Usmívám se, slyším-li, jak někdo miluje jakýsi kout vlasti. Pak z něj vypadne, že tam jezdil k babičce, že jejich rodina si tam pořídila chalupu, protože jim někdo doporučil vhodný objekt. Začátek lásky k jižním či jiným Čechám může být naprosto náhodný.
Usmívám se, neposmívám se. Máme to tak. Kdo miluje všechno, je mi podezřelý. Tak velký srdce nikdo nemá, aby miloval úplně všechno.
Zaměstnání u drážní stavební organizace, proč nepřiznat, že jsem ho vzal z lásky k režijním výhodám. Byly nás zástupy, vlak téměř zadarmo měl kdejaký úředník, který s bídou našel nádraží. S celou rodinou. Ajznboňák ze skutečného provozu tolik cestovat ani nechtěl.
Jsou ještě podnikové chaty? Zařízení, udržovaná z rekrečních fondů, kam mohli jezdit zaměstnanci s rodinami, pokud tedy bylo místo. Čím honosnější chata, tím více dotovaná podnikem, tím větší zájem o pobyt byl, tím spíš ji obsadili vyšší papaláši. Co si budem povídat, lidé se nemění.
Velká část podnikových chat byla na území, odkud jsme v roce 1946 odsunuli původní německé obyvatelstvo. Něco se osídlilo, něco se ukradlo, něco se zbořilo. Zvláště na horách bylo mnoho objektů, které potřebovaly údržbu, tedy práci, taky peníze a kdo je měl po válce? Dobře vím, že mnoho opuštěných baráků na horách bylo zachráněno díky skutečnosti, že si je koupil některý podnik. Pořídit se daly za babku.
Dnešní generace by se ošklíbaly nad hygienickou úrovní, v budovách se těžko zřizovaly splachovací záchody, v chatě byla jedna malá kabinka se sprchou, kdo přišel později, už se musel spokojit se studenou vodou. Obyvatelé různých pokojů se hádali, kdo víc vody vycákal. A taky společná, menší lednice na deset pokojů, jedna trouba na pečení... Každý se stravoval podle svého.
Naštěstí tenkrát nebyla možnost přepínat televizní programy sem a tam. To by byla válka. Musel by existovat televizní referent. Nebo referendum? Televize byla na chodbě a diváci museli spolknout, kromě programu, i chování dětí, které se potulovaly po budově, protože musely. Byl jsem pěkný hajzl. Co by člověk od přírody netelevizní jsem se uculoval, když moje děti třikrát za minutu vrzaly dveřmi a chodily, protože musely.
To už mluvím o chatě pražského Železničného stavitelství v Ramzovském sedle.
Pražáci a chata tak daleko? Železniční stanice Ramzová byla asi 200 metrů od chaty a jezdil sem rychlík z Prahy.
Peněženka se příliš nevyprázdnila, sumu už nevzpomínám, ale byla hodně malá. Lidský socialismus. Jak pro koho. Chodit po horách? O dovolené? O dovolené se má válet u vody. Nebo si jezdit na svou chatičku. Většina zaměstnanců neměla zájem. Mnozí lidé by brali raději peníze, které provoz chaty stál. Přerozdělování. Někdo mocnější rozhodne, na co se prostředky hodí, nehodí. Stačil důležitý odborový funkcionář, který měl rád hory. Paradoxy doby. Nebýval v Ramzové strašný nával. Kromě Silvestra, kdy se sem jezdila ožírat podniková elita.
A tak se stalo, že jsem se zamiloval do hor zvaných Jeseníky. Němci jim říkají Altvatergebirge, nutno dodat, že před rokem 1946 se v drtivé většině používal název německý.
Poprvé v roce 1981. Už v roce 1969 jsem Ramzovským, ale také Červenohorským sedlem projížděl na kole. Tehdy mi ale šlo hlavně o to vyjet kdejaký kopec v republice na favoritu s třemi převody.
Časem jsem pochopil, že po horách se chodí pěšky. Tím se nechci navážet do velké skupiny dnešních cyklistů, vybavených stroji, o jakých se mi v mládí ani nesnilo. Sám mezi ty šílence patřím, mám mezi nimi dost kamarádů, ale horská hřebenovka se chodí pěšky. Jen v zimě na běžkách.
Dětem se v Jeseníkách líbilo. Což o to, dětem se líbí leckde. Jsem přesvědčený, že děti ve věku, kdy ještě puberta je v dáli, jsou rády s rodiči. Milují okamžiky, kdy se rodiče věnují jenom jim. Nechtějí být na celé prázdniny odloženy. Tohle vypadá jako moralizování, ale ty dva týdny do roka by si měl každý udělat čas, aby byl se svými potomky někde, kdekoliv, ale byl s nimi a věnoval se jim. Zahodit na 14 dnů všechny povinnosti, stát se taky dítětem. Zapomenout na práci, na to, že by bylo třeba doma vymalovat, něco opravit. Vypnout.
Zpověď senilního dědka, který už nemůže, tak je chytrej? Tři moje děti, dnes už překročily třicítku, stále vzpomínají na prázdniny v Ramzové. Neměly možnost jezdit někam k babičce na venkov. Dokonce se do Jeseníků i občas vracejí. Jistěže ne do chaty Železničního stavitelství. Kde je firmě konec, spolkl ji jiný gigant, který se rekreačního zařízení zbavil.
Loni jsem si vzpomněl na Kralický Sněžník, který k Jeseníkům nepatří, ale je na dohled a vlastně tak trochu k nim patří. Kasal jsem se, že tam, po letech zase vylezu. Tam ale půjdu pěšky, stejně jako aspoň kousek hřebenovky přes Keprník.
Kolo nechávám ve sklepě, nic mu neříkám, aby se neurazilo. Batoh, spacák, stan, který mi dali kolegové k šedesátinám, asi pro případ, že bych se stal bezdomovcem. Na vlaky se nadává. Nadávalo, nadává a bude nadávat. Ač jsem modrou uniformu nikdy nenosil, mám pro vlaky slabost. Každou zrušenou trať skoro opláču.
Rychlík do Ramzové jezdíval z Prahy asi pět nebo šest hodin, úmorná cesta, s malými dětmi průser. Už nemají hlad ani žízeň, už se jim nechce čůrat, nechtějí poslouchat pohádku, karty je nebaví, z okna se nedívají, třebaže se po nástupu do vlaku praly, kdo bude sedět u okýnka. Tři děti, dvě místa u okna, pomalu bych záviděl Kalouskovi sestavování státního rozpočtu. Přesně určit, kdy kdo se bude s kým střídat, na což se po hodině zapomnělo. Sahají všude, kam se sahat nesmí, ještě k tomu máma s mokrou žínkou... Vypadnutí z vlaku v Ramzovském sedle, kde pěkně fouká horský vzduch, bylo jako vychlazené pivo na žhavé poušti.
Jedu dnes sám, přímé vlaky už nejezdí. Vybudovaný koridor na hlavní trati zrychlil čas cesty do Zábřehu. Přestup a další slušně jedoucí vlak do Jeseníku. Budu se hádat s každým, kdo bude tvrdit, že se cestování po železnici nezměnilo. Vlastně nebudu, proč? Nechám jiným radost z jejich cestování autíčkem, které mi přes všechny vymoženosti připadá jako pobyt v konzervě.
V Ramzové jen vykouknu z okna. Sjíždíme do Jeseníku, kdysi Frývaldova. Po válce jsme se chtěli zbavit všeho, co připomínalo Němce a Frývaldov, to byl jen překlad německého Freiwaldau.
I když s odsunem německy mluvícího obyvatelstva nesouhlasím, svým způsobem ho chápu. Pokusím-li se nějakým způsobem, pomocí vzpomínek tehdejších dospělých, pomocí literatury, dobového tisku, vybavit onu dobu, začnu být nejistý. V každém případě mě utvrzuje v mém názoru, že nenávist mezi lidmi hovořícími různými jazyky, je zlo. Zlo, které zneužívají všichni ti, kteří se snaží získat moc. Tisíce případů najdeme ve světové historii na všech možných úrovních.
Ano, o Hitlerovi se bude učit ještě za několik století. Co ti obyčejní Němci, kteří tady, v horských podmínkách, vytvořili kulturní krajinu. Území ztratilo své obyvatele, není jednoduché nastěhovat jiné, aby pokračovali. Kdo sem přišel? Pominu zlatokopy, kteří se objeví vždycky na správném místě, je-li co ukrást. Ti se na -ismy neohlížejí a brzy zmizí, naskytne-li se příležitost jiná. Poctiví a často velmi naivní lidé, kteří si myslí, že osídlit krajinu je vysloveně administrativní záležitost. Mají se do čeho stěhovat, všechno tu je. Začneme, my Češi, Moravané, bez Němců.
Každý kytičkář ví, že přesazená rostlinka na chvíli svůj růst jakoby zarazí, musí zapustit kořínky, někdy nám i uschne, když jsme hloupí a přesadíme ji tam, kam nepatří.
Velká část Němců chtěla patřit do velkoněmecké říše. Dočkali se v roce 1938. Jejich nová domovina jim za odměnu navlékla uniformu wehrmachtu, aby pomohli dobývat další prostory a šířit slávu Germánů. Německý zemědělec či řemeslník chtěl žít a ne dobývat neznámou Rus. Jejich rodiny doma strádaly, na práci dostaly zajatce, kteří tu nějak přežívali, nijak se nepřetrhli. Taky proč? Ovšem lepší než skončit v koncentráku nebo na popravišti.
 |
| Jeseník |
Město bylo šedivé, otlučené, patřilo do okresu Šumperk, který byl "za horami". Světoznámé lázně Bad Gräfenberg ztratily klientelu. Kdo by jezdil do Lázní Jeseník?
Je možné se nyní pohoršovat na tím, co provedli tehdejší hospodáři s nádherným náměstím v Jeseníku? V sedmdesátých letech byly některé budovy, sice historicky cenné, ale vybydlené, neudržované. A tak se bouralo. A stavělo. Po našem. Levně, jednoduše.
Vím, že teď napíšu něco, s čím nyní nesouhlasím. V roce 1981, při první dovolené v Ramzové, mi připadal Jeseník jako vyměněný, čistý, nový. Jako by prokoukl. Omšelé barabizny zmizely.
Sedím na náměstí dnes. Mám na kolenou dvě publikace se starými pohlednicemi. Ano, zastavil jsem se a prohlížím. Ty 30 - 40 let staré paneláky už vůbec nejsou čisté a pohledné. Jsou hnusné.
V sluníčku září stará radnice, kterou nestačila vládnoucí změnit na nějaký KOKOS (zkratka KOmunistický KOStel), některé budovy se upravují, dokonce vracejí k původní podobě. Přehlížení historie se vždycky vymstí.
Staré kosti mi nedovolují chodit, lítat po horách, začínám být rozumný. Starý. Mladší neuvěří, že bych byl raději nerozumný, bláznivý a netrousil tahle moudra.
Začal jsem porovnávat fotky, staré pohlednice, se skutečností. Před lety bych si nemohl takového koníčka dovolit. Dnes, v době digitální fotografie, můžu nastřílet na místě desítky fotek a pak si, u počítače, v klidu vybírat. Představuju si fotografa před sto lety, jak rychtuje foťák na stativ, lidi mu pózují, samozřejmě nastrojení, protože činnost oznámil předem. Mám radost, když zjistím, že jsem našel místo, kde ten pán v cylindru důležitě stál a zvěčňoval pro další pokolení.
Musím objekty prohlédnout, pokoukat na ně, škoda, že jsem přestal kouřit, určitě bych si zapálil. Tady neplatí systém zastavit, vystoupit, vyfotit, nastoupit, odjet, další geniální dílo je na světě. Celý den jsem takhle chodil po městě, zašel na oběd, na pivo, na kafe a pochopil jsem zároveň, jaký zločin byl na Frývaldově spáchán. Fandím každému, kdo se snaží o nápravu. Aby se jejich děti nemusely ptát. "Proč?"
Dojel jsem se podívat i do Starého Města pod Sněžníkem (kdysi Goldek), jehož náměstí dopadlo hůř než v Jeseníku. Byl jsem v Branné (Kolštejn), tam to jejich náměstíčko nově rozkvetlo, hrad se opravuje.
Básnil jsem tu o své lásce k pohoří Jeseníky, vylezl jsem vůbec na nějaký kopec? Ale jo, jen jsem se trochu rozkecal a dostávám z toho hlad. Určitě hned po jídle začnu psát dál.
BLOG TÝDEN
PO HORÁCH SE CHODÍ PĚŠKY
První polovina osmdesátých let. Doba, kdy se neuvěřitelně rychle měnil vzhled Jeseníků. Rok od roku přibývaly holiny, do nebe trčely uschlé zbytky lesa. Hrůzná podívaná, kterou znají milovníci nejen Jeseníků.
Kousek za Červenohorským sedlem seděla na velkém kameni, pidiskalce, dvojice starých usměvavých lidí. Vybavuju si je. O kolik byli starší, než jsem dnes já? Nebo dokonce mladší? Myslím, že i hůl tam byla opřená.
