické profesi víc, než když oprašoval mapy.
Václav neměl vysoké schopnosti cpát se nahoru, odborné těžko soudit, chyběla mu drzost mladších, pokud použil lokty, tak na nesprávném místě. Měl jenom placku, odznak člena KSČ. Povinnost nosit ji v klopě saka pomalu zmizela. Václava odznáček pálil neustále, třebaže už byl kdesi zapadlý. Odejít se bál. Měl vztek ne sebe, na všechny. V hospodě nemohl pořádně nadávat, protože se stával terčem posměchu:
"Hele, komouš nadává na komouše, eště si dej přes hubu. Nechceš pomoct?"
Švagr přišel na návštěvu:
"Už máš vyhlídnutou lucernu, bolševiku? Špagát je nachystanej."
Ženská umí udělat peklo, Václav měl doma svoji neschopnost naservírovanou ke každému jídlu místo moučníku.
"Josef přestal nosit montérky."
"Jo, dělá ve fabrice kontrolora."
"Co kontroluje? Krejčí!"
"Dělá výstupní kontrolu."
"Rozumí tomu?"
"Co já vim, flek byl volnej a Josef je straník..."
"Ty seš u nich taky. Já řikala, abys tam nelez, že ti to bude na prd. Josef byl dycky šikovnej."
"Podělej se z něj, z blbouna."
"Možná blboun, ale vydělá, ta jeho Mařena chodí v kožichu."
"Závidíš, koukám. Zdědili ho po tetě, Josef jí ho přešil. Ty by ses do něj nevešla."
"Mařena je jako lunt. Ze samýho lítání za chlapama. Josef umí všechno, Josef je šikovnej."
"Když umí všechno, proč je Mařena samej chlap? Josef si libuje, že ve fabrice už nemusí dělat rukama, na šití nemůže mít hrubý pracky. Šije načerno, až ho chytěj, zavřou ho."
"Nezavřou, všem komoušům z ulice šije. Na něj nemůžou."
Václav zanevřel na celý zkurvený život, rudá knížka je mu k ničemu. Zašel na dvě ke Svobodovi a slyší od stolu fotbalistů:
"Nechceš nám dělat předsedu?"
"Proč já? Fotbal sem nikdy nehrál, rád se kouknu, to jo, ale předsedu?"
"Potřebujem komunistu. Přišlo shora, od příštího roku to platí. Předseda nemůže bejt ňákej bezpartijní vometák.Tebe známe, ty do ničeho nebudeš kecat, eště by nám sem strčili ňákýho pitomce. Nech si to projít makovicí."
Doma se pochlubil manželce. Jako straník musí být veřejně činný, praští s funkcí v uličním výboru, štve ho to tam a půjde do tělovýchovy.
"Co za to?"
"Hrajou třetí třídu. To se dělá zadarmo."
"Zadarmo! To hledali ňákýho vola, co? Byls při ruce, panebože!"
"Mám chodit na schůze uličního výboru, kde sem jen řadovej člen, budu chodit na hřiště jako předseda. Jsem v partaji a kromě povinnosti platit příspěvky musim bejt veřejně činnej."
"Takže zase skončíš u Svobody, jen u jinýho stolu."
"Maj taky dorost a žáky, udělám něco pro mládež."
"Hlavně dělej něco pro svý děti. Tomáše nutíš chodit na náboženství a zakazuješ mu chodit do pionýra. Dneska! Dyť bude chtít jednou na školu. Dobře se učí. Po tobě není, ty mi někdy připadáš pitomej jak štoudev. Eště tě vyrazej z partaje a budem na tom hůř než kdyžs tam vstoupil"
"Náboženství eště nikoho nezkazilo."
"Není to tak dlouho, co ses kasal, že si málem dal farářovi pěstí."
"Do pionýra chodit nebude! Vedoucího dělá Miloš Bubeníček. Když byl menší, rozflákal kdejaký vokno. Koho chce von vychovávat?"
"Po neděli du do školy a do pionýra Tomáše přihlásim. Ty si běž vychovávat fotbalisty. Sotva víš, jak vypadá balón."
Tomáš do pionýra chtěl, tahal ho tam Pepík, jehož sestra Zdena vedla skupinu s Milošem. Pepík a Zdena jsou děti krejčího Josefa.
"Tam je strašná prdel. Miloš se ségrou se vošahávaj a my děláme bordel."
