Pindy z Facebooku - listopad 2013

1.11.
Je tu listopad, čas říjnové revoluce.

4.11.

Kamarád mobil

Přišel jsem domů, mobil ležel přesně na místě, kam jsem ho ráno připravil na cestu. Kdybych měl chytrej telefon, možná by na mě zavolal, abych ho vzal sebou. Pochválil jsem Nokii pro primitivy za trpělivost. Jsem rád, že v mém pokoji jsem nejchytřejší já. Místnost je příliš malá pro srocení intelektuálů.

6.11.
Nešikovnej dědek

Od dětství mám nepříjemný pocit, když na kole přejíždím tramvajové koleje. Asi mě kdosi postrašil, že bych si moh rozbít hubu. Přes koleje jezdím opatrně, nikdy jsem nespad. 

Až dnes. Jel jsem si pro brambory, snad pět minut pršelo, zrovna mě to chytlo.

Mokrá kolej, nešikovnej dědek.

Nikdo mě neviděl, nikdo mě nepolitoval, lidi v dešti zalezou. Aspoň jeden kdyby hlídal, jestli nepotřebuje bližní pomoct.

Koleno bolí jen málo, brufen zapitý pivem dělá divy.

Neměří se lidem stejným metrem. Některej tlustej dědek sebou flákne a hned se svolá koncilium, jinej podobně šikovnej se musí politování domáhat na Facebooku.

Navrch jsem objevil, že brambory k dnešnímu obědu jsem ještě kupovat nepotřeboval.

8.11.

Milá Mařko

O co jde?

Můj stářím opotřebovaný rozoumek pookřál, když se mu doneslo, že přes drobné nesváry v řadách sociální demokracie jde hlavně o program. Nějakej blbec v hospodě tvrdil, že jim jde o funkce, on tedy použil slovo koryto, ale v nich přece žerou svině a ne politici. 

Jinej věčně opilej štamgast hulákal, že mezi partajema není žádnej rozdíl. Modrej, oranžovej, jedno brdo.

Alkohol dělá z lidí divný tvory.

Jdu si dát šlofíka.

10.11.

Miroslav Horníček

Říká se, že na svých dětech, jak jim věk přibývá, si uvědomíme, že stárneme. 

Trochu to obrátím. Pána na obrázku jsem poslouchal coby dítě školou povinné  v rozhlase. Možná dětská duše příliš nechápala, o čem pán hovoří, ale v podvědomí mi tyto chvíle zůstaly.

O panu Horníčkovi bylo napsáno leccos. Seznam jeho činností nechám chytřejším. On byl rád, když se o něm mluvilo jako o herci, případně  divadelníkovi. 

Na sklonku života se bránil vzniklému slovu bavič. Že bavič má bavit, ale nikdo nemá patent na to, aby bavil každého. Někoho může i nasrat, tedy být nasrávačem.

Miloval jsem jeho humor, mám v knihovně jeho knížky, nahrávky, pořízené na kotoučovém magnetofonu. Podle svých slov neznal jiné jazyky než češtinu, kterou zvládal bravurně. Jeho proslovy by si měli pouštět lidé, co se živí mluveným slovem.

Dnes ráno mě vzbudilo rozhlasové nedělní ráno, kde hovořil pan Václav Větvička. Vzpomněl dnešních nedožitých 95. narozenin Miroslava Horníčka. Panebože, 95 let! 

To už jsem taky starej člověk.

12.11.
Jazzová Vlachovka
Vyprošuju si, že by název mé poznámky se čemukoliv vysmíval.

Mí rodičové, čím déle je nemám, tím více na ně v poslední době vzpomínám.

Dívali se na Pepíčka Zímu vždy optimisticky se tvářícího, jak uvádí Vlachovku. Byl mladší než posluchači, dědové a babičky na obrazovce pod jeho taktovkou tančili. Hrála dechovka.

Nejsem dechovková generace, ač ve mně nikdy nebyl vztek na muziku, kterou jsem nemiloval. Televize, rozhlas mají knoflík na vypnutí. Tak jako se vyhýbám setkáváním s lidmi, se kterými si nerozumím. Možná ze strachu, třeba si o mně myslí, že jsem blbec a bojím se objevit, že mají pravdu.

Poznal jsem lidi, kteří hudbu, jež jim nic neříká, označují jako hrůzu. Je jim fuk, jde-li o dechovku či Janáčka. Mají svou jistotu.

Konec padesátých a začátek šedesátých let, kdy se mnou mlátila puberta nám předkládal leccos. Z "Laxíku" zněl rockenrol, ze Semaforu trochu taky, ale raději sami mluvili o jazzu. Komunisti jazzu příliš nebránili, jsouce poučeni, že je to hudba utiskovaných černochů. 

