Kdy jsem výraz Česká Sibiř slyšel poprvé?
Ve vlaku.
Vlak je můj život a nedám na něj dopustit, občas se kvůli němu i pohádám. Ale co bych vysvětloval generaci vyrostlé na silnicích. Jsou lidé, kteří se při slově nádraží tváří nechápavě. Nechám je žít, o tom jsem ale vůbec psát nechtěl.
Moje maminka přišla na svět ve vesničce uprostřed třeboňských rybníků, život ji zavedl do Prahy a návštěvu rodičů plánovala i několik měsíců předem. Žili jsme chudě, o záležitosti, zvané stres jsme ještě nevěděli, teprve až přišel pokrok.
Bylo mi asi 10, tedy kolem roku 1953, v době pololetních prázdnin, které bývaly začátkem února. Vydali jsme se s mámou na velkou cestu do jižních Čech. Těšil jsem se na dědečka a babičku.
Osobním vlakem, příplatek na rychlík činil 16 korun, což bylo pro nás hodně. Vlakem, poháněným smradlavou lokomotivou. Mně nesmrděla, ale používám toto slovo kvůli dnešní navoněné populaci, která se často bojí sednout v tramvaji, aby se neumazala. Pak se zúčastňuje nostalgických jízd a pláče nad krásou, jaká kdysi bývala.
Cesta do Veselí nad Lužnicí, kde jsme přestupovali, osobním vlakem trvala několik hodin, pořád jsme někde stáli, a nevěděli proč. Kvůli vodě, uhlí, unavenému strojvůdci nebo kvůli horkým párkům a pivu, jež roznášeli po nástupištích pikolíci zapomenutí z dřívější doby? Lítali jak šílenci, snad se nevšimli, že vítězství pracujícího lidu už bylo vykonáno.
Dívat se po krajině bavilo chvíli, naštěstí jsem se narodil jako náruživý čtenář. Dokonce vzpomínám, že jsem vezl knihu, napsanou polskou obdobou našeho Jiráska Henrykem Sienkiewiczem v krásné vazbě. Táta měl v knihovně takhle svázané celé autorovo dílo. Knihy jsem doma musel číst jenom s čistýma rukama, jak se mi podařilo knihu vzít do vlaku, nevím.
Přejezd z Benešova do Tábora byl nekonečný, cestující se báli, že budou z vlaku vyhozeni, aby pomohli tlačit. Tam někde, podle dnešního pohledu asi u Střezimíře, jsem poprvé slyšel o České Sibiři, maminka možná také, protože na moje dotazy mi nedala důvěryhodnou odpověď.
Za Střezimíří k Táboru vedou koleje prokopanou skálou, v současnosti kvůli druhé koleji je soutěska širší. Tenkrát se z oken dívalo hodně zvědavých cestujících, kteří vzdychali nadšením.
"To je Česká Sibiř!" slyším vzrušeného spolucestujícího. O něco menší než ruská, tehdy zrovna sovětská.
Nikdy jsem předtím nic takového neviděl, kde taky, na cestování nebylo. Skála pokrytá ledem a orámovaná sněhovými závějemi, tak pro mě doživotně vypadá Česká Sibiř.
I v červenci. V létě jsou tam menší vedra, méně turistů, což je sice příjemné, kraj je ale proto chudší, málo známý. Člověk nemůže mít všechno.
Letošní leden je věrný svému jménu. My, kteří lyže a brusle už uložili do vzpomínek, potají, aby nás někdo neslyšel, říkáme, že by mohla zima jít do háje, abych byl slušný. Slunných dnů moc nebylo, když přišly, nějak se mi vyhnuly.
Přišel den, kdy byl ráno mráz, ale slunce zvalo na krásný den. Než jsem přijel do Benešova, přišel bubák, jak říkám počasí pod mrakem, v zimě hodně nepříjemném. Dal jsem si drštkovou, koupil si ve vinotéce kousek vína a jel domů.
O pár dnů později. Další pokus.
Tento pátek byl nádherný den, na sobotu stejná předpověď. V sobotu jezdí šikovný spěšný vlak z Prahy do Tábora, nemusím moc brzy vstávat, do Benešova inverzní mlha, však vyjedeme nahoru a bude nádherně. Plánovaný výstup z vlaku v Červeném Újezdu se nekonal, sluníčku se ukazovat nechtělo, co bych fotil?
Moje předplacená karta mi umožňuje nastupovat, vystupovat, vůbec cestovat v osobních a spěšných vlacích, jak mě napadne. Vystupuju na konečné v Táboře, vzpomenu bývalou nádražní knajpu. Naproti u nádraží autobusového je dobrý bufet, dal jsem si drštkovou, koupil půl litru vína ve vinotéce, čtení jsem měl, ačkoliv to nebyl Sienkiewicz, toho prodal svého času můj syn, protože ho potřeboval prodat.
Ze zoufalství zkouším fotit skrz okno, kupodivu průhledné. Fotky za jízdy, nic moc, ale aspoň něco.
http://vencovyfotky.blogspot.cz/2017/01/2812017-ceska-sibir-z-vlaku.html
Střezimíř, nádražní budova ozdobená rampouchy. Celkem teplo, minus osm. Výpravčí v košili s krátkými rukávy, kraťasy zřejmě ve službě nesmí nosit.
Přejezd z Benešova do Tábora byl nekonečný, cestující se báli, že budou z vlaku vyhozeni, aby pomohli tlačit. Tam někde, podle dnešního pohledu asi u Střezimíře, jsem poprvé slyšel o České Sibiři, maminka možná také, protože na moje dotazy mi nedala důvěryhodnou odpověď.
Za Střezimíří k Táboru vedou koleje prokopanou skálou, v současnosti kvůli druhé koleji je soutěska širší. Tenkrát se z oken dívalo hodně zvědavých cestujících, kteří vzdychali nadšením.
"To je Česká Sibiř!" slyším vzrušeného spolucestujícího. O něco menší než ruská, tehdy zrovna sovětská.
Nikdy jsem předtím nic takového neviděl, kde taky, na cestování nebylo. Skála pokrytá ledem a orámovaná sněhovými závějemi, tak pro mě doživotně vypadá Česká Sibiř.
I v červenci. V létě jsou tam menší vedra, méně turistů, což je sice příjemné, kraj je ale proto chudší, málo známý. Člověk nemůže mít všechno.
Letošní leden je věrný svému jménu. My, kteří lyže a brusle už uložili do vzpomínek, potají, aby nás někdo neslyšel, říkáme, že by mohla zima jít do háje, abych byl slušný. Slunných dnů moc nebylo, když přišly, nějak se mi vyhnuly.
Přišel den, kdy byl ráno mráz, ale slunce zvalo na krásný den. Než jsem přijel do Benešova, přišel bubák, jak říkám počasí pod mrakem, v zimě hodně nepříjemném. Dal jsem si drštkovou, koupil si ve vinotéce kousek vína a jel domů.
O pár dnů později. Další pokus.
Tento pátek byl nádherný den, na sobotu stejná předpověď. V sobotu jezdí šikovný spěšný vlak z Prahy do Tábora, nemusím moc brzy vstávat, do Benešova inverzní mlha, však vyjedeme nahoru a bude nádherně. Plánovaný výstup z vlaku v Červeném Újezdu se nekonal, sluníčku se ukazovat nechtělo, co bych fotil?
Moje předplacená karta mi umožňuje nastupovat, vystupovat, vůbec cestovat v osobních a spěšných vlacích, jak mě napadne. Vystupuju na konečné v Táboře, vzpomenu bývalou nádražní knajpu. Naproti u nádraží autobusového je dobrý bufet, dal jsem si drštkovou, koupil půl litru vína ve vinotéce, čtení jsem měl, ačkoliv to nebyl Sienkiewicz, toho prodal svého času můj syn, protože ho potřeboval prodat.
Ze zoufalství zkouším fotit skrz okno, kupodivu průhledné. Fotky za jízdy, nic moc, ale aspoň něco.
http://vencovyfotky.blogspot.cz/2017/01/2812017-ceska-sibir-z-vlaku.html
Střezimíř, nádražní budova ozdobená rampouchy. Celkem teplo, minus osm. Výpravčí v košili s krátkými rukávy, kraťasy zřejmě ve službě nesmí nosit.
Zimní fotky z České Sibiře s modrou oblohou se odkládají. Kdoví, kolik drštkových a půllitrů vína na to ještě padne.
1 komentář:
Venco, zdravím te srdečně v první duchodcovsky den a vubec jsem nevěděl, ze ty jsi takový vypravěč. Ozvu se ti na mail. Měj se hezky a hlavně piš, je to moc pekne čtení. Zdravi te důchodce z Moravy Lumir.
Okomentovat