Byl u mě na návštěvě poprvé.
Nepřišel dobrovolně, přinesli ho.
Takového drobka se ještě nikdo neptá, nemůže
si moc vybírat, jeho svoboda je omezená věkem.
Že jsem jeho děda, mu bylo spíš fuk.
Mohli ho přivézt, ale proč? Přišli s ním
pěšky.
Naše rodina nepatří k naříkající chudině,
která nadává na parkovišti při stěhování přeplněného nákupního vozíku do
vozidla.
Necítím se být chudý, ani nevidím nikoho
takového z mých blízkých.
Porovnávat se svým dětstvím nechci, tenkrát
byla krátká doba po druhé světové válce.
Fotil jsem svého vnoučka, v místnosti
neumím, většina fotek je k ničemu.
Dal jsem na Facebook fotečku Cyrila, mého
vnuka, jednu z mála povedených, jak si hraje s kusem papíru a jeho maminka,
moje dcera, poznamenala, že kus papíru je hračkou chudých.
Jenže: kus barevného papíru se dá zmuchlat,
složit, roztrhat, což se složitou hračkou nelze, tu hlídají rodiče, kteří vědí,
kolik předmět stál peněz.
Můj syn, bylo mu zhruba 9, toužil po
autodráze, kterou já považoval za blbost. Složí se, zapne se, autíčka jezdí,
vypne se, autíčka se zastaví.
Stála pět stovek, což při mých příjmech v
polovině osmdesátých let byl balík.
Ježíšek se praštil přes kapsu. Autíčka
jezdila kolem dokola. Dalo se trochu rychleji, pak pomaleji, vkrádala se nuda.
S tátou se nedalo, s kamarádem už jo.
Neuplynul měsíc od Štědrého dne, podívali se autíčkům na střeva.
Ač jsem přikoupil další díly, autíčka, spíš
trosky autíček, jezdila kolem dokola, trochu rychleji, trochu pomaleji.
Z drahého dárku se stala škatule na utírání prachu.
Ne, nezlobil jsem se, tušil jsem to, nikomu
jsem nic nevyčítal, nakonec Ježíškovi jsem peníze dal já.
Bylo synovi 14, 15, když mi říkal, že hodil
autodráhu, rozloženou na nepotřebné díly, do kontejneru.
Sám jsem rád kupoval stavebnice, Merkur se
mi líbil, kde děti musely vzít do ruky šroubovák, mně bylo trochu líto, že já
sám ji nikdy nevlastnil.
A tak rád koukám na svého vnoučka, jak ho
fascinuje útržek barevného papíru.
Kéž ti to, Cyrile, vydrží po celý život,
umět si hrát a nenechat se jenom bavit.
Nebudu propagovat chudobu, byl bych hloupý,
víc mě trápí chudoba ducha.
Ze staré dětské knížky, z první republiky,
koupené pro mého staršího bráchu, jsem naskenoval naivní obrázek, jak si autor
představoval bohatého Ježíška.
Úsměvné?
Osobně jsem nikdy tolik dárků pod stromečkem
neměl.
Kolik dnešních darů čeká na inventuru až do
jara, tolik jich leckde bývá.
Už přestanu rozjímat, je všední den, těch je
v životě víc než svátečních.
A jsou krásné.
Facebook - Václav Víšek
Žádné komentáře:
Okomentovat