Naše tři děti letěly, chtělo by se napsat jako blázni, letěly jako svobodný tvor, vypuštěný do prostoru.
Tenhle výlet jsme nazývali "velký". Těšili se na něj všichni, skutečné hory, hřebenovka. Z Ramzové vlakem do Jeseníku, narvaným autobusem na Červenohorské sedlo, nutná limonáda, aby bobánkové neumřeli žízní. Měli sice v baťůžkách flašky s přeslazeným čajem, od něhož bylo za hodinu zaflákané všechno, co měli na sobě, ale limča k tomuhle výletu patřila. Odpočatí, najedení, napití, plní energie.
 |
| Červenohorské sedlo |
"Taky jsme měli tři, chodili jsme s nimi po horách, rozprchly se nám. Teď sem vyjedem autobusem, vylezem kousek, sednem a díváme se. Dál už nedojdeme, nohy bolí. Užijte si to, než vám utečou."
Epizoda, jaká se zapomíná po pár minutách. Vynoří se právě teď, kdy tudy kráčím sám. Ještě snad ujdu celou tu cestu do Ramzové. Pitomých 14 kilometrů. Včera jsem uskutečnil nevydařený výstup na Kralický Sněžník, ale tohle není tak těžké, procházka pro malé děti.
Peníze na limonádu jsem ušetřil, upovídaná servírka přinesla pivo:
"Jdete na Šerák?"
"Snad."
"Vždyť je to kousek, dejte si ještě jedno. Nebo něco ostřejšího?"
"Eště to! To bych dopad."
Tuhle cestu jsem nikdy sám nešel, jenom jednou v opačném směru. Chodili jsme s dětmi rychlostí, který vyhovovala jim. Dá se říct, že to pro mě, tenkrát, byla brnkačka. Stačil jsem se dívat kolem sebe, nikdy mi nepřipadlo, že by cesta směrem k Červené hoře byla tolik do kopce.
Jdu pomalu, na Červenou horu neuhýbám, s dětmi, když povyrostly, jsme tam museli, je bavilo schovávat se v kleči, a sběhli jsme pak k Vřesové studánce. V chatě, po které už není ani památka, jsem byl jen jednou. S pětiletým synem v roce 1981 jsme tu byli na čaji, venku mlha, na teploměru 4 nad nulou. V červnu. Čaj! Ze svého šálku cítím rum, určitě. Další roky byla chata jen zavřená, pak spadla, škoda jí.
Před deseti lety jsem kvůli bolavým kolenům přestal chodit a přesedl na bicykl s představou, že si kolena odpočinou a zas vyrazím. Po horách se má chodit pěšky! Aspoň naději můžu mít, ne? Kolena se ohýbají dobře, ale jinak nohy bolí jako čert!
Krásný den, nepospíchám. Fotím si svoje fotky na památku. Děti vždycky chtěly odbočit na Vozku, vrch se skálou, kde se dalo sedět, vyhlížet a hlavně mezi skalkami pod vrcholem pobíhat, schovávat se, blbnout. Dnes je vyhlídka snad přístupná, ale chodit po okolí zákazáno. Rezervace. Naposledy jsme tam byli, když synovi bylo 15. Těšil se na Vozku a když viděl, co se všechno nesmí, byl otrávený.
 |
| Keprník |
Trochu mě zarazil nával. Na Šerák jezdí lanovka a tohle jsou slabé dva kiláky, lze zvládnout i v pantoflích. Při sestupu potkávám rodinku. Malá holčička poslušně šlape. Od maminky se dozvídá, že vylezla na první horu v životě. Holčička vyhlíží, jestli někde není stánek se zmrzlinou. Dole, kde jsem si chvíli sedl, mě doženou při cestě zpět, už se pokochali výhledem. Tatínek dětem ukazuje, kde před chvílí byli. Děvčátko po té, co se neúspěšně pokusilo o to, aby bylo neseno, zklamaně kouká, starší synek je upřímnější:
"Mě to nebaví."
Ptám se tatínka, jestli jim ukázal Keprník před tím, než tam lezli.
"To ne!"
Moje děti se taky někdy tvářily, jako že nám dělají milost, mám radost, že v nich zůstala touha pohybovat se krajinou vlastními silami. Jsou dospělé a po horách chodí pěšky. Jak dopadnou tahle děcka, na jejichž rodičích je vidět, že jsou na horách doma?
