Flaška šampusu

Býval jsem konzument, který vypije všechno, tedy i bublinky, ale šampáňo nebylo příliš vyhledávaný nápoj.

Táta pečlivě hlídal, aby nikdo z rodiny nevnesl žádný alkoholický nápoj, který nevyrobil on sám.

Kvalita? No, táto, promiň. Slušnou slivovici třikrát přepalovanou, výbornou višňovku, dejme tomu. Domácí ovocná "vína", i borůvkové uměl, výborná průprava pro chvíle, kdy jsme v 16 letech popíjeli v parku šumavské bylinné za 8 korun flaška.

V mé vlastní rodině jsme nebyli abstinenti, ale penízky občas chyběly. Skoro pořád.

Koupili jsme jednou před Silvestrem flašku šampusu, všichni je kupujou. Já se nejvíc bál chvíle otvírání, že to bouchne, prostě to co jiné lidi baví víc než popíjení.

Nedošlo na ni, nějak nebyla chuť. Láhev zůstala v lednici. Zvykli jsme si na ni jako na vázu, obrázek.

Přežila i dalšího Silvestra, snad jsme se nechtěli zbavovat předmětu, patřícího do rodiny.

Syn chodil do druhé třídy, v návštěvách třídních schůzek jsme se s manželkou střídali, kdo je rodič, chápe, že? Pro jednoho vysilující.

Pan učitel, ano syn neměl "soušku", patřil vzezřením někam do první republiky, ošoupanou aktovku, zděděnou po dědovi z dob monarchie, hubertus. Jako když hodíte pohádkového dědečka do hypermarketu.
Byl hodný, prý legrační, no podívejme se upřímně na sebe do zrcadla.

Problémy mého syna bral s velkou vážností, špatné známky nebyly pro něj řešení.

Třídní schůzky začínaly v pět odpoledne, pan učitel si mě nechal na konec, v půl deváté nás vyhodil školník, že jsme poslední a on chce školu uzavřít.

Ještě půl hodiny jsme postávali před školou, chtělo se mi na záchod, měl jsem žízeň, naproti zrovna otevřeli novou sídlištní nálevnu.

Málem jsem panu učiteli utekl. Ne, do hospody, domů.

Děti už spaly, manželka dostávala pocit, že jsem se někde zasek.

Přišel jsem naprosto vyčerpaný, nebudu zdržovat, památkově chráněnou flašku jsme otevřeli. Neopili jsme se, víc doma nebylo a Vietnamci se svými večerkami byli ještě v Saigonu.

Pan učitel zařídil mému synovi kurzy u svého kamaráda a ten zase ve speciální dyslektické třídě.

Proběhlo bez podplácení, ale byla to téměř polosoukromá záležitost, nevím, jestli o něčem takovém věděly soušky ze sídlištní základky.

Synovi přeřazení hodně pomohlo.

To jen na závěr, abych nevzbudil dojem, že pan učitel byl pro srandu králíkům.

Dnes připiju i na jeho památku. Dobrým vínem.

Facebook - Václav Víšek