Český kvadrant III.

Nápad!
Jeden člověk, skupinka? Bůhví.
Honza Zajíček o tom píše blíže ve své publikaci Dálkové pochody naše láska. Kdo to byl přesně? Možná se někde na obláčcích dohadují.
Určitě není náhoda, že nápad se zrodil na přelomu 60. a 70.let.
Žít se musí. Každý se nenarodil hrdinou, dokonce nás je většina. Jak jinak jsme se měli vyrovnat se skutečností, že po době nadějí nám běh dějin dal najevo, že heslo Se Sovětským svazem na věčné časy je momentálně platné.
Mladší generace, které vše znají jen z vyprávění, možná dost nechápou, ale jsem přesvědčený, že jejich vnoučata se v budoucnosti udiveně dívat na jejich dnešní konání.
Utíkat do přírody je běžné léta letoucí, procházka lesem dá člověku více než poslouchat nějakého mamlase na schůzi nebo v televizi, ať už je jeho funkce jakákoliv. Dálkové pochody založili lidé, jimž prostá procházka lesem byla málo.
Putovat od města k městu, od lesa k lesu, nic nového, my, co se hlásíme k tulákům, víme svoje.
Zorganizovat, aby takhle putovala skupina lidí, což trochu popírá pravé tuláctví, je práce pro lidi, kteří mají v genech nutnost organizovat.
Odněkud někam a co takhle obejít republiku? Celou Českou, tehdy pochopitelně socialistickou? Dovolená tenkrát měla zákonnou délku, práce povinná, běžný lid zákony raději dodržoval. I tulák, třeba nerad.
Rozdělit délku na 4 roky? Na světě byly 4 kvadranty. Tak nějak to asi bylo.
Vůdčí osobností se stal Václav Rinn ze Studnice na Náchodsku.
Běžný lid neměl prostředky, aby šel od hotelu k hotelu. Běžný lid se vyspí i na podlaze, jeden doprovodný autobus převeze bagáž. Nechci práci pořadatelů zlehčovat, museli po celé trase najít sokolovny, školy, kde pochodující hodili na podlahu vlastní přivezený spacák.
Pro účastníka to vypadalo jednoduše, ale organizátoři byli též dálkoplazi, spali mezi ostatními, kromě Honzy Zajíčka, kvůli chrápání musel mít někde vlastní koutek. Převoz zavazadel z místa do místa zajišťoval jeden dva lidi, kteří se střídali. Pořadatelé měli jedinou výhodu, že neplatili startovné jako my ostatní, které ovšem nebylo nijak závratné.
Hygiena? Ano, ovšem, ještě jsme neznali hygienické předpisy dneška, kdy přeletí komár a rota hygieniků přijíždí zlikvidovat pandemii. Nechodili jsme krajinou kvůli mytí, to jsme mohli zůstat doma. Čistému vše čisté. Teplá voda? Neblbněte.
Stravování? Prokristapána, vždyť sem přijeli dospělí lidé.
Dodnes mě mrzí, že jsem první dva ročníky, ze Starého Města pod Sněžníkem do Děčína a z Děčína do Domažlic zmeškal. Nebyl jsem ještě pochodníkem, netušil jsem, co se děje.
Naskočil jsem až v roce 1973, to už se proti 1.ročníku počet účastníků ztrojnásobil, nastal i jiný problém. Kdo se podívá na schéma celého kvadrantu, vidí, že trasy prvních dvou ročníků jsou kratší než další. Zvláště třetí, z Domažlic do Břeclavi.
Což znamenalo denní průměr kolem 50 km, pro mnohé přihlášené příliš. 

Snad se dal počet účastníků omezit, ale pořádalo se pod hlavičkou Svazu turistiky, jinak nebylo možné něco pořádat, a vedoucí soudruzi na ČSTV hleděli hlavně na masovost.
Byly stvořeny dvě skupiny, celou trasu pěšky šla snad jen třetina, ostatní se chvílemi vezli, což nebylo při vzniku akce plánované.  Původní myšlenka byla obejít Čechy a Moravu pěšky komplet.

Naštěstí mi nabídli možnost jít delší trasu bez převozu.