Chata na Šeráku je obsypaná. Čepují venku pivo, snad i nealkoholické nápoje. Drahé pivo do plastového kelímku, sedím na kameni, chutná mi, je horko.
V chatě je omezený provoz, jdu si tam jen odskočit a pro razítko. Šok! Z příjemné turistické hospody, kam bylo příjemné se posadit, vzniká restaurant. Určitě s cenami, které musí v sobě nést náklady na probíhající rekontrukci.
Majiteli asi není dovoleno, v rezervaci, změnit venkovní vzhled budovy, uvnitř..., darmo mluvit. Nikdy jsem sem s dětmi nejel lanovkou. Z Ramzové jsme kopec šlapali pěšky.
"Lanovka je pro lenochy a to my nejsme!"
Děti ani neprotestovaly. Důvod byl spíš finanční. Ušetřili jsme. Zbylo nám na dobrý gulášek v chatě. Chodívali jsme sem v pondělí, kdy lanovka jezdila jen dopoledne. V hospodě bylo prázdno, jen jsem se musel usmát starostlivé obsluze hospody.
"Lanovka nejezdí, jak se dostanete dolů?"
Moji nasycení nezvedenci byli přesvědčení, že do Ramzové se musí letět. Letěli jsme.
Dnes neletím. Komu se špatně chodí, dobře ví, že z kopce je všechno horší. Cestu lanovkou si dopřát můžu, tak chudý nejsem, ale mám se na stará kolena zpronevěřit své teorii, že lanovka je pro lenochy? Jdu pomalu, šlapu ze šutru na šutr. Občas mě někdo předejde. Není nás příliš. Cesta je na pohled krásná. Jdu jí naposledy? Nebudu lítostivý.
V turistické mapě je úsek vyznačený jako trasa pro cyklisty. Posadil bych je, blbouny, na kolo, aby mi předvedli nahoru, dolů. Potkal jsem mladou dvojici s bicykly, pásli se na borůvkách. Na dotaz, jak se jim jede, říkali, že spíš tlačí, ale byli veselí, je přece krásně a oni jsou mladí, ještě nevědí, co to je, když nohy nemůžou, hlavně byli spolu. Bylo by jim fuk, kdyby pršelo.
V Ramzové jsem seběhl, pardon, sešoural se k chatě, kde jsme tolikrát trávili dovolenou. Koupil ji někdo, kdo ctí horskou krajinu. Krásně opravená. Penzion. Nese jméno Pacifik, vzdáleně připomínající železnici, ten kdo jí pojmenoval, třeba věděl, že to bývala chata Železničního stavitelství.
Nad horami hřmí, bouřka jenom vyhrožuje. Vzpomněl jsem si na blížící bouřko před hodně lety. Pospíchali jsme od Lipové do chaty, nechtěli jsme zmoknout. Stihli jsme to, první velké kapky nás chytly pár metrů od přístřeší. Skvělá horská bouřka. Vypadla elektřina, přestalo fungovat čerpadlo na vodu. Byli jsme bez světla, bez vody, děti špinavé. Venku průtrž, poručil jsem jim svléknout, dal jim mýdlo a běžte se mýt ven. Jejich nadšení bylo obrovské. Obyvatelé dalších pokojů byli u vytržení. Ještě, že nebyly mobily, budova neměla telefonické spojení, dnes by asi starostliví spoluobčané zavolali na bláznivého tatínka někoho, kdo by ho spoutal a odvezl do příslušného zařízení. Přiznávám, že málokdy byly děti tak špinavé jako po téhle koupeli. K tomu všemu jsem musel chodbu, v rámci dobrých vztahů, uklidit. Všichni tři moji potomkové si pamatují dávnou historku dodnes. Že byli někdy na jakémsi kopci? Asi jo, táta nás tahal všude možně, kdo by si ta jména pamatoval.
 |
| Ramzová - kaple |
Dnes se neosprchuju a nenatáhnu na lůžko. Jdu pomalu na vlak. U nádraží je hospoda, zbývá mi čas na jedno. Chata Ramzovské sedlo, která jako příjemná putyčka, kde dobře vařili, přežila v klidu dvacáté století. Nyní se na ni vrhli architekti, vytvářející určité stavby po celé republice, které ztrácejí osobitost a je vlastně jedno, jestli sedím v Jeseníkách nebo u Labe. Na jedno brdo.