Jazz mám rád stále, přestože jsem později pochopil, že neexistuje jen swing a dixieland.

Mám tradiční jazz někde hluboko v sobě. Radostná hudba, kterou provozovali i velcí muzikanti.

Nebude opisovat jazzovou historii.

Už dvacátý rok se sejdou vždy v listopadu v Praze tři kapely, jejichž doménou je právě tradiční jazz. Jazzový triatlon vznikl v kulturním středisku Vltavská. Original Indigo, Jazz Collegium  Luboše Zajíčka, Steamboat Stompers. Několikrát jsem se zúčastnil večera, kde vedle příjemné muziky vládla hlavně dobrá nálada. Nemoc, pak likvidace střediska Vltavská, zasunul jsem triatlon do vzpomínek.

Internet! Zase ten ďáblův vynález. Doneslo se mi, že akce žije dál.

Odjel jsem do kulturního domu Barikádníků, jemuž se vždy říkalo Barča, po převratu se budova ani za název nestydí.

Přišel jsem na poslední chvíli. Usedám v našlapaném sále. Ztěžka jako normálně, nejen v sálech. Rozhlížím se a vidím diváky tolik podobné obecenstvu před x-lety na Vlachovce.

Protože vím, že stejně vypadám i já, rozesměju se, lidi, ke kterým si sedám, podezřele koukají, že jsem snad pod vlivem...

Šedivé makovice, raději sedí nebo stojí, chůze není jejich koníčkem. Dámy se připravily, vždyť jsou dámy. Vědí, že pánové stejně houby vidí.

Osobně mám rád setkání s vrstevníky, ale nesmí být denně. Miluju společnost věkově různorodou. Mám přímo hrůzu z pomyšlení, že bych se dostal do domova důchodců, či módně seniorů, ač si uvědomuju, že mě to potkat může.

Pondělní večer na Barče byl právě takovou chvílí, kdy jsem mezi lidmi se cítil dobře s vrstevníky.

Někdo z účinkujících chyběl, někteří už navždy, objevili se jiní a dokonce dost mladí. I roztomilá zpěvačka, kterou nechal se svým souborem zpívat gentleman na první pohled Bob Zajíček, jenž už pamatuje hodně.

Recenze nebude. Nemám na ni vzdělání, Snůšku frází nechám psát jiné.

Vyšel jsem na mrazivý vzdoušek radostně naladěn asi stejně jako před časem návštěvníci Vlachovky.

Jenom poznámka. Dixieland jo, ale nejen. Bigbít mě zasáhl, však ho začínali hrát též mí vrstevníci. Blues spojuje jazzmany s rockery, přece se nebudem hádat, jestli lépe provozují blues Stouni, Zepelíni nebo Bessie Smith.

Nenávidím, když se dává do škatulek muzika, cokoliv, nakonec i lidi.

13.11.
Hospodářský růst
Mívám podezření, v mém věku, jestli nejsem trochu vypatlanej. Rád bych věděl, jestli všichni ti věhlasní ekonomové, vyznavači hospodářského růstu a další veledůžití, vůbec viděli někdy člověka, který si kupuje zboží jen když ho potřebuje a má na něj peníze. Že existujou lidi, kteří takhle žijou celý život a vůbec se tím netrápí. Mám-li za co, rád si koupím věc, po které toužím, mám z ní radost nebo vztek, že jsem se, blbec starej, nechal nachytat na šunt. Jinak, co nemám, nepotřebuju.

Čtu komentáře a diskuze na téma oslabení koruny. Přiznám se, že jim nerozumím. Udělám si kafe a pustím si nějakej film. Venku je nejen zima, ale i bubák.

Žižkovská věž
Věž na Žižkově má mezi lidem špatnou pověst. Zkazila Žižkov, zkazila panorama celé Prahy. Pomalu nás střídá generace, pro kterou je televizní vysílač na Žižkově faktem podobným Nové scéně Národního divadla.
Je vidět z mnoha míst. Chystám se už léta, až bude vzduch průzračný, podívám se z ní na Prahu. Včera jsem se motal kolem. 
Nejsem Žižkovák, nepamatuju si prostor kolem Mahlerových sadů, kde věž stojí. Můj vztah k ní je naprosto neutrální. Prostě je. Daleko víc mě provokuje panelové sídliště v její blízkosti, na jehož dokončení už neměli komunisti čas.
Bylo slunečno, vstupné 150, pro důchodce 100, lakomec ve mně se rozhodl ušetřit 50 Kč a jel jsem nahoru.
Slunečno, ale ne tolik průzračno, ani Říp jsem nezahlédl, budu muset do Roudnice.
Ohromený jsem nebyl, zklamaný taky ne, ale píšu si: byl jsem na věži.

Nekecám. Přikládám jedno foto.

15.11.
Šláp jsem ráno do hovna
Ne poprvé, už mnohokrát, do skutečného nebo pomyslného.
Jak se znám, určitě ne naposled.
Psi vyměšují, jejich velitelé po nich uklízejí nebo neuklízejí.
I lidi vyměšují, ti mají ve velkých městech zařízení, jejichž hustotu určují úředníci.
Myslím, že minimální vzdálenost veřejných záchodů by měl mít na starosti nejstarší člen zastupitelstva.
I peníze hrají roli, kde je vzít?
V Praze prý zvažují možnost, že by člověk čurající na veřejnosti byl pokutován částkou v řádu tisíců.
Přísnost musí bejt, nebudu komentovat, aby někdo neřekl, že se zastávám neslušných spoluobčanů.
Malá poznámka ve zprávě, kterou jsem četl, mi uvízla v hlavě. U koho půjde o nevyhnutelnou nutnost, bude mu pokuta prominuta.
Není mi dost jasná existence lidí, kteří močí v parku, aniž by se u nich vyskytovala nevyhnutelná situace.
Individua, která ochcávají pražské parky jenom z dlouhé chvíle?
Chtěl bych vidět strážníka, který bude rozhodovat o nevyhnutelnosti. Budou mít kluci a holky nějaké kurzy? Specializace?
Referendum?

Odcházím od počítače, mám totiž doma příslušné hygienické zařízení.

16.11.
Dá se ignorovat takový hostinský?

TAXI

KUTNÁ HORA
Dnes bylo krásně

18.11.
Kulovna bar
Odcházím do baru Kulovna, hraje tam jazz. a hlavně provětrat portmonku. Dle přání ČNB bych měl smysluplně rozfofrovat důchod.

Přicházím z Kulovna baru, nic jsem neztratil, s nikým jsem se nepopral, z důchodu mi na rohlík zbylo. Poplakal jsem nad utíkajícími roky, poznal jsem pár dobrých známých z Braníka, kteří mě poznali taky.
Kdo má rád jazz, doporučuju, paní Darja Kuncová zpívá skvěle.
http://www.darjakuncova.cz
Po pár skleničkách, že listopadové povětří není tak úplně hnusné.

23.11.
Pardubice

24.11.
Souboj s pamětí
mou vlastní prožívám neustále.
Na co všechno si nevzpomenu, na to už jsem si dávno zvyknul.
Jednou jsem plánoval, že vytvořím seznam všeho, co si nepamatuju. Měl jsem strach, že bude strašně dlouhý.
Pochopil jsem, že by seznam byl prázdný. Zaznamenávat události, které si nepamatuju... to je snad kravina, ne?
Spíš mě děsí, co si pamatuju.
Včera bylo Klementa, v ten den se narodil Klement Gottwald. S výběrem jména se jeho rodiče zjevně moc nepatlali.
Proč mi tohle nikdy nevypadlo z paměti, nevím. Před více než 60 lety nám  životopis takzvaného prvního dělnického prezidenta cpali do makovic.
Cpali nám ledacos, ale proč si vždy třiadvacátého listopadu vzpomenu na člověka, kterému moje rodiče nemohli přijít na jméno. Mezi slušnější výrazy patřilo slovo gauner.
Psychologové tvrdí, že se dá něco z paměti vytěsnit. Nevím jak, mám podezření, pokud bych začal vytěsňovat, vypadly by mi z hlavy poslední zbytky užitečných informací a vždycky na Klementa...

Snad se s tím musím vyrovnat.

26.11.
Prilezitost stat sa letuskou

Mail s takovým nadpisem mi přišel a žádná jiná informace. Už jsem se radoval a prásk, nic.

28.11.
Pindám i u snídaně
Mrazivé a slunečné počasí včera učinilo z Kutné Hory pohádku. Foťák jsem nenechal zahálet. 
Co jsem ale s přístrojem udělal? Prsty zmrzlé, v hlavě pusto. 
Ve vlaku jsem si fotky přehrával, rozostřené, většinou určené ke smazání.
Nejvíc mě mrzí havíř v kašně na nádvoří Vlašského dvora plný kapajících rampouchů.
Katastrofa?
Ta vypadá jinak.
Narazil jsem v ulicích města na řeznictví Kostelecký, sliny mi málem kapaly na bundu.
Sádlo jsem si koupil, půl kila za 30 korun, taky škvarkovou pomazánku.
Cestou k vlaku jsem narazil na pekařství Novotný, koupil chleba, doma mi došel.
Snídám vynikající chleba se sádlem a čaj, bez rumu, aby si někdo nemyslel, že od rána chlastám. 
V rádiu někdo vzdělanější radí zdravou výživu.
Dobře se to poslouchá.

Rád se poučím.