Začínat v krásných Domažlicích je za odměnu, kdo měl zájem a bylo nás asi 15, zúčastnil se předtím exkurze do plzeňského Prazdroje, kterou zařídil Jindra Štrunc, někteří z nás se přiopili, pivovar přežil.

Ředitelem 3. ročníku se stal zarytý turista Franta Moser, jinak pěvec z plzeňské opery. Vylezli jsme z Domažlic na svatý Vavřineček, pan doktor Kresl nám zazpíval Ó ty svatý Vavřinečku a bylo odstartováno.

 19.-27.8.1972 DEP  ČESKÝ KVADRANT III

19.8.1972

Domažlice - svatý Vavřinec- Pasečnice - Stará Huť - Filipova Hora - Mlýneček - Brů­dek - svatá Anna - Čepice - Nová Ves - Chodská Lhota - Hadrava - Nýrsko - Milence - Zelená Lhota - Hojsova Stráž  52 km

20.8.1972

Hojsova Stráž - Můstek - Svinná - Chřepice -Čachrov - Nemilkov - Velhartice - Odo­lenov - Svatobor - Sušice 42 km

21.8.1972

Sušice - Záluží - Sedlo - Kašperk - Kašperské Hory - Kozí hřbet - Zhůří - Vydří most - Kvilda - Horská Kvilda - Františkov - Borová Lada 46 km

22.8.1972

Borová Lada - Slatina - Račí - Horní Vltavice - Kubova Huť - Boubín - Na Kubrnech - Záblatí - Prachatice  46 km

23.8.1972 Prachatice - Libín - Chroboly - Záhoří - Smědeč - Kuklov - Kleť - Český Krumlov

 48 km

24.8.1972

Český Krumlov - Zahrádka - Věžovatá Pláně - Střítež - Rozpoutí - Přišín - Soběnov - Kohout - Klení - Rychnov u Nových Hradů - Horní Stropnice - Cuknštejn - Nové Hrady  48 km

25.8.1972

Nové Hrady - Šelmanovice - Majdalena - Lutová - Žíteč - Příhraz - Lásenice - Bílá - Číměř - Nová Bystřice 58 km

26.8.1972

Nová Bystřice - Albeř - Klášter - Landštejn - Staré Město pod Landštejnem -Slavonice - Staré Hobzí - Jemnice - Slavíkovice - Kotousov - Zblovice - Bítov             64 km

27.8.1972

Vranov nad Dyjí - Šumná - Lesná - Vracovice - Milíčovice - Citonice - Znojmo 22 km

Znalci Šumavy, jižních Čech a jižní Moravy se při čtení tras zřejmě rozněžní stejně jako já při psaní. Za týden plus dva víkendy jsme prošli nádhernou krajinou, i při pohledu na mapu republiky nejde o maličkost.

Do té doby jsem nic tak hezkého při turistickém putování neprožil. V dobré společnosti, daleko od budování socialismu. Neměli jsme velké nároky, jen zavřená hospoda nám dokázala poničit nervovou soustavu. Nechlastalo se, jenom přiměřeně, ráno totiž čekala další padesátka.

Vždycky mi na dálkových pochodech vyhovovalo, že si každý určuje svoje tempo, svoje partnery, jediná povinnost je dojít někam, kde nás někdo čeká. Ne jako populární Franta Pleticha, který v Semilech hledal turnovskou sokolovnu po sešupu z Kozákova. Ale co to sem pletu?

Byl jsem se svou partnerkou mezi pomalejšími, už v prvních etapách se vyjasnilo, kdo kam patří. Po pár dnech už jsem na dálku poznal své kamarády podle šmajdání.
Škoda, že jsem si nedělal zápisky z cesty. Vlastně celý život jsem si nevedl nějaký deník, proto když něco napíšu, věřit se tomu musí. Nebo nemusí.
Za 9 dnů, které jsem na cestě strávil, se mi objevují jenom střípky, aniž jsem si jistý, že jsem příhody nezažil jinde. Jsem člověk starý a můžu si dovolit žvanit, v mém věku se tak chovají i lidé v zodpovědných funkcích.
Ve skupině, která využívala denní světlo do poslední minuty patřili třeba kamarádi z Lomnice nad Popelkou. Nerozlučná trojice Soukupová, Straňáková, Nosek, snad spolu chodí ještě dnes v nebi.
Láďa Lokvenc z Trutnova, který měl neuvěřitelně velké břicho, asi ještě větší než já dneska. Tenké nožičky se mu kmitaly velkou rychlostí.
Pan Vrbský z Ostravy. Někdy Pošťák, ale to byl vždycky velký sólista, pak dvě děvčata, jejichž jména jsem zapomněl, kolem nich se tenkrát točil Tonda Kolomazník, přestože jinak byl hlavně zdatný závodník. 

Možná jsem spoustu lidí zapomněl, někoho jmenoval, kdo na Kvadrantu vůbec nebyl. Jsem jen prostý děda, pamatuju hodně, ale většinou zrovna to, co nepotřebuju.

Nádherné Kašperské Hory, kde se mi líbilo vždycky. Skvělá hospoda v Borových Ladech, kde nám připravili nejen večeři, ale ráno i vynikající snídani. Vstali kvůli nám. I za socialismu, který nepřál soukromému podnikání, našli se hostinští, kteří si dokázali vydělat prací. Kolik tenkrát z tržby odevzdali? Raději pomlčím, z ministerstva financí jsou schopní si na hospodu došlápnout ještě dnes. 

Prohlídka zámku v Českém Krumlově, kterou jsme si objednali, dorazili na ni hladoví, že jsem málem ukusoval starožitný nábytek. Etapa z Prachatic přes Libín a Kleť do Krumlova nebyla zrovna dietní.

Další den jsme šli přes Slepičí hory, o kterých jsem slyšel prvně v životě. Je samozřejmé, že nejvyšší hora se jmenuje Kohout.

Nevím, jestli se nepletu, ale stejně to už nikdo nepozná. Myslím, že jsme právě přešli jmenované Slepičí hory a sedíme na obrubníku v Rychnově u Nových Hradů. Podle obličejů vidím, že hospoda nebyla v dohledu, v Jednotě nám cosi prodali, ale nevypadá to na pivo, které často ve vesnických prodejnách neměli, zvláště v létě.

Mám radost, že všechny poznávám, dokonce i sebe, jsem druhý zleva, první je Vlasta, moje partnerka, dál je Pošťák, tehdy ještě bez fousů, vypadá jako slušný úředník, minerálku pije Pepík Bursík, z čehož je jasné, že pivo neměli, pak Láďa Lokvenc s břichem, no není tak velké, jak jsem ho pomlouval.

Autor fotky je Jarda Kopec, zvaný Lachtan, který za ni dostal třetí cenu v soutěži o nejlepší fotku z Kvadrantu. Asi nešlo o cenu peněžní, kdo by ji zaplatil? Ale ta čest, Lachtan není mezi živými už přes 30 let a já ještě zveřejňuju jeho výtvor. Určitě se mi chechtá tou velikou pusou.

Možná se někomu zdá, že sice obcházíme hranici republiky, ale trochu daleko od hranice. Ano, bývala taková doba, blíž k hraničním drátům jsme nesměli.

Někde v jihočeské vesnici jsme narazili na hospodu už dopoledne hrála harmonika hospodské odrhovačky, jézédáci asi měli splněno, Láďovi Lokvencovi, třebaže nebyl pijan, se tam strašně líbilo, nutil svého společníka Oldu Vrbského, který pivo téměř nepil, aby si dal ještě třetí. 

I Pošťák s námi tehdy chodil do hospody, naposledy jsem ho viděl nedávno na pohřbu Vaška Kramla v Dobříši, tam stál Na Prachandě jenom ve dveřích, že potřebuje vzduch. Nemocemi prolezlý kvete.

V Nové Bystřici nás vítal místní rozhlas, což zařídil Tomáš Čech, který zbláznil snad i starostu, pardon, předsedu MNV. Díky tomu jsme získali možnost se vysprchovat v zařízení jakéhosi podniku. Tomáš byl trochu magor, ale dokázal zařídit hodně. Kdo z nás magor není?

Z Nové Bystřice do Bítova šlo o hodně těžkou dlouhou etapu, pochod pomalu končil, do Bítova jsme došli málem potmě. Hladoví, žízniví, pak ještě asi další dva kiláky do hospody, kde už snad měli jen kousek buřta a pivo.

Měli jsme toho dost, ráno nás nahnali na loď a vezli po Vranovské přehradě do Vranova, čímž jsme vlastně pěší cestu přerušili. Kousek roviny do Znojma a jeli jsme domů. 

Další krátký úsek do Břeclavi pořadatelé naplánovali na září, do doby sklizně vína.

21.-22.10.1972 DEP ČESKÝ KVADRANT III

21.10.1972

Mikulov - Lednice - Valtice 28 km

22.10.1972

Valtice - Břeclav12 km

Proč byl každoročně rozdělený pochod na dva díly, celotýdenní, což byl pracovní týden plus dva víkendy a jarní nebo podzimní, od pátku do neděle, nevím. Bral jsem to jako fakt.

Jižní Morava, podzim, víno, těšil jsem se.

Někdy na sklonku léta mi přišel povolávací rozkaz na vojenské cvičení, z toho se nebylo možné vykroutit, podniky nás museli uvolnit a platit nám normální mzdu.

A tak jsem se jako vojín v záloze musel připravovat na imperialisty. V Bechyni na letišti jsme kopali trasy pro kabely. Krumpáčem na NATO.

Do Znojma jsem ovšem nemohl. Z Bechyně mě pustili na víkend, v Praze jsem se převlékl do civilu, mundúr dal do rance, odjel nočním vlakem jižně od Brna a pak se dostal přes Pálavu do Mikulova. Teprve později jsem si uvědomil, co jsem riskoval. Občanku jsem neměl, ta byla v kasárnách, jen vojenskou knížku, neoprávněně v civilu jsem mířil k jihu, tedy směr Rakousko. Jít pořád rovně, pohraničáři by se mě dočkali.

Nějak mi to bylo fuk, nebylo mi ještě 30, v Mikulově, který byl na trase Kvadrantu, jsem měl kamarády a děvče.

Do průseru jsem se nedostal, z Břeclavi mě asi někdo zavezl do Tábora, tam jsem se na nádražních záchodcích převlékl za vojáka, aby mě do kasáren pustili.
Starou fotku jsem našel, vidím, že vojenský střih mi tenkrát udělali, vlevo ode mě vykukuje Ivo Domanský, pak Dáša Němcová z Litoměřic, kterou hlídá její tehdejší frajer, určitě se nějak jmenoval, ale je to důležité?

Že na diplomu nesouhlasí údaje s tím, co jsem si zaznamenal já? Ani tenkrát jsem se tím nezabýval, natož dnes.

V deníku Československý sport občas psala o turistice paní Švagrovská, našel jsem ve svých krabicích vystřižený článek, tak ho sem přidal.

Takové články tehdy vycházely každý čtvrtek, aby ukázaly čtenářům Sportu, že není jenom fotbal. Myslím, že nikdo, kromě těch, o kterých se psalo, článek nečetl. Obsah?

Každý to viděl jinak, je rozdíl mezi pochodníkem a novinářkou. Nějak se mi nezdařilo to sem pořádně vložit, s mým zrakem to není k přečtení, ale kdo by to četl.
Zjistil jsem, že v Břeclavi byla jakási sláva, ovšem já prchal na vojnu.

Při smolení tohoto článku jsem si uvědomil, že časem přibývaly doprovodné akce, někdy i kulturní. Svaz turistiky vyžadoval, aby turistika obsahovala dvě části, sportovní a kulturně poznávací. Jenom polykání kilometrů neuznávali.

Na sklonku života vidím, že všechny podobné malichernosti jenom ničí život, který je tím nejhezčím, co nám bylo dáno a nikomu nepřísluší určovat, jak ho máme prožít. 
Pokud jinému neubližujeme. 
Měl jsem v plánu ještě napsat o Kvadrantu v roce 1973, ale k tomu mám nějaké fotky, je toho víc, tak z jednoho tématu udělám články dva.
První právě končím.
A druhý kde se vzal, tu se vzal:
http://vencovypindy.blogspot.cz/2017/01/cesky-kvadrant-iv.html