Uvnitř je čisto, neosobní obsluha, skoro bych si přál, aby mi servírka vycamrala pivo do klína. Hygienik je určitě spokojený. Pivo dobré, zdá se mi předražené, někdo tu rekonstrukci zaplatit musí. Ale, co, už tu asi nikdy bydlet nebudu, abych sem večer na pivko zašel, či s dětmi na svíčkovou. Ukrad jsem jim tácek, líbil se mi. Tácky nesbírám, stejně jsem ho někde zapomněl.
Vzpomínky, mizerné fotky mi zbyly z dávných pobytů. Při první návštěvě, můj pětiletý syn si zamiloval jablečný mošt v chatě na Šeráku. Byli jsme nahoře třikrát. Mně zas chutnala litovelská kvasnicová dvanáctka. Poslední den před odjezdem synek odmítl vstávat, že je unavený. Měl nárok, venku mlha, proč vlastně po dvou týdnech, nezůstat jeden den v pelechu? Dal jsem mu snídani, on že by šel ven, ale jedině na Šerák. Unavený! Podvodník.
Lanovka, kterou bychom určitě nepoužili, nejela pro silný vítr. Šli jsme přímo pod lanovkou, ještě tu nebyla sjezdovka se zákazem chůze. Kolem nás se motají dva sportovci v plné síle. Ovšem táhnou sebou jakousi těžkou bednu. Nadávají, netušili, že břemeno potáhnou pěšky. Zaslechnu jenom obdivné povídání o tom, že ten kluk šlape, jak je to vůbec možný. To víš, to jsou místní, ti jsou zvyklí. Syn, dítě z pražského sídliště, byl na horách prvně v životě. Nechal jsem si pro sebe, že uhání za vidinou jablečného moštu. Touhy bývají všelijaké. Dnes by museli dávat zadarmo rum.
Jedu vlakem do Jeseníku, odtud mám dva kiláky do kempu, ve stanu na mě čeká spacák. Kousek odtud se nachází chata Bobrovník, kde jsme se každý rok zastavili v příjemném prostředí na večeři. Syn se nejvíc těšil, že jim koupím polárkový dort. Dvoubarevný, jmenoval se Duo a zdobili ho šlehačkou. Letos jsem v ní nebyl, už takhle jsem nostalgický až na půdu. Třeba by měli na lístku Duo se šlehačkou.
V kempu je slušná hospoda, sice stejně jako celé zařízení, vystavěná ve stylu socialistický realismus, ale vše funguje a plní svůj účel. A není tu draho. Jen koupaliště, které tu nad kempem bývalo, je pryč. Jako by tu nikdy nebylo. Tahle skutečnost mě zmátla, přestal jsem si být jistý sám sebou, což se mi stává stále častěji. Teprve po návratu do Prahy jsem našel staré fotky, na nichž jsou koupající se moje děti.
Můj sen, vylézt na Kralický Sněžník, jsem odložil. Definitivně? Vnitřně se s tím nehodlám srovnat, ale pokus byl poměrně trapný. Už na mě moc, jít ze Starého Města přes Stříbrnici na Kraličák, vychutnat skvělý rozhled, stejnou cestou zpátky. Přes 30 kiláků s velkým převýšením. Minimálně dvakrát jsem na kopci byl v rámci jakéhosi dálkového pochodu na 100 kilometrů, možná třikrát. S dětmi nás tam jednou chytla bouřka, to jsme dokonce vylezli z polské strany.
Skončil jsem v chatě Na Návrší, pár stovek výškových metrů pod vrcholem, u piva jsem pochopil, že to časově nemůžu zvládnout. A ještě k tomu mým nohám vadí víc cesta z kopce.
Ve Stříbrnici jsem narazil na prodejnu, bufet a penzion v jednom. Pro mě přijatelná cena za ubytování a příjemná, zjevně hodně podnikavá majitelka, mě donutily spřádat plány. Odtud je na Kraličák podstatně blíž, ráno se nasnídám, vyrazím a i s pokocháním spolehlivě absolvuju. Jen mi to nějak už letos nevychází. Prý důchodci mají spoustu času, nevědí, co s ním. Asi jsem nepovedený důchodce.
Necelý týden jsem v Jeseníku prožil, počasí mi přálo, přijel jsem domů, nohy plakaly, dokonce i na kole odmítaly šlapat.
Třeba bude líp, protože na Kraličák chci, a po horách se chodí pěšky.
Fotky z Jeseníků zde
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat