Strejda z Frahelže

Byl jsem dítě, které toužilo být středem pozornosti, chtěl jsem být vtipný.

Aby se všichni smáli mým povedeným proslovům.

Táta se nesmál. Vypadal, že přemýšlí, není-li jeho přesvědčení, že děti se bít nemají, pochybené.

Nejvíc se smála teta.

Říkala "Ten kluk má fiňáry, celej strejda z Frahelže."

Fiňáry byly jakýsi jihočeský výraz pro veselé nápady. Strejdu z Frahelže jsem nepoznal, asi člověk, jemuž fiňáry byly vlastní.

Přepadla mě pýcha. Chtěl jsem být lepší než strejda z Frahelže, chtěl jsem vystoupit z jeho stínu.

Nápady v dětské hlavě ubývaly, jako když věhlasný komik chce vydělávat příliš.

Teta mě chválila neustále. Nikdy ale neřekla, že jsem chytřejší než strejda z Frahelže. Jenom jako.

Časem mě moje snaha překonat strejdu z Frahelže přestávala bavit.

Začal jsem vymýšlet úmyslně co největší hovadiny. 

Teta se smála, táta chmuřil.

Jednou teta přiskotačila s balíčkem dortů a říká:

"Co mi povíš, Vašku?"

"Hovno."

Pochybuju, že by strejda z Frahelže slovo nepoužíval, teta se však málem zhroutila.

Označila mě za nevychovaného hajzla a významně se dívala směrem k tátovi, který zrovna předstíral, že čte nebo snad opravdu četl. 

Dorty jsem ten den nedostal a už nikdy jsem nebyl přirovnán ke strejdovi z Frahelže, časem se mi po tom stýskalo. 

Nedávno jsem jel vlakem přes Frahelž, přišlo mi líto, že jsem strejdu nikdy nepoznal. Ani neznám jeho jméno.

Facebook - Václav Víšek