Praktica za 2000 Kčs (můj měsíční příjem byl hodně menší). Zjištění, že se ve mně nenarodil génius fotografie. Malovat bych si netrouf, prosadit se fotkou mi připadlo jednodušší. Člověk se časem smíří s tím, že ve všech oborech se najdou lidé, kteří něco umí lépe.
Děti se fotit musí, protože jsou roztomilé. Dospěly a rozebraly si asi deset skicáků A3 (alba byla drahá) polepených mými výtvory.
Laciný automat, fotky z cest do zahraničí. Nic moc. Památka. Digitální fotografie mě dostala. Na umění jsem dávno zapomněl, naflákám na cestách spoustu fotek, velkou část jich vyhážu, ale upomínka zůstane. Jen virtuální? Stačí mi. Dobře znám pocit, ukazuje-li mi někdo "fantastické" fotky z dovolené, každou musím vzít do ruky, pokývat hlavou a těším se, že ta hromada nemůže být nekonečná. U obrazovky se může švindlovat.
Uviděl jsem na Facebooku dvojice fotek, focených s časovým odstupem. Zaujalo mě to a začal jsem, v knihovně mám hodně publikací, kde jsou prastaré fotky měst. Tady nezáleží na estetickém provedení, jde o co největší přesnost. Trefit se do místa, kde stál fotograf, jehož kosti dávno tlí v hrobě.
V poslední době se ze mne stal podivín, který opře kolo o kandelábr, vyndá knížku, foťák a poskakuje sem a zase tam. Hledání místa je největší dobrodružství, další je pak doma u počítače, kdy ze spousty nastřílených fotek jednoho objektu nevyberu ani jednu. V Praze se dá napravit, ale jinak "delete" a šmitec.
Už se mi staly příhody, téměř "veselé historky z natáčení..."
Na vyšehradských hradbách se muckala dvojice přesně tam, kam jsem potřeboval. Odstrčit je? Taky bych moh dostat po hubě. Stáli tam dlouho, objížděl jsem kolem dokola.
Na Císařské louce seděl na "mém" místě rybář. Ti nemaj rádi vetřelce. Tenhle byl hovornej, listoval v knížce, strašně ho věc zajímala.
Na vrchu Děvíně jsem potkal postupně dva dědky, kteří měli zájem a radili mi. Potkávám lidi, jež bych nikdy neviděl. Povídám si s nimi.
Na branickou skálu lezu dvakrát, pokaždý ve strašným větru, abych vyfotil místo, kde stávala vápenka.
Těch odložených fotek, se kterými snad něco udělám. V zimě, až spadne listí, protože zeleně léty přibylo, i když leckdo tvrdí opak.
V Turnově na mě dělají nálet zaměstnanci VZP, kteří mi vnucují systém IZIP. O tom jsem už napsal i blog.
V Mladkově si udělám srovnání, zalezu do hospody, dám si oběd a pivo, spokojeně jedu do hor. Teprve večer objevím, že jsem sebou táhnul kopii staré fotky, na níž je právě ta hospoda, v které jsem obědval. A přehlédnul. Něco podobného se mi stane v Jablonném nad Orlicí. Ještě, že se můžu vymlouvat na svůj věk. Bohužel, někdy mám pocit, ža o tolik blbější nejsem než v mládí.
Branná je městečko, ze kterého se taky vyráží na Jeseníky. Hezky to tam všechno opravují, zjišťuji, že tam, kde bych chtěl být já, sedí na lavičce dědek s bábou. Před svým domem.
"Co to tu děláte?"
Vysvětluju, on si vezme do ruky papír s kopiemi a začne radit, přestože moje konání moc nepochopil. Kybic.
"Radnici si vyfotíte nejlíp támhle odtud. Tam je dobře vidět."
"Já to potřebuju z tohoto místa."
"Panebože, dyť vám řikám támhle."
Jeho drahá polovička:
"Nech pána, von ví co chce."
"Pán ví hovno."
Mávne rukou (jako že jsem magor) a zmizí ve dveřích.
O mých znalostech se možná vyjádřil správně, ale zrovna tohle srovnání se celkem podařilo.
Policajti mě zatím ještě nesebrali. Zato se mi o fotkách někdy i zdá.
V neděli jsem byl na chodníku před bývalým soudem a hledal místo pro snímek napojení ulic Myslíkova a Spálená. Pracovali tam zeměměřiči. Pán stojící u dálkoměru byl zjevně nervózní, pořád se na mě ohlížel. Vybrali si neděli, protože tahle křižovatka se za plného provozu změřit nedá. O tom něco vím. Vždyť jsem jejich řemeslo dělal 44 let.
Dal jsem malé vysvětlení, udělal jsem potřebné, popřáli jsme si hezkou neděli a ujížděl jsem pryč.
Doufám, že za dalším dobrodružstvím, protože to může mít různé podoby. Třeba až se mi dostanou do rukou výtvory jiných, věnujících se podobnému, kteří to umějí líp, protože už jsem takovou knížku kdysi viděl.
Děti se fotit musí, protože jsou roztomilé. Dospěly a rozebraly si asi deset skicáků A3 (alba byla drahá) polepených mými výtvory.
Laciný automat, fotky z cest do zahraničí. Nic moc. Památka. Digitální fotografie mě dostala. Na umění jsem dávno zapomněl, naflákám na cestách spoustu fotek, velkou část jich vyhážu, ale upomínka zůstane. Jen virtuální? Stačí mi. Dobře znám pocit, ukazuje-li mi někdo "fantastické" fotky z dovolené, každou musím vzít do ruky, pokývat hlavou a těším se, že ta hromada nemůže být nekonečná. U obrazovky se může švindlovat.
Uviděl jsem na Facebooku dvojice fotek, focených s časovým odstupem. Zaujalo mě to a začal jsem, v knihovně mám hodně publikací, kde jsou prastaré fotky měst. Tady nezáleží na estetickém provedení, jde o co největší přesnost. Trefit se do místa, kde stál fotograf, jehož kosti dávno tlí v hrobě.
V poslední době se ze mne stal podivín, který opře kolo o kandelábr, vyndá knížku, foťák a poskakuje sem a zase tam. Hledání místa je největší dobrodružství, další je pak doma u počítače, kdy ze spousty nastřílených fotek jednoho objektu nevyberu ani jednu. V Praze se dá napravit, ale jinak "delete" a šmitec.
Už se mi staly příhody, téměř "veselé historky z natáčení..."
Na vyšehradských hradbách se muckala dvojice přesně tam, kam jsem potřeboval. Odstrčit je? Taky bych moh dostat po hubě. Stáli tam dlouho, objížděl jsem kolem dokola.
Na Císařské louce seděl na "mém" místě rybář. Ti nemaj rádi vetřelce. Tenhle byl hovornej, listoval v knížce, strašně ho věc zajímala.
Na vrchu Děvíně jsem potkal postupně dva dědky, kteří měli zájem a radili mi. Potkávám lidi, jež bych nikdy neviděl. Povídám si s nimi.
Na branickou skálu lezu dvakrát, pokaždý ve strašným větru, abych vyfotil místo, kde stávala vápenka.
Těch odložených fotek, se kterými snad něco udělám. V zimě, až spadne listí, protože zeleně léty přibylo, i když leckdo tvrdí opak.
V Turnově na mě dělají nálet zaměstnanci VZP, kteří mi vnucují systém IZIP. O tom jsem už napsal i blog.
V Mladkově si udělám srovnání, zalezu do hospody, dám si oběd a pivo, spokojeně jedu do hor. Teprve večer objevím, že jsem sebou táhnul kopii staré fotky, na níž je právě ta hospoda, v které jsem obědval. A přehlédnul. Něco podobného se mi stane v Jablonném nad Orlicí. Ještě, že se můžu vymlouvat na svůj věk. Bohužel, někdy mám pocit, ža o tolik blbější nejsem než v mládí.
Branná je městečko, ze kterého se taky vyráží na Jeseníky. Hezky to tam všechno opravují, zjišťuji, že tam, kde bych chtěl být já, sedí na lavičce dědek s bábou. Před svým domem.
"Co to tu děláte?"
Vysvětluju, on si vezme do ruky papír s kopiemi a začne radit, přestože moje konání moc nepochopil. Kybic.
"Radnici si vyfotíte nejlíp támhle odtud. Tam je dobře vidět."
"Já to potřebuju z tohoto místa."
"Panebože, dyť vám řikám támhle."
Jeho drahá polovička:
"Nech pána, von ví co chce."
"Pán ví hovno."
Mávne rukou (jako že jsem magor) a zmizí ve dveřích.
O mých znalostech se možná vyjádřil správně, ale zrovna tohle srovnání se celkem podařilo.
Policajti mě zatím ještě nesebrali. Zato se mi o fotkách někdy i zdá.
V neděli jsem byl na chodníku před bývalým soudem a hledal místo pro snímek napojení ulic Myslíkova a Spálená. Pracovali tam zeměměřiči. Pán stojící u dálkoměru byl zjevně nervózní, pořád se na mě ohlížel. Vybrali si neděli, protože tahle křižovatka se za plného provozu změřit nedá. O tom něco vím. Vždyť jsem jejich řemeslo dělal 44 let.
Dal jsem malé vysvětlení, udělal jsem potřebné, popřáli jsme si hezkou neděli a ujížděl jsem pryč.
Doufám, že za dalším dobrodružstvím, protože to může mít různé podoby. Třeba až se mi dostanou do rukou výtvory jiných, věnujících se podobnému, kteří to umějí líp, protože už jsem takovou knížku kdysi viděl.
Facebook - Venca Víšek
Žádné komentáře:
Okomentovat