Z Tomáše se stal pionýr. Náboženství přestal navštěvovat, katechetka, drobounká vystrašená osůbka neřekla ani popel. Však, když si řediteli školy stěžovala, že se v jejích hodinách žáci smějí, křičí a jsou sprostí, pokrčil rameny:
"Divíte se, když jim vykládáte takový voloviny."
Netrvalo dlouho a z katechetky se stala podřadná kancelářská síla v zapadlé kanceláři na okraji Prahy. Žádná sekretářka, děvče pro všechno, víra jí kázala posloužit bližnímu, nést břemeno, podřídila se okolnostem. Vystrašená zůstala a nechybělo mnoho, aby si o ní kdejaký šmírák otíral boty. Jedna z bezejmenných obětí.
Tomáš to časem dotáhl na pionýra šátkovaného, po předepsaném slibu mu šátek uvazovala spolužačka z fanatické komunistické rodiny. Potkal jí jako dospělý po roce 1968 v hospodě, dobře si popovídali a zasmáli. Vypadala dobře, na fanatičku ne.
Krejčí Josef se zase pral, nafackoval Milošovi, protože zjistil, že Milošovo ošahávání jeho ještě ne patnáctileté dcery má daleko k soudružským vztahům. Byl z toho průšvih, ale došlo na názor, že Milošovi facky určitě neuškodí. Uhladilo se, vyšumělo, místo Miloše si přišel vylepšovat kádrový profil jiný nadějný soudruh.
Václav ve funkci předsedy fotbalového klubu pookřál. Bavilo ho dělat něco jen pro zábavu, bez idiotských schůzí, kde nějaký trouba četl, na čem se zrovna usnesli v Moskvě a jiný blbec určoval, kdo kde bude kotrolovat výzdobu v oknech. Papíry, které jim do oddílu posílali vyšší soudruzi, nikdo nečetl, po čase zmizely, asi ve sběru. Malí kluci se na hřišti honili s merunou a na chvilku zapomněli problém s mandelinkou bramborovou.
Po čase se Václav sešel i s Láďou Kabourkem.
"Kdybys chtěl, asi bys moh u nás zase nastoupit, ty mladý uměj hovno, seš starej odborník."
"Víš, co mi všichni můžou? V podniku sem zavedenej, na politiku kašlu, schůze ROH prospim, sem dělnická třída. Vydělám si víc, ke všemu mám pocit, že po mně zůstává něco, co není zbytečný. Ty stavby možná budou potřeba i v době, kdy komunisti pudou do hajzlu."
"Ty nepudou."
"Ale pudou, jak se někdo honosí kecama typu na věčný časy, nemá pokoru a skončí v hajzlu, v zapomnění. Třeba se nedočkám, ale do hajzlu prostě pudou. Na tý vaší geodézii ste zkurvili, co se dalo. Rakouskej katastr byl při technice 19.století geniální. Dnes je důležitej uživatel, ne vlastník. Jézédáci rozvorali vesnice, jak se jim hodilo, všechno je všech, lidi stavěj novej plot, posunou ho hned o 2 metry dál, přikradou si z obecního. Kdo tohle jednou dá dohromady? Po těch mejch mostech možná bude někdo jezdit, chodit. Ty vaše mapy nebudou dobrý ani na utření zadku, protože kromě toho, že nestojej za nic, jsou na tvrdým papíře. Když se na stavbě někomu nelíbim, pošle mě do prdele, já jeho taky, pak zajdem na pivo, dohodnem se, protože musíme táhnout spolu, aby nás bolševik nedostal. Spánembohem"
K dvacátému výročí osvobození Rudou armádou dostal Václav diplom za zásluhy III.stupně v tělovýchově.
Josef si udělal brigádu a na fasádě domu pod svým oknem zamazal dírky, ve kterých byly kdysi šrouby na přivevnění cedule, že tady sídlí krejčí Josef...
Hepáč? Selanka? Ale kdež! V kriminálech jsou ještě mnozí třídní nepřátelé. Nikdo nespočítá lidi, kteří léta nesměli vykonávat svoje povolání, kteří nedopadli tak idylicky jako Láďa Kabourek.
Svazácká generace začíná zjišťovat, že i chyby se udělaly, ale teď, teprve teď všichni uvidíte. Spletli jsme se, vy ale teprve teď, budete koukat, jak socialismu nalepíme lidskou tvář!
Text byl zveřejněný 29.8.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1673 čtenářů, z nichž se 25 líbil. Na blog Týdne byl přesunut 27.10.2010.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat