Divadlo v lese

Troufne si někdo říct nahlas, že nemá rád les? Za každým stromem může stát ochránce přírody, ukáže prstem:

"To je von!"

Stydím se nahlas říkat, že mám rád les.

Neříkám to, mám ho rád, pěkně se v něm chrápe. Ve spacáku na jehličí, pod širákem, hlavně, aby to nečet jiný ochránce. Že se to nesmí!

Chodím rád do divadla. Raději než do biografu. Film se natočí a můžu se na něj koukat dvacekrát, furt je stejnej. Komedianti hrajou pro pár stovek diváků, mají za tuhle práci míň než když na obrazovce ze sebe vyblejou srandu, nebo, proboha, něco chytrýho k zamyšlení.

V Řevnicích mají divadlo v lese. Hezký prostor, vždycky, když přijedu, neprší, možná bych mohl tuhle schopnost střelit...

Pár rockových kocertů jsem tady zažil, po skončení jsem mazal do Haloun, kde ještě točili a pak do lesa spinkat.

Taky blues se tu hraje.

Taky divadlo. Ochotníci, koncem srpna přijedou umělci z Prahy. Dejvické divadlo je další v řadě, kde se stávají na vstupenky fronty i v noci. Jako kdysi do Činoheráku, na Zábradlí, do Semaforu, do Ypsilonky a bůhvíkam ještě. Když si pospíším už začátkem července, lidi zrovna fofrujou, kdo bude na Jadranu nejdřív, v předprodeji se něco sežene.

Sehnal jsem. Sednul na kolo, mám to z domova s bídou 30 třicet kiláků, pod náměstím v Řevnicích je malý hezoučký výčep vína, paní už mě zná. Vždycky se diví, že jedu až do Prahy nebo až z Prahy.

Ve středu jsem dal řeč o houbách. Všichni známí i neznámí letos žvaní o houbách. Blbě se mi šmajdá, zbejvá mi jen to kolo. Slejzám na zem, bojím se, že upadnu. Aby mě ně

kdo nesebral, že jsem vožralej. Paní taky říkala, že byla na houbách a že je jich... strašný haldy.

Lesní divadlo je nad Řevnicemi, tam kolo vyvedu, pustí mě s ním dovnitř, ani nemusí mít samostatnej lístek.

Klobásy se pečou, pivo se točí, já už tolik nemůžu, abych představení neproběhal, stejně radši sedám na kraj lavice. Pro případ. Dřevěné sezení, tlačí do zadku, diváci si nosí podprdelníky. Teplo, aby ne, jsem tu já. Komáři nekoušou, mě určitě ne, asi nejsou na mastný. Kdyby padnul chlad, o přestávce dám bechera.

Recenze nebude. Herci, známé tváře, se baví, je to jiné, diváci hrají s nimi.

Dlouhé děkování, nadšené, upřímné, dívám se po divácích. Kruci, jak jsou všichni mladí, jak to dělaj?

Dírou mezi korunami stromů vidím tři hvězdy, přesně voj od Velkýho vozu.

Sjíždím z kopce k nádraží. Ještě předloni jsem jel večer zpátky, potmě. Od tý doby, co jsem loni zachrápal cestou z Neratovic u Předboje a trochu si rozbil hubu, už v noci nejezdím. Jenom kousek z hospody.

Svítí měsíc, úplněk, teprve doma objevím, že úplněk byl v úterý. Ale kulatej byl hodně, fakt. Z kopce mě to docela profoukne, po Řevnicích sedí lidi u piva venku, tak zima asi není.

Ve vlaku se ptá povídavej průvodčí:

"Co tak v noci?"

"Jedu z divadla."

Sice mám na sobě parádní kraťasy, ale on se jen usměje, jako, že si myslí, že jsem někde chlastal. Hned vedle sedí slečna (mladá paní?), hezká. Taky jí se ptal, taky se dozvěděl, že z divadla, dalších už se neptal.

Byl to ale fajn večer. V lese i v divadle.

Facebook - Václav